// Profipravo.cz / Monitoring 24.02.2023
NSS zčásti zrušil rozsudek ve věci klimatické žaloby
Nejvyšší správní soud zčásti zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve věci klimatické žaloby
Nejvyšší správní soud zčásti zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 14 A 101/2021 - 248. Tímto rozsudkem městský soud částečně vyhověl tzv. klimatické žalobě, kterou podaly zapsaný spolek Klimatická žaloba ČR, Obec Svatý Jan pod Skalou, Česká společnost ornitologická – Jihomoravská pobočka a čtyři fyzické osoby, a to proti vládě a čtyřem ministerstvům (životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství a dopravy). Kasační stížnost proti rozsudku podala jak všechna žalovaná ministerstva, tak dva ze žalobců.
Městský soud konstatoval, že nestanovení konkrétních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 (tzv. mitigační opatření) představuje nezákonný zásah, a zakázal žalovaným ministerstvům v tomto porušování práv žalobců pokračovat. Tyto výroky Nejvyšší správní soud rozsudkem zrušil, neboť nenašel v mezinárodním, unijním ani vnitrostátním právu oporu pro závěr městského soudu, že české orgány veřejné moci mají již nyní jasně stanovenou povinnost činit uvedená opatření.
Evropská unie přijala v roce 2020 v rámci tzv. Pařížské dohody kolektivní závazek snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Tento kolektivní závazek dosud nebyl plně promítnut do práva EU (a zčásti rozdělen mezi jednotlivé členské státy), a proto nelze podle NSS konstatovat, jaká úroveň snížení emisí skleníkových plynů plyne z tohoto unijního závazku právě pro Českou republiku.
Přístup prosazovaný v rozsudku Městského soudu v Praze by podle NSS vedl k tomu, že by se kolektivní závazek Evropské unie a jejích členů změnil v individuální závazky členských států a Evropské unie stanovené v jednotné výši 55 %. Byla by tak popřena kolektivní povaha tohoto závazku. Jejím smyslem je, že se členské státy EU mohou na unijní úrovni dohodnout, jak tento závazek společnými silami realizují. Tzn. určit, jaká bude právní úprava v některých sektorech, která bude zavazovat všechny členské státy ke společnému snižování emisí, i jak bude závazek snížit emise v ostatních sektorech rozdělen mezi jednotlivé členské státy. Součástí kolektivního závazku EU snížit emise o 55 % je tedy podle Nejvyššího správního soudu možnost částečného rozdělení povinností mezi jednotlivé členské státy, jakkoliv ty za jeho splnění nadále odpovídají společně s Evropskou unií jako celkem.
Konkrétní rozdělení závazků a jejich uskutečnění na unijní úrovni je v současnosti teprve předmětem legislativních a politických jednání. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl v bodě 2 rozsudku: „Odporovalo by zdrženlivosti soudní moci, pokud by správní soudy vstupovaly již nyní do politických a legislativních procesů dosud probíhajících na unijní úrovni s kategorickými závěry o tom, jak má vypadat individualizovaný závazek ČR.“ Důsledkem je, že na Českou republiku v tuto chvíli konkrétně dopadají pouze výrazně méně ambiciózní povinnosti snižování emisí, jež jsou odrazem kolektivního závazku přijatého Evropskou unií již v roce 2015 a jež již byly promítnuty do nyní platného a účinného sekundárního práva EU.
Závěr městského soudu nelze opřít ani o mezinárodní či ústavní garance lidských práv, a to zejména z důvodu jejich obecnosti. Bez jasně formulovaného závazku pro ČR snížit emise právě o 55 % nemohl Nejvyšší správní soud posoudit, zda jej žalovaná ministerstva porušují svou nedostatečnou aktivitou kritizovanou žalobci. Protože NSS neshledal v právním řádu oporu pro povinnost snížit emise o 55 %, nemohl souhlasit se závěrem městského soudu, že takovou (domnělou) povinnost žalovaná ministerstva porušují. Tím pádem se ale Nejvyšší správní soud nemohl vyjádřit ani k obecněji formulované otázce, zda jsou opatření žalovaných reagující na klimatickou změnu obecně dostatečná, či nikoli.
V bodě 137 svého rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že globální oteplování je závažná hrozba, musel nicméně zároveň zohlednit i limity soudního rozhodování: „Tímto závěrem NSS nijak nepodceňuje závažnost hrozeb, jimž ČR i svět v důsledku globálního oteplování čelí a bude čelit. Naopak, skutečnost člověkem zapříčiněného globálního oteplování a závažnosti jeho důsledků je i podle právě citovaných mezinárodních dokumentů (zejména Pařížské dohody) předmětem globálního konsenzu a z hlediska českého právního řádu je možno je označit za notorietu (…). Je proto legitimní požadovat po žalovaných ministerstvech, aby v rámci své působnosti na současnou situaci i hrozící nebezpečí adekvátně reagovala. Správním soudům však nepřísluší, aby si samy stanovovaly měřítka, podle nichž by posuzovaly nezákonnost tvrzeného zásahu. Zároveň však musejí být připraveny poskytnout účinnou ochranu jednotlivcům dotčeným důsledky nedostatečné aktivity českých státních orgánů v oblasti boje proti klimatické změně a jejím důsledkům; tato potřeba se může zvyšovat postupem času s narůstajícími důsledky klimatických změn.“
Co se týče dalších kasačních námitek, NSS naopak souhlasil s názorem městského soudu, že vůči vládě bylo namístě klimatickou žalobu odmítnout. Vláda zde vystupovala pouze v roli koordinátora činností jednotlivých ministerstev, nikoli v roli správního orgánu, který by přímo zasahoval do práv jednotlivých žalobců. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem i v řadě dalších dílčích procesních otázek. Souhlasil také se závěrem městského soudu, že klimatická žaloba nebyla důvodná v části kritizující nedostatečnost adaptačních opatření, jež mají Českou republiku připravit na důsledky globálního oteplování. V této části kasační stížnosti zamítl.
Informace k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2023 ve věci sp. zn. 9 As 116/2022. Celý rozsudek na www.nssoud.cz, odkaz Úřední deska.
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva NSS