// Profipravo.cz / Obnova řízení 25.07.2008

ÚS: K právu na nestranný soud

Analytická právní věta

Podle § 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu vychází Ústavní soud v novém nálezu z právního názoru mezinárodního soudu. S ohledem na právní závěry Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval porušení základního práva stěžovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, mu tedy nezbylo než dospět k závěru, že ústavní stížnosti je třeba v předmětné části vyhovět.

Nestrannost soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se posuzuje nejen z hlediska osobního přesvědčení soudců, kteří věc rozhodují (subjektivní hledisko), nýbrž i z toho hlediska, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (objektivní hledisko).

PRÁVNÍ VĚTY

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby byl soud nestranný nejen z hlediska osobního přesvědčení soudců, kteří věc rozhodují (subjektivní hledisko), nýbrž i z hlediska toho, zda osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (objektivní hledisko).

S okolnostmi, které by mohly vyvolat pochybnosti o objektivní nestrannosti, se musí soud při rozhodování o námitce podjatosti vypořádat s ohledem na skutečnost, že i zdání může mít pro jejich posouzení jistý význam. Není přitom rozhodující, že tyto okolnosti jsou dány snahou obžalovaného ztěžovat průběh řízení. Údajné obstrukční jednání obžalovaného nemůže vést k opomenutí jiných důležitých skutečností (v daném případě časový sled jednání soudce vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění usnesení, přehnaná reakce na jednání stěžovatele a souběžné vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu), které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu.

Návrh na obnovu řízení slouží k tomu, aby mohlo být případně o původním návrhu znovu rozhodnuto vycházeje z právního názoru, který vyjádřil mezinárodní soud, nikoli aby bylo možno podat nový návrh.

V obnoveném řízení - je-li tímto způsobem nutno ústavní stížnosti vyhovět - není třeba znovu posuzovat ostatní okolnosti případu, protože tím by byl rozšiřován již tak výjimečný zásah do konečného rozhodnutí učiněného orgánem svrchovaného státu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 13/06, ze dne 08.07.2008

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání ve věci návrhu navrhovatele Martin Chmelíř, roz. Lízner, zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou v Praze 2, Wenzigova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 3. 1999 č. j. 9 T 15/98-3302 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodu I., za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 se v bodu I. ruší.

II. Ve zbývají části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.
I. Rekapitulace návrhu a splnění podmínek řízení

1. Včas doručeným návrhem na obnovu řízení ve věci vedené a rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 se navrhovatel domáhal:

a) obnovení řízení o své ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 707/2000, které bylo skončeno usnesením o jejím odmítnutí,
b) zrušení usnesení sp. zn. II. ÚS 707/2000,
c) nového rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 č. st. 64935/01, podle kterého bylo porušeno právo navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") tím, že ve věci sp. zn. 11 To 170/99 rozhodoval soudce, který měl být vyloučen pro nedostatek objektivní nestrannosti, a
d) postupem podle § 119 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení § 31 trestního řádu.

2. Z návrhu na obnovu řízení, z připojeného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a ze spisu sp. zn. II. ÚS 707/2000 vyplývají následující okolnosti případu. V předcházejícím řízení podal navrhovatel dne 5. 12. 2000 ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodu I. ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 3. 1999 č. j. 9 T 15/98-3302. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 3. 3. 1999 byl rozsudkem krajského soudu č. j. 9 T 15/98-3302 uznán vinným pro převážně majetkovou trestnou činnost a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Na základě odvolání stěžovatele i krajského státního zástupce v Českých Budějovicích vrchní soud usnesením ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodě I. odvolání stěžovatele zamítl, protože jej neshledal důvodným, v bodě II. věc vrátil krajskému soudu s příkazem, aby soud rozhodl o chybějícím výroku dotýkajícím se samostatného trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. z.

3. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebylo respektováno jeho právo na obhajobu. Dále nebyla respektována jeho rozhodnutí ohledně volby obhájce, či obhájců, čímž došlo k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel rovněž namítal, že mu nebylo umožňováno náležité nahlížení do spisu a v řízení před soudem prvního stupně a v části řízení před soudem druhého stupně nebylo respektováno právo dalšího obhájce účastnit se procesních úkonů a tyto úkony byly prováděny bez jeho přítomnosti. Obecné soudy rovněž neprovedly ty důkazy, které stěžovatel navrhoval, a které by mohly svědčit pro jeho prospěch. V důsledku toho stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i k porušení čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, neboť na rozhodování ve věci stěžovatele se podíleli soudci, o jejichž nestrannosti či nepodjatosti je možno pochybovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na procesní vady řízení před obecnými soudy, na nerespektování zásady presumpce neviny a na řádné nezjištění jeho majetkových poměrů. Stěžovatel v této souvislosti namítal rovněž porušení čl. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy.

4. V původním řízení Ústavní soud v řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 707/2000 po zjištění, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, posoudil její opodstatněnost. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a z tohoto důvodu ji odmítl. Konstatoval, že podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Ústavní soud proto v původním řízení zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zda nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod. Dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

5. Proti tomuto usnesení, resp. proti České republice, jakožto signatáři Evropské úmluvy, podal navrhovatel stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který po provedeném řízení dospěl v rozsudku ze dne 7. 6. 2005 k závěru, že v projednávaném případě došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, když soud jednomyslně rozhodl, že:
a) ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy bylo porušeno;
b) konstatování porušení Evropské úmluvy samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl;
c) žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Evropské úmluvy , stěžovateli vyplatit 1 000 EUR za náklady řízení;
d) žádost o spravedlivé zadostiučinění v dalším zamítl.

6. Na tomto základě s použitím § 119 zákona o Ústavním soudu podal stěžovatel návrh na obnovu řízení. Ústavní soud konstatoval, že jsou splněny podmínky pro projednání takového návrhu a rozhodl o něm usnesením ze dne 6. května 2008 č. j. Pl. ÚS 13/06-15 tak, že povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000. Současně týmž usnesením zrušil původní usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 707/2000-20 ze dne 30. ledna 2001, kterým byla původní ústavní stížnost odmítnuta.

7. Návrh na zrušení § 31 tr. ř. byl vyčleněn do zvláštního řízení a bylo o něm rozhodnuto usnesením ze dne 3. června 2008 sp. zn. Pl. ÚS 20/08 tak, že tento návrh byl odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Na tomto základě mohl Ústavní soud s ohledem na splnění všech podmínek pro obnovené řízení přistoupit k novému projednání původní ústavní stížnosti postupem podle § 119b odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu, když ještě předtím si vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. Krajský soud se vyjádřil kladně. Ostatní účastníci se nevyjádřili. Výzva Ústavního soudu obsahovala upozornění, že nevyjádření se k výzvě bude považováno za souhlas s upuštěním od ústního jednání. Proto má Ústavní soud za to, že podmínky § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byly splněny.

9. Jak bylo konstatováno v usnesení č. j. Pl. ÚS 13/06-15 ze dne 6. května 2008, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 707/2000 je v části, která se týká hodnocení ústavnosti usnesení vrchního soudu sp. zn. 11 To 170/99 ze dne 1. 9. 2000, v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 č. st. 64935/01. Podle tohoto rozsudku bylo porušeno právo navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy tím, že ve věci sp. zn. 11 To 170/99 rozhodoval soudce, který měl být vyloučen pro nedostatek objektivní nestrannosti.

10. Vzhledem k tomu, že novela zákona o Ústavním soudu, tj. zákon č. 83/2004 Sb., svěřila rozhodování o povolení obnovy a rozhodování v obnoveném řízení plénu Ústavního soudu, bylo v obnoveném řízení pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 13/06.

11. Jak vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, předmětem řízení před tímto soudem byla otázka podjatosti soudců senátu vrchního soudu. Rovněž tak návrh na obnovu řízení se týká této otázky. Podle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu je povinností Ústavního soudu v případě povolené obnovy řízení znovu projednat původní návrh na zahájení řízení, tj. původní ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 707/2000, přičemž je však třeba přihlížet k § 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je Ústavnímu soudu uloženo, aby v novém řízení vycházel z právního názoru mezinárodního soudu, tj. v tomto případě z právního názoru, který je vyjádřen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 č. st. 64935/01. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v obnoveném řízení - je-li tímto způsobem nutno ústavní stížnosti vyhovět - není třeba znovu posuzovat ostatní okolnosti případu, protože tím by byl rozšiřován již tak výjimečný zásah do konečného rozhodnutí učiněného orgánem svrchovaného státu. Je však třeba respektovat poslání tohoto řízení, kterým má být poskytnuta ochrana porušeným ústavně zaručeným základním právům a svobodám stěžovatele, a současně má být tímto postupem zajištěno, aby Česká republika v rámci své trestní jurisdikce plně respektovala své mezinárodní závazky. Jen takový postup umožňuje současně respektovat v maximální míře zásadu, že zdrojem veškeré státní moci v České republice je lid, který státní moc vykonává rovněž prostřednictvím orgánů moci soudní (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR).

12. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku č. st. 64935/01 dospěl k jinému závěru než orgány České republiky v předchozím trestním řízení a v řízení před Ústavním soudem. Jejich názor byl v řízení před Evropským soudem pro lidská práva předestřen vládou České republiky, která uvedla, že dodržení práva na projednání věci nestranným soudem musí být posuzováno při současném zkoumání konkrétních okolností každého případu. V daném případě upozornila na neustálé snahy stěžovatele ztěžovat průběh řízení (zastrašování svědků, útěk, změna právního zástupce, odklad ústních jednání). Právě z těchto důvodu bylo o jeho odvolání rozhodováno v samostatném řízení, a nikoliv v řízení společném, ve kterém se projednávalo odvolání jeho spoluobžalovaných. Vláda proto namítla, zda za těchto podmínek bylo možné rozumně požadovat, aby národní orgány postupovaly způsobem, který by nezavdal důvod k pochybnostem o nestrannosti soudu, potažmo zdali takový způsob byl za daných okolností vůbec představitelný.

13. V případě stěžovatele se jednalo o dvě podstatné okolnosti, kterým věnoval Evropský soud pro lidská práva základní pozornost. Stěžovatel mimo jiné (průtahům v řízení jsou věnovány celé dva svazky trestního spisu, jen v odvolacím řízení byla podle odůvodnění rozsudku vrchního soudu zmařena v důsledku překážek na straně stěžovatele a jeho obhájců jednání soudu nařízená na 25 termínů v průběhu jednoho roku) dne 3. prosince 1999 podal návrh na vyloučení předsedy senátu vrchního soudu, který měl rozhodovat o odvolání stěžovatele. V návrhu uvedl, že měl s předsedou senátu v roce 1996 intimní poměr. Vrchní soud dne 20. prosince 1999 na neveřejném zasedání rozhodl, že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele, když dospěl k závěru, že se jednalo o procesní manévr, jehož cílem bylo protahovat řízení. Vyšel přitom z prohlášení předsedy senátu ze dne 17. prosince 1999, podle něhož tento stěžovatele neznal, dokud se neseznámil s trestním spisem. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl Nejvyšší soud usnesením 4 Nd 478/99 ze dne 25. ledna 2000. Následně rozhodnutím dotyčného předsedy senátu vrchního soudu ze dne 15. února 2000 byla stěžovateli na základě § 66 odst. 1 tr. ř. uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč z toho důvodu, že se stěžovatel ve svých lživých tvrzeních v návrhu ze dne 3. prosince 1999 dopustil urážky soudu, že tato tvrzení představovala bezostyšný a bezprecedentní útok vůči předsedovi senátu a měla za cíl protahovat řízení. Stěžovatel byl upozorněn, že další obdobný útok by v budoucnu mohl být považován za trestný čin. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Nejvyšším soudem následně odmítnuta.

14. Druhou okolností bylo podání žaloby na tohoto soudce z důvodu ochrany osobnosti. Žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že utrpěl morální újmu (bylo požadováno 500 000,- Kč), když jej předseda senátu donutil účastnit se dne 23. prosince 1999 ústního jednání, přestože byl informován o anonymním udání, že se v budově soudu nachází výbušnina. Žaloba byla podána dne 7. února 2000 a do vydání rozsudku Evropského soudu pro lidská práva o ní nebylo pravomocně rozhodnuto.

15. Konečně třeba uvést, že Evropský soud pro lidská práva se již nezabýval otázkou podjatosti dalšího soudce vrchního soudu, který ve věci stěžovatele rozhodoval, ačkoli v případě jeho spoluobviněných se nechal vyloučit pro poměr ke dvěma spoluobžalovaným stěžovatele. Podle vrchního soudu po vyloučení věci stěžovatele ze společného řízení nebyl shledán žádný důvod pro vyloučení soudce z projednávané věci, jelikož mezi tímto soudcem a stěžovatelem žádný poměr neexistoval. Tato okolnost však nebyla předmětem řízení před Evropským soudem pro lidská práva a není na ní založen jeho právní názor.

16. Evropský soud pro lidská práva námitky vlády České republiky ve dvou výše uvedených okolnostech neakceptoval. Vláda České republiky poukázala v této souvislosti na účelovost postupu stěžovatele a postup vrchního soudu označila za jedině správný způsob, jak se nenechat vydírat jednáním stěžovatele a nepodlehnout jeho nátlaku. Jinak by byl dán snadný návod, jak mařit postup řízení. Podotkla, že stížnost proti tomuto prvnímu rozhodnutí (intimní styk) odůvodnil stěžovatel i tím, že i kdyby jeho námitka nebyla učiněna po právu, je svým obsahem natolik závažná, že tento soudce je objektivně z rozhodování vyloučen. V případě žaloby na ochranu osobnosti podané stěžovatelem vláda České republiky argumentovala i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v otázkách nestrannosti soudu, zejména poukázala na případ Tanner a Malminen proti Finsku (rozhodnutí č. 42114/98 a 42185/98 ze dne 26. února 2000), v němž soud prohlásil stížnost za zjevně neopodstatněnou v situaci, kdy obžalovaný zahájil občanskoprávní řízení proti soudci, který rozhodoval v jeho věci. Zdůraznila, že žalobou na ochranu osobnosti stěžovatel v daném případě sledoval jediný cíl, a to vytvořit podmínky pro uplatnění námitky podjatosti s úmyslem mařit řízení až do uplynutí lhůty stanovené pro trvání vazby, když sám stěžovatel v odůvodnění námitky podjatosti uvedl, že nestrannost soudce je zpochybněna již samotnou existencí takové žaloby (nehledě na její důvodnost).

17. Evropský soud pro lidská práva se ze všech výše uvedených námitek (viz bod 3) soustředil na otázku porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Konstatoval, že nestrannost se ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy posuzuje ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. června 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-III, § 30). Pokud jde o osobní zaujatost soudců vrchního soudu, neshledal skutečnosti, které by svědčily o její existenci (§ 57 odůvodnění rozsudku).Ve druhém kroku dospěl k závěru, že mu nic nebrání v tom, aby nad rámec tvrzení stěžovatele zjišťoval, zda se v daném případě nevyskytly jiné ověřitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak (Cianetti proti Itálii, č. 55634/00, § 37, ze dne 22. dubna 2004). Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko obviněného, to však není zcela rozhodující. Podle Evropského soudu pro lidská práva určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, rozsudek ze dne 7. srpna 1996, Sbírka 1996-III, § 58; Morel proti Francii, č. 34130/96, § 42, ESLP 2000-VI).

18. Evropský soud pro lidská práva možnost těchto obav nevyloučil, což bylo významné pro jeho rozhodnutí v projednávané věci. Předeslal, že jeho rozsudek nesměřuje proti opatřením k zajištění postupu soudního řízení a pořádku při jednání. Připomenul své rozhodnutí ve věci Ravnsborg proti Švédsku (rozsudek ze dne 23. března 1994, série A č. 283-B, § 34), podle kterého právní normy opravňující soud k postihování nevhodného chování v jednací síni jsou nezbytné k zajištění řádného a disciplinovaného soudního jednání. Soud tedy nemá v úmyslu zbavit soudy smluvních států možnosti ukládat dotyčným osobám sankce pořádkové povahy, jejichž smyslem je chránit zájmy justice. Zde je však opět nutné brát do úvahy konkrétní okolnosti každého případu.

