// Profipravo.cz / Odvolání 05.09.2025

ÚS: Překvapivé rozhodnutí o nákladech prvostupňového řízení

V případech tzv. bagatelních věcí je s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu důvodnost ústavní stížnosti vyloučena. Stejně tak je před Ústavním soudem omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, v nichž je obsažen prvek svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož může dojít k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V postupu městského soudu, který odlišně od obvodního soudu – a navíc nesprávně – vyhodnotil obvodním soudem zjištěný skutkový stav, aniž s touto změnou svého názoru účastníky řízení seznámil, a následně svůj závěr v napadeném rozsudku zcela nedostatečně odůvodnil, byl obsažen prvek svévole a jeho rozhodnutí je tak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. Tím se městský soud v důsledku nesprávné interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení a v důsledku toho došlo v předmětné věci k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1761/25, ze dne 23. 7. 2025

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí týkajícího se nákladů řízení s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 9. 2024 č. j. 7 C 27/2024-91 bylo zastaveno řízení v rozsahu 50 813 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části 50 110 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalované na náhradě nákladů řízení 30 492 Kč (výrok III.). Obvodní soud takto rozhodl o požadavku žalobce Společenství vlastníků jednotek Adamova 466/9, Veleslavín (dále jen "žalobce"), aby stěžovatelce byla podle jejího spoluvlastnického podílu uložena povinnost zaplatit vyúčtování služeb za roky 2020 a 2021 z nebytové jednotky č. 103 (podzemní garáže). Obvodní soud v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výrokem I. řízení zastavil a ve zbývajícím rozsahu výrokem II. žalobní požadavek jako nedůvodný, resp. předčasný zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že stěžovatelce, která byla v řízení zcela úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 30 492 Kč.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo odvolací řízení ve vztahu k výroku I. rozsudku obvodního soudu zastaveno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku II. potvrzuje a ve výroku III. se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 346,30 Kč (výrok III.). Městský soud zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu jako věcné správný potvrdil. Ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku městský soud uvedl, že na rozdíl od obvodního soudu přihlédl ke skutečnosti, že část žalobního požadavku byla uhrazena, tedy částečné zastavení řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zavinila stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobce byl téměř shodný, městský soud podle poměru úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před obvodním soudem nepřiznal. Jde-li o náklady odvolacího řízení, městský soud konstatoval, že částečné zastavení odvolacího řízení zavinil sám žalobce jako odvolatel tím, že svůj opravný prostředek směřoval i proti výroku I. o částečném zastavení řízení, který následně vzal zpět. Ve zbývajícím věcném rozsahu pak byl opět neúspěšný. Městský soud proto žalobci uložil povinnost nahradit celou náhradu nákladů řízení, které stěžovatelka účelně vynaložila na obranu svého procesního postavení v tomto stadiu řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že městský soud výrokem II. svého rozsudku pro ni překvapivě změnil nákladový výrok III. rozsudku obvodního soudu, v němž stěžovatelce původně byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 30 492 Kč, a nepřiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem. Stěžovatelka poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že již dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby, byla část žalovaného nedoplatku ve výši 50 813 Kč uhrazena novým vlastníkem některých jednotek. Během soudního řízení proto vzal žalobce (po upozornění na tuto skutečnost stěžovatelkou) svoji žalobu v této části zpět a obvodní soud proto řízení v této části zastavil.

5. Stěžovatelka namítá, že městský soud v rozporu s listinami obsaženými ve spise a v rozporu se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem (aniž by tyto listiny k důkazu zopakoval a aniž by stěžovatelce jakkoliv sdělil, že má jiný náhled na náklady řízení před soudem prvního stupně než obvodní soud) dovodil, že stěžovatelka zapříčinila částečné zpětvzetí žaloby tím, že k úhradě části žalovaného dluhu došlo po podání žaloby (resp. po podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Městský soud přitom nedal stěžovatelce možnost na změnu skutkového stavu a právního názoru reagovat, neboť stěžovatelka se o změně nákladového výroku dozvěděla až při vyhlášení rozhodnutí městského soudu.

6. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku) je překvapivým rozhodnutím, které má za následek porušení práva na soudní ochranu. V této souvislosti poukázala na nálezy ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22 (N 62/112 SbNU 67) a ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24, podle kterých má-li odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Nedostojí-li odvolací soud tomuto požadavku, poruší základní právo účastníků na spravedlivý proces.

7. Stěžovatelka uvádí, že obvodní soud posoudil skutkové okolnosti v souladu s provedenými důkazy, z nichž vyplynulo (konkrétně z důkazu předloženého stěžovatelkou - potvrzením Fio Banky o zaplacení částky 50 813 Kč již dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby), že dluh v době podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) žalobcem neexistoval, neboť zanikl zaplacením. Žalobce tedy podal žalobu (nejméně co do částky 50 813 Kč) nedůvodně. Z takto zjištěného a důkazně prokázaného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatelka nezapříčinila zpětvzetí žaloby žalobcem v části 50 813 Kč, a tedy nemůže být ani procesně odpovědná za zastavení řízení. Stěžovatelce tak vznikly bezdůvodně náklady na právní zastoupení, které jí městský soud v rozporu s právní úpravou a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odmítl přiznat. Právní závěr městského soudu, že stěžovatelka zavinila podle § 146 odst. 2 o. s. ř. částečné zastavení řízení, je v hrubém rozporu s provedeným dokazováním a skutkovými závěry obvodního soudu. Podle stěžovatelky jde o zjevný exces a faktickou libovůli městského soudu při posouzení "zavinění", kdy městský soud rozhodl o této otázce překvapivě, aniž by dal stěžovatelce prostor reagovat na změnu skutkových závěrů a právního posouzení městským soudem.

8. Rozhodnutí městského soudu bylo pro stěžovatelku překvapivým rozhodnutím. Městský soud porušil zásadu legitimního očekávání, protože žádným způsobem stěžovatelku neinformoval, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru obvodního soudu, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude jeho rozhodnutí ubírat. Stěžovatelka tak byla připravena o možnost se k takovému postupu vyjádřit. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) a dovozuje, že výrokem II. napadeného rozsudku městského soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i právo vlastnit majetek, protože stěžovatelka musí hradit ze svého majetku náklady na právní zastoupení advokátem ve výši cca 30 000 Kč, aniž by pro to byl jakýkoliv důvod.

III.
Vyjádření městského soudu k podané ústavní stížnosti a replika stěžovatelky

9. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost k vyjádření žalobci a městskému soudu.

10. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém argumentoval aplikací § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. za situace, kdy řízení bylo zčásti zastaveno pro zpětvzetí žaloby z důvodu částečné úhrady zažalovaného dluhu (částečné zastavení ve výroku I. napadeného rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu byla stěžovatelka ve sporu úspěšná (ve zbývající části byla žaloba zamítnuta). Přihlédl tak ke skutečnosti, že stěžovatelka svou obranu postavila zejména na zpochybnění své pasivní legitimace v důsledku postupného převodu spoluvlastnických podílů na nové nabyvatele, aniž by se relevantně vyjádřila k existenci žalovaného dluhu, a po podání žaloby byla část žalobního nároku novým podílovým spoluvlastníkem (nabyvatelem vlastnického podílu stěžovatelky) uhrazena. S ohledem na skutečnost, že podle procesního výsledku stěžovatelka zavinila zastavení řízení, když žalobní požadavek byl po podání žaloby zčásti uspokojen a poměr úspěchu i neúspěchu byl téměř shodný (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.), městský soud změnil nákladový výrok tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.

11. Vyjádření městského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Ve své replice stěžovatelka setrvala na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti. Poukázala mimo jiné na to, že obvodní soud provedl důkaz potvrzením Fio banky o platbě v částce 50 813 Kč dne 28. 2. 2023, v němž bylo ve zprávě pro příjemce uvedeno "Úhrada dluhu za garážová státní 5, 6 a 8, které na nás nové majitele přešly z OFO". Žaloba žalobce (v níž žaluje i částku 50 813 Kč za garážová stání 5, 6 a 8) byla podána až dne 11. 5. 2023, tedy téměř 2,5 měsíce po zaplacení uvedeného dluhu (žalované pohledávky). Žalobce tedy podal svoji žalobu co do částky 50 813 Kč i přesto, že tato částka již byla uhrazena, a proto ji následně se souhlasem stěžovatelky vzal zpět. Zpětvzetí žaloby co do částky 50 813 Kč proto bylo zaviněno výlučně žalobcem (resp. jeho správcem), nikoliv stěžovatelkou. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že k úhradě došlo až po podání žaloby, když z tvrzení účastníků řízení a z důkazů plyne opak. Městský soud navíc ani neuvádí, na základě čeho dospěl k tomuto nesprávnému zjištění a závěru. Jeho rozhodnutí je podle stěžovatelky tak v tomto směru nepřezkoumatelné. Stěžovatelka proto setrvala na svém návrhu obsaženém v ústavní stížnosti, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. Svůj návrh pouze upřesnila v tom směru, že navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený výrok II. rozhodnutí městského soudu pouze v části týkající se náhrady nákladů řízení.

12. Žalobce se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a proto Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením vycházel z toho, že se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení před Ústavním soudem konkludentně vzdal, a proto s ním Ústavní soud dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jenž byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [srov. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].

16. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, než ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva) [např. nálezy ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) a ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725)].

A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

17. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. nález ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23, bod 16). Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20)]. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int; v českém překladu na http://portal.justice.cz/) uvedl, že i část civilního řízení, týkající se nákladů řízení, musí být zohledněna při určení, zda toto řízení ve svém celku vyhovělo požadavku spravedlnosti.

18. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu dochází například v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, v nichž by byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, případně při nerespektování kogentní právní normy, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05, nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), bod 18 a další].

19. Ústavní soud dal dále ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je již z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04). To plyne z mnohokrát připomínané zásady de minimis non curat praetor (drobnostmi se soud nezabývá), podle níž by odporovalo smyslu a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Projednávání těchto věcí zanedbatelného významu před vrcholnými státními orgány by je totiž pouze odvádělo od plnění skutečně závažných funkcí a úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou určeny (v podrobnostech viz např. nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25 či usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11).

20. V nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 Ústavní soud dovodil, že proti rozhodnutím o částkách svou výší bagatelních, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je důvodnost ústavní stížnosti s výjimkou extrémních rozhodnutí vyloučena. Stejně tak je před Ústavním soudem podstatně omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení; jde o rozhodnutí ve vztahu k věci samé podružná, která typicky nemohou porušit základní práva či svobody jednotlivců. Zrušil-li přesto Ústavní soud (ze specifických důvodů) v minulosti rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení v bagatelní výši, neznamená to, že takto rozhodne v každém následujícím případě. Aby mohla ústavní stížnost proti nákladovým výrokům v bagatelní výši nabýt po kvalitativní stránce ústavněprávně relevantní význam, musejí daný případ provázet další, mimořádné okolnosti věci, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Tento právní závěr plyne i z bodu 34 stanoviska Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), kterým je vázán také Ústavní soud (byť tento právní názor vyslovený jen jako obiter dictum neřeší komplexně otázku rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech proti rozhodnutí o nákladech řízení). Z těchto důvodů sama existence vyhovujícího nálezu v předchozí obdobné věci nezakládá automaticky důvodnost ústavní stížnosti. Také v tomto nálezu však Ústavní soud zdůraznil, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či k extrémnímu vykročení z procesních pravidel, resp. v případě bagatelních věcí, u nichž zákon nepřipouští dovolání, k extrémnímu rozhodnutí obecného soudu (srov. body 21 a 22 nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24).

21. Rovněž v nálezu ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25 Ústavní soud vyslovil, že proti rozhodnutím o částkách svou výší bagatelních, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je důvodnost ústavní stížnosti s výjimkou extrémních rozhodnutí vyloučena. Stejně tak je před Ústavním soudem podstatně omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení; jde o rozhodnutí ve vztahu k věci samé podružná, která typicky nemohou porušit základní práva či svobody jednotlivců. Aby mohla ústavní stížnost proti nákladovým výrokům v bagatelní výši nabýt po kvalitativní stránce ústavněprávně relevantní význam, musejí daný případ provázet další, mimořádné okolnosti věci, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele, jak plyne i z již uvedeného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Existence vyhovujícího nálezu v obdobné nákladové věci nezakládá bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti. Také v tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu dochází kupříkladu v důsledku svévolné interpretace nebo aplikace příslušných ustanovení zákona, extrémního rozporu s principy spravedlnosti nebo nerespektování kogentních právních norem [srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), bod 18]. V případech tzv. bagatelních věcí musí jít už z jejich podstaty o zcela extrémní rozhodnutí obecného soudu, jinak je důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (srov. body 20 a 21 nálezu sp. zn. I. ÚS 2/25).

22. Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou procesního zavinění, která se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.).

23. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. se soud musí nejprve zabývat otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení bylo zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět. Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při řádném průběhu řízení nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil.

24. Zavinění je přitom třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Posuzoval-li by soud náhradu nákladů řízení podle práva hmotného, šlo by o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé, takže by po zastavení řízení soud zkoumal věcnou důvodnost žaloby, což není přípustné. Pokud bylo zastavení řízení účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět žalobu, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). V takovém případě hradí náklady řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., žalovaný. Nejsou-li splněny podmínky pro aplikaci druhé věty uvedeného ustanovení, žalobce, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, když vzal žalobu zpět, hradí náklady řízení druhé straně podle věty první tohoto ustanovení.

25. V nálezu ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1227/09 (N 197/54 SbNU 429) Ústavní soud konstatoval, že podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V citovaném ustanovení (a v § 142 odst. 1 o. s. ř.) se promítají zákonné principy, podle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, která ve sporu nebyla úspěšná, popřípadě účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu (zásah do majetkové sféry), kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Z § 142 a násl. o. s. ř. dále plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět i zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na zásadu zavinění obsaženou v § 146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stadia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci, a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování [srov. k tomu nálezy ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07 (N 224/51 SbNU 799) a ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18 (N 171/96 SbNU 192)]. Ústavní soud dále poukázal na právní názor vyslovený v nálezu ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461), podle něhož otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak např. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu. Proto výrok založený na věcně nesprávném odůvodnění nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát [srov. též nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459) či nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18 (N 171/96 SbNU 192)].

26. Ústavní soud dále připomíná, že ve své judikatuře se opakovaně vyslovil k otázce tzv. překvapivých rozhodnutí. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007).

27. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 Ústavní soud konstatoval, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další].

28. V nálezu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12 (N 92/69 SbNU 435) Ústavní soud dovodil, že samostatným kasačním důvodem je i překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který napadený rozsudek založil na svém novém názoru, odlišném od rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud z tehdy již poměrně rozsáhlé judikatury vztahující se k překvapivým rozhodnutím poukázal na usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12 či nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11 (N 40/68 SbNU 413), ve kterých zdůraznil, že postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, mají-li legitimní důvod očekávat určitý postup. Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech: Za prvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Dále Ústavní soud odkázal na nález ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neseznámil-li dovolací soud účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, jde ze strany dovolacího soudu o tzv. překvapivé rozhodnutí. Stěžovatelka tak nevěděla, že dovolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky, které uplatnila až v ústavní stížnosti.

29. Obdobně v nálezu ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 460/23 Ústavní soud vyslovil, že neseznámí-li odvolací soud se svým názorem účastníky řízení předem a neposkytne jim tak prostor pro předložení jejich argumentace, poruší zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí a nedostojí požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Takový postup odvolacího soudu je porušením práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

30. K otázce zákazu překvapivého rozhodnutí o nákladech řízení se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451). Konstatoval, že má-li odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které případně mohou rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku vydání nepřípustně překvapivého rozhodnutí. K uvedeným závěrům se Ústavní soud přihlásil následně v nálezech ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22 (N 62/112 SbNU 67) a ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24. Rovněž v nálezu ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 3905/19 (N 173/108 SbNU 115) Ústavní soud k zákazu překvapivého rozhodnutí o nákladech řízení uvedl, že obecný soud nesmí změnit výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž tuto změnu účastník řízení navrhl a aniž by soud na možnost takové změny rozhodnutí strany upozornil a umožnil jim vyjádřit se k této otázce, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního řízení nebyly relevantní. Jinak jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, které je v rozporu s právem účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

31. Ústavní soud se dále již mnohokrát ve své judikatuře vyjádřil k principu právního státu, ze kterého vyplývá i závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tj. i pro samotný Ústavní soud [viz např. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 77/8 SbNU 243) či nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309, č. 198/2003 Sb.)].

32. Není přitom závazný jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné" důvody [např. nálezy ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61) či ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647). Ústavní soud opakovaně uvedl [srov. např. nálezy ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61, č. 98/2004 Sb.), ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191), ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo kromě jiného též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.

33. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty (s výjimkou případu uvedeného v § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu, přičemž stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán).

B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

34. V nyní posuzované věci stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku zavinění na částečném zastavení prvostupňového řízení, a v důsledku toho jí uložil povinnost nahradit žalobci náklady prvostupňového řízení, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné podmínky.

35. Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud na základě odvolání podaného žalobcem změnil nákladový výrok II. rozsudku obvodního soudu týkající se náhrady nákladů prvostupňového řízení, aniž by stěžovatelku seznámil s tím, že má na otázku hrazení nákladů prvostupňového řízení jiný náhled než obvodní soud, a aniž by jí umožnil na změnu právního názoru městského soudu jakkoli reagovat. Rozhodnutí městského soudu tak bylo pro stěžovatelku překvapivým rozhodnutím.

36. Z výše uvedených obecných východisek [viz sub A)] vyplývá, že v případech tzv. bagatelních věcí je s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu důvodnost ústavní stížnosti zásadně vyloučena. Stejně tak je před Ústavním soudem omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení, což se týká právě nyní posuzované věci. Ústavní soud však současně opakovaně v minulosti, a to i po přijetí stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 vyslovil, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (procesních pravidel), což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, v nichž je obsažen prvek svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V důsledku toho dochází k porušení práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz body 18 až 21 shora). Uvedená situace nastala právě v nyní posuzované věci.

37. Ze spisového materiálu vyplývá, že obvodní soud z e-mailu ze dne 28. 2. 2023 a z potvrzení Fio banky o platbě učinil zjištění, že Peter Katuščák uhradil dluh na službách na nebytové jednotce, který na něj (spolu s jeho manželkou) přešel jako na právního nástupce stěžovatelky v souvislosti s převodem podílu na jednotce, přičemž úhradu žalobce e-mailem Peteru Katuščákovi potvrdil. Při jednání konaném u obvodního soudu dne 17. 6. 2023 stěžovatelka uplatnila námitku, že jeden z jejích právních nástupců Peter Katuščák na žalovaný dluh uhradil dne 28. 2. 2023 částku 50 813 Kč, čímž byl dluh částečně splněn právním nástupcem stěžovatelky, a potud je žaloba nedůvodná. Na tuto obranu stěžovatelky reagoval žalobce tak, že platbu potvrdil a v návaznosti na ověření platby vzal svoji žalobu podáním ze dne 5. 8. 2024 částečně zpět, a to co do částky 50 813 Kč s příslušenstvím (viz č. l. 61 a 81 spisu obvodního soudu sp. zn. 7 C 27/2024).

38. Z uvedeného vyplývá, že dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby (žaloba, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán dne 11. 5. 2023) právní nástupce stěžovatelky uhradil část žalovaného nedoplatku ve výši 50 813 Kč. Proto vzal žalobce v průběhu soudního řízení po upozornění stěžovatelky na uskutečnění uvedené platby žalobu v této části zpět. Obvodní soud následně v části, v níž vzal žalobce žalobu se souhlasem stěžovatelky zpět, řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl výrokem III. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal stěžovatelce, která byla v řízení zcela úspěšná, neboť byla úspěšná i ve zbývající části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 30 492 Kč.

39. Na základě žalobcem podaného odvolání městský soud výrokem II. svého rozhodnutí rozsudek obvodního soudu ve výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Městský soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že přihlédl ke skutečnosti, že část žalobního požadavku byla uhrazena, a že tedy částečné zastavení řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zavinila stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobce byl téměř shodný, městský soud podle poměr úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před obvodním soudem nepřiznal, přitom se však městský soud v této souvislosti blíže nezabýval shora zmíněnými konkrétními okolnostmi částečné úhrady.

40. Z uvedeného vyplývá, že městský soud posoudil otázku zavinění na zastavení řízení, aniž by reagoval na to, že podle v řízení prokázaného tvrzení stěžovatelky již dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby, byla část žalované částky ve výši 50 813 Kč uhrazena právním nástupcem stěžovatelky. Žaloba (resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) tedy v tomto rozsahu nebyla podána důvodně. Přesto městský soud dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka, kdo zavinil částečné zastavení prvostupňového řízení, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Rozhodnutí městského soudu je tak v této části nepřezkoumatelné a v rozporu s principy spravedlnosti.

41. Městský soud navíc posoudil otázku náhrady nákladů prvostupňového řízení odlišně od obvodního soudu, aniž dal účastníkům řízení před svým rozhodnutím možnost se seznámit se změnou skutkového a právního názoru před svým rozhodnutím a na tuto změnu reagovat. Z výše uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vyplývá, že má-li odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Tímto svým postupem městský soud porušil zásadu legitimního očekávání a jeho rozhodnutí tak bylo pro stěžovatelku překvapivé.

42. Z toho vyplývá, že městský soud v důsledku nesprávné interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu se dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. V postupu městského soudu, který odlišně od obvodního soudu - a navíc nesprávně - vyhodnotil obvodním soudem zjištěný skutkový stav, aniž s touto změnou svého názoru účastníky řízení seznámil, a následně svůj závěr v napadeném rozsudku zcela nedostatečně odůvodnil, byl obsažen prvek svévole a jeho rozhodnutí je tak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. V důsledku toho bylo v předmětné věci porušeno právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI.
Závěr

43. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem městského soudu při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II. rozsudku městského soudu v části, ve které byl změněn výrok III. rozsudku obvodního soudu ohledně nákladů prvostupňového řízení, zrušil. Vzhledem k tomu, že městský soud bude v dalším řízení o nákladech prvostupňového řízení znovu rozhodovat, přistoupil Ústavní soud rovněž ke zrušení výroku III. rozsudku městského soudu o nákladech odvolacího řízení.

44. Zrušením výroku II. rozsudku městského soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení před obvodním soudem se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozhodnutí obvodního soudu o nákladech prvostupňového řízení městským soudem, a zároveň se tím stěžovatelce otevírá možnost uplatnění argumentace ohledně skutkové i právní stránky předmětné věci.

45. Úkolem městského soudu v dalším řízení pak bude posoudit předmětnou věc znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu, jakož i v dalších nálezech v tomto nálezu uvedených (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

46. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US