// Profipravo.cz / Monitoring 21.03.2022

Náhrada nemajetkové újmy v adhezním řízení

K procesním aspektům náhrady nemajetkové újmy v adhezním řízení

vytisknout článek


IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) zamítl ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím trestních soudů, kterými byla stěžovatelka odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatelka byla v trestním řízení v postavení poškozené, přičemž trestná činnost dvou obviněných žen měla spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že s v té době nezletilou stěžovatelkou sjednaly poskytování sexuálních služeb náhodným zákazníkům, od stěžovatelky následně převzaly získané peníze a obstarávaly a aplikovaly jí pervitin. Obě ženy byly uznány vinnými jednak zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první, písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jednak přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle  § 23 trestního zákoníku, za což jim byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud odkázal stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích (požadovala částku 100 000 Kč) na řízení ve věcech občanskoprávních. Obecné soudy uvedly, že nárok stěžovatelky (uplatněný jejím zmocněncem) je v podstatě nepřezkoumatelný, a proto nemohl být akceptován; bylo by nutné provádět další dokazování, které by neúměrně protáhlo trestní řízení.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Obsahovým těžištěm její ústavní stížnosti jsou námitky, které směřují proti nepřiznání náhrady nemajetkové újmy obecnými soudy, resp. jejímu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud se proto soustředil na tuto problematiku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy představují zásah do osobnostních práv osoby poškozené (stěžovatelky) již se zřetelem k povaze a závažnosti těchto trestných činů.

Zatímco u povinnosti k náhradě škody a k vydání bezdůvodného obohacení zákon stanoví restriktivní podmínky pro odkázání poškozeného s jím uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, u povinnosti k náhradě nemajetkové újmy se srovnatelné normativní řešení neuplatní.  Toto rozlišení není nahodilé ani bezúčelné. Důvod pro něj spočívá v okolnosti, že  účelem adhezního řízení je zrychlení a zjednodušení rozhodování o nárocích poškozeného tak, že se rozhodování o nich uskuteční v trestním řízení, pročež poškozený není nucen následně vést občanskoprávní řízení. Hlavním úkolem trestního soudu je rozhodnout o vině a trestu, přičemž zákonná úprava nepředpokládá, že tento soud bude věnovat posouzení nároku poškozeného shodnou míru pozornosti jako odůvodnění výroku o vině a trestu. Je-li ve skutkové větě rozsudku uvedena výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení (opírající se o písemné doklady, odborné vyjádření, znalecký posudek apod.), zpravidla nebude vyčíslení předmětného nároku poškozeného právně ani skutkově komplikované, avšak stanovení výše nemajetkové újmy (zejména duševní útrapy při usmrcení nebo závažném ublížení na zdraví, dále snížení důstojnosti poškozeného při zásahu do osobnostních práv či újma na  tzv. jiných právech)  se v podstatné míře odvíjí ze subjektivní percepce poškozeného. Není-li pro stanovení této výše postačující jeho vyjádření v trestním řízení (vzhledem k osobním specifikům poškozeného apod.), nýbrž je nutné rozsáhlé doplnění znaleckým dokazováním, nelze obecným soudům bez dalšího opodstatněně vytýkat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nepřistoupí-li k důkaznímu řízení o náhradě nemajetkové újmy v penězích a podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkáží s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní soud považuje za nepochybné, že k zásahu do osobnostních práv trestnou činností došlo, byť znaleckým posudkem nebyla konstatována existence posttraumatické stresové poruchy ani jiné poruchy, která by měla pro stěžovatelku negativní trvalé následky. Význam zásahu do práva na osobní integritu vyjadřuje již samotná povaha a závažnost trestného činu. Tyto skutečnosti však bez dalšího neznamenají, že výsledky dokazování představovaly dostatečný podklad pro rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy v penězích a zejména pro její výši.

Důvody, kvůli kterým krajský soud stěžovatelku odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na občanskoprávní řízení a vrchní soud odvolání stěžovatelky zamítl, jsou v předmětných rozhodnutích (s určitými, v odůvodnění nálezu specifikovanými, výhradami) dostatečně přehