// Profipravo.cz / Odvolání 23.08.2019
ÚS: Zpoplatnění odvolání v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb.
Ze zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v části, která byla novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., nelze dovodit oprávnění státu závažně a nadměrně ztížit uplatnění práva na přístup k soudu zpoplatněním podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, neboť v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (lex scripta et stricta) a dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu je proto v rozporu s principem zákonnosti výkonu státní moci (zákazem svévole) podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 177/19, ze dne 30. 7. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. S ústavní stížností stěžovatel spojil podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh, aby Ústavní soud zrušil body 6. a 13. v čl. V zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.").
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2018 č. j. 44 Co 403/2018-54 byl v řízení o zaplacení 78 164 Kč s příslušenstvím [podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."] zamítnut návrh stěžovatele jako žalobce na vrácení soudního poplatku z odvolání. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při jednání dne 5. 12. 2018 stěžovatel podal návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 2 000 Kč s tím, že tento poplatek zaplatil neoprávněně. Krajský soud jako soud poplatkový a příslušný k rozhodnutí o vrácení poplatku podle § 3 odst. 2 a § 9 odst. 2 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") [neboť poplatek z odvolání sám vyměřil], dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vrácení poplatku, neboť odvolání v dané věci bylo podáno po účinnosti novely zákona o soudních poplatcích - zákona č. 296/2017 Sb., kterým byla do sazebníku soudních poplatků vložena nová položka 8a, dle které se za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, vybere soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Krajský soud dále uvedl, že pojem "návrh na zahájení řízení" je třeba z pohledu zákona o soudních poplatcích vykládat tak, že za řízení je považováno jak řízení o žalobě, tak řízení o odvolání či dovolání (viz § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Odvolací řízení bylo zahájeno po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., tj. po 30. 9. 2017 a proto byl poplatek již podle novelizovaného znění zákona o soudních poplatcích vyměřen správně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud se dopustil nepřípustné svévole, protože použil zákonnou úpravu způsobem extrémně rozporným s jejím obsahem. Stěžovatel uvádí, že krajský soud mu určil povinnost zaplatit soudní poplatek, přestože tato povinnost není v zákoně stanovena.
5. Stěžovatel uvádí, že napadenými ustanoveními zákona č. 296/2017 Sb. došlo ke zrušení osvobození řízení ve věcech náhrady škody vůči státu od placení soudních poplatků. Poukazuje na to, že v jeho věci došlo k zahájení řízení přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a krajský soud měl proto použít zákon o soudních poplatcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., a proto měl být stěžovatel osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek. Stěžovatel se domnívá, že výklad zákona a jeho přechodných ustanovení byl krajským soudem proveden nesprávně a byl nedostatečně odůvodněn.
6. Stěžovatel dále uvádí, že použitím čl. V bodů 6. a 13. zákona č. 296/2017 Sb. nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti, přičemž stěžovatel má za to, že uvedené body jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Proto podává dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spolu s ústavní stížností návrh na zrušení uvedených ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. Stěžovatel poukazuje na to, že "namísto toho, aby byla přijímána opatření vedoucí k aktivnímu zlepšení fungování soudnictví, v daném případě zejména k jeho efektivnímu zrychlení, ustanovení navrhované ke zrušení je jednostranným, nepatřičným omezením (či minimálně výrazným ztížením) již tak nelehkých možností poškozených stěžovatelů domáhat se odškodnění, které jim zaručuje čl. 36 odst. 3 Listiny".
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení
7. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u krajského soudu pod sp. zn. 44 Co 403/2018, jakož i vyjádření tohoto soudu k posuzované věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření vedlejší účastnice řízení.
8. Krajský soud se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
9. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 9. 7. 2019 nejprve obecně vyjádřila k návrhu a k vývoji napadených ustanovení, poté se zabývala posouzením jejich souladu s ústavním pořádkem a judikaturou Ústavního soudu ve světle argumentů stěžovatele, dále posuzovala předmětnou problematiku pohledem Úmluvy a závěrem shrnula, že zákonem zavedené změny, které zrušují věcné osvobození od soudního poplatku v řízeních ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci a současně za tento druh řízení zavádějí poplatek ve výši 2 000 Kč, jsou v souladu s ústavním pořádkem. Vedlejší účastnice poukázala na to, že smyslem této legislativní změny bylo zamezit podávání zneužívajících žalob, které neúměrně zatěžovaly soudy a ve svém důsledku se negativně projevovaly při ochraně skutečně dotčených osob. Soulad poplatku s ústavním pořádkem dokládá judikatura Ústavního soudu, která omezení práva na přístup k soudu soudním poplatkem připouští, přičemž podmínky a výše soudního poplatku odpovídá sledovaným kritériím. Vedlejší účastnice uvedla, že poplatek je toliko symbolický, tudíž nemůže zasáhnout do podstaty práva na přístup k soudu. Cíl, kterým je zamezení zneužívání odškodňovacích řízení, byl posouzen jako legitimní, a přijaté opatření je možné považovat za proporcionální. Poplatek a jeho symbolická výše je současně v souladu s dlouhodobou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která potvrzuje, že soudní poplatky mohou být za vymezených podmínek stanoveny i v kompenzačních řízeních proti státu. Zároveň z rozhodovací praxe uvedeného soudu vyplývá, že zákonodárcem zvolené opatření sledující omezení šikanózních žalob není neobvyklé ani ze srovnávacího hlediska. S ohledem na výše uvedené vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení se odmítá, popř. zamítá.
10. Vyjádření vedlejší účastnice Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům k replice, protože neobsahuje žádné nové, pro posouzení ústavní stížnosti významné skutečnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel neměl k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal ústavní stížnost důvodnou.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
15. Proces výkladu a použití běžného zákona pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o existenci poplatkové povinnosti za odvolání podané v řízení o žalobě proti státu ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu či ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
17. Ústavní soud předně poukazuje na to, že k této problematice se vyjádřil již v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18.
18. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutím Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy je jimi vázán rovněž Ústavní soud [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)].
19. Ve skutkově a právně obdobné věci rozhodl Ústavní soud nejprve nálezem ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18, ve kterém konstatoval, že vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem podle položky 1 bodu 1 přílohy k zákonu o soudních poplatcích, je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a v případech trestního odsouzení též s čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. V naznačené linii rozhodl Ústavní soud později nálezem ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18, ve kterém vyslovil, že ze zákona o soudních poplatcích, v části, která byla novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., nelze dovodit oprávnění státu závažně a nadměrně ztěžovat uplatnění práva na přístup k soudu zpoplatněním podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, neboť v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny (lex scripta et stricta) a dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu je proto v rozporu s principem zákonnosti výkonu státní moci (zákazem svévole) podle čl. 2 odst. 2 Listiny a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny. Nelze proto v podmínkách právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny) výkladem novelizovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích, dojít - za předpokladu konzistentního a racionálního jednání zákonodárce - k závěru, že si stát (jako strana sporného řízení) může bez výslovné zákonné úpravy nastavit a vyložit pravidla zpoplatnění odvolání tak, že ztíží napadení rozsudků vydaných v neprospěch žalobce ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
21. Třetí senát Ústavního soudu v nyní přezkoumávané věci neshledal důvody pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu (předložení věci plénu Ústavního soudu) a s nosnými důvody uvedených nálezů se ztotožňuje.
22. Ústavní soud poukazuje na to, že žaloby podávané proti státu na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci byly před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. osvobozeny od soudních poplatků. Novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo z § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích vypuštěno ustanovení o osvobození od soudních poplatků ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci a sazebník poplatků byl naopak doplněn o položku 8a, která výslovně stanoví, že za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem se poplatek určuje paušální částkou ve výši 2 000 Kč. Položka 22 sazebníku poplatků, upravující soudní poplatky za odvolání, nebyla uvedenou novelou nijak dotčena, naopak došlo ke změně položky 23, upravující poplatek za dovolání.
23. V posuzované věci vyšel krajský soud při použití zákona o soudních poplatcích pouze ze záměru zákonodárce zrušit ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) o osvobození od poplatku, a aniž je pro to v textu tohoto zákona náležitá opora, rozšiřujícím výkladem položky 8a sazebníku poplatků dovodil povinnost platit poplatek i za odvolání. Ústavně souladným výkladem tohoto zákona lze ovšem i po jeho novelizaci zákonem č. 296/2017 Sb. dovodit jen potřebu ochrany ústavně zaručeného práva na přístup k soudu zaručujícího uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny při samotném zahájení řízení (výslovně) a při dovolacím řízení (nepřímý dopad novelizace) [nález sp. zn. IV. ÚS 3283/18, bod 22].
24. Uvedeným postupem krajský soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny. Nelze proto v podmínkách právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny rozšiřujícím výkladem novelizovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích, nebo dokonce pomocí analogie, dojít - za předpokladu konzistentního a racionálního jednání zákonodárce - k závěru, že si stát (jako strana sporného řízení) může bez výslovné úpravy nastavit pravidla zpoplatnění odvolání podaného stěžovatelem tak, že ztíží napadení v jeho neprospěch vydaných rozsudků ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Takto vzniklou nejasnost (tzv. pravou mezeru) může odstranit pouze zákonodárce, nikoli však obecný soud postupem znevýhodňujícím odvolatele v uvedeném typu řízení.
25. Krajský soud napadeným usnesením uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, ačkoli v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny.
26. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení bodů 6. a 13. v čl. V zákona č. 296/2017 Sb. Protože krajský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit poplatek za odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, ačkoli v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava (položka 8a Sazebníku poplatků, zavedená čl. V bodem 13. zákona č. 296/2017 Sb., byla v posuzované věci použita nesprávně), posoudil Ústavní soud návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení jako zjevně neopodstatněný.
27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 44 Co 403/2018-54 podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil, neboť dospěl k závěru, že postupem krajského soudu při výkladu předmětných ustanovení zákona o soudních poplatcích byl nadměrným zásahem v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a s čl. 11 odst. 5 Listiny ztížen přístup stěžovatele k soudu při podání opravného prostředku při domáhání se ústavně zaručeného práva na náhradu škody podle 36 odst. 3 Listiny.
28. Návrh na zrušení čl. V bodů 6. a 13. zákona č. 296/2017 Sb., Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
29. Ústavní soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US