// Profipravo.cz / Obnova řízení 06.01.2009

ÚS: K odůvodnění rozhodnutí odkazem na jiné rozhodnutí

V projednávané věci Ústavní soud shledává primární pochybení Vrchního soudu v Olomouci v tom, že se v odůvodnění svého napadeného usnesení dostatečným způsobem s odvolací námitkou stěžovatelky týkající se společného projednání výše uvedených žalob nevypořádal a jeho rozhodnutí je tedy v této části nepřezkoumatelné. Pokud se totiž soud vypořádá s námitkou účastníka řízení tak, že odkáže na jiné soudní rozhodnutí s tím, že tato námitka zde již byla vyřešena jako irelevantní, nelze mít takový postup za souladný se zákonnými požadavky kladenými na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Z odkazu na soudní rozhodnutí, ze kterého navíc ani nevyplývá, zda a z jakých důvodů se s ním odkazující soud ztotožnil, není totiž zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil, a z jakých předpokladů vycházel. To platí tím více za situace, kdy Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí, na něž bylo napadeným usnesením odkazováno, učinil závěr, že soud prvního stupně měl sice podle § 235b řízení o obou žalobách spojit ke společnému řízení, avšak za situace, kdy žalobu pro zmatečnost zamítl, mu nic nebránilo povolit obnovu řízení, byla-li uplatněna důvodně. Z případu, který je předmětem přezkumu Ústavního soudu totiž vyplývá ze soudního spisu i z obsahu odvolacích námitek stěžovatelky, Krajský soud v Ostravě rozhodoval o povolení obnovy za situace, kdy jiný senát tohoto soudu o žalobě pro zmatečnost dosud nerozhodl.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 684/06, ze dne 10.11.2008

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RUCHSTAV HOLDING a.s. se sídlem Třída práce 15, 792 01 Bruntál, právně zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem Dolní nám. 117/3, 756 01 Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003, č.j. 30 Cm 67/99 - 302, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2006, č.j. 7 Cmo 98/2004 - 340, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a K + B Expert, s. r. o., se sídlem U expertu 91, Klíčany, zastoupené JUDr. Josefem Corradinim, advokátem se sídlem v Ostravě Staré Bělé, Valova 24 a RH leas, s. r. o., "v likvidaci", jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2006, č.j. 7 Cmo 98/2004 - 340, se zrušuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Ostravě restriktivním výkladem ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí odňal právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Krajský soud totiž zamítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení z důvodu, že jí navržené důkazy nelze považovat za důkazy, které nemohla bez své viny v řízení uplatnit, neboť soudní praxe dovozuje, že takovými důkazy mohou být pouze důkazy, které v době původního řízení existovaly, ale nemohly být použity, stěžovatelkou navržené důkazy však vznikly až po skončení předmětného řízení a nemohou být proto ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. dle krajského soudu důvodem obnovy řízení. Toto rozhodnutí potvrdil jako věcně správné také Vrchní soud v Olomouci. Dle stěžovatelky tento restriktivní výklad znamená, že ač bylo v trestním řízení prokázáno, že byly předmětné směnky zfalšovány, nemá žádnou zákonnou možnost, jak zvrátit pro ni dosud nepříznivá soudní rozhodnutí a zamezit výkonu soudního rozhodnutí vydaného právě na základě těchto zfalšovaných směnek. Stěžovatelka má zato, že takový výklad, který zastává také Nejvyšší soud ČR, neslouží k upevňování a rozvoji zákonnosti ve smyslu § 3 o. s. ř., ale naopak porušuje její ústavně zaručená základní práva.

3. Druhý okruh námitek stěžovatelky se dotýká skutečnosti, že Krajský soud v Ostravě pochybil, když nespojil ke společnému řízení stěžovatelkou podanou žalobu na obnovu řízení ze dne 12. 8. 2002 a žalobu pro zmatečnost ze dne 23. 9. 2002, jak mu ukládá ustanovení 235b o. s . ř. Obě žaloby podala stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.5.2002 č.j. 4 Cmo 406/2000-87, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11.11.1999, č.j. 30 Cm 67/99-50, kterým bylo rozhodnuto, že se ponechávají v platnosti směnečné platební rozkazy ze dne 22.6.1999 č.j. 3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm 121/99-8 a č.j. 3 Sm 120/99-8. Stěžovatelka odkazuje na ustanovení § 40 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a na instrukci ministerstva spravedlnosti 505/2001 - Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy a namítá, že vzhledem ke skutečnosti, že obě žaloby nebyly podány současně, mělo dojít k jejich spojení ke společnému řízení tak, aby byly vyřizovány v oddělení určeném dle pravidla o přidělování žalob pro zmatečnost. Dle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2002 spadalo projednání žaloby pro zmatečnost do rozvrhu práce soudkyně Judr. Steriovské - Otavové. Jelikož však obě žaloby ke společnému řízení Krajský soud v Ostravě nespojil, rozhodoval o povolení obnovy v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2002 soudce Mgr. Jiří Zavázal, který rozhodl v neprospěch stěžovatelky již v řízení o věci samé. Tuto vadu řízení namítala stěžovatelka také v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Olomouci, ten se však s touto námitkou nevypořádal, pouze odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2005, č. j. 4 Cmo 134/2004-39, kde tato námitka byla označena za irelevantní s odůvodněním, že za situace, kdy byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta, nic nebránilo soudu prvního stupně, aby povolil obnovu řízení, byla-li uplatněna důvodně. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že takový závěr soudu je v rozporu s ustanovením § 235e odst. 3 o. s. ř., které stanoví, že bylo-li stejné rozhodnutí napadeno žalobou na obnovu řízení i pro zmatečnost, může soud povolit důvodně uplatněnou obnovu řízení, jen když žalobu pro zmatečnost zamítne, odmítne nebo o ní zastaví řízení. Ve věci stěžovatelky však Krajský soud v Ostravě rozhodl o žalobě na obnovu řízení dne 8. 12. 2003, tedy dříve, než o žalobě pro zmatečnost, o které Krajský soud v Ostravě rozhodl až dne 2. 3. 2004. Stěžovatelka uzavírá, že tím, že Krajský soud v Ostravě porušil ustanovení § 235b o. s. ř. a nespojil řízení o žalobě na obnovu řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost ke společnému projednání a rozhodnutí, zasáhl do základních práv stěžovatelky zajištěných článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ji odňal jejímu zákonnému soudci. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, kde se uvádí, že "kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce dále podřadil i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 14 o. s. ř.), jakož i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení."

II.

4. Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

III.

5. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

6. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud by soud přisvědčil názoru stěžovatelky, že námitka neoprávněného zásahu do směnek byla vznesena včas a nikoli až v odvolacím řízení, pak by takové námitky nemohly být důvodem pro obnovu řízení, neboť by se nejednalo o situaci, kdy stěžovatelka bez své viny nemohla použít skutečnosti a důkazy schopné přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Usnesení Policie ČR ze dne 12. 6. 2002 a odborné expertízy relevantními důvody pro povolení obnovy nejsou, neboť s ohledem na datum jejich pořízení v rozhodné době vůbec neexistovaly. Vrchní soud v Olomouci dále sice připouští, že soud prvního stupně měl řízení o obnově řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost spojit, avšak za situace, kdy žalobu pro zmatečnost zamítl, mu nic nebránilo povolit obnovu řízení, byla-li uplatněna důvodně (§ 235e odst. 3 o. s. ř.). Námitka, že o žalobě na obnovu řízení měl rozhodovat stejný soudce, který rozhodoval o žalobě pro zmatečnost, tedy není v dané věci relevantní. Vrchní soud v Olomouci proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

7. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

8. Vedlejší účastník K + B Expert, s. r. o. ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou.

9. Vedlejší účastník RH leas, s. r. o., "v likvidaci" se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím právní zástupkyně, protože však nedoložil její plnou moc, Ústavní soud k jeho vyjádření nepřihlédl.

10. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce, aby se k nim mohla vyjádřit.

11. Stěžovatelka v replice uvedla, že považuje za nesprávný závěr vedlejšího účastníka K + B Expert, s. r. o. o opožděnosti ústavní stížnosti. K vyjádření Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka zejména uvádí, že v dané věci není rozhodné, zda soudu něco bránilo či nebránilo povolit obnovu řízení, nýbrž o to, že ve věci rozhodoval nepříslušný soudce. Stěžovatelka rovněž poukazuje na jí doručené usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 554/2008, kterým byla odmítnuta její ústavní stížnost související s nyní projednávanou věcí, a s nímž se neztotožňuje.

IV.

12. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 Cm 67/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají pro projednávanou věc následující relevantní skutečnosti. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11.11.1999, č.j. 30 Cm 67/99-50, bylo rozhodnuto, že se ponechávají v platnosti směnečné platební rozkazy ze dne 22.6.1999 č.j. 3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm 121/99-8 a č.j. 3 Sm 120/99-8, a že stěžovatelka a RH leas, s. r. o. "v likvidaci" jsou povinni zaplatit společnosti K+B expert POPE spol. s. r. o. společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 45.200,- Kč. K odvolání stěžovatelky a RH leas, s. r. o. "v likvidaci" Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.5.2002 č.j. 4 Cmo 406/2000-87, rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka a RH leas, s. r. o. "v likvidaci" jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 44.650,- Kč. Proti uvedeným rozsudkům a směnečným platebním rozkazům Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22.6.1999 č.j. 3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm 121/99-8 a č.j. 3 Sm 120/99-8 stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení, který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003 č.j. 30 Cm 67/99-302, zamítnut s odůvodněním, že tento návrh nebyl důvodný a ve vztahu k části uplatněných důvodů ani včasný. Stěžovatelka napadla toto usnesení Krajského soudu v Ostravě odvoláním, o kterém bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2006, č.j. 7 Cmo 98/2004 - 340, rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení byl podán opožděně, neboť skutečnost, že do textu směnek bylo zasahováno, stěžovatelka namítala již v odvolání proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11.11.1999, č.j. 30 Cm 67/99-50, a nejpozději k tomuto datu jí tedy byla tato skutečnost prokazatelně známa, návrh na obnovu řízení však stěžovatelka podala až dne 14. 8. 2002, tudíž tuto skutečnost neuplatnila ve lhůtě stanovené § 230 odst. 1 o. s. ř. Stejně tak dle odvolacího soudu byl stěžovatelce znám obsah spisu sp. zn. 2 Sm 103/99. Usnesení Policie ČR ze dne 12. 6. 2002 a odborné expertízy jsou přitom důkazy novými, které v inkriminované době objektivně neexistovaly, tudíž dle soudní praxe nemohou být důvodem pro obnovu řízení. Závěrem odvolací soud konstatoval, že námitka týkající se spojení řízení o žalobě pro zmatečnost s řízením o obnově byla již vyřešena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2005, č. j. 4 Cmo 134/2004-39, v němž byla označena za irelevantní, proto odvolací soud na toto usnesení v plném rozsahu odkazuje. Proti uvedeným rozsudkům a směnečným platebním rozkazům Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22.6.1999 č.j. 3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm 121/99-8 a č.j. 3 Sm 120/99-8 stěžovatelka podala také žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.3.2004 č.j. 17 Cm 33/2004-11 zamítnuta. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16.5.2005 č.j. 4 Cmo 134/2004-39 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo, odmítl.

V.

13. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

14. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu (poté co k námitce vedlejšího účastníka ověřil včasnost podané ústavní stížnosti, která byla podána k poštovní přepravě dne 16. 10. 2006, tedy v průběhu šedesátidenní lhůty počínající běžet ode dne 19. 8. 2006, tedy dne následujícího po doručení napadeného usnesení vrchního soudu stěžovatelce) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z části důvodná, neboť postupem Vrchního soudu v Olomouci došlo k stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

15. Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu.

16. Stěžovatelka v odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003, č.j. 30 Cm 67/99 - 302, namítala, že Krajský soud v Ostravě pochybil, když nespojil ke společnému řízení jí podanou žalobu na obnovu řízení ze dne 12. 8. 2002 a žalobu pro zmatečnost ze dne 23. 9. 2002, jak mu ukládá ustanovení 235b odst. 1 o.s . ř. Podle tohoto ustanovení platí, že byla-li proti stejnému rozhodnutí podána žaloba na obnovu řízení i pro zmatečnost, spojí soud věci ke společnému řízení. Dle § 235 e odst. 3 o. s. ř. bylo-li stejné rozhodnutí napadeno žalobou na obnovu řízení i pro zmatečnost, může soud povolit důvodně uplatněnou obnovu řízení, jen když žalobu pro zmatečnost zamítne, odmítne nebo o ní zastaví řízení. Stěžovatelka podala proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.5.2002 č.j. 4 Cmo 406/2000-87, jednak žalobu na obnovu řízení dne 12. 8. 2002, jednak žalobu pro zmatečnost dne 23. 9. 2002. O žalobě na obnovu řízení rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě dne 8. 12. 2003, žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.3.2004 č.j. 17 Cm 33/2004-11. Z výše uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě nepostupoval v souladu s ustanovením § 235b odst. 1 a § 235 e odst. 3 o. s. ř., když obě žaloby ke společnému řízení nespojil a o žalobě na obnovu řízení rozhodl, aniž by dosud bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Tato skutečnost by však sama o sobě nemusela vést vždy ve svém důsledku k porušení práva na zákonného soudce. Ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, sp. zn. II. ÚS 2770/07, vše in http://nalus.usoud.cz/).

17. V projednávané věci však Ústavní soud shledává primární pochybení Vrchního soudu v Olomouci v tom, že se v odůvodnění svého napadeného usnesení dostatečným způsobem s odvolací námitkou stěžovatelky týkající se společného projednání výše uvedených žalob nevypořádal a jeho rozhodnutí je tedy v této části nepřezkoumatelné. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03, III. ÚS 463/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, Praha, C. H. Beck 2001, str. 267; IV. ÚS 564/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str. 489). V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Ústavní soud tak nemohl učinit závěr o případném porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce, neboť jak vyplývá z principu subsidiarity, ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato skutečnost, jak již bylo výše uvedeno, však v projednávané věci není postavena najisto, neboť odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci je v této části zcela nedostatečné. Pokud se totiž soud vypořádá s námitkou účastníka řízení tak, že odkáže na jiné soudní rozhodnutí s tím, že tato námitka zde již byla vyřešena jako irelevantní, nelze mít takový postup za souladný se zákonnými požadavky kladenými na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Jak Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 83/84 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34) uvedl, jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odkazu na soudní rozhodnutí, ze kterého navíc ani nevyplývá, zda a z jakých důvodů se s ním odkazující soud ztotožnil, není totiž zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil, a z jakých předpokladů vycházel. To platí tím více za situace, kdy Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí, na něž bylo napadeným usnesením odkazováno, učinil závěr, že soud prvního stupně měl sice podle § 235b řízení o obou žalobách spojit ke společnému řízení, avšak za situace, kdy žalobu pro zmatečnost zamítl, mu nic nebránilo povolit obnovu řízení, byla-li uplatněna důvodně. Z případu, který je předmětem přezkumu Ústavního soudu totiž vyplývá ze soudního spisu i z obsahu odvolacích námitek stěžovatelky, Krajský soud v Ostravě rozhodoval o povolení obnovy za situace, kdy jiný senát tohoto soudu o žalobě pro zmatečnost dosud nerozhodl.

18. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou a ve výroku uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, podle § 70 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, zrušil, aniž by se z důvodu nedostatku řádného odůvodnění zrušeného usnesení zabýval dalšími v ústavní stížnosti stěžovatelkou vznesenými námitkami. Ústavní soud má za to, že zrušení tohoto rozhodnutí již postačuje k nápravě závadného stavu, neboť dle jeho přesvědčení je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. Ústavní soud se proto nepřistoupil ke zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003, č.j. 30 Cm 67/99 - 302, neboť správnost postupu předcházející jeho vydání bude znovu přezkoumána na základě tohoto nálezu Vrchním soudem v Olomouci.

19. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Olomouci a vedlejší účastník K + B Expert, s. r. o. vyjádřily souhlas s upuštěním od ústního jednání, stěžovatelka, vedlejší účastník RH leas, s. r. o., "v likvidaci" a Krajský soud v Ostravě se ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřili, přestože byli náležitě poučeni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 63 zák. o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů