// Profipravo.cz / Odvolání 23.07.2021
ÚS: K doručování odvolání ostatním účastníkům řízení
Analytická právní věta
Rozhodne-li odvolací soud o podaném odvolání, aniž by předtím bylo ostatnímu účastníkovi řízení umožněno se s obsahem odvolání (v důsledku řádného nedoručení odvolání soudem prvního stupně) seznámit, fakticky mu znemožní vznést argumenty proti tvrzením účastníka řízení uvedeným v odvolání, poruší právo ostatního účastníka řízení na soudní ochranu a rovné postavení v řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
Doručení odvolání ostatním účastníkům, jako jeden ze základních požadavků práva na spravedlivý proces (zásady kontradiktornosti řízení), má umožnit, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty odvolatele a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud má v rozhodnutí náležitě vypořádat. Není však povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, především když by takové doručení nebylo účelné, vhodné či by jím dokonce mohl být zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti.
Samotné porušení objektivních procesních pravidel ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové jejich porušení, jež by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu konat úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto ve snaze zachovat racionalitu řízení o ústavní stížnosti a zabránit výskytu přepjatého formalismu i ve své vlastní judikatuře vždy váží charakter a intenzitu porušení procesních pravidel.
Tak je tomu i v případě, kdy procesním postupem obvodního soudu, který stěžovateli řádně nedoručil opis odvolání vedlejší účastnice, byl stěžovatel fakticky zbaven práva předložit argumenty k podanému odvolání, na jehož základě městský soud dospěl k odlišnému právnímu názoru, než obvodní soud, a změnil jeho rozhodnutí o předběžném opatření tak, že zkrátil styk stěžovatele s nezletilými nejen oproti jeho rozsahu nastavenému usnesením obvodního soudu, nýbrž i proti dosavadnímu reálnému stavu, přičemž stěžovatel se o tomto náhledu na posuzovanou otázku dozvěděl až ze samotného rozhodnutí městského soudu.
Skutečnost, že k zaslání odvolání stěžovateli nedošlo pouze v důsledku administrativního pochybení soudu, nic nemění na tom, že rozhodl-li městský soud o podaném odvolání vedlejší účastnice, aniž by předtím bylo stěžovateli umožněno se s obsahem odvolání seznámit, fakticky mu znemožnil vznést argumenty proti tvrzením vedlejší účastnice uvedeným v odvolání, a reagovat na jí předložený návrh na úpravu styku. Tímto svým rozhodnutím městský soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a rovné postavení v řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 229/21, ze dne 9. 6. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a odkladu jeho vykonatelnosti s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a princip rovnosti účastníků zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho i jeho právo na styk a péči o své potomky podle čl. 35 odst. 4 Listiny.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 50 Nc 14001/2019, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 5. 2019 č. j. 50 Nc 14001/2019-107 byli nezletilí svěřeni do péče vedlejší účastnice a stěžovateli bylo umožněno stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v roce od čtvrtka odpoledne do pondělí ráno a v každém lichém týdnu v roce od středy odpoledne do čtvrtka ráno, dále byl upraven styk v průběhu vánočních, jarních, velikonočních a letních prázdnin. Dne 9. 10. 2020 podal stěžovatel u obvodního soudu návrh na nařízení předběžného opatření, podle kterého by byl oprávněn stýkat se s nezletilými vždy od čtvrtka lichého kalendářního týdne po skončení školních povinností dětí do pondělí sudého týdne do 8:00 hodin jejich odvedením do školy s tím, že si děti převezme ve školním zařízení, které nezletilí navštěvují, případně, připadne-li předání na den mimoškolní docházky, v bydlišti matky. Usnesením obvodního soudu ze dne 13. 10. 2020 č. j. 50 Nc 14001/2019-417 bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli umožněno stýkat se s nezletilými vždy od pátku po skončení školního vyučování do neděle 17:00 hodin s tím, že si nezletilé vyzvedne ve školním zařízení, které nezletilí navštěvují, a odevzdá je v místě bydliště vedlejší účastnice.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu napadeným usnesením změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každý lichý kalendářní týden v roce od pátku od 15:00 hodin do neděle do 17:00 hodin s tím, že si nezletilé děti vyzvedne v místě bydliště vedlejší účastnice a tamtéž je po ukončení styku odevzdá.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud rozhodl o odvolání vedlejší účastnice, aniž by byl opis odvolání předtím zaslán stěžovateli na vědomí, čímž mu fakticky znemožnil vznést protiargumenty a hájit tak své stanovisko o nedůvodnosti odvolání a v něm vzneseném návrhu. V napadeném rozhodnutí přitom městský soud konstatuje, že se stěžovatel k podanému odvolání nevyjádřil. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť odvolání vedlejší účastnice stěžovateli nikdy nebylo doručeno, a stěžovatel se tak k němu vyjádřit nemohl. Stěžovatel nesouhlasí ani s právními závěry městského soudu a upozorňuje, že soudy rozhodující ve věcech úpravy styku s nezletilými nejsou vázány návrhy účastníků, nýbrž pouze zájmem nezletilých. Nebylo proto důvodu, aby stěžovatel podával proti usnesení obvodního soudu odvolání, bylo-li jeho návrhu na stanovení styku s nezletilými obvodním soudem více než plně vyhověno.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu, vedlejší účastnici řízení a opatrovníku nezletilých.
6. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že při doručování odvolání vedlejší účastnice došlo k chybě, když odvolání bylo omylem doručeno namísto právnímu zástupci stěžovatele osobě stejného jména, což městský soud přehlédl. Městský soud dodává, že judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že odvolání proti předběžnému opatření je třeba doručovat, jen je-li vhodné a účelné s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V posuzované věci stěžovatel nemohl namítat nové skutečnosti a důkazy, ze skutečností uváděných stěžovatelem v návrhu na nařízení předběžného opatření obvodní soud i městský soud vycházely, což nasvědčuje tomu, že odvolání nebylo třeba stěžovateli zasílat. Městský soud má tedy za to, že i když odvolání vedlejší účastnice nebylo stěžovateli zasláno, a ten se k němu před vydáním rozhodnutí městského soudu nemohl vyjádřit, k porušení jeho práv nedošlo.
7. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že městský soud zcela správně vyhodnotil závěr obvodního soudu jako nedůvodný, jde-li o přiznání širšího rozsahu styku stěžovatele s nezletilými, než jaké bylo návrhem požadováno, neboť jinak by došlo k omezení péče vedlejší účastnice o nezletilé pouze na dny v týdnu, kdy nezletilí mají plnit povinnou školní docházku, a vedlejší účastnici by nebylo umožněno trávit s nezletilými žádný volný čas. Podle vedlejší účastnice je otázkou, zda namítané doručování odvolání stěžovateli do chybné datové schránky je schopno ohrozit jeho právo na spravedlivý proces, když vedlejší účastnice nepodávala odvolání proti rozhodnutí, kterým by bylo vyhověno návrhu stěžovatele, ale proti rozhodnutí, kterým obvodní soud rozšířil kontakt stěžovatele s nezletilými nad rozsah jeho návrhu. Z pohledu vedlejší účastnice pochybení soudu nedosáhlo intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
8. Vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice (opatrovník nezletilých se k ústavní stížnosti nevyjádřil) zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel uvedl, že městský soud považoval za nutné, aby se stěžovatel vyjádřil k odvolání vedlejší účastnice, neboť mu odvolání na základě své úvahy zaslal k vyjádření. Stěžovatel následně mohl tvrdit nové skutečnosti tak, aby v odvolání uvedená tvrzení vedlejší účastnice vyvrátil, popř. mohl navrhnout jiný rozsah styku, tato možnost mu však byla odepřena. Současně stěžovatel tak jako v ústavní stížnosti uvádí, že neměl důvod podávat odvolání proti předběžnému opatření, když jím bylo zcela vyhověno jeho návrhu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že k výše stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práv opravňujícímu zásah Ústavního soudu napadeným rozhodnutím městského soudu došlo.
11. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s procesním postupem městského soudu, který rozhodl o odvolání vedlejší účastnice proti usnesení obvodního soudu, aniž by odvolání, které bylo zasláno stěžovateli na vědomí s možností podat k němu své vyjádření, bylo stěžovateli řádně doručeno. Z vyžádaného soudního spisu a vyjádření městského soudu pak tvrzená skutečnost o nedoručení opisu odvolání stěžovateli (z důvodu jeho doručení do jiné datové schránky) skutečně vyplývá.
12. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již několikrát vyslovil k ústavněprávní interpretaci § 210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který upravuje doručování odvolání ostatním účastníkům řízení. Podle citovaného ustanovení vyjma případů opožděného či vadného odvolání doručí soud prvního stupně ostatním účastníkům odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé; jde-li o odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí je soud těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Ústavní soud konstatoval, že v případě odvolání směřujícího proti jiným než meritorním rozhodnutím tedy soud nemá zákonem kategoricky formulovanou povinnost doručit dané odvolání ostatním účastníkům; ale k takovému postupu soud přistupuje na základě své úvahy o jeho vhodnosti a účelnosti s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností zakládající nezbytnost doručení odvolání ostatním účastníkům může přitom být i dosavadní vývoj řízení, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným odvolatelem zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Doručením odvolání ostatním účastníkům má být umožněno, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty odvolatele a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud má v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19, body 22 a 23; nález ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 326/17 (N 81/85 SbNU 387), bod 17; nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), bod 26; či obdobně nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 16, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Současně však Ústavní soud v citovaných nálezech uvedl, že není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to především s ohledem na to, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, či by dokonce nevhodným doručením odvolání mohl být zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti.
13. V nálezu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) Ústavní soud jednoznačně zdůraznil, že "vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků práva na spravedlivý proces (zásada kontradiktornosti řízení), který lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení" [srov. obdobně nálezy ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) či ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)].
14. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž připomíná, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, to znamená, že přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu [srov. např. nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209) či ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)].
15. Ústavní soud proto ve snaze zachovat racionalitu řízení o ústavní stížnosti a zabránit výskytu přepjatého formalismu i ve své vlastní judikatuře vždy váží charakter a intenzitu porušení procesních pravidel. V případě namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé.
16. Ústavní soud tak učinil i v nyní posuzované věci a dospěl k závěru, že procesním postupem obvodního soudu, který stěžovateli řádně nedoručil opis odvolání vedlejší účastnice, byl stěžovatel fakticky zbaven svého práva předložit své argumenty k podanému odvolání, na jehož základě městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu o předběžném opatření tak, že stanovil styk stěžovatele s nezletilými pouze každý lichý týden od pátku od 15:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, oproti obvodním soudem stanovenému každotýdennímu styku od pátku po skončení školního vyučování do neděle 17:00 hodin. Městský soud (jako soud odvolací) na základě podaného odvolání (a v něm vznesených argumentů) dospěl k odlišnému právnímu názoru, než obvodní soud (jako soud prvního stupně), přičemž dotčený účastník řízení (stěžovatel) se o tomto náhledu na posuzovanou otázku dozvěděl až ze samotného rozhodnutí městského soudu. V odvolání přitom vedlejší účastnice předložila návrh, aby městský soud změnil usnesení obvodního soudu o vydání předběžného opatření tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každý lichý kalendářní týden od pátku od 15 hodin do neděle do 17 hodin. Šlo tedy o nový návrh na úpravu styku v odlišném (značně omezeném) rozsahu než jak byl nastaven dosud nepravomocným rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 5. 2019 či usnesením obvodního soudu o vydání předběžného opatření ze dne 13. 10. 2020. Tomuto návrhu vedlejší účastnice městský soud zcela vyhověl.
17. Z odůvodnění předběžného opatření vydaného obvodním soudem a z protokolu o jednání konaného před obvodním soudem dne 25. 5. 2020 přitom vyplývá, že stěžovatel se na základě ústní dohody s vedlejší účastnicí stýkal s nezletilými jednou za čtrnáct dní od čtvrtka do pondělí, tedy v rozsahu, v jakém se domáhal styku návrhem na vydání předběžného opatření, stěžovatel návrh odůvodňoval tím, že vedlejší účastnice ústní dohodu porušuje a několikrát odmítla nezletilé stěžovateli předat. Obvodní soud měl za prokázanou naléhavou potřebu nařízení předběžného opatření, aby byl zachován kontakt mezi stěžovatelem a nezletilými, neshledal přitom nic, co by stěžovatele z péče o nezletilé vylučovalo, a rozhodl o každotýdenním styku stěžovatele s nezletilými od pátku do pondělí. Městský soud nesouhlasil se závěrem obvodního soudu o takovém rozsahu styku stěžovatele s nezletilými za situace, kdy stěžovatel navrhoval styk od čtvrtka do pondělí jednou za čtrnáct dní, pro takový postup městský soud neshledal důvod. Poté bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění městský soud uvedl, že jde-li o rozsah styku o víkendu, souhlasí s úpravou styku od pátku (pravděpodobně měl na mysli návrh vedlejší účastnice předložený v odvolání) a s tím, aby styk probíhal od skončení vyučování. K odvolání vedlejší účastnice, s jehož obsahem se stěžovatel neměl možnost seznámit, tedy městský soud styk stěžovatele s nezletilými podstatně zkrátil nejen oproti rozsahu styku nastavenému usnesením obvodního soudu, nýbrž i proti dosavadnímu reálnému stavu, kdy se stěžovatel stýkal s nezletilými jednou za čtrnáct dní od čtvrtka do pondělí.
18. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzovaná věc se odlišuje od případů, kdy se obecné soudy při zohlednění konkrétních okolností průběhu řízení rozhodly nedoručovat opis odvolání dotčenému účastníkovi řízení, neboť případné vyjádření protistrany by nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu (viz usnesení ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2602/13). Ve věci stěžovatele obvodní soud přistoupil k zaslání odvolání stěžovateli, a pouze v důsledku administrativního pochybení soudu se zaslané odvolání nedostalo do sféry stěžovatele, resp. jeho právního zástupce. Městský soud poté, co z předkládací zprávy obvodního soudu zjistil, že odvolání bylo doručeno ostatním účastníkům dne 26. 10. 2020 a vyjádření k odvolání nebylo podáno, nepochybně vycházel z toho, že se stěžovatel vyjádřit nehodlá, v napadeném usnesení pak městský soud výslovně uvedl, že se stěžovatel k odvolání nevyjádřil. Jakkoli skutečnost, že obvodní soud na základě vlastní úvahy přistoupil k zaslání odvolání stěžovateli, sama o sobě neznamená, že jde o věc, kdy byl takový postup vhodný a účelný s ohledem na okolnosti případu, je nutno posuzovanou věc odlišit od případů, kdy se soud vědomě rozhodne odvolání druhému z účastníků nezasílat. Jinými slovy, jakkoli se nyní po vydání napadeného usnesení vyjadřuje městský soud tak, že zbavením možnosti stěžovatele vyjádřit se k odvolání nebylo zasaženo do jeho ústavních práv, není dnes již možné zpětně dovozovat, jaký by byl procesní postup městského soudu v případě, kdyby obvodní soud k zaslání odvolání stěžovateli vůbec nepřistoupil.
19. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel má na otázku skutkového stavu a právního hodnocení dané věci diametrálně odlišný názor než vedlejší účastnice, přičemž postupem obecných soudů mu bylo odepřeno tento svůj právní názor na danou kauzu obhajovat před městským soudem, a to navíc za situace, kdy obvodní soud rozhodl v jeho prospěch, zatímco městský soud v napadeném rozhodnutí, kterým podanému odvolání vyhověl, vyšel právě i z tvrzení předložených vedlejší účastnicí v odvolání, s nimiž se zjevně ztotožnil. Tímto postupem došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny [obdobně viz nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18 (N 69/89 SbNU 79), nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 či nález ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20].
20. V nyní posuzované věci tedy zjevně nešlo ani o situaci, kdy podle shora v bodě 12 citované judikatury Ústavního soudu není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání, neboť by to nebylo ani účelné, ani vhodné, či by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření založený na prvku překvapivosti. Tak tomu však v posuzované věci nebylo a stěžovatel tak měl právo na to, aby na odvolání vedlejší účastnice odpovídajícím způsobem reagoval.
21. Odkazuje-li městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti na usnesení ze dne 8. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1131/20, šlo o věc, kdy soud zamítl návrh na nařízení předběžného opatření z důvodu neosvědčení nároku na úhradu fakturované částky, přičemž vycházel z navrhovatelkou k návrhu přiložených listin, které s ohledem na § 75c odst. 4 o. s. ř., nemohly být dále doplněny ani uplatňovaný nárok nemohl být jinak konkretizován, a jejíž případné vyjádření by tak nemohlo nic změnit na závěru soudu, že potřeba nařízení předběžného opatření nebyla návrhem osvědčena. Protože doručení odvolání proti usnesení obvodního soudu o nařízení předběžného opatření stěžovatelce, byť by je jinak bylo možné hodnotit jako žádoucí, ve věci nemohlo nic změnit na výsledku řízení, Ústavní soud v citovaném usnesení v jeho nedoručení neshledal takové pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, nebo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V.
Závěr
22. Ústavní soud uzavírá, že rozhodl-li městský soud ústavní stížností napadeným usnesením o podaném odvolání vedlejší účastnice, aniž by předtím bylo stěžovateli umožněno se s obsahem odvolání seznámit, fakticky mu znemožnil vznést argumenty proti tvrzením vedlejší účastnice uvedeným v odvolání, a reagovat na její v odvolání předložený návrh na úpravu styku. Tímto svým rozhodnutím městský soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a rovné postavení v řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud (aniž jinak posuzoval vlastní předmět řízení před obecnými soudy) podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení městského soudu zrušil. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu upustil. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Autor: US