// Profipravo.cz / Odvolání 08.10.2021
ÚS: Seznámení protistrany s odůvodněním odvolání
Jedním ze základních požadavků práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je vytvoření prostoru účastníkům řízení pro účinné uplatnění námitek a argumentů, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu; to platí i pro rozhodování o předběžném opatření. Proto rozhodne-li odvolací soud o odvolání účastníka řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, aniž předtím zaslal opis odůvodnění odvolání protistraně, byť povinnost doručit odvolání ostatním účastníkům není v tomto případě formulována tak kategoricky jako u odvolání proti rozhodnutí ve věci samé (§ 210 odst. 1 občanského soudního řádu), může dojít k zásahu do práva (neinformované) protistrany na soudní ochranu a principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K takovému zásahu dojde zejména tehdy, je-li protistraně znemožněno účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování odvolacího soudu, a ten i v důsledku toho změní rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1480/21, ze dne 14. 9. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelky současně navrhly, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost výroků II. a III. napadeného usnesení. Návrh na odklad vykonatelnosti Ústavní soud zamítl usnesením ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 15 Nc 103/2020 se podává, že stěžovatelky a první vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o úvěru a smlouvu o zajišťovacím převodu práva k akciím obchodní společnosti Důl Svatoňovice, a. s. (dále jen "společnost Důl Svatoňovice"). Bylo ujednáno, že dojde-li k porušení dohodnutých podmínek, první vedlejší účastnice je jako nabyvatelka oprávněna nabídnout převáděné akcie blíže určeným zájemcům. První vedlejší účastnice využila tohoto oprávnění a převedla akcie na druhou vedlejší účastnici.
3. Stěžovatelky měly za to, že první vedlejší účastnice porušila své závazky, a proto se dne 16. 12. 2020 domáhaly u krajského soudu nařízení předběžného opatření spočívajícího v zamezení nakládání a výkonu akcionářských práv s akciemi společnosti Důl Svatoňovice vedlejšími účastnicemi. Krajský soud návrhu vyhověl a usnesením ze dne 21. 12. 2020 č. j. 15 Nc 103/2020-12 uložil vedlejším účastnicím povinnost zdržet se výkonu akcionářských práv ve společnosti Důl Svatoňovice a jakýchkoli právních jednání vedoucích ke zcizení jejích akcií či jejich zatížení právy třetích osob. Podle krajského soudu bylo účelem uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva k akciím zajistit pohledávku ze smlouvy o úvěru první vedlejší účastnice a poskytnout stěžovatelkám jistotu, že při řádném splnění zajištěného závazku na ně přejde zpět právo k cenným papírům. Je zřejmé, že vedlejší účastnice učinily kroky, které ztěžují naplnění rozvazovací podmínky (přechod cenných papírů zpět na stěžovatelky).
4. Dne 21. 1. 2021 stěžovatelky podaly ke krajskému soudu žalobu na určení, že jsou akcionářkami společnosti Důl Svatoňovice. Věc je u krajského soudu vedena pod sp. zn. 43 Cm 39/2021.
5. Vedlejší účastnice proti uvedenému usnesení krajského soudu brojily dne 5. 1. 2021 a 12. 1. 2021 (viz č. l. 17 a 24 spisu krajského soudu) odvoláními bez uvedení důvodů (tzv. blanketními odvoláními). Vedlejší účastnice dne 28. 1. 2021 a 1. 2. 2021 odvolání doplnily o odůvodnění (viz č. l. 29 a 44). Dne 9. 2. 2021 krajský soud před předložením věci Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zaslal stěžovatelkám na vědomí toliko podání vedlejších účastnic na č. l. 17 a 24, tj. toliko jejich tzv. blanketní odvolání, nikoli následně podaná odůvodnění (viz doručenky na č. l. 63). Vrchní soud poté napadeným usnesením změnil uvedené usnesení krajského soudu tak, že návrh stěžovatelek zamítl (výrok I.), a uložil stěžovatelkám zaplatit každé z vedlejších účastnic 9 228 Kč jako náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.).
6. Podle vrchního soudu krajský soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), neboť si před nařízením předběžného opatření nevyžádal vyjádření vedlejších účastnic. Nadto vzal za osvědčené, že vedlejší účastnice postupovaly v souladu se smluvními ujednáními a převáděné akcie se mohly stát "bezpodmínečným vlastnictvím" první vedlejší účastnice. V bodu 14 odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud uvedl, že "[stěžovatelky] měly možnost na tvrzení [vedlejších účastnic] reagovat a jimi tvrzený skutkový stav vyvrátit, což však neučinily. Pasivita [stěžovatelek] tak podpořila [jeho] závěr ..., že se [vedlejším účastnicím] podařilo zpochybnit skutkový stav, z něhož vycházel [krajský soud]." Vrchní soud uzavřel, že neexistuje skutkový podklad pro závěr, že akcie nebylo možné převést, a podmínky pro nařízení předběžného opatření podle § 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), dány nejsou.
II.
Argumentace stěžovatelek
7. V ústavní stížnosti stěžovatelky zaprvé tvrdí, že vzhledem k tomu, že jim krajský soud zaslal toliko tzv. blanketní odvolání vedlejších účastnic, neměly možnost se k argumentům vedlejších účastnic předloženým v odvolacím řízení vyjádřit. Chybějící reakce stěžovatelek přitom byla pro vrchní soud rozhodná. Zadruhé stěžovatelky tvrdí, že vrchní soud napadeným usnesením popírá účel institutu předběžného opatření. V právech a povinnostech stěžovatelek mohou nastat změny, které rozhodnutí ve věci samé nezvrátí. Stěžovatelky se obávají, že vedlejší účastnice převodem akcií změní akcionářskou strukturu společnosti Důl Svatoňovice; v řízení ve věci samé by se stěžovatelky mohly dostat do konfliktu s právy třetích osob nabytými v dobré víře. Vrchní soud svůj závěr přitom opřel o "osvědčenou" skutečnost, že vedlejší účastnice vykonávají akcionářská práva oprávněně, čímž však nepřípustně předjímá rozhodnutí ve věci samé.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastnic řízení
8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejším účastnicím řízení o ústavní stížnosti.
9. Vrchní soud ve vyjádření nejprve zdůraznil, že v řízení o předběžném opatření postačí tvrzené skutečnosti osvědčit. Proto je-li skutečnost osvědčována listinami, které její existenci potvrzují, a současně jinými listinami, které její existenci vyvracejí, je existence skutečnosti zpochybněna a návrh má být zamítnut. Vrchní soud proto v nyní posuzované věci neprováděl dokazování a nemohl ani předjímat rozhodnutí ve věci samé. Vrchní soud potvrdil, že ze spisu krajského soudu sp. zn. 15 Nc 103/2020, který mu Ústavní soud zapůjčil spolu s výzvou k vyjádření, se skutečně podává, že stěžovatelkám byla doručena toliko tzv. blanketní odvolání vedlejších účastnic. Nosné závěry napadeného usnesení však nejsou založeny na "pasivitě" stěžovatelek. Je na Ústavním soudu, aby posoudil, zda došlo k zásahu do práv stěžovatelek v dostatečné intenzitě, aby byl případný kasační zásah Ústavního soudu oprávněný. Neboť však předpoklady pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření dány nejsou, bez ohledu na "pasivitu" stěžovatelek v odvolacím řízení, stěžovatelky nemohou očekávat pro sebe příznivější rozhodnutí.
10. První vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že stěžovatelky zatajily podstatné skutečnosti v návrhu na nařízení předběžného opatření, a to zejména, že úvěr nebyl dlouhodobě splácen, a proto bylo uzavřeno více dodatků k uvedeným smlouvám. Ty však stěžovatelky soudům nepředložily. Došlo přitom k dohodě o prodloužení lhůty ke splnění závazků, avšak současně byl proces realizace zajišťovacího převodu práva zjednodušen. Stěžovatelky ani neosvědčily, že je dána potřeba zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Tvrdí-li stěžovatelky, že jim nebyla doručena odůvodnění odvolání vedlejších účastnic, jde toliko o pochybení soudu, a první vedlejší účastnice by neměla nést ze shora uvedených důvodů jeho negativní následky. Stěžovatelky nadto proti tam uvedeným tvrzením vedlejších účastnic nebrojí. Stěžovatelky se proto snaží pochybení soudu zneužít ve svůj prospěch; jsou to přitom ony, kdo postupuje účelově a "se snahou poškodit protistranu". První vedlejší účastnice navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popř. jako nedůvodnou zamítnout, a požaduje, aby Ústavní soud uložil stěžovatelkám nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.
11. Druhá vedlejší účastnice tvrdí, že stěžovatelky krajskému soudu v návrhu na nařízení předběžného opatření zatajily rozhodné skutečnosti. Neboť vedlejší účastnice neměly možnost se k návrhu v řízení před krajským soudem vyjádřit, krajský soud vycházel z účelové interpretace skutkového stavu předestřeného stěžovatelkami a návrhu vyhověl. Zamítnutím návrhu na nařízení předběžného opatření proto nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek; potřeba zatímní úpravy poměrů zde není, což je osvědčeno, či dokonce prokázáno. Jde-li o nedoručení odůvodnění odvolání stěžovatelkám, měly podle zásady vigilantibus iura scripta sunt vyvinout snahu o jejich získání, byla-li jim doručena tzv. blanketní odvolání, z nichž se podávalo, že je vedlejší účastnice v určité lhůtě doplní. Stěžovatelky si po uplynutí lhůt měly o doručení odůvodnění odvolání požádat. Z argumentace stěžovatelek a dostupných podkladů se nadto najisto podává, že vrchní soud po případném zrušení napadeného usnesení vydá totožné rozhodnutí; stěžovatelky v ústavní stížnosti ani nereagují na věcná tvrzení vedlejších účastnic a vrchního soudu. Druhá vedlejší účastnice navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popř. jako nedůvodnou zamítnout, a požaduje, aby Ústavní soud uložil stěžovatelkám nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.
12. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelkám na vědomí a k případné replice. Stěžovatelky této možnosti nevyužily; ve stanovené lhůtě repliku k vyjádření neposkytly.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměly (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Argumentace stěžovatelek v ústavní stížnosti je založena zejména na tvrzení, že obecné soudy postupovaly procesně chybně, když vrchní soud rozhodl o odvolání vedlejších účastnic proti usnesení krajského soudu, aniž by skutečný obsah odvolacích námitek vedlejších účastnic byl stěžovatelkám zaslán na vědomí s možností se k nim v odvolacím řízení vyjádřit (sub 7 zaprvé).
15. Jak se podává z vyžádaného spisu krajského soudu (sub 5), jakož i vyjádření vrchního soudu k ústavní stížnosti (sub 9), krajský soud stěžovatelkám skutečně zaslal na vědomí toliko tzv. blanketní odvolání vedlejších účastnic, nikoli jimi následně podaná odůvodnění odvolání. Ani vrchní soud v navazující fázi řízení nedal stěžovatelkám prostor seznámit se s argumentací vedlejších účastnic uplatněnou v odvolacím řízení a reagovat na ni. Úkolem Ústavního soudu v nyní posuzované věci je proto zjistit, zda uvedený postup představuje procesní pochybení, a případně, zda dosahuje intenzity porušení základních práv a svobod stěžovatelek. Vždy je totiž nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci [srov. bod 21 nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), bod 19 nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427) či bod 22 nálezu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2732/20].
16. Ústavní soud vychází z následujících obecných předpokladů, přičemž je třeba zdůraznit, že ve věci stěžovatelek jde o řízení o předběžném opatření. Jeho způsobilost jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze; předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27) či bod 13 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297)].
17. Platí proto, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 868/12 (N 80/65 SbNU 91)]. Ústavní soud je proto povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení či nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Z uvedeného se proto podává, že povaha předběžného opatření jako opatření dočasného sice vede Ústavní soud ke zdrženlivosti, nevylučuje však, že i v uvedeném řízení mohou být práva účastníků řízení dotčena v intenzitě dosahující ústavněprávní úrovně.
18. Obdobnou situací jako v nyní posuzované věci se přitom Ústavní soud v minulosti zabýval. V nálezech ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18 (N 69/89 SbNU 79) a ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400) Ústavní soud zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny rozhodnutí obecných soudů, jimiž rozhodly o odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření, aniž by tehdejším stěžovatelům bylo na vědomí zasláno odůvodnění odvolání protistrany. Ústavní soud vycházel v obou nálezech z výkladu § 210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého sice soud nemusí doručovat opisy odvolání směřující proti nikoli meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud nemůže učinit podle úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti jednotlivé věci [srov. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)]. Rozhodné však je, zda soud dostál základních požadavků vyplývajících z práva na řádně vedené soudní řízení a vytvořil prostor pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nálezy ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) či ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)].
19. Ústavní soud proto v nálezech sp. zn. IV. ÚS 719/18 a sp. zn. III. ÚS 743/19 vzal v úvahu, že obecné soudy doručily tehdejším stěžovatelům alespoň tzv. blanketní odvolání protistrany a na základě argumentace protistrany změnily odvoláním napadená rozhodnutí soudů prvního stupně. To svědčí o tom, že považovaly za účelné a vhodné podle § 210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. doručit tehdejším stěžovatelům odvolání protistrany; nedostály však požadavkům uvedeného ustanovení, neboť nezaslaly-li soudy tehdejším stěžovatelům odůvodnění odvolání protistrany, nedaly jim skutečnou možnost na odvolací námitky reagovat. Šlo-li o následné zhodnocení intenzity procesního pochybení, Ústavní soud v uvedených nálezech zohlednil, že soudy druhého stupně přihlédly k argumentaci protistrany, aniž by měli tehdejší stěžovatelé možnost se k ní vyjádřit a soud druhého stupně se s případnou argumentací stěžovatelů vypořádat. Z okolností věci se přitom podávalo, že tehdejší stěžovatelé měli na rozhodné právní či skutkové otázky "diametrálně odlišný názor". Znemožnily-li proto obecné soudy tehdejším stěžovatelům "obhajovat" jejich tvrzení před soudy druhého stupně za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl v jejich prospěch, šlo o porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
20. Shora uvedené obecné předpoklady přitom lze vztáhnout na nyní posuzovanou věc. Rovněž z postupu obecných soudů v nyní posuzované věci se podává, že považovaly za účelné a vhodné stěžovatelkám doručit odvolání vedlejších účastnic, zaslal-li jim krajský soud alespoň jejich tzv. blanketní odvolání, a vrchní soud z argumentace vedlejších účastnic uvedené v odůvodnění odvolání vycházel. Nezaslaly-li proto obecné soudy stěžovatelkám odůvodnění odvolání vedlejších účastnic, šlo o jejich procesní pochybení spočívající v nerespektování kogentního pravidla v § 210 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
21. Uvedené procesní pochybení obecných soudů dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek. Z argumentace stěžovatelek v ústavní stížnosti a jejich postupu se podává, že mají od vedlejších účastnic odlišný náhled na ve věci rozhodné skutečnosti. Vrchní soud rovněž výslovně v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelky měly prostor pro vyjádření v odvolacím řízení a jejich "procesní pasivita", spočívající v absenci jejich reakce na zaslaná tzv. blanketní odvolání vedlejších účastnic, pro vrchní soud byla při rozhodnutí významná (sub 6). Tvrdí-li následně vrchní soud ve vyjádření, že pro nosné závěry napadeného usnesení nebyla "pasivita" stěžovatelek rozhodná, nejde o přesvědčivé tvrzení, neboť z odůvodnění napadeného usnesení se podává přímý opak. Uznal-li nadto vrchní soud (opět) výslovně v odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatelky měly možnost "vyvrátit" skutkový stav přednesený vedlejšími účastnicemi, o jehož hodnocení před odvolacím soudem šlo, podává se z jeho argumentace, že sám při rozhodování o odvolání vedlejších účastnic operoval s možností, že jeho rozhodnutí může být pro stěžovatelky příznivé za situace, přednesly-li by skutečnosti zpochybňující tvrzení vedlejších účastnic.
22. Pro zhodnocení míry intenzity procesního pochybení obecných soudů není dále významné tvrzení vedlejších účastnic, že stěžovatelky zatajily v řízení před krajským soudem pro věc rozhodné skutečnosti (sub 10 a 11). Takové zhodnocení je totiž součástí hmotněprávního posouzení věci, které náleželo výhradně vrchnímu soudu v odvolacím řízení po řádném umožnění stěžovatelkám vyjádřit se k tvrzením vedlejších účastnic. Nelze ani stěžovatelkám klást k tíži, že v odvolacím řízení samy nečinily kroky ke zjištění, zda vedlejší účastnice krajskému soudu později doručily odůvodnění odvolání, např. nahlédnutím do spisu. Za procesní situace předpokládané v § 210 odst. 1 větě druhé o. s. ř., která ve věci stěžovatelek nastala, je povinností soudu zajistit, aby se účastník řízení o argumentaci protistrany dozvěděl a měl možnost na ni reagovat. Rozhodné je proto toliko to, zjednodušeně řečeno, zda bylo procesní pochybení obecných soudů způsobilé přivodit stěžovatelkám příznivé rozhodnutí ve věci (sub 15). Z uvedeného se přitom podává, že pro stěžovatelky příznivé rozhodnutí a priori vyloučit nelze, neboť v odvolacím řízení neměly možnost reagovat na rozhodné námitky vedlejších účastnic a vrchní soud neměl možnost se s nimi v odvolacím řízení případně náležitě vypořádat.
VI.
Závěr
23. Rozhodl-li proto vrchní soud napadeným usnesením o podaném odvolání vedlejších účastnic, aniž opis odůvodnění jejich odvolání byl zaslán stěžovatelkám na vědomí, bylo jim znemožněno v řízení předcházejícím vydání napadenému usnesení vznést protiargumenty a hájit svá stanoviska o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření vydaného krajským soudem. Napadené usnesení je proto vydáno v rozporu s právem stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
24. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil, aniž jakkoli předjímá výsledek navazujícího řízení. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
25. Vrchní soud v navazujícím řízení stěžovatelkám dá procesní prostor k reakci na tvrzení vedlejších účastnic vznesená v odvolacím řízení a s případnými tvrzeními stěžovatelek se náležitě vypořádá. Ústavní soud se proto nezabýval jejich ostatními námitkami v ústavní stížnosti (sub 7 zadruhé), a to s přihlédnutím k zásadě subsidiarity hmotněprávního přezkumu vůči přezkumu procesněprávnímu [viz např. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375), bod 31 nálezu ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17 (N 134/86 SbNU 273) či bod 19 nálezu ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1055/18 (N 131/95 SbNU 104)].
26. Při rozhodování o návrzích vedlejších účastnic na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti (sub 10 a 11 in fine) Ústavní soud vycházel ze znění § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je rozhodnutí, jehož se vedlejší účastnice domáhají, postupem výjimečným, a to v odůvodněných situacích (k tomu více viz např. bod 45 nálezu ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20). V nyní posuzované věci nesvědčí vedlejším účastnicím jak výsledek řízení o ústavní stížnosti [viz bod 30 nálezu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275), bod 21 nálezu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1539/18 (N 131/90 SbNU 173) či bod 34 nálezu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 560/20], tak absence jakéhokoli odůvodnění jejich návrhu. Proto jim Ústavní soud náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal.
Autor: US