// Profipravo.cz / Obnova řízení 07.10.2010

ÚS: K otázce nových skutečností při obnově řízení

Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově, není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3386/09, ze dne 29.07.2010

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 5206/2007, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 21 Co 181/2007, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 16 C 275/2004, spojené s návrhem na vydání předběžného opatřením, takto:

I. Ústavní stížnost se zamítá.

II. Návrh na vydání předběžného opatření se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 8 C 27/98, bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil žalobci P. K. částku 650 000 Kč s příslušenstvím; Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 25 Co 121/2002, toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

3. S tvrzením, že po právní moci rozsudku krajského soudu se dozvěděl "nové skutečnosti", jež by mohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí věci, podal stěžovatel dne 6. 12. 2004 žalobu na obnovu (původního) řízení.

4. Okresní soud v Hradci Králové tuto žalobu usnesením ze dne 21. 4. 2006 sp. zn. 16 C 275/2004 zamítl; po jeho zrušení (usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2006 sp. zn. 21 Co 412/2006) v záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení zamítl opět, a následně Krajský soud v Hradci Králové rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, a i proti jeho usnesení směřuje stěžovatelova ústavní stížnost.

5. Stěžovatel spatřuje - v ústavní stížnosti - porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy "nesprávně posoudily jím předložené důkazy k odůvodnění žaloby o obnovu řízení"; je názoru, že obecné soudy postupovaly jednostranně "ve prospěch žalobce", ačkoli v průběhu řízení "měnil svoji výpověď" a "nedokázal vysvětlit některé rozhodné skutečnosti". Stěžovatel se dovolává též nálezu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08, kterým Ústavní soud zrušil rozsudek, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestního činu poškozování věřitele, a poukazuje na to, že Ústavní soud zde "věnoval náležitou pozornost především stěžejní otázce", tj. existenci sporné pohledávky, a konstatoval, že zde jsou "rozporná tvrzení" žalobce v řízení trestním na straně jedné a v občanskoprávním na straně druhé.

6. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Hradci Králové nepokračovat ve výkonu rozhodnutí nařízeném usnesením tohoto soudu ze dne 2. 12. 2002 pod sp. zn. Nc 9263/2002 k uspokojení pohledávky oprávněného P. K. podle výše zmíněného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 8 C 27/98, kterýžto návrh odůvodnil tím, že vykonávací řízení vychází z rozhodnutí, proti němuž - nepřímo - projednávanou ústavní stížností brojí.

II.

7. Okresní soud v Hradci Králové ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti se omezil na sdělení, jímž plně odkázal na odůvodnění svého usnesení, a shodně učinil Krajský soud v Hradci Králové, jenž závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

8. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že stěžovatel sice v posuzované ústavní stížnosti tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, ve skutečnosti však toliko polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, ke kterým tyto soudy dospěly zákonem stanoveným způsobem. Podle jeho názoru stěžovatel přehlíží, že předmětem řízení na obnovu řízení není přezkum původního rozhodnutí (a řízení, jež k němu vedlo), nýbrž posouzení otázky, zda předestřené skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy nemohl bez své viny použít v původním řízení, a přitom mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. V dané věci tak šlo pouze o posouzení, zda tyto podmínky splňují "skutečnosti uvedené žalobcem, vyslechnutým jako svědek dne 29. 10. 2004 v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému Policií ČR, službou kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové pod č. j. ORHK-573/HK-2004"; k ostatním stěžovatelem tvrzeným okolnostem totiž soudy přihlížet nemohly, neboť ve vztahu k nim byla žaloba na obnovu řízení podána opožděně. Dovolací soud tedy nemohl porušit stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení jako účastníka jednání před soudy, a stěžovatelova argumentace "možnými jinými důkazy", stejně jako později vydaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08, tak nemůže mít z hlediska jím tvrzených porušení jeho ústavních práv žádný význam. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnosti byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

III.

9. Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť shledal, že nelze od něj očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

12. Jelikož stěžovatelem dovolávaná ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") jsou nepoužitelná potud, že stěžovatelovy výhrady proti rozhodnutím obecných soudů nelze identifikovat s porušením jimi zakotveného práva rovnosti účastníků zcela zjevně, zůstává k posouzení, zda se stěžovateli dostalo tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával rovněž. Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (zde procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

V.

13. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.

14. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.

15. V kontextu výše vyložených zásad ústavněprávního přezkumu (bod 12. výše) je v prvé řadě významné, že obecné soudy žalobu stěžovatele řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní judikatorní praxi, jakož i názorům doktríny; proto nemohou představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a již tím stěžovatelem vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. l Listiny) neobstojí.

16. Stěžovatel ostatně Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to právě z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti" referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního není (bod 11.).

17. Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace - navzdory výslovně dovolávanému čl. 36 odst. 1 Listiny - do zde jedině významné roviny ústavněprávní ve skutečnosti nesměřuje.

18. I s námitkou, že obsah žalobcových výpovědí jako svědka v trestním řízení (proti stěžovateli) se neshodoval s obsahem jeho výpovědí v předmětné občanskoprávní věci, se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, když srozumitelně vysvětlily, proč indikované rozpory ve výpovědích žalobce nemohly být způsobilé mít vliv na klíčové skutkové zjištění, učiněné v původním řízení v otázce "předání částky 650 000 Kč" stěžovateli, jež se odvíjelo primárně z listiny, v níž sám tuto skutečnost potvrdil, a vystihovalo i tomuto důkazu odpovídající rozložení důkazního břemene. K tomuto (prvnímu) důvodu obnovy, identifikujícímu se s obsahem výpovědi žalobce jako svědka v trestním řízení dne 29. 10. 2004, odvolací soud výslovně uvedl, že je interpretovatelná tak, že "žalobce byl spokojen se sjednanou výší kupní ceny a to mu nahradilo investice do bytu", a tím neumožňuje zvrátit zjištění z "listiny, obsahující kvitanci", resp. naopak doložit, že "částka 650 000 Kč nebyla předána v hotovosti, ale že měla ve skutečnosti představovat hodnotu bytu v Uhelné ulici". Co do druhého důvodu obnovy, jejž stěžovatel v žalobě uplatnil, že žalobce uzavíral "podobné nekalé smlouvy" i s několika dalšími subjekty, obecné soudy uzavřely, že se jí se zřetelem k uplynutí subjektivní lhůty podle § 233 odst. 1 o. s. ř. nemohly věcně zabývat, a důsledky tohoto úsudku, jemuž stěžovatel ani neoponuje, je nutno i ve smyslu zásady vigilantibus iura přičítat výlučně jemu.

19. Řečené není v rozhodném smyslu v kolizi ani se stěžovatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08, v němž bylo sice konstatováno, že "v projednávané trestní věci lze na základě provedeného dokazování dospět k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím", a tato okolnost vedla Ústavní soud ve smyslu trestněprávní zásady in dubio pro reo ke kasačnímu rozhodnutí, avšak v dané věci jde o řízení občanskoprávní, jež touto zásadou ovládáno není, pročež tyto závěry - již proto - nejsou (bez dalšího) do posuzované věci přenosné. Nelze ani přehlédnout, že trestní řízení a řízení o obnově občanskoprávního řízení se svým předmětem zásadně odlišují; první by bylo - co do šíře skutkového základu - myslitelné přiřadit jen původnímu občanskoprávnímu řízení, jež však bylo již pravomocně skončeno, a ani ústavní stížnost stěžovatele do něj nesměřuje. V řízení o obnově obecné soudy nemohly skutkově působit v celostním prostoru hodnocení kritických jednání účastníků sporu (jako v řízení trestním), nýbrž bylo jejich procesní povinností se soustředit - výlučně - ke skutkovým důvodům obnovy, které stěžovatel v žalobě vymezil. Tím je zde izolovaně výslech žalobce jako svědka v trestním řízení, provedený dne 29. 10. 2004, a tato "skutečnost" [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] byla zejména odvolacím soudem jakožto důvod obnovy nezpůsobilý vyložena způsobem, jemuž nelze efektivně vytknout ničeho ani v rovině podústavního práva (viz výše); druhý stěžovatelem označený důvod obnovy ("jiné nekalé smlouvy") pak obecné soudy vyloučily z dosahu účinné uplatnitelnosti již z argumentu formálního (omezení v čase dle § 233 odst. 1 o. s. ř.), a tomu ani z pohledu "správnosti" nelze ničeho vytknout.

