// Profipravo.cz / Obnova řízení 08.04.2013
K přerušení řízení o žalobě na obnovu řízení podané v insolvenční věci
Přiměřenou aplikaci pravidla obsaženého v § 235b odst. 3 o. s. ř. vylučuje pro insolvenční řízení ustanovení § 84 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona, podle kterého není přerušení insolvenčního řízení přípustné (což platí i pro ty fáze insolvenčního řízení, v nichž je rozhodováno o řádných a mimořádných opravných prostředcích). Požadavek, aby soud, který má rozhodovat o žalobě na obnovu řízení podané v insolvenční věci, zachoval klid řízení (aby nepřijímal žádné rozhodnutí), dokud nebude dokončeno řízení o dovolání podaném proti témuž rozhodnutí, je nicméně z logiky věci dovoditelný i tak (byť se formálně neprojeví rozhodnutím o přerušení řízení).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 34/2012, ze dne 28. 2. 2013
(kategorie: konkursní řízení, insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka VP topné oleje, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 504, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25040103, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8446/2009, o přihlášce pohledávky věřitele č. 27, o žalobě na obnovu řízení, o dovolání věřitele č. 27 J. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Dvouletky 145/2690, PSČ 100 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2011, č. j. 15 Cmo 95/2011-39, takto:
Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í:
Usnesením ze dne 20. července 2010, č. j. MSPH 77 INS 8446/2009-P27-7, odmítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky věřitele č. 27 J.V. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
K odvolání věřitele č. 27 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2010, č. j. MSPH 77 INS 8446/2009, 1 VSPH 765/2010-P27-21, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok). Druhým výrokem téhož usnesení pak odvolací soud odmítl odvolání věřitelky č. 12 Mgr. M. N. Odvolací soud - jenž vyšel z ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, § 173 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přitakal závěru insolvenčního soudu o opožděnosti přihlášky (znějící na částku 7.937.476,39 Kč).
Věřitel č. 27 se žalobou podanou 27. ledna 2011 domáhal obnovy řízení ve věci jeho přihlášky a o této žalobě rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 21. září 2011, č. j. 58 Cm 7/2011-30, tak že ji zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud poukázal na ustanovení § 96 insolvenčního zákona, s tím, že toto ustanovení vylučuje obnovu řízení v insolvenčních věcech a v incidenčních sporech jimi vyvolaných.
K odvolání věřitele č. 27 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2011, č. j. 15 Cmo 95/2011-39, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že obnova řízení není přípustná vzhledem k ustanovení § 96 insolvenčního zákona, jelikož jde o insolvenční věc. Ustanovení § 96 insolvenčního zákona se sice podle odvolacího soudu nevztahuje na incidenční spory, o incidenční spor však v případě řízení, o jehož obnovu jde, nešlo.
Věřitel č. 27 podal proti usnesení odvolacího soudu ze 16. prosince 2011 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 228 (zřejmě je míněn § 238) odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že ustanovení § 96 insolvenčního zákona se vztahuje pouze na „otázku rozhodnutí o úpadku“ nikoli na otázky týkající se odmítnutí přihlášky. Na podporu tohoto názoru pak odkazuje na (blíže nespecifikovaný) „komentář k IZ“, kde má být uvedeno, že „nepřípustnost obnovy insolvenčního řízení je logickým důsledkem vyplývajícím z charakteru insolvenčního řízení, neboť vyčerpáním řádných opravných prostředků v rámci insolvenčního řízení dochází ke stavu, kdy po rozhodnutí odvolacího soudu o případném odvolání proti rozhodnutí o úpadku je možno provést zpeněžení majetkové podstaty. V důsledku toho pak dochází v insolvenčním řízení ke krokům, které jsou ve svém důsledku nezvratné“.
Dovolatel dovozuje, že jeho názor potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 12/2011 (přiléhavěji jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 110/2011“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), z nějž cituje právní větu, podle které „opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 insolvenčního zákona)“.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění, jež se nezměnilo od účinnosti insolvenčního zákona) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Z hlediska možné aplikace těchto ustanovení občanského soudního řádu na posuzovanou věc je rozdíl jen v tom, že z pohledu názoru prosazovaného dovolatelem by tato ustanovení byla aplikována přímo (bez dalšího), kdežto z pohledu závěru odvolacího soudu (o tom, že jde o řízení o žalobě na obnovu insolvenčního řízení) by stejná ustanovení byla užita přiměřeně prostřednictvím ustanovení § 7 insolvenčního zákona.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, § 238 odst. 1 písm. b/ a ž f/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení. Prostřednictvím odkazu obsaženého v § 238a odst. 2 o. s. ř. však v rámci možné aplikace tohoto ustanovení není splněna podmínka, aby šlo o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně „o věci samé“ (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro účely přípustnosti dovolání však usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, pokládá za usnesení ve věci samé ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 172).
Prostřednictvím odkazu obsaženého v ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. (podle kterého ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně) pak Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje (dovolacím soudem neřešené) odpovědi na otázku, zda rozhodnutí, jímž insolvenční soud odmítne (podle § 185 insolvenčního zákona) přihlášku pohledávky, je usnesením insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení, u nějž je obnova řízení vyloučena dle § 96 insolvenčního zákona.
Podle ustanovení § 2 písm. a/ insolvenčního zákona se pro účely tohoto zákona rozumí insolvenčním řízením soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení,
Dle ustanovení § 96 insolvenčního zákona obnova insolvenčního řízení není přípustná.
Podle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.
Také výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona nedoznala změn od účinnosti insolvenčního zákona.
Úsudek, že usnesení o odmítnutí přihlášky, jímž ve smyslu § 185 insolvenčního zákona končí (v rozsahu odmítnutí) účast dotčeného věřitele v insolvenčním řízení, je usnesením insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení (v jeho rámci) a že současně nejde o rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v rámci incidenčního sporu, se podává z textu výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona.
Již v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněném pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že prostřednictvím usnesení o odmítnutí přihlášky podle § 185 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce.
Naopak R 110/2011 ani dovolatelem citovaná pasáž z nekonkretizovaného „komentáře k IZ“ žádnou argumentační hodnotu pro posouzení uvedené otázky nemají.
Usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky podle § 185 insolvenčního zákona, jímž se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce a jímž se v rozsahu odmítnutí končí účast přihlášeného věřitele „v insolvenčním řízení“, tak nelze napadnout žalobou na obnovu řízení (dotčený věřitel nemá takovou žalobu k dispozici), jelikož obnova insolvenčního řízení není ve smyslu § 96 insolvenčního zákona přípustná ani v této jeho části (týkající se vyřazovaného přihlašovatele pohledávky).
Žaloba na obnovu řízení tudíž jako mimořádný opravný prostředek směřuje proti rozhodnutí, u nějž to insolvenční zákon nepřipouští.
Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají.
Ze spisu je patrno, že insolvenční soud i odvolací soud o žalobě na obnovu řízení rozhodovaly, aniž vyčkaly rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, které věřitel č. 27 podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2010. Přitom podle ustanovení § 235b odst. 3 o. s. ř. platí, že bylo-li proti napadenému rozhodnutí podáno též dovolání, soud řízení o žalobě přeruší až do rozhodnutí dovolacího soudu.
K tomu Nejvyšší soud především podotýká, že přiměřenou aplikaci pravidla obsaženého v § 235b odst. 3 o. s. ř. vylučuje pro insolvenční řízení ustanovení § 84 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona, podle kterého není přerušení insolvenčního řízení přípustné (což platí i pro ty fáze insolvenčního řízení, v nichž je rozhodováno o řádných a mimořádných opravných prostředcích). Požadavek, aby soud, který má rozhodovat o žalobě na obnovu řízení podané v insolvenční věci, zachoval klid řízení (aby nepřijímal žádné rozhodnutí), dokud nebude dokončeno řízení o dovolání podaném proti témuž rozhodnutí, je nicméně z logiky věci dovoditelný i tak (byť se formálně neprojeví rozhodnutím o přerušení řízení). V dané věci však nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož dovolání proti posledně označenému usnesení odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 9/2011.
Dovolání věřitele č. 27 proti usnesení odvolacího soudu v této věci tudíž Nejvyšší soud zamítl podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba na obnovu řízení směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení je (stejně jako např. dovolání nebo žaloba pro zmatečnost) stále mimořádným opravným prostředkem týkajícím se insolvenčního řízení, takže i na náklady účastníků řízení o žalobě na obnovu řízení týkající se insolvenčního řízení se vztahuje pravidlo obsažené v § 170 písm. f/ insolvenčního zákona. Výrok o nákladech řízení o žalobě na obnovu řízení týkající se insolvenčního řízení tudíž do rozhodnutí soudu o takové žalobě nepatří.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-