// Profipravo.cz / Obnova řízení 23.03.2010

ÚS: Právo osobní účasti na projednání žaloby na obnovu řízení

Ústavní soud se neztotožnil se stanoviskem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve věci rozhodl bez ústního jednání, protože obě odvolání směřovala proti usnesením, kterými nebylo rozhodnuto ve věci samé (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud – pokud jde o jeho tvrzení, že napadenými usneseními (č. j. 15 C 4/2006-22 ze dne 12. 10. 2006 a č. j. 15 C 4/2006-35 ze dne 25. 10. 2006) nebylo rozhodnutí o věci samé – má pravdu pouze částečně. Rozhodnutím o věci samé nebylo usnesení ze dne 12. 10. 2006, jímž byl zamítnut návrh na zajištění důkazu. Rozhodnutí ze dne 25. 10. 2006, kterým byla zamítnuta samotná žaloba o obnovu řízení, však bylo rozhodnutím ve věci samé, protože jím bylo rozhodováno přímo o předmětu žaloby. Se zřetelem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Krajského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že jí byla odňata možnost účastnit se projednání její věci před odvolacím soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1537/09, ze dne 19.01.2010

vytisknout článek

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem v Jičíně, Husova 820, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 772/2008-104 ze dne 7. dubna 2009, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 75, 76/2007-79 ze dne 26. září 2007 a proti usnesením Okresního soudu v Nymburce č. j. 15 C 4/2006-22 ze dne 12. 10. 2006 a č. j. 15 C 4/2006-35 ze dne 25. října 2006, a o návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 772/2008-104 ze dne 7. dubna 2009, a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 75, 76/2007-79 ze dne 26. září 2007, se zrušují.

II. Krajský soud v Praze je povinen nahradit stěžovatelce jednu polovinu nákladů řízení ve výši 2.856,- Kč do 3 dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu.

III. Návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 15 C 4/2006-22 ze dne 12. 10. 2006 a č. j. 15 C 4/2006-35 ze dne 25. října 2006 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 772/2008-104 ze dne 7. dubna 2009, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 75, 76/2007-79 ze dne 26. září 2007, kterým byla potvrzena usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 15 C 4/2006-22 ze dne 12. 10. 2006 a č. j. 15 C 4/2006-35 ze dne 25. října 2006. Usnesením soudu prvního stupně č. j. 15 C 4/2006-22 ze dne 12. 10. 2006 byl zamítnut její návrh na zajištění důkazu a usnesením téhož soudu č. j. 15 C 4/2006-35 ze dne 25. října 2006 byl zamítnut její návrh na obnovu řízení proti žalovanému J. R. ve věci zrušení práva společného nájmu družstevního bytu. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech.

Stěžovatelka tvrdí, že jí Nejvyšší soud odepřel ústavní právo na soudní a jinou právní ochranu, protože neakceptoval jí uplatněný dovolací důvod, tj. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení spatřovala v tom, že soud prvního stupně a soud odvolací neprovedly důkazy jí navržené a jejich neprovedení nijak nezdůvodnily, takže jde o tzv. opomenuté důkazy. Další vadu řízení spatřovala v tom, že odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z jiného skutkového zjištění než soud prvního stupně, aniž by dokazování zopakoval.

Obecným soudům nižšího stupně pak stěžovatelka rovněž vytýká opomenutí důkazních návrhů. Neprovedeným důkazem byl prý důkaz jí navržený, konkrétně dopis SBD Nymburk ze dne 26. 4. 2006, v němž vedení bytového družstva sdělilo, že rozhodnutí k předmětnému družstevnímu bytu č. 24 nebylo nikdy vydáno a současně, že žádné rozhodnutí o přidělení tohoto bytu či jeho osvědčení nevydá. Tento důkaz považovala stěžovatelka pro řízení o obnovu řízení za stěžejní, protože v původním řízení pod sp. zn. 5 C 1101/98 obecné soudy vystavěly své rozhodnutí právě na té skutečnosti, že rozhodnutí o přidělení bytu bylo vydáno, a to pouze žalovanému J. R. Soud prvního stupně navrhovaný důkaz neprovedl, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí svůj postup odůvodnil. Odvolací soud pak na námitku stěžovatelky ohledně tohoto neprovedeného důkazu nijak nereagoval. Opomenutými důkazy byly i nově předložené směrnice ČSBD a ostatní předpisy týkající se bytového družstevnictví. Soud prvního stupně sice konstatoval, že stěžovatelka je nemohla v původním řízení bez své viny předložit, ale tyto důkazy a skutečnosti prý nemohou být důvodem obnovy řízení. Odvolací soud naopak dospěl k odlišnému stanovisku, že tyto dokumenty jsou právně významné pro rozhodnutí ve věci samé, ale že stěžovatelka jako členka družstva měla v průběhu celého původního soudního řízení možnost jednat s představenstvem družstva a vyžádat si veškeré doklady, na které nyní v návrhu na obnovu řízení poukazuje a předkládá je.

Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva na zákonného soudce. Spatřuje je v tom, že zatímco v původním řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu manžely rozhodoval senát 5 C Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1101/98, řízení o obnovu řízení bylo přiděleno senátu 15 C téhož soudu pod sp. zn. 15 C 4/2006, který také o návrhu na obnovu řízení rozhodl tak, že ho zamítl. Stejně tak o odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně v řízení pod sp. zn. 5 C 1101/98 rozhodoval senát 23 Co Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Co 121/2004, zatímco o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení rozhodoval senát 26 Co Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Co 75, 76/2007.

Stěžovatelka konečně namítá porušení svého práva na veřejné projednání věci a práva činit procesní úkony. Porušení tohoto práva spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o jejím odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, bez nařízení jednání. Stěžovatelka prohlásila, že se svého práva účasti na projednávání věci ústně, veřejně před odvolacím soudem nevzdala a naopak ve svém písemném odvolání ze dne 5. 12. 2006 požadovala, aby odvolací soud zopakoval dokazování a ostatní dosud neprovedené důkazy. V této souvislosti poukazuje i na obecně uznávaný výkladový komentář k ustanovení § 152 o. s. ř., podle něhož se usnesení o žalobě na obnovu považuje za usnesení o věci samé. Bylo tak - podle jejího názoru - povinností odvolacího soudu nařídit ústní a veřejné jednání, což však uvedený soud neučinil.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil a požádala o odklad jejich vykonatelnosti.

Podáním ze dne 25. 11. 2009, předaným k poštovní přepravě dne 26. 11. 2009, doplnila stěžovatelka ústavní stížnost o návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vůči Nejvyššímu soudu, Krajskému soudu v Praze a Okresnímu soudu v Nymburce ve výši 5.712,- Kč s odůvodněním, že obecné soudy svým postupem zásah do základních práv stěžovatelky vyvolaly.

II.

Okresní soud v Nymburce se původně k ústavní stížnosti věcně nevyjádřil. K opakované výzvě Ústavního soudu, aby se vyjádřil zejména k námitce porušení práva na zákonného soudce sdělil, že věc byla přidělena nové soudkyni spolu s dalšími věcmi organizačním opatření předsedkyně soudu z původního senátu 5 C, jehož předsedkyně Mgr. Jaroslava Homolová nastoupila na mateřskou dovolenou. Ohledně ústního jednání o ústavní stížnosti se výslovně nevyjádřil, avšak vzhledem k tomu, že ve výzvě Ústavního soudu byla předestřena právní domněnka souhlasu s upuštěním od ústního jednání, má se za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

Krajský soud v Praze v původním stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a odkázal v podrobnostech na odůvodnění napadeného usnesení. Současně výslovně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. K opakované výzvě Ústavního soudu, aby se vyjádřil zejména k námitce porušení práva na zákonného soudce, krajský soud sdělil, že trvá na tom, že stěžovatelka nebyla v řízení před odvolacím soudem odňata svému zákonnému soudci, neboť při rozdělování došlých spisů bylo postupováno podle platného rozvrhu práce a spis byl poté přidělen senátu 26 Co. Pokud jde o to, že ve věci nebylo nařízeno jednání, odkazuje na § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodoval o usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti opakuje námitky, které uplatnila již v dovolání. Podle jeho názoru v uplatněných námitkách nelze spatřovat vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zastává názor, že dovolání nebylo přípustné, a proto bylo odmítnuto. Výslovně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Výzvou ze dne 12. 11. 2009, doručenou jejímu právnímu zástupci dne 16. 11. 2009, požádal Ústavní soud stěžovatelku, aby se vyjádřila k možnému upuštění od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s tím, že neobdrží-li její vyjádření do deseti dnů od doručení výzvy, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Stěžovatelka sice zaslala dne 26. 11. 2009 Ústavnímu soudu další podání (viz výše), avšak k návrhu na upuštění od ústního jednání se nevyjádřila. Vzhledem k právní domněnce uvedené ve výzvě vychází Ústavní soud z toho, že dnem 26. 11. 2009 byl dán souhlas stěžovatelky k upuštění od ústního jednání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 4/2006 vedený u Okresního soudu v Nymburce. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně podala žalobu na obnovu řízení ve věci vedené původně u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 1101/98 o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu. V žalobě uvedla, že zjistila nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení § 233 o. s. ř. V této souvislosti podala soudu návrh na zajištění důkazů, a to veškeré dokumentace vztahující se k výstavbě a kolaudaci předmětného bytového domu, zápisu bytové komise a představenstva SBD Nymburk a rozhodnutí o přidělení předmětného bytu do užívání i ostatních bytů. Tento návrh soud prvního stupně usnesením č. j. 15 C 4/2006-22 ze dne 12. 10. 2006 zamítl s odůvodněním, že nebyly doloženy všechny potřebné okolnosti pro takový postup. Usnesením č. j. 15 C 4/2006-35 ze dne 25. 10. 2006 pak soud prvního stupně samotný návrh na obnovu řízení zamítl. V odůvodnění uvedl, že důvody, pro které by mohla být nařízena obnova řízení, nebyly v dané věci dány. Obě usnesení napadla stěžovatelka odvoláním.

Krajský soud v Praze usnesením č. j. 26 Co 75,76/2007-79 ze dne 26. 9. 2007 obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom, že stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nemohou být důvodem obnovy řízení. Podle obsahu spisu jednání ve věci krajský soud nenařídil.

Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 772/2008-104 ze dne 7. 4. 2009 odmítnuto jako nepřípustné, protože námitky stěžovatelky nesměřují - s přihlédnutím k obsahu dovolání - k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Jednalo se totiž o námitky skutkové, které nelze v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně uplatnit.

IV.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní stížnost obsahuje stížnostní námitky dvojí povahy, a to povahy věcné a povahy procesní. Věcná námitka se týkala tzv. opomenutých důkazů, protože obecné soudy prý neprovedly důkazy, které stěžovatelka k prokázání důvodu obnovy řízení navrhovala a dokonce podala návrh na zajištění důkazu. Jednalo se především o právní předpisy bytového družstevnictví, o spisové materiály SBD Nymburk a dále o skutečnost prokazovanou dopisem SBD ze dne 26. 4. 2006, v němž vedení bytového družstva sdělilo, že rozhodnutí k předmětnému družstevnímu bytu č. 24 nebylo nikdy vydáno a současně, že žádné rozhodnutí o přidělení tohoto bytu či jeho osvědčení nevydá. Této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit. Pokud jde o právní předpisy bytového družstevnictví a o spisový materiál SBD Nymburk, ztotožňuje se Ústavní soud se závěry obecných soudů nižších stupňů, které poukazovaly na to, že právní předpisy bytového družstevnictví existovaly i v době původního řízení, o jehož obnovu se jednalo, a které nepřiznaly relevanci tvrzení stěžovatelky, že je v době původního řízení nemohla použití, protože nebyla činná v bytovém družstevnictví. Ústavní soud však nemohl akceptovat ani námitku stěžovatelky týkající se dopisu SBD Nymburk ze dne 26. 4. 2006. Ze spisu sp. zn. 15 C 4/2006 Okresního soudu v Nymburce totiž vyplývá, že stěžovatelka tuto skutečnost neuvedla jako důvod obnovy řízení (č.l. 1-2), ale nezahrnula ji ani do doplnění a opravy žaloby ze dne 6. 8. 2006 (č.l. 7), byť byly tyto úkony učiněny až po vydání uvedeného dopisu SBD Nymburk. Stěžovatelka existenci tohoto dopisu nezmínila ani v odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně (č.l. 44-47). Tato námitka je sice uplatněna v dovolání stěžovatelky (č.l. 91); dovolací soud se jí však po právu zabývat nemohl, neboť v tomto směru napadený rozsudek krajského soudu neřešil otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proto Ústavní soud - z tohoto hlediska - dovozuje, že uvedená námitka je poprvé uplatněna až v řízení o ústavní stížnosti.

Procesní námitka stěžovatelky se týkala porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud na základě podkladů, které si vyžádal od soudu prvního stupně i soudu odvolacího (rozvrhy práce a příslušná organizační rozhodnutí předsedy soudu), dospěl k závěru, že toto právo stěžovatelky porušeno nebylo, protože věc projednávaly senáty, které k tomu podle rozvrhu práce příslušené byly.

Poslední námitka stěžovatelky se týkala skutečnosti, že odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení, jímž byla zamítnuta žaloba o obnovu řízení, bez nařízení jednání. Této námitce Ústavní soud přisvědčil. Ze spisu vyplývá, že Krajský soud v Praze původně nařídil ústní jednání na den 28. 3. 2007 (č.l. 62 revers), toto jednání však odročil na neurčito (č.l. 63 revers) vzhledem k námitce podjatosti předsedy odvolacího senátu, kterou podala stěžovatelka. Po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze usnesením č. j. Nco 160/2007-75 ze dne 21. 8. 2007, že soudce Krajského soudu v Praze JUDr. Valenta není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, vydal Krajský soud v Praze potvrzující napadené usnesení, aniž by byl znovu nařídil ústní jednání. Ústavní soud se neztotožnil se stanoviskem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve věci rozhodl bez ústního jednání, protože obě odvolání směřovala proti usnesením, kterými nebylo rozhodnuto ve věci samé (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud - pokud jde o jeho tvrzení, že napadenými usneseními (č. j. 15 C 4/2006-22 ze dne 12. 10. 2006 a č. j. 15 C 4/2006-35 ze dne 25. 10. 2006) nebylo rozhodnutí o věci samé - má pravdu pouze částečně. Rozhodnutím o věci samé nebylo usnesení ze dne 12. 10. 2006, jímž byl zamítnut návrh na zajištění důkazu. Rozhodnutí ze dne 25. 10. 2006, kterým byla zamítnuta samotná žaloba o obnovu řízení, však bylo rozhodnutím ve věci samé, protože jím bylo rozhodováno přímo o předmětu žaloby. Se zřetelem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Krajského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že jí byla odňata možnost účastnit se projednání její věci před odvolacím soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Proto Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil.

Za tohoto stavu zrušil Ústavní soud i napadené usnesení Nejvyššího soudu, které by bez vazby na předchozí zrušené rozhodnutí krajského soudu neorganicky zůstalo osamoceno.

Návrh na zrušení napadených usnesení okresního soudu byl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, neboť základní práva či svobody stěžovatelky jimi porušeny nebyly.*)

Stěžovatelka konečně žádala, aby Ústavní soud uložil obecným soudům - Nejvyššímu soudu, Krajskému soudu v Praze a Okresnímu soudu v Nymburce povinnost nahradit jí náklady řízení ve výši 5.712,- Kč, skládající se z nákladů na právní zastoupení stěžovatelky, a to podle advokátního tarifu 2 x 2.100,- Kč (převzetí zastoupení a sepsání ústavní stížnosti právním zástupcem stěžovatelky), 2x 300,- Kč (režijní paušál) - celkem 4.800,- Kč a 19% DPH ve výši 912,- Kč; to proto, že obecné soudy svým postupem vyvolaly porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Podle odstavce 5 citovaného ustanovení se náklady účastníků rozumí hotové výdaje účastníků nebo vedlejších účastníků a jejich zástupců, ztráta na výdělku účastníků nebo vedlejších účastníků a odměna za zastupování. Podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník řízení ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí.

Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a rozhodnutí Nejvyššího soudu pro procesní pochybení odvolacího soudu. Nevyhověl oproti tomu návrhu stěžovatelky i na zrušení dvou rozhodnutí soudu prvního stupně. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka měla v řízení o ústavní stížnosti částečný úspěch, a to jednou polovinou; ke zrušení byla navržena čtyři rozhodnutí, Ústavní soud vyhověl ve dvou případech. Vzhledem k tomu Ústavní soud rozhodl tak, že Krajský soud v Praze je povinen nahradit stěžovatelce polovinu uplatněných nákladů řízení, spočívajících v odměně za zastupování (jiné náklady uplatněny nebyly), a to ve výši 2.856,- Kč.

Za tohoto stavu Ústavní soud nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo nadbytečné.

Ústavní soud konečně dospěl k názoru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
 

Autor: ÚS