// Profipravo.cz / Odvolání 26.07.2019

ÚS: Povinnost doručit odvolání ve věci samé ostatním účastníkům

Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, soud prvního stupně je podle § 210 odst. 1 občanského soudního řádu vždy povinen doručit je ostatním účastníkům. Takto kategoricky formulovanou povinnost sice nemá v případě odvolání směřujícího proti jiným než meritorním rozhodnutím, včetně rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, to však neznamená, že by tak podle uvedeného ustanovení nemohl postupovat na základě své úvahy o vhodnosti a účelnosti takovéhoto opatření s ohledem na okolnosti případu. Vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je ostatně jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 743/19, ze dne 25. 6. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavní soudu doručena dne 1. 3. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky ve druhém nadzemním podlaží domu v P. V témže domě vlastní nebytové jednotky v prvním nadzemním a prvním podzemním podlaží vedlejší účastnice 1). Jde o prostory, v nichž vedlejší účastnice 2) provozuje bar/restauraci X, kde je podle stěžovatele pravidelně v nočních a časných ranních hodinách hrána hlučná taneční hudba a pořádány party, diskotéky a obdobné akce. Žalobou podanou dne 7. 11. 2018 se stěžovatel domáhá, aby soud uložil oběma vedlejším účastnicím povinnost zdržet se jeho obtěžování v prostorách jeho bytu nadměrným hlukem a vibracemi v míře nepřiměřené místním poměrům, jež jdou z prostor ve vlastnictví vedlejší účastnice 1) a podstatně omezují obvyklé užívání jeho bytu. Z provedených měření mělo vyplynout, že hluk v bytě žalobce přesahuje hygienické limity stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, tedy 25 dB pro noční dobu od 22.00 hodin do 6.00 hodin, o více než 10 dB. Stěžovatel zároveň navrhl předběžné opatření, jímž by byla oběma vedlejším účastnicím uložena shodná povinnost pro dobu do pravomocného skončení tohoto řízení.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nařídil usnesením ze dne 14. 11. 2018 č. j. 42 C 104/2018-22 podle § 102 odst. 1 a 3 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu předběžné opatření, podle kterého jsou vedlejší účastnice povinny zdržet se obtěžování stěžovatele v prostorách jeho bytu hlukem přesahujícím ve vnitřních prostorách bytu v době od 22.00 hodin do 6.00 hodin hodnotu 25 dB. Podle obvodního soudu bylo stěžovatelem doloženo jeho vlastnické právo k předmětnému bytu, vlastnické právo vedlejší účastnice 1) k nebytovým jednotkám v témže domě a skutečnost, že v tomto domě je vedlejší účastnicí 2) provozován podnik X s provozní dobou od 21.00 hodin do 6.00 hodin. Stejně tak bylo doloženo, že v bytě stěžovatele bylo v letech 2016 až 2018 opakovaně prováděno měření hluku, přičemž z předkládacích protokolů vyplývá překročení hygienických limitů (25 dB pro noční dobu, 35 dB pro denní dobu), a to výrazným způsobem (i o více než 10 dB, respektive téměř o 15 dB). K nápravě nedošlo v celém tomto období, přestože účastníci vedli o věci poměrně obsáhlou korespondenci.

4. Pro závěr o potřebě zatímní úpravy poměrů mezi účastníky byla podle obvodního soudu určující jednak dlouhodobost stavu, kdy dochází k nadměrnému hluku, jednak vysoká míra, o kterou je stanovený limit překračován. Povinnost neobtěžovat stěžovatele hlukem v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání plyne každému z § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Je přitom nepochybné, že tato přiměřená míra zásadně nemá překračovat maximální hygienické limity stanovené pro tu kterou situaci právními předpisy. Je tedy zřejmé, že uložením této povinnosti není žádná z vedlejších účastnic jakkoli omezována nad rámec povinností plynoucích jim již přímo ze zákona. Obvodní soud sice uznal, že návrhem na nařízení předběžného opatření se nelze domáhat téhož, co je předmětem vlastní žaloby, v daném případě jde však o výjimku z tohoto pravidla. Právě nyní řešený zdržovací nárok lze uplatnit z povahy věci jak žalobou, tak - v případě splnění zákonných podmínek - i návrhem na nařízení předběžného opatření. Jde v podstatě o minimální požadavek dodržení alespoň maximálního hygienického limitu, byť míra přiměřená místním poměrům může být oproti tomuto maximálnímu limitu i nižší. I kdyby se však v průběhu řízení ukázalo, že samotná podaná žaloba není důvodná, neznamenalo by to nic jiného, než že ta která z vedlejších účastnic nebyla předběžným opatřením jakkoli omezena. Náklady předběžného opatření, jakož i celého řízení, by pak nesl stěžovatel.

5. Proti usnesení obvodního soudu podaly samostatně odvolání každá z vedlejších účastnic. Vedlejší účastnice 1) tak učinila podáním doručeným obvodnímu soudu dne 29. 11. 2018, v němž vysvětlila důvody, pro které nemělo dojít k nařízení předběžného opatření. Dne 30. 11. 2018 bylo obvodnímu soudu doručeno blanketní odvolání vedlejší účastnice 2), v němž tato uvedla, že jej blíže odůvodní ve lhůtě 2 týdnů. Obě podání byla zaslána stěžovateli, který využil možnosti na ně reagovat ve svém dalším podání. Doplnění vedlejší účastnice 2), jež obvodní soud obdržel 18. 1. 2019, již stěžovateli zasláno nebylo.

6. K odvolání vedlejších účastnic rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 1. 2019 č. j. 25 Co 24/2019-67 tak, že usnesení obvodního soudu změnil a návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítl. Učinil tak z toho důvodu, že předběžné opatření nelze nařídit tam, kde by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích o úpravu konečnou. V posuzované věci stěžovatel navrhl předběžné opatření, jehož podstatou byla právě úprava konečná, jíž se domáhá prostřednictvím žaloby rozhodnutím o věci samé. Uvedené rozhodnutí ve věci samé si pro svoji složitost a rozdílná procesní stanoviska účastníků vyžádá obsáhlé dokazování, které nemůže nahradit kusé provedení důkazů, založených ke zcela totožnému návrhu na nařízení předběžného opatření ze strany stěžovatele. Stěžovatel již ve svém návrhu poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 6. 1995 sp. zn. 3 Cmo 1592/94, podle něhož se zásada, že není přípustné, aby již předběžným opatřením dosáhl oprávněný toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozsudkem ve věci po proběhlém řízení, nepoužije v případech předběžného opatření směřujícího k zákazu určitého jednání a žaloby o zdržení se tohoto jednání, jež naplňuje znaky jednání nekalé soutěže. Toto usnesení se však podle městského soudu týkalo situace, kdy žalobní petit byl podstatně širší a žalobce nežádal předběžným opatřením, aby soud rozhodl o všech jeho požadavcích. Navíc se uvedené usnesení týkalo nekalé soutěže a šlo jednoznačně o zabránění vzniku, popřípadě rozšiřování újmy dotčeného účastníka. Rovněž argumentace stěžovatele poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 419/14 (všechna v tomto nálezu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz) není případná. Toto rozhodnutí se týká klamavé reklamy, kterou lze považovat za institut podobný nekalé soutěži v souvislosti s ochranou spotřebitele. V daném případě jde však o zdržení se obtěžování hlukem, přičemž uvedeným jednáním nemůže dojít k neodčinitelným následkům.

7. Městský soud vytkl obvodnímu soudu, že "upravil" obsah návrhu na nařízení předběžného opatření, když vedlejším účastnicím stanovil jiné povinnosti, než jakých se stěžovatel v rámci návrhu na nařízení předběžného opatření domáhal. Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí soud vychází z obsahu rozhodnutí, především z návrhu jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti. Výrok titulu však nelze - nad rámec návrhu na nařízení předběžného opatření - jakkoli doplňovat či opravovat, a to ani rešeršemi do nalézacího řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto okolnosti zjišťovat dokazováním.

III.
Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel vytýká postupu městského soudu, že mu nebylo zasláno dodatečné odůvodnění odvolání vedlejší účastnice 2), a to navzdory tomu, že městský soud k tomuto doplnění přihlédl a některé argumenty vedlejší účastnice 2) promítl přímo do vlastního odůvodnění. Tím, že stěžovatel nebyl s touto argumentací seznámen, neměl možnost ani využít svého procesního práva vyjádřit se k ní a předložit ještě před rozhodnutím o odvolání vlastní protiargumenty. Měla tak být porušena zásada rovnosti účastníků řízení, jakož i právo účastníka řízení vyjádřit se k věci.

9. Napadené usnesení podle stěžovatele není přezkoumatelné, neboť závěr městského soudu, že obtěžováním hlukem nemůže dojít k neodčinitelným následkům, nebyl nijak zdůvodněn. Navíc je věcně nesprávný. Provozování zařízení, které je zdrojem hluku a vibrací, za současného překračování maximálních limitů stanovených těmito právními předpisy z důvodu ochrany zdraví, nepochybně může způsobit stěžovateli újmu na zdraví, která by mohla být neodčinitelným následkem.

10. Zásada, že předběžným opatřením se nelze domáhat úpravy konečné, které se žalobce domáhá prostřednictvím žaloby rozhodnutím ve věci samé, již byla v rozhodovací praxi obecných soudů prolomena. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na případy negatorních nároků, u nichž z povahy věci často ani není možné předběžným opatřením upravit poměry mezi účastníky jinak, než jak by měly být upraveny ve výroku meritorního rozhodnutí podle žalobního návrhu. Z hlediska přípustnosti předběžného opatření je podstatné pouze to, zda jde nadále toliko o zatímní úpravu poměrů. Poukázat lze jak na již zmíněné usnesení vrchního soudu sp. zn. 3 Cmo 1592/94, tak na usnesení sp. zn. II. ÚS 419/14, v němž byly závěry tohoto usnesení shledány použitelné i na věc týkající se ochrany spotřebitele. Stěžovatel se předběžným opatřením i žalobou samotnou domáhá ochrany před nadlimitními imisemi hluku v bytě, které mají svůj původ v provozování baru a restaurace, respektive diskotéky, v nebytových prostorách, a za tímto účelem navrhuje uložení povinnosti oběma vedlejším účastnicím, aby se zdržely obtěžování stěžovatele imisemi hluku nad zákonné hygienické limity. Má totiž zájem užívat nerušeně svůj byt nejen v budoucnu od právní moci rozhodnutí ve věci samé, ale i nyní a po celou dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě. Právě proto přistoupil k podání návrhu na nařízení předběžného opatření, které nemohl formulovat jinak. Jeho zamítnutí z důvodu jeho obsahové shody s negatorním nárokem uplatněným v návrhu na zahájení řízení představuje přepjatý formalismus, v jehož důsledku je stěžovatel nucen trpět protiprávní zasahování do svých práv a oprávněných zájmů až do pravomocného skončení sporu, bude-li mít úspěch ve věci samé.

11. Podle stěžovatele vázanost soudu návrhem účastníka řízení nebrání, jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se navrhovatel určitým a srozumitelným návrhem domáhá. Vázanost petitem návrhu na nařízení předběžného opatření se projevuje pouze v tom, že soud nemůže svým rozhodnutím uložit účastníku, proti kterému předběžné opatření směřuje, zcela jinou povinnost nebo jít nad rámec návrhu a uložit více povinností, než navrhuje navrhovatel. Soud ale není povinen doslovně převzít formulaci petitu návrhu do výroku svého rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 30 Cdo 302/2008, jehož závěry lze nepochybně vztáhnout i na rozhodování o nařízení předběžného opatření. Obvodní soud oproti návrhu stěžovatele pouze časově omezil povinnost vedlejších účastníků na noční dobu od 22.00 hodin do 6.00 hodin a zároveň konkretizoval, který konkrétní limit podle vyhlášky nemá být přesažen. Podle stěžovatele se tak pohyboval v rámci jím formulovaného petitu.

IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud si pro účely posouzení věci vyžádal spis vedený před obvodním soudem pod sp. zn. 42 C 104/2018 a vyzval účastníka i vedlejší účastnice řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Této možnosti nevyužila vedlejší účastnice 1).

13. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 2019, podepsaném předsedkyní příslušného senátu, plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. K námitce stěžovatele založené na tvrzení, že mu nebylo doručeno odůvodnění odvolání vedlejší účastnice 2), se bez soudního spisu nemohl vyjádřit.

14. Vedlejší účastnice 2) považuje napadené usnesení za správné a zákonné. Z jejího vyjádření ze dne 20. 4. 2019 se podává, že navrhovatel byl povinen uvést veškeré rozhodné skutečnosti a prokázat nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků, jakož i osvědčit svůj nárok, již v samotném návrhu na nařízení předběžného opatření. Pokud tak neučinil dostatečně, tento stav nelze následně zhojit. V posuzované věci nese stěžovatel důsledky toho, že v návrhu nevylíčil pravdivě a úplně veškeré rozhodné skutečnosti. Městský soud až na základě poskytnutí doplňujících informací a listinných podkladů vedlejšími účastníky zcela správně vyhodnotil, že stěžovatel nesplnil podmínky pro nařízení předběžného opatření, které jsou na něj zákonnou úpravou kladeny, a že rozhodnutí obvodního soudu je nesprávné. Následně již ale stěžovatel nebyl oprávněn městskému soudu předkládat nová skutková tvrzení či důkazní návrhy. Jedinou právně přípustnou reakcí na vyjádření vedlejších účastnic mohlo být předložení právní argumentace. Při vědomí základní právní zásady iura novit curia proto nemohlo dojít k jakémukoli narušení práv stěžovatele.

15. Odmítnout nutno také námitku nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Městský soud podle vedlejší účastnice 2) zcela přesvědčivě a úplně vyložil úvahy, na nichž založil své rozhodnutí. Pokud stěžovatel upozorňuje na jednu větu z odůvodnění, tato je zcela vytržena z kontextu a sama o sobě za žádných okolností nemůže založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Vedlejší účastnice 2) rozporuje i tvrzení stěžovatele, že byt užívá ke svému bydlení. O tom, že by v důsledku hluku měl mít nějaké zdravotní potíže, není v jeho podáních ani zmínky a s ohledem na to, že v případě svého pobytu v České republice užívá jiný svůj byt v pátém patře téhož domu, takovýto následek ani nemůže nastat. Městský soud zcela správně vyhodnotil, že stěžovatel se snaží dosáhnout toho samého, jako žalobou ve věci samé, ale už na začátku řízení. Vysvětlila, že judikatura, která měla takovýto postup připustit a na kterou stěžovatel odkázal, se týká nekalé soutěže, a nelze ji vztahovat na tzv. sousedské spory. Již ve svém odvolání pak uvedla důvody, pro které podle jejího názoru obvodní soud rozhodl výrazně nad rámec návrhu stěžovatele a pro které bylo jeho rozhodnutí objektivně nevykonatelné.

16. Na uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 16. 5. 2019. Zdůraznil, že v návrhu na předběžné opatření vylíčil pravdivě a úplně veškeré rozhodné skutečnosti a splnil podmínky pro jeho nařízení. Rovněž zopakoval podstatné námitky, jimiž odůvodnil ústavní stížnost. Tím, že mu nebylo doručeno odvolání, byl porušen princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel uvedl, že stát mu dosud neposkytl adekvátní ochranu tak, aby mohl v bytě poklidně bydlet. Je zde dokonce riziko vzniku neodčinitelné újmy v podobě nevratného narušení jeho vlastního zdraví. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že byt neužívá, případně, že využívá jiný byt v pátém patře téhož domu. Ve skutečnosti tento jiný byt pronajímá. Ve věci stěžovatele je podle jeho názoru použitelná judikatura, na kterou odkazoval, byť se týkala nekalé soutěže. Šlo v ní o druhově i typově stejný nárok. Žalobou i předběžným opatřením se domáhá pouze toho, aby obě vedlejší účastnice dodržovaly zákon.

17. Podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

18. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.
Vlastní posouzení

19. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníka a vedlejší účastnice řízení a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 42 C 104/2018, jemuž odpovídá výše uvedené shrnutí řízení před obecnými soudy, zhodnotil, že ústavní stížnost je důvodná.

20. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

21. V posuzované věci rozhodl obvodní soud usnesením na návrh stěžovatele o nařízení předběžného opatření podle § 102 odst. 1 a 3 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, kterým byla zjednodušeně řečeno uložena povinnost vedlejším účastnicím zdržet se takového užívání nebytových prostor, při němž dochází k překročení právními předpisy stanovených hlukových limitů. Napadeným usnesením městský soud jako soud odvolací změnil usnesení obvodního soudu tak, že uvedený návrh stěžovatele zamítl. Učinil tak na základě odvolání vedlejších účastnic, které původně nařízené předběžné opatření považovaly za nezákonné.

22. Rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 74 nebo § 102 odst. 1 občanského soudního řádu je rozhodováním o právech a povinnostech účastníků řízení a jeho výsledek je tak obecně způsobilý zasáhnout do jejich základních práv a svobod [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Skutečnost, že nejde o rozhodnutí konečné, nýbrž pouze dočasné, které navíc může být v průběhu řízení zrušeno, možnost zásahu do základních práv a svobod nevylučuje, má však význam pro hodnocení intenzity takovéhoto zásahu. Porušení základního práva nebo svobody lze v případě předběžného opatření zpravidla spojovat jen s případy svévole či takových zásahů, jejichž následky pro dotčeného jednotlivce by byly neodčinitelné.

23. Posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření je především věcí obecných soudů a vždy závisí na konkrétních okolnostech případu [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)]. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření. Jeho úlohou je pouze ověřit, zda rozhodnutí o tomto návrhu mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole.

24. Jednou ze zásad spravedlivého procesu, jejíž porušení by mohlo mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, je zásada rovnosti účastníků řízení. Její normativní vyjádření lze nalézt v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a obsahově jí odpovídá zásada rovnosti zbraní, která byla Evropským soudem pro lidská práva dovozena z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na úrovni podústavního práva jde pak především o § 18 občanského soudního řádu, ale i řadu dalších ustanovení tohoto zákona. Zásada rovnosti účastníků zaručuje každé procesní straně, že jí bude dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993 ve věci Dombo Beheer B.V. proti Nizozemsku, č. 14448/88, bod 33). Jde o záruku kontradiktornosti řízení.

25. Namítá-li stěžovatel porušení zásady rovnosti účastníků řízení tím, že mu nebylo doručeno doplnění blanketního odvolání vedlejší účastnice 2), pak vypořádání této námitky vyžaduje provedení výkladu § 210 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto ustanovení stanoví, že nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.

26. Směřuje-li tedy odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, soud prvního stupně je podle uvedeného ustanovení vždy povinen doručit je ostatním účastníkům. Takto kategoricky formulovanou povinnost sice nemá v případě odvolání směřujícího proti jiným než meritorním rozhodnutím, to však neznamená, že by tak nemohl postupovat na základě své úvahy o vhodnosti a účelnosti takovéhoto opatření s ohledem na okolnosti případu. Příkladem takové okolnosti by mohl být například dosavadní vývoj sporu v řízení před soudem prvního stupně, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí [nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)]. K tomu nutno dodat, že vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [např. nález ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) či nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)].