19. V § 60 a 61 odůvodnění rozsudku poté Evropský soud pro lidská práva tyto okolnosti rozvedl. Poukázal na to, že stěžovatel podal dne 7. února 2000 proti předsedovi senátu žalobu na ochranu osobnosti. Následně dne 15. února 2000 mu tento předseda senátu uložil pořádkovou pokutu pro urážku soudu spočívající ve lživých tvrzeních obsažených v návrhu na vyloučení soudce ze dne 3. prosince 1999, která představovala bezostyšný a bezprecedentní útok vůči osobě soudce a jejímž účelem bylo pozdržet řízení. Dne 1. března 2000 vrchní soud konečně zamítl druhý návrh na vyloučení soudce, který navazoval na podání žaloby na ochranu osobnosti vůči předsedovi senátu vrchního soudu. Z toho vyplývá, že dne 7. února 2000, když stěžovatel podal žalobu na ochranu osobnosti, trestní řízení před vrchním soudem - ve kterém žalovaný působil jako předseda senátu - stále probíhalo a skončilo až dne 1. září 2000. Obě řízení tak probíhala současně po dobu téměř sedmi měsíců. Evropský soud pro lidská práva proto dospěl k závěru, s odkazem na Wettstein proti Švýcarsku, č. 33958/96, § 47, ESLP 2000-XII, že v důsledku toho "nelze vyloučit, že stěžovatel mohl mít v souvislosti s probíhajícím trestním řízením důvod obávat se, že v něm bude M. V. stále vidět protistranu (it cannot be ruled out that, in the context of his criminal proceedings, the applicant may have had reason to fear that M.V. continued to regard him as an opposing party)". Jako podstatné pro okolnosti tohoto případu zdůraznil, že v rozhodnutí ze dne 1. března 2000, kterým byl zamítnut návrh na vyloučení předsedy senátu, odůvodněný podáním žaloby na ochranu osobnosti, se senát vrchního soudu pouze odvolal na obsah tohoto návrhu, na prohlášení učiněné předsedou senátu v reakci na dřívější návrh na vyloučení a dále na předchozí snahy stěžovatele o maření trestního stíhání (viz § 62 odůvodnění). Z toho je podle Evropského soudu pro lidská práva patrné, že se předseda senátu výslovně nevyjádřil k důvodům druhého návrhu na vyloučení a ohledně svého mínění ve věci žaloby, kterou proti němu podal stěžovatel. Ačkoli výše uvedené rozhodnutí označuje tuto námitku jako "další útok proti morální bezúhonnosti soudce", dotyčný soudce nepodal žádné formální vysvětlení, jež by mohlo rozptýlit případné pochybnosti stěžovatele (viz a contrario Puolitaival a Pirttiaho proti Finsku, č. 54857/00, § 53, ze dne 16. listopadu 2004). Významnou okolností bylo podle Evropského soudu pro lidská práva rovněž to, že k uložení pokuty nevedla snaha o protahování řízení ze strany stěžovatele, nýbrž urážka soudu v podobě podání ze dne 3. prosince 1999 (tvrzení o intimním styku). V § 67 odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva je proto zdůrazněno, že námitka podjatosti je legálním prostředkem, kterým dotyčné osoby disponují v souladu s trestním řádem. Navíc odůvodnění uvedeného rozhodnutí podle Evropského soudu pro lidská práva vyvolává dojem, že předseda senátu si nedokázal udržet potřebný odstup od prohlášení stěžovatele k jeho osobě při podání prvního návrhu na jeho vyloučení z rozhodování v této věci (tvrzení o intimním styku). Dle názoru tohoto soudu by bylo odtržené od reality tvrzení (it would be academic to claim), že tento soudce jednal bez jakéhokoliv osobního zájmu a bránil pouze autoritu soudu a jeho postavení. Soudy ve skutečnosti nejsou neosobní instituce; jednají prostřednictvím soudců, kteří v nich zasedají. Jestliže v tomto případě urážka soudu spočívala v bezostyšném a bezprecedentním útoku proti předsedovi senátu, znamená to, že dotyčný soudce vnímal jednání stěžovatele podle svého osobního vnímání, podle svých pocitů, svého smyslu pro důstojnost a podle svých standardů chování, neboť se cítil osobně dotčen a uražen (conduct was assessed by the judge concerned in relation to his personal understanding, his feelings, his sense of dignity and his standards of behaviour, since he felt personally targeted and insulted). Jeho vlastní vnímání a hodnocení faktů, jakož i jeho vlastní úsudek, byly tedy součástí procesu, který měl určit, zda v daném případě došlo k urážce soudu. Z hlediska Evropského soudu pro lidská práva byla za daných okolností významná i přísnost uloženého trestu (výše pokuty dosáhla horní hranice stanovené trestním řádem) a upozornění adresované stěžovateli, že další podobný útok by mohl být v budoucnu posuzován jako trestný čin pohrdání soudem. Tyto prvky svědčí podle tohoto soudu o přehnané reakci soudce na stěžovatelovo chování (the judge overreacted to the applicant's conduct).

20. Kromě těchto okolností případu (časový sled jednání předsedy senátu vrchního soudu vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění usnesení, přehnaná reakce na jednání stěžovatele, souběžné vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu) Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku poukázal na tu skutečnost, že Ústavní soud se výslovně k otázce podjatosti nevyjádřil a odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, přičemž mohl napadené rozhodnutí vrchního soudu odstranit ("without any express ruling by the Constitutional Court concerning the complaint of bias on the part of the court, whereas it could have set aside the impugned decisions").

21. Na tomto základě bylo možno v obnoveném řízení rozhodnout o ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 707/2000.

II.
Věcné posouzení ústavní stížnosti v obnoveném řízení

22. Vyhovující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva se týká usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 707/2000, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele s návrhem na zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 3. 3. 1999 č. j. 9 T 15/98-3302, a bodu I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015. Byla proto splněna podmínka § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jak z tohoto rozsudku vyplývá, Evropský soud pro lidská práva vyhověl námitkám, které směřovaly k podjatosti soudců senátu vrchního soudu, konkrétně předsedy senátu, zatímco otázka podjatosti dalšího soudce řešena nebyla. Postupu a závěrů krajského soudu se rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nedotklo.

23. V napadeném usnesení odvolací soud konstatoval, že celé odvolací řízení charakterizovala skutečnost, že stěžovatel protahoval a mařil projednání odvolání více než jeden rok, když pro překážky na jeho straně (výměny obhájců, jejich a jeho onemocnění, návrhy na odnětí a přikázání věci) došlo k zmaření 25 termínů jednání odvolacího soudu. Příkladem takového postupu bylo rovněž podle odvolacího soudu smyšlené tvrzení, že předseda odvolacího soudu měl se stěžovatelem v roce 1996 intimní styk a je proto vyloučen z rozhodování věci, takže věc by měla být přidělena k jinému soudu. Tento návrh byl vrchním soudem usnesením č. j. 11 To 170/99-3696 ze dne 20. 12. 1999 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 478/99 ze dne 25. 1. 2000 zamítnut. Další stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu ze dne 1. 3. 2000 č. j. 11 To 170/99-3780 (námitka podjatosti z důvodu souběžného vedení sporu na ochranu osobnosti) byla Nejvyšším soudem usnesením sp. zn. 3 Tvo 92/2000 ze dne 24. srpna 2000, a stejně tak Ústavním soudem usnesení sp. zn. III. ÚS 340/2000 ze dne 24. srpna 2000, odmítnuta v obou případech pro nepřípustnost. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 707/2000 se výslovně těmito otázkami nezabýval, když potvrdil postup obecných soudů a konstatoval, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly.

24. Evropský soud pro lidská práva nepřistoupil na argumentaci obsaženou v odůvodnění usnesení vrchního soudu (nepřímo v řadě usnesení Nejvyššího soudu), se kterou se ztotožnil Ústavní soud (sub 4), ani na argumentaci vlády České republiky (sub 16). Konstatoval, že záměr vlády zohlednit údajně obstrukční jednání stěžovatele před soudy je sice správný, v rámci posuzování nestrannosti soudu však nelze ve smyslu jeho judikatury připustit opomenutí jiných důležitých skutečností, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu. Tyto důležité skutečnosti jsou rozvedeny v předmětném rozsudku (§ 58 až 67 odůvodnění rozsudku). Jak již bylo uvedeno, nespočívají v osobní zaujatosti soudců, v řízení však chyběla objektivní nestrannost, jak plyne z okolností případu popsaných výše, tj. z časového sledu jednání předsedy senátu vrchního soudu vůči stěžovateli, z pominutí zákonného účelu pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění usnesení, z přehnané reakce na jednání stěžovatele a ze souběžného vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu.

25. Na tomto základě Ústavnímu nezbylo než konstatovat, že podmínky pro postup podle § 82 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 119b odst.2 až 5 zákona o Ústavním soudu byly splněny a v obnoveném řízení je třeba ústavní stížnosti zčásti vyhovět. V této souvislosti vyšel z § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o původním návrhu, tj. o ústavní stížnosti ze dne 1. prosince 2000, nikoli o nové formulaci jejího petitu, jak vyplývá z návrhu na obnovu řízení ze dne 21. prosince 2006. Návrh na obnovu řízení slouží k tomu, aby mohlo být případně o původním návrhu znovu rozhodnuto z hlediska právního názoru, který vyjádřil mezinárodní soud, nikoli aby došlo k podání nového návrhu. Bylo proto rozhodováno pouze o rozsudku krajského soudu a bodu I. usnesení vrchního soudu, nikoli již o bodu II. usnesení vrchního soudu, neboť v této části by bylo nutno posoudit návrh podle právního stavu v roce 2000 jako nepřípustný.

26. Podle § 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu v novém řízení Ústavní soud vychází z právního názoru mezinárodního soudu, v daném případě z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 č. st. 64935/01, ve kterém je konstatováno porušení práva navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy v řízení před vrchním soudem. Předmětem výtek proto není rozsudek krajského soudu ze dne 3. 3. 1999 č. j. 9 T 15/98-3302. V této části ústavní stížnosti nemá Ústavní soud důvod měnit své stanovisko a závěr, podle kterého jsou námitky proti tomuto rozsudku zjevně neopodstatněné. V rozsudku Evropského soudu pro lidská práva není obsaženo nic, co by otevíralo cestu k přehodnocení této části původního usnesení Ústavního soudu.

27. Co se týče usnesení vrchního soudu ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015, bylo nutno je zrušit v bodu I., ve kterém se odvolání stěžovatele zamítá podle § 256 tr. ř. pro jeho nedůvodnost. Jak vyplývá z předmětného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, bylo odvolací řízení před vrchním soudem provázeno okolnostmi, které mohly vyvolat pochybnosti o objektivní nestrannosti soudu. Tím došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, která požaduje, aby záležitost každého byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Současně Ústavní soud konstatuje, že tím došlo současně k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva, v daném případě práva stěžovatele podat odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, u nezávislého a nestranného soudu.

28. Ústavní soud proto v obnoveném řízení ústavní stížnosti zčásti vyhověl, neboť v řízení před vrchním soudem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aby jeho odvolání projednal soud, který je nestranný nejen z hlediska osobního přesvědčení soudců, kteří věc rozhodují (subjektivní hledisko), nýbrž i z toho hlediska, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (objektivní hledisko). Proto bylo zrušeno usnesení vrchního soudu v té části, kterou bylo odvolání zamítnuto, což znamená, že věc se vrací k novému projednání odvolání před vrchním soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti vychází z právního názoru Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval vady v postupu soudní moci České republiky, nikoli vadu jejího právního řádu. Bude proto úkolem vrchního soudu, aby v novém řízení odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 3. 1999 č. j. 9 T 15/98-3302 posoudil v takovém složení a takovým postupem, které by respektovaly čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropského úmluvy.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů