// Profipravo.cz / Odvolání 15.07.2022
ÚS: Povinnost poskytnout řádné poučení o opravném prostředku
Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným poučením proto odvolací soud odňal stěžovatelce přístup k Nejvyššímu soudu, a porušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1140/22, ze dne 21. 6. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 404/2013-98, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka z titulu náhrady ušlého zisku domáhala vůči A. A. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky ve výši 3 800 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval (již počtvrté) Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.), přičemž účastníky řízení poučil, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.
4. Podrobnější věcná rekapitulace průběhu předchozího řízení není vzhledem ke stížnostní argumentaci nezbytná.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka totiž ve svém návrhu uplatňuje pouze námitku týkající se poučení krajského soudu o nepřípustnosti dovolání proti stěžovanému rozsudku, kteréžto poučení považuje za nesprávné. S obecným odkazem na ustálenou rozhodovací praxi zdejšího soudu zdůrazňuje, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže být kladeno k tíži účastníkům řízení. Stěžovatelka má za to, že jelikož jí krajský soud nesprávným poučením znemožnil přístup k dovolacímu soudu, je namístě napadené rozhodnutí zrušit.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
6. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření krajského soudu i žalovaného jako vedlejšího účastníka řízení.
7. Krajský soud předně uznal, že poučení o nepřípustnosti dovolání obsažené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku je nesprávné. Současně však vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelce dovolání neznemožnil. Poukázal přitom na historii nyní posuzovaného řízení, v jehož rámci byla stěžovatelkou podávána dovolání opakovaně, a dále též zmínil okolnost zastoupení advokátem. Krajský soud zpochybnil, že by nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání mělo být vždy následováno kasací napadeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že by tím bylo nahrazeno ustanovení § 240 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále uvedl, že zrušení rozhodnutí z důvodu nesprávného poučení je na místě pouze tehdy, pokud se účastníci tímto poučením řídili, "a právě proto se, v dobré víře, domáhali ochrany u Ústavního soudu, uplatňujíce námitky proti samotnému rozhodnutí či jemu předcházejícímu postupu, nikoliv proti poučení."
8. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za této situace platí fikce, že se vedlejší účastník tohoto postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, o čemž byl předem náležitě poučen.
9. Vyjádření krajského soudu Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť to s ohledem na jeho obsah nepovažoval za nezbytné.
IV. Splnění podmínek řízení
10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
11. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a zaslaného vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud stručně uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se ovšem v posuzované věci striktně vzato nestalo. V souladu s ustanoveními § 237 a § 238 o. s. ř. totiž platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. V nyní posuzované věci, v níž stěžovatelka podala žalobu na náhradu ušlého zisku, vyjádřenou částkou ve výši 3 800 000 Kč, nebyla dána žádná z výjimek jinak obecně široce koncipované přípustnosti dovolání. Ostatně sám krajský soud ve svém vyjádření uznal, že poučení o mimořádném opravném prostředku bylo nesprávné, tj. uznal, že v nyní posuzované věci bylo ex lege přípustné dovolání, které však - jak již bylo řečeno - stěžovatelka nepodala.
13. Ústavní soud přitom nemůže přehlédnout, že stěžovatelka jednala zcela v souladu s poučením, které jí poskytl v závěru napadeného rozsudku krajský soud. Jak namítá krajský soud, stěžovatelka sice byla zastoupena advokátkou, která měla vědět, že v dané věci mohl být nedostatek poučení zhojen dovoláním podaným v prodloužené době tří měsíců (srov. ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř.), z pohledu ústavního přezkumu je však nutné akcentovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze klást k tíži stěžovatele pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj stěžovatel vyšel (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014 č. 43730/07, body 61-77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana; z literatury srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 663-664). Odmítnutí stěžovatelčiny stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, musí zde být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1820/18 ze dne 26. 9. 2018 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2018 (N 161/90 SbNU 607) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3976/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 81/89 SbNU 231) a zde citovanou judikaturu v bodě 18; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud připomíná, že povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným poučením odvolací soud odňal stěžovatelce přístup k Nejvyššímu soudu, a porušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
16. Ústavní soud nepřisvědčuje ani výše rekapitulovaným argumentům, kterými krajský soud ve svém vyjádření zpochybnil ústavněprávní relevanci nesprávného poučení o opravném prostředku. Jak již bylo řečeno, pro zdejší soud je především podstatné, že nesprávné poučení nemůže být kladeno k tíži účastníkům řízení, a to ani v případě, kdy jsou zastoupeni advokátem. Řídil-li se tedy účastník řízení nesprávným poučením a vyšel z něj, což se projevuje jednoduše tím, že daný opravný prostředek nepodal, ač jej podat mohl, nemá Ústavní soud v takto nastalé procesní situaci jinou možnost než napadené rozhodnutí zrušit. Úvahy o předchozí procesní zkušenosti účastníka řízení, jakkoliv se mohou zdát pochopitelné, jsou totiž v takovém případě bezpředmětné. Překážku uplatnění kasační pravomoci nelze spatřovat ani v ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., kteréžto pravidlo se uplatní pouze tehdy, je-li dovolání navzdory nesprávnému či chybějícímu poučení nakonec podáno. Uvedené ustanovení tudíž na nyní posuzovaný případ vůbec nedopadá.
17. Ústavní soud též připomíná, že v minulosti opakovaně přistoupil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu dokonce i tehdy, nebyla-li nesprávnost poučení v rozsudku odvolacího soudu stěžovateli vůbec namítána, a to s odůvodněním, že při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace a může jí vyhovět i z jiných důvodů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/96 ze dne 19. 12. 1996 (N 142/6 SbNU 545)]. S využitím argumentu a minori ad maius lze konstatovat, že uplatnění kasační pravomoci je proto tím spíše případné, dovolává-li se nyní stěžovatelka takové nesprávnosti v rámci své argumentace výslovně.
18. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ze shora předestřených důvodů v dané věci (jakož i ve věcech obdobných) nepřichází v úvahu ani postup spočívající v neprodleném odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání prostředků ochrany práva s odůvodněním či vysvětlením, že stěžovatelce je nadále zachována lhůta pro podání dovolání, která by navíc byla s ohledem na nesprávnost poučení o opravném prostředku prodloužena ve smyslu zmiňovaného ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud musí respektovat procesní postup zvolený stěžovatelkou, která se důvodně dovolává nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti, přičemž ji sám nemůže "vracet zpět na kolej" směřující k podání dovolání.
19. Kromě jiného, pokud by tak totiž zdejší soud učinil, byť by jednal s maximálním urychlením, zkrátil by zákonnou lhůtu pro podání dovolání, na jejímž dodržení je ovšem nutné bezvýjimečně trvat. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že civilní právo procesní klade na dovolání poměrně přísné obsahové i formální požadavky, jejichž splnění je důsledně posuzováno a vyžadováno jak Nejvyšším soudem, tak i zdejším soudem (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/21 ze dne 17. 8. 2021). Ústavní soud tak v minulosti při ústavněprávním přezkumu přípustnosti dovolání nesčetněkrát zdůraznil, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a eventuálně též Ústavního soudu a zvážil, zda je v dané věci splněno alespoň jedno kritérium přípustnosti. Právě tyto vyšší požadavky kladené na dovolání ovšem odůvodňují závěr, že dovolateli (v tomto případě stěžovatelce) musí být k přípravě tohoto procesního úkonu poskytnuta lhůta v plném zákonném rozsahu.
V. Závěr
20. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud napadeným rozsudkem porušil základní ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
21. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona rozsudek krajského soudu zrušil.
22. Úkolem krajského soudu bude rozhodnout ve věci znovu a řádně poučit stěžovatelku o možnosti podání dovolání.
Autor: US