20. Lze tedy shrnout, že porušení ústavně garantovaných práv se stěžovateli doložit nezdařilo, a posouzení ústavní stížnosti jako návrhu nedůvodného je tím doloženo. Jako takovou ji senát podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

21. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, a to především proto, že podmínky formulované v ustanovení § 80 zákona o Ústavním soudu nemohou být tímto návrhem objektivně vůbec splněny; předběžné opatření může Ústavní soud totiž vydat toliko v případě, že je ústavní stížnost podána proti jinému zásahu veřejné moci než je rozhodnutí (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 642/04). Lze dodat, že stěžovatelův návrh by nebylo možné interpretovat ani jako návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle § 79 odst. 2 téhož zákona, neboť směřuje do výkonu rozhodnutí, a v něm vykonávaná rozhodnutí ústavní stížností napadena nebyla.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. července 2010


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


--------------------------------------------------------------------------------

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem I. a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 3386/09 a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Domnívám se, že byly splněny podmínky pro obnovu řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 27/98.

2. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v řízení o obnovu řízení, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, resp. bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti zamítnutí žaloby, jsou podle mého názoru v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Došlo tím k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

3. Za nesprávný pokládám názor obecných soudů, vyjádřený v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu, že totiž "skutečnosti uvedené žalobcem (tj. P. K. - moje vysvětlivka), vyslechnutým jako svědek dne 29. 10. 2004 v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému Policií ČR, službou kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové pod č. j. ORHK-573/HK-2004", prý nejsou způsobilým důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Domnívám se, že skutečnosti, na něž stěžovatel poukazoval, tj. rozpory ve výpovědích P. K., učiněných na jedné straně v původním občanskoprávním sporu v postavení žalobce a na druhé straně v trestním řízení v postavení svědka, jsou relevantní pro posouzení věrohodnosti těchto výpovědí. Výpověď P. K. byla jedním z klíčových důkazů v občanskoprávním sporu a proto hodnocení její věrohodnosti bylo potřebné věnovat mimořádnou pozornost.

4. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly s dalším důkazním návrhem, obsaženým v žalobě na povolení obnovy řízení, totiž s návrhem na provedení výslechu svědka M. D. V tomto smyslu postrádají napadená rozhodnutí řádné odůvodnění, jež je i v ústavněprávní rovině podmínkou přezkoumatelnosti a přesvědčivosti soudních rozhodnutí.

5. Domnívám se, že obecné soudy při hodnocení důvodnosti žaloby na obnovu řízení měly být mimořádně pečlivé a měly otevřít možnost provedení nových, stěžovatelem navrhovaných důkazů v obnoveném řízení, mj. též z toho důvodu, že jak v průběhu původního řízení, tak i v rámci obnovovacího řízení se vyskytovaly indicie vzbuzující podezření, že P. K. uplatňovaná pohledávka může mít kriminální pozadí. Odporuje elementárním požadavkům kladeným na rozhodování státních orgánů, aby soudy v občanskoprávním řízení poskytovaly ochranu nárokům majícím svůj původ v eventuálním trestním jednání; k vyloučení takové nežádoucí eventuality by soudy měly otevřít dostatečný důkazní prostor i v občanskoprávním řízení, včetně řízení o obnově.

6. Ústavní soud v nedávno probíhajícím jiném řízení, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2042/08, v němž skutkový základ byl zčásti identický s nyní projednávanou věcí, a které skončilo kasačním nálezem, vydaným dne 26. 11. 2009, upozornil na důkazní slabiny občanskoprávního sporu vedeného mezi stěžovatelem a P. K. I když tato kauza sp. zn. III. ÚS 2042/08 se týkala trestního řízení, v němž se dokazování řídí zčásti jinými zásadami, než je tomu v řízení občanskoprávním, domnívám se, že konečné výsledky trestního řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 3/2005, by mohly přinést některá skutková zjištění, která by byla relevantní i pro výsledky občanskoprávního sporu. Proto soudím, že Ústavní soud v nynějším řízení měl přinejmenším vyčkat na konečný výsledek trestního řízení a teprve poté měl vynést rozhodnutí ve věci nyní projednávané ústavní stížnosti.

7. Pokud Ústavní soud nepovažoval za vhodné se svým rozhodnutím vyčkávat do skončení uvedeného trestního řízení, měl ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit.

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů