// Profipravo.cz / Odvolání 21.05.2021
ÚS: Přikázání věci jinému senátu (samosoudci)
V řízení před prvostupňovým soudem následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem odvolacím by měl zásadně rozhodovat původní senát (samosoudce). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze je-li to skutečně nutné k „odblokování“ řízení zatíženého neschopností prvostupňového soudu uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Naopak postup podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu není na místě za situace, kdy není důvod neočekávat, že prvostupňovému soudu postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) příznivější, tj. je třeba přihlížet i k možným dopadům tohoto postupu na dobu trvání řízení.
Všechny právě shrnuté principy je třeba v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu náležitě reflektovat a to tím podrobněji, oč dříve (ve smyslu četnosti pokusů prvostupňového soudu uzavřít věc zákonným způsobem) je věc jinému senátu (samosoudci) přikazována.
Pokud odvolací soud při rozhodování podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu nepostupuje v souladu s výše uvedeným (nerespektuje shrnuté principy či je nezohlední v odůvodnění svého rozhodnutí), porušuje právo účastníků řízení na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a pokračuje-li nadále v řízení „nezákonný“ soudce, je porušeno i právo účastníků řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 52/21, ze dne 19. 4. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud"), protože jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 Cm 10/2005 a 50 Cm 12/2005 zjistil následující. Stěžovatelka vlastnila jednu akcii společnosti, která byla z rozhodnutí valné hromady v roce 2004 zrušena. Jmění zrušené společnosti přešlo v souladu se zmíněným rozhodnutím na hlavního akcionáře, který se s ostatními akcionáři (tedy i stěžovatelkou) měl peněžně vypořádat (šlo o tzv. nepravý squeeze-out). Hlavní akcionář za tímto účelem zadal vypracování znaleckého posudku, dle nějž byla hodnota jedné akcie zrušené společnosti stanovena na částku 854 Kč. Stěžovatelka společně s dalším minoritním akcionářem (vlastníkem 468 akcií) byli přesvědčeni, že tato částka neodpovídá skutečné hodnotě akcií, a proto se obrátili na soud.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "prvostupňový soud"), který ve věci rozhodoval, ustanovil soudního znalce. V souladu se znaleckým posudkem a doplňujícími vyjádřeními znalce pak prvostupňový soud uzavřel, že přiměřené vypořádání činí 1 867 Kč za akcii (když mj. nezohlednil ručitelský závazek zrušené společnosti k tíži minoritních akcionářů) a přiznal navrhovatelům (stěžovateli a druhému minoritnímu akcionáři) zákonný úrok z prodlení. Odvolací soud následně usnesením (dále označovaným jako "první usnesení odvolacího soudu") rozhodnutí prvostupňového soudu zčásti změnil tak, že hodnotu akcie určil na 1 694 Kč (čímž mimo jiné zohlednil ručitelský závazek do poloviny jeho hodnoty) a navrhovatelům přiznal úrok specificky stanovený v zákonném ustanovení vztahujícím se k tzv. nepravému squeeze outu (dále jen "specifický úrok"), a zčásti zrušil, neboť přiznání zákonného úroku z prodlení označil za nepřezkoumatelné a zrušil i související nákladové výroky.
4. Prvostupňový soud v reakci na první usnesení odvolacího soudu znovu rozhodl mj. o nákladech řízení. Odvolací soud toto jeho rozhodnutí usnesením (dále označovaným jako "druhé usnesení odvolacího soudu") změnil.
5. Ve věci pak rozhodoval Nejvyšší soud. Ten v podstatné části zrušil první usnesení odvolacího soudu, neboť nesouhlasil se způsobem určení hodnoty akcie (uzavřel totiž, že ručitelský závazek zrušené společnosti za daných okolností k tíži minoritních akcionářů zohlednit nelze). Na tento výrok odvolací soud reagoval tak, že věc vrátil prvostupňovému soudu, a to zejména proto, aby se vypořádal se znaleckým posudkem nově předloženým druhým minoritním akcionářem (nikoliv stěžovatelkou). Druhé usnesení odvolacího soudu (týkající se nákladů řízení, viz předchozí bod) a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvostupňového Nejvyšší soud zrušil též, a to pro jejich závislost na zrušovaném prvním usnesení odvolacího soudu. Prvostupňový soud tak znovu rozhodoval o meritu věci i o nákladech řízení.
6. Při svém rozhodování prvostupňový soud vycházel zejména z nového znaleckého posudku, který byl vyhotoven na žádost minoritního akcionáře a který pro výpočet hodnoty akcie použil jiný postup, než soudem dříve ustanovený znalec. V souladu s ním hodnotu akcie určil na 2 676,60 Kč.
7. Odvolací soud usnesením, jehož jiný výrok (viz dále) je ústavní stížností napaden, posledně zmíněné rozhodnutí prvostupňového soudu zrušil, jelikož prvostupňový soud zejména nijak neodůvodnil, proč se přiklonil právě ke znaleckému posudku vyžádanému minoritním akcionářem (a v rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu ani nevyslechl znalce, který tento posudek zpracoval). Nadto odvolací soud nařídil, aby věc rozhodl jiný samosoudce. Tento výrok, který je ústavní stížností napaden, odůvodnil tím, že samosoudce dosud ve věci rozhodující nerespektoval závěry obsažené v prvním usnesení odvolacího soudu týkající se nutnosti rozlišovat mezi zákonným úrokem z prodlení a specifickým úrokem (ve výroku je přiznán specifický úrok, v odůvodnění rozhodnutí je ovšem uváděn "úrok z prodlení"), ani závěry obsažené v druhém usnesení odvolacího soudu týkající se nákladů řízení (blíže již nerozvedeno).
II. Argumentace účastníků řízení
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve uvádí, že její ústavní stížnost je přípustná, neboť výrok odvolacího soudu o přikázání věci jinému samosoudci představuje procesní rozhodnutí, jímž se uzavírá relativně samostatná část řízení, přičemž se proti němu nelze nijak bránit (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019). Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nařídil změnu samosoudce, aniž by tento postup byl na místě, aniž by toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil a aniž by přitom zvážil, zda změna samosoudce v takto komplikované věci nepovede k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené době. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), dle nějž má být odnětí věci pro závažné vady řízení zcela mimořádným krokem. Dále cituje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281), dle nějž věc nemůže být soudci odňata jen z důvodu jeho odlišných právních názorů, a v případě, kdy nerespektuje závazný právní názor odvolacího soudu, mu lze věc odejmout, až pokud tak činí opakovaně. Konečně stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577), dle nějž za náležité odůvodnění přikázání věci jinému samosoudci nelze považovat samotný výčet vad, jichž se měl dopustit, bez uvedení důvodů zakládajících obavu, že další řízení před týmž samosoudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu. Závěrem stěžovatelka připomíná, že první a druhé usnesení odvolacího soudu, jimiž se samosoudce dle odvolacího soudu neřídil, byla zrušena Nejvyšším soudem.
9. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost (zčásti) napadeného rozhodnutí do doby skončení řízení o ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud vyzval odvolací soud (Vrchní soud v Olomouci), aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten se ve svém podání odkázal na napadené rozhodnutí, připustil, že v něm výslovně nebyla vyjádřena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, avšak je přesvědčen, že z celého odůvodnění napadeného usnesení tato obava vyplývá.
11. O vyjádření byli požádáni i účastníci řízení před odvolacím soudem, tedy hlavní a minoritní akcionář zrušené společnosti. Hlavní akcionář ve svém vyjádření především poukázal na to, že v řízení před prvostupňovým soudem došlo k závažným vadám, které odvolací soud pojmenoval, byť je výslovně neuvedl jako důvod k přikázání věci jinému samosoudci. Co se týče nerespektování právního názoru odvolacího soudu, toho se prvostupňový soud (samosoudce) zjevně dopustil též, neboť při vyčíslení nákladů řízení bez dalšího reprodukoval stěžovatelkou uplatněný nárok, ačkoliv mu byl tento postup odvolacím soudem již vytknut. Nadto prvostupňový soud, opět v rozporu s jednoznačným pokynem odvolacího soudu, nerozlišoval specifický úrok a zákonný úrok z prodlení. Hlavní akcionář v této souvislosti ještě připomíná, že první a druhé usnesení odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem sice zrušeno, ovšem nikoliv z důvodu nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu týkajícího se úroků a nákladů řízení. Dále hlavní akcionář zmiňuje jiné řízení vedené stejným samosoudcem, jehož je účastníkem a v němž se daný samosoudce měl také dopustit závažných pochybení. Konečně má hlavní akcionář za to, že pouze přikázání věci jinému samosoudci může přispět k urychlení nyní již více než 16 let trvajícího řízení.
12. Minoritní akcionář se ve svém vyjádření připojil k argumentaci stěžovatelky. Nad její rámec pak uvedl, že přidělení věci jinému samosoudci by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti, neboť k ukončení řízení nyní postačí doplnit výslech zpracovatele nového znaleckého posudku. Byla-li by ovšem věc přidělena jinému samosoudci, tento by musel nastudovat cca 1700 stran spisu a zorientovat se v problematice oceňování podniků. Minoritní akcionář k tomu ještě uvádí, že se dle jeho informací v rámci prvostupňového soudu danou problematikou soustavněji zabývá toliko samosoudce, kterému má být věc odňata.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. K přípustnosti ústavní stížnosti je třeba podotknout, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část, přičemž účastník tohoto řízení již nemá možnost dané rozhodnutí napadnout. K těmto "konečným" (v právě uvedeném smyslu) rozhodnutím Ústavní soud řadí rovněž nyní dotčený výrok [tj. výrok podle § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny shledáno až na samém konci soudního řízení, probíhalo by takové řízení nutně nehospodárně (k tomu srov. například stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019, bod 9).
14. Při přezkumu postupu odvolacího soudu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. klade Ústavní soud zvláštní důraz na principy sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, neboť Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší postavení arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v takových případech připadá v úvahu jen tehdy, lze-li shledat, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez adekvátního odůvodnění. K takovému závěru ve stěžovatelčině věci Ústavní soud dospěl, ústavní stížnost je tudíž důvodná.
A. Obecné principy
15. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nezávislost soudu zaručuje, mimo jiné, právo na zákonného soudce, které je samostatně zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Dle tohoto ustanovení nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
16. Podstatou práva na zákonného soudce, které je jednou ze systémových záruk nezávislosti soudů, je, že přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, která jsou obsažena v zákonných ustanoveních (zejména věcná, funkční a místní příslušnost soudu) či v rozvrhu práce vydaném na jejich základě (zohledňujícím zejména zákonem vymezená hlediska rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i zákonem stanovený počet soudců v senátech). Osoba soudce ve složení senátů či osoba samosoudce musí tedy být jista dříve, než návrh dojde soudu. Takto je minimalizována možnost ovlivňování soudců, korupce, svévole apod.
17. Právo na zákonného soudce nicméně není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož ani stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71)].
18. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tak sice upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat. Zahrnují ovšem rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení [srov. například nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281), bod 19].
19. Změna samosoudce či složení senátu rozhodujícího v občanskoprávních věcech je možná, mimo jiné, na základě ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož "zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen".
20. Ústavní soud se v minulosti zabýval ústavností citovaného ustanovení, přičemž odmítl návrh na zrušení jeho části ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" [nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105)]. V citovaném nálezu uvedl, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nedodržení závazného právního názoru odvolacího soudu, tak z důvodu existence závažných vad řízení. V pozdějším nálezu pak Ústavní soud zdůraznil, že odnětí věci prvostupňovému soudu předčasně, tj. za situace, kdy je ve věci schopen sám rozhodnout a "odblokovávat" řízení není třeba, se jeví jako odporující zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, jelikož z povahy věci je zřejmé, že každý případ, o němž soud rozhoduje, vyžaduje větší či menší přípravu a studium, spočívající v podrobném seznámení se s jeho jednotlivými skutkovými okolnostmi, a také ve znalosti relevantní právní úpravy a judikatury. Rovněž proto má být pravidlem, že i po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem v řízení pokračuje a ve věci rozhoduje stejný senát (samosoudce), neboť právě on je nejlépe seznámen se všemi podstatnými okolnostmi. Jeví se koneckonců i jako spravedlivé, aby právě ten soudce či senát, jehož rozhodnutí je zrušeno pro některou ze zjištěných vad anebo pro odlišné právní posouzení, měl možnost tento případ "dodělat" a třeba se i poučit z chyb, které mu byly instančně nadřízeným soudem vytknuty, a neopakovat je v budoucnu [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].
21. Co se týče odnětí věci senátu (samosoudci) prvostupňového soudu pro závažné vady řízení, vždy má jít o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému senátu (samosoudci) tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se odvolací soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozhodnutí, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které mohou být rovněž sporné [nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), bod 32].
22. Z judikatury Ústavního soudu dále plyne, že pokud odvolací soud odnímá věc zákonnému soudci (senátu) pro závažné vady řízení, musí toto své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577) a nález sp. zn. I. ÚS 1408/20 ze dne 18. 8. 2020]. Požadavek náležitého odůvodnění mimořádného postupu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. pak rozhodně nesplňuje, je-li odůvodnění přikázání věci jinému senátu (samosoudci) činěno implicitně, tj. má-li bez dalšího vyplývat z odůvodnění kasace příslušného prvostupňového rozhodnutí (viz nález sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019). Konečně shledá-li Ústavní soud u napadeného rozhodnutí vadu spočívající v absenci adekvátního odůvodnění, jež sama o sobě postačuje jako důvod pro kasaci napadeného výroku, není již třeba přistoupit k hodnocení, zda jsou vady vytýkány soudu prvního stupně právem či nikoliv (srov. zejména první v tomto bodě citovaný nález).
23. Co se pak týče odnětí věci senátu (samosoudci) prvostupňového soudu pro nedodržení závazného právního názoru odvolacího soudu, i k tomu je, protože jde o výjimku z obecného pravidla nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa, třeba přistupovat jen výjimečně. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tak lze učinit toliko tehdy, pokud je nerespektování závazného právního názoru "zjevné" (nález sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019). Pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. nepostačí "pouhá" názorová odlišnost. V opačném případě by totiž mohla být potlačena zásada dvojinstančnosti řízení, která je pojmově založena právě na tom, že skutkové a právní závěry nalézacího soudu jsou přezkoumatelné v odvolacím řízení a odvolací soud má - jakožto soud výše postavený - samozřejmé právo revidovat právní názory vyslovené soudem nalézacím (viz pravomoc odvolacího soudu změnit rozhodnutí ve věci samé, pokud soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, anebo je po doplnění dokazování nebo zopakování dokazování skutkový stav zjištěn tak, že je možné ve věci rozhodnout). Jinak řečeno, ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. nemá sloužit k unifikaci právních názorů a hodnotového postoje soudců [nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)]. I ve vztahu k odnětí věci pro nedodržení právního názoru (stejně jako pro odnětí pro závažné vady řízení) platí, že by k němu odvolací soud zpravidla neměl přistupovat při přezkumu prvního ve věci vydaného rozhodnutí (srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2640/16 ze dne 23. 5. 2017 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1897/18 ze dne 28. 5. 2019, jimiž Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné odmítl ústavní stížnosti napadající přikázání věci jinému samosoudci při třetím rozhodování odvolacího soudu).
24. Rovněž odnětí věci pro nedodržení závazného právního názoru je, už jen vzhledem ke způsobilosti tohoto postupu založit porušení práva na zákonného soudce, třeba náležitě odůvodnit.
25. Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení před prvostupňovým soudem následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem odvolacím by měl zásadně rozhodovat původní senát (samosoudce). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze je-li to skutečně nutné k "odblokování" řízení zatíženého neschopností prvostupňového soudu uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Naopak postup podle § 221 odst. 2 o. s. ř. není na místě za situace, kdy není důvod neočekávat, že prvostupňovému soudu postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) příznivější, tj. je třeba přihlížet i k možným dopadům tohoto postupu na dobu trvání řízení. Všechny právě shrnuté principy je třeba v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu náležitě reflektovat a to tím podrobněji, oč dříve (ve smyslu četnosti pokusů prvostupňového soudu uzavřít věc zákonným způsobem) je věc jinému senátu (samosoudci) přikazována. Pokud odvolací soud při rozhodování podle § 221 odst. 2 o. s. ř. nepostupuje v souladu s výše uvedeným (nerespektuje shrnuté principy či je nezohlední v odůvodnění svého rozhodnutí), porušuje právo účastníků řízení na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, a pokračuje-li nadále v řízení "nezákonný" soudce, je porušeno i právo účastníků řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
B. Aplikace obecných principů na projednávaný případ
26. Vzhledem k výše řečenému bylo v nyní projednávaném případě úkolem Ústavního soudu posoudit, zda prvostupňový samosoudce, jemuž byla stěžovatelčina věc ústavní stížností napadeným výrokem odvolacího soudu odňata, skutečně "zjevně" nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu či jinak prokázal svou neschopnost uzavřít věc zákonným způsobem, zda bylo odnětí věci tomuto samosoudci pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech skutečně příznivějším řešením a zda bylo toto odnětí náležitě odůvodněno.
27. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že prvostupňový samosoudce nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v prvním usnesení odvolacího soudu, totiž že je třeba rozlišovat specifický úrok a zákonný úrok z prodlení.
28. První usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno Nejvyšším soudem. Je však pravdou, že se tak stalo pro nesprávné posouzení jiné otázky (nikoliv rozlišování různých typů úroků), a to otázky zohlednění ručitelského závazku zrušené společnosti při stanovování hodnoty jejích akcií (Nejvyšší soud v podstatě souhlasil se závěrem prvostupňového soudu, naopak závěr soudu odvolacího ohledně této otázky označil za nesprávný). Rovněž je třeba přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že prvostupňový samosoudce sice ve výroku stěžovatelce přiznal specifický úrok, ovšem v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že přiznal "úrok z prodlení", aniž by toto konstatování jakkoliv dále rozváděl. Ústavní soud konečně nepřehlédl ani to, že prvostupňový samosoudce v jiném svém rozhodnutí (které bylo změněno druhým usnesením odvolacího soudu a následně spolu s ním Nejvyšším soudem zrušeno) přiznal druhému minoritnímu akcionáři (nikoliv stěžovatelce) i zákonný úrok z prodlení, nicméně ve svém novém rozhodnutí mu jej bez jakéhokoliv odůvodnění nepřiznal. Je tedy možné se domnívat, že prvostupňový samosoudce náležitě nezohlednil to, že v řízení o dorovnání při tzv. nepravém squeeze-outu podle § 220k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném ke dni podání žaloby stěžovatelkou (dále jen "obch. zák."), soud posuzuje nárok minoritních akcionářů (žalobců) na zaplacení dorovnání, který bez dalšího zakládá i nárok na zaplacení specifického úroku podle § 220k odst. 7 obch. zák., ovšem může žalobci, který to navrhne, přiznat i zákonný úrok z prodlení dle § 369 obch. zák. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4492/2010).
29. Z právě uvedeného nicméně bez dalšího neplyne, že by prvostupňový soudce "zjevně" nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, respektive nelze dovodit, že by při svém novém rozhodování nebyl schopen mezi specifickým úrokem a zákonným úrokem z prodlení náležitě rozlišovat. Nadto se nejedná o opakované nedodržení závazného právního názoru odvolacího soudu, neboť tento nedostatek (nerozlišování mezi specifickým úrokem a zákonným úrokem z prodlení) byl prvostupňovému samosoudci v dané věci předtím vytčen jen jednou. Konečně je pochybení týkající se rozhodnutí o typu a výši úroku potenciálně (při správném zjištění skutkového stavu) napravitelné i v odvolacím řízení, proto není jen za tímto účelem třeba zmíněná pochybení řešit přikázáním věci jinému prvostupňovému samosoudci.
30. Posledně uvedené (možnost změny v odvolacím řízení) platí i pro výroky týkající se nákladů řízení. Proto, jakkoliv je snad prvostupňový samosoudce spočítal nesprávně, tedy aniž zohlednil druhé usnesení odvolacího soudu (zrušené opět nikoliv pro nesprávnost, ale pro svou závislost na jiném rušeném rozhodnutí), nepostačuje toto pochybení k přikázání věci jinému samosoudci. Odvolací soud ve svém (zčásti) napadeném rozhodnutí ani neuvádí, v čem konkrétně při vyčíslení nákladů řízení prvostupňový samosoudce pochybil, respektive jaký konkrétní závazný právní názor odvolacího soudu při něm nedodržel. Má-li toto být implicitně dovozeno z bodu 21 napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud reprodukuje odvolání zrušené společnosti, nelze to považovat za dostatečné (viz analogicky argumentace a judikatura obsažená v bodě 22 tohoto nálezu).
31. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze dovodit ani to, že by se prvostupňový samosoudce dopustil v řízení závažných vad a že by nadto byl důvod k obavám, že se jich dopustí i propříště, respektive že nebude schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Z napadeného rozhodnutí se podává, že se prvostupňový samosoudce nedostatečně argumentačně a co do zjištění skutkového stavu vypořádal s námitkami zrušené společnosti a že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nevyslechl zpracovatele dalšího v řízení zohledňovaného znaleckého posudku. Nijak se však netvrdí, že by se vytýkaných pochybení dopustil opakovaně či že by obava z neschopnosti samosoudce uzavřít věc zákonným způsobem byla odůvodněna jinak (naopak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu prvostupňový soudce, na rozdíl od odvolacího soudu, správně posoudil otázku zohlednění ručitelského závazku zrušené společnosti).
32. V kontextu výše uvedeného se tak jeví, že odnětí věci prvostupňovému samosoudci bylo předčasné, tj. bylo učiněno za situace, kdy je tento samosoudce schopen ve věci sám rozhodnout, případně kdy je jeho (další) rozhodnutí změnitelné odvolacím soudem, a "odblokovávat" řízení přikázáním věci jinému samosoudci tedy není třeba. Takový postup odporuje zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)]. Lapidárně řečeno, bude pravděpodobně rychlejší (jak to ostatně poznamenal vedlejší účastník - minoritní akcionář - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti), když se prvostupňový soudce v dalším řízení vyvaruje vytčených pochybení, než aby se jiný samosoudce musel nově zorientovat v komplexní problematice spojené s tzv. nepravým squeeze-outem a studoval nadmíru obsáhlý spis.
33. Konečně je třeba konstatovat i to, že výrok o přikázání věci jinému samosoudci odvolací soud náležitě neodůvodnil [už jen to by postačovalo k jeho zrušení, srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)]. Celé odůvodnění tohoto výroku představujícího závažný zásah do stěžovatelčina práva na zákonného soudce vyplývajícího z ústavního pořádku je obsaženo v jednom krátkém odstavci. Odvolací soud v něm, jak již bylo výše uvedeno, nijak nekonkretizuje, jak prvostupňový samosoudce pochybil při výpočtu nákladů. Dále odvolací soud nijak nevysvětluje, proč se při svém v podstatě druhém rozhodování ve věci rozhodl věc zákonnému prvostupňovému soudci odejmout, respektive z jakých konkrétních důvodů má obavu, že tento soudce není schopen věc zákonným způsobem uzavřít. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nezvažuje ani možné dopady svého rozhodnutí na dobu trvání řízení.
34. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelka byla majitelkou pouze jedné akcie zrušené společnosti, že tato akcie měla jmenovitou hodnotu 1 000 Kč, že pro stěžovatelku má určení její skutečné hodnoty vzhledem ke značnému jmění stěžovatelky pravděpodobně toliko nepatrný význam. Ani za této situace nicméně nelze do základního práva stěžovatelky na zákonného soudce zasáhnout bez náležitého opodstatnění a odůvodnění. Odvolací soud tak učinil, čímž porušil základní právo stěžovatelky vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny.
C. Závěr
35. Ústavní soud rekapituluje (s ohledem na body 15 až 25 tohoto nálezu), že v řízení před prvostupňovým soudem následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem odvolacím by měl zásadně rozhodovat původní senát (samosoudce). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze je-li to skutečně nutné k "odblokování" řízení zatíženého neschopností prvostupňového soudu uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Naopak postup podle § 221 odst. 2 o. s. ř. není na místě za situace, kdy není důvod neočekávat, že prvostupňovému soudu postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) příznivější, tj. je třeba přihlížet i k možným dopadům tohoto postupu na dobu trvání řízení. Všechny právě shrnuté principy je třeba v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu náležitě reflektovat a to tím podrobněji, oč dříve (ve smyslu četnosti pokusů prvostupňového soudu uzavřít věc zákonným způsobem) je věc jinému senátu (samosoudci) přikazována. Pokud odvolací soud při rozhodování podle § 221 odst. 2 o. s. ř. nepostupuje v souladu s výše uvedeným (nerespektuje shrnuté principy či je nezohlední v odůvodnění svého rozhodnutí), porušuje právo účastníků řízení na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, a pokračuje-li nadále v řízení "nezákonný" soudce, je porušeno i právo účastníků řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
36. V projednávaném případě odvolací soud v souladu s právě rekapitulovaným nepostupoval. Zákonnému samosoudci věc odňal pro tvrzené nedodržení závazných právních názorů odvolacího soudu týkajících se rozlišování mezi specifickým úrokem podle § 220k odst. 7 obch. zák. a zákonným úrokem z prodlení a vyčíslení nákladů řízení. Nijak ovšem neodůvodnil, proč má za to, že vytčení těchto nedostatků (ohledně chybného výpočtu nákladů řízení nadto nekonkretizovaných) nepostačí k tomu, aby byl stávající samosoudce schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat, přičemž za situace, kdy odvolací soud ve věci rozhodoval v podstatě (teprve) podruhé, je podrobné odůvodnění nezbytné. Zároveň odvolací soud nezvážil dopad svého rozhodnutí na rychlost řízení, respektive tuto úvahu neuvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a stejně tak se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval ani tím, zda poté, co prvostupňový soud v dalším řízení napraví jiné nedostatky (pro něž ovšem k přikázání věci jinému samosoudci, soudě dle odůvodnění tohoto postupu, nedošlo), nebude odvolací soud schopen své závazné právní názory skrze změnu prvostupňového rozhodnutí sám prosadit.
37. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadený výrok Vrchního soudu v Olomouci pro porušení stěžovatelčina práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve věci rozhodl bezodkladně, nadto si pro dobu svého rozhodování vyžádal spis prvostupňového soudu (bez nějž tento nemohl jednat), nerozhodoval proto již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti (zčásti) napadeného rozhodnutí.
38. Jelikož Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného výroku odvolacího soudu, bude o věci nyní rozhodovat stejný prvostupňový samosoudce jako doposud. Jeho úkolem bude při svém novém rozhodování náležitě zohlednit všechna ve věci dosud vydaná rozhodnutí a uzavřít věc, již jen s ohledem na dlouhou dobu trvání řízení, co nejrychleji a takovým způsobem, který bude moci odvolací soud aprobovat.
Autor: US