27. Uvedené závěry se uplatní ve vztahu k celé řadě nemeritorních rozhodnutí. Jako příklad lze uvést rozhodování o nákladech řízení [např. nález ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3/11 (N 111/61 SbNU 647) nebo nález ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1969/18] nebo o nařízení předběžného opatření [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)], jak je tomu i v nyní posuzované věci. Jiným příkladem může být rozhodování o přerušení řízení u obecných soudů. Ústavní soud v minulosti vyslovil názor, že je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, pokud odvolací soud rozhodne o podaném odvolání žalovaného, aniž jeho opis předtím zaslal žalobci na vědomí, čímž mu znemožnil vznést protiargumenty a hájit tak své stanovisko o nezbytnosti přerušení řízení, byť je z okolností konkrétní věci zřejmé, že zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí [nález ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17].

28. Závěr o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny musí vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku. Nestačí pouze konstatování pochybení v postupu obecných soudů, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení. Vždy je nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda toto porušení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Zároveň platí, že není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to nejen s ohledem na znění § 210 odst. 1 občanského soudního řádu. V praxi totiž mohou nastat případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné [nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18].

29. Uvedená východiska mají význam pro posouzení věci stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy neměly pochybnost o vhodnosti a účelnosti doručení odvolání vedlejších účastnic stěžovateli. V souladu s § 210 odst. 1 občanského soudního řádu mu byly doručeny stejnopisy odvolání vedlejší účastnice 1) i blanketního odvolání vedlejší účastnice 2) a v napadeném usnesení bylo zohledněno i jeho následné vyjádření, v němž rozporoval argumentaci vedlejší účastnice 1). Městský soud se nicméně dopustil pochybení tím, že o odvolání vedlejších účastnic rozhodl bez toho, aby bylo stěžovateli doručeno doplnění odvolání vedlejší účastnice 2). O vhodnosti a účelnosti doručení tohoto doplnění svědčí již skutečnost, že bylo v napadeném usnesení podrobně shrnuto a že městský soud považoval v něm obsažené argumenty - především pokud jde o otázky, zda se žalobce může domáhat předběžným opatřením toho, čeho se domáhá ve věci samé, a v jaké míře je soud vázán návrhem předběžného opatření - za relevantní a v mnoha směrech se s nimi ztotožnil. Protože stěžovatel neměl možnost reagovat na uvedené doplnění, Ústavní soud dospěl k závěru, že mu bylo upřeno procesní právo vyjádřit se k němu a uvést argumenty ve prospěch svých tvrzení. Nejde přitom o pochybení, jež by bylo zjevně bezvýznamné z hlediska výsledku řízení, a to přestože městský soud zohlednil argumentaci stěžovatele obsaženou v návrhu na nařízení předběžného opatření, včetně jeho poukazu na rozhodnutí vrchního soudu i Ústavního soudu. Ostatně již rozsah argumentace, kterou stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti k uvedeným otázkám, je širší a měl by být náležitě vypořádán již ze strany městského soudu. Nedoručením doplnění odvolání vedlejší účastnice 2) stěžovateli byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a povinnost soudu podle § 210 odst. 1 občanského soudního řádu. S tím spojené odepření možnosti vyjádřit se k odvolání mělo za následek porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

30. Vzhledem k tomuto zjištění se již Ústavní soud nezabýval ostatními námitkami stěžovatele, neboť zrušením napadeného usnesení mu byl vytvořen prostor k jejich uplatnění v řízení před městským soudem. V tomto ohledu platí pro ústavněprávní přezkum subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].

VII.
Závěr

31. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou, podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl (výrok I.) a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (výrok II.). Je povinností městského soudu, aby v dalším řízení umožnil stěžovateli vyjádřit se k doplnění odvolání vedlejší účastnice 2) a jeho vyjádření zohlednil ve svém následném rozhodnutí. Ústavní soud tímto nijak nepředjímá výsledek řízení o odvolání vedlejších účastnic, ani se nijak nevyjadřuje k vlastnímu posouzení podmínek pro nařízení stěžovatelem navrženého předběžného opatření.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů