// Profipravo.cz / Obnova řízení 11.09.2008

K novým skutečnostem a důkazům v souvislosti s obnovou řízení

Skutečnosti a důkazy jsou v souvislosti s obnovou řízení „nové“ ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít.

Pokud žalovaný ze své viny (nezaplacením soudního poplatku z odvolání, mající za následek zastavení odvolacího řízení) neuplatnil určitou skutečnost v původním řízení, je vyloučen i s důkazy, které mají tuto skutečnost prokázat (srov. R 72/1954).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 179/2007, ze dne 29. 4. 2008

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A.V. Z. M. spol. s r. o., zastoupené advokátem proti žalovanému O. H., zastoupenému advokátkou o obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 274/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2006, č. j. 2 Cmo 182/2006-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II.  Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 439,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

 
O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. června 2006, č.j. 2 Cmo 182/2006-59, potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2005, č.j. 19 Cm 274/2003-40, kterým byla zamítnuta žaloba na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 376/99; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odmítl názor žalovaného, že existují nové skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, ve kterém bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že v daném případě se jedná o skutečnosti, které žalovaný mohl uplatnit již v předešlém odvolacím řízení o uplatnění požadavku žalobkyně na zaplacení určité finanční částky, avšak žalovaný nezaplacením soudního poplatku z odvolání sám zavinil zastavení odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalovanému nic nebránilo, aby objektivně existující skutečnosti a důkazy uplatnil v odvolacím řízení v původním řízení o projednání věci, proto není správný názor žalovaného, že je bez své viny použít nemohl. Uzavřel, že stejné skutečnosti a důkazy nelze ve smyslu § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) použít v žalobě o povolení obnovy řízení, když podle § 230 odst. 2 o. s. ř. není žaloba na obnovu řízení přípustná proti rozsudkům a usnesením, jejichž zrušení nebo změny lze dosáhnout jinak, nepočítaje v to dovolání. Pokud odvolatel namítal, že výzvu k zaplacení soudního poplatku v rozporu s § 45c odst. 3 o. s. ř. doručil soud jen jeho právnímu zástupci, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že na doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku se nevztahuje § 45c odst. 3     o. s. ř. s tím, že jde o typicky zastupitelné jednání, kdy není osobní povinností účastníka zaplatit soudní poplatek, tudíž výzva k jeho zaplacení byla správně doručena, byla-li doručena soudem prvního stupně pouze právnímu zástupci žalovaného.
 
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že v řízení o povolení obnovy se vůbec nezabýval důkazy, které nemohl předložit bez svého zavinění v nalézacím řízení a nezabýval se zákonností vydání rozsudku pro zmeškání. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně považoval za stěžejní, že veškerá tvrzení a navrhované důkazy mohly být projednány v odvolacím řízení, které bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Má za to, že odvolací soud se nesprávně ztotožnil se soudem prvního stupně v řešení doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku tak, že na doručení této výzvy se nevztahuje § 45c odst. 3 o. s. ř., neboť jde o typicky zastupitelné jednání, kdy není osobní povinností účastníka zaplatit soudní poplatek, a že výzva k jeho zaplacení byla tudíž správně doručena, byla-li doručena soudem prvního stupně pouze právnímu zástupci žalovaného. Dovolatel se domnívá, že pouze formálním zjednodušením hodnocení celé věci s poukazem na zastavení odvolacího řízení mu bylo odňato právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí jako zjevně bezdůvodného, když v dovolání jsou pouze opakovány důvody, se kterými se již vypořádal odvolací soud. Závěr odvolacího soudu o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na povolení obnovy řízení považuje za správný, zmařil-li žalovaný pokračování odvolacího řízení vlastní vinou.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř.    k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238 odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem          zrušené – rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238 odst. 2 o. s. ř.).
 
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata  se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.

Žalovaný žádnou právní otázku, kterou odvolací soud řešil a pro jejíž posouzení by bylo možno přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, nenastolil.

Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (§ 228 odst. 1 o. s. ř.).

Ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. má – jako důvod pro povolení obnovy řízení – na mysli takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou (ve srovnání s původním řízením) „nové,“ tj. v době původního řízení sice objektivně existující, ale z pohledu účastníka tehdy nepoužitelné, aniž by nesl vinu na tom, že o nich nevěděl, popř. že nesplnil povinnosti tvrzení nebo důkazní.

Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že se v řízení o povolení obnovy vůbec nezabýval důkazy, které žalovaný nemohl předložit bez svého zavinění v nalézacím řízení, když odvolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, a že tedy nemohl uplatnit existující skutečnosti a důkazy v původním řízení a bylo mu tím odňato právo na spravedlivý proces, je třeba konstatovat, že odvolací soud správně vycházel z ustáleného řešení v soudní praxi a teorii, podle něhož jsou skutečnosti a důkazy v souvislosti s obnovou řízení „nové“ ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C.H.Beck, 7. vydání, r. 2006, II. díl, str. 1193 a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005). Správně tedy odvolací soud dovodil, že pokud žalovaný ze své viny (nezaplacením soudního poplatku z odvolání, mající za následek zastavení odvolacího řízení) neuplatnil určitou skutečnost v původním řízení, je vyloučen i s důkazy, které mají tuto skutečnost prokázat (srov. Judikát R 72/1954).

S ohledem na výše uvedené není proto možno vytknout odvolacímu soudu, že by učinil nesprávný právní závěr, jestliže žalovaný již v samotné žalobě o povolení obnovy řízení odkazuje na důkazy, které mohl uplatnit již v původním řízení, pokud by svým jednáním nezavinil zastavení původního řízení. Odvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že neexistují předpoklady pro obnovu řízení.

Domnívá-li se dovolatel, že řízení je zároveň postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může odvolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení (neprovedení navrhovaných důkazů, odnětí možnosti jednat před soudem), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná.
 
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nesprávně ztotožnil se soudem prvního stupně v řešení doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku tak, že na doručení této výzvy se nevztahuje § 45c odst. 3 o. s. ř., neboť jde o typicky zastupitelné jednání, kdy není osobní povinností účastníka zaplatit soudní poplatek, a že výzva k jeho zaplacení je proto správně doručena, byla-li doručena soudem prvního stupně pouze právnímu zástupci žalovaného, je třeba v tomto směru konstatovat, že odvolací soud danou otázku řešil v souladu s hmotným právem a v souladu s dosavadní judikaturou, na níž odvolací soud poukázal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod označením 2/2004, v němž bylo judikováno, že výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní).
 
Z uvedeného tedy vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Dovolání žalovaného tudíž směřuje proti rozhodnutí proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1,  § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 1 750 Kč § 10 odst. 1 a 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 389,50 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 2 439,50 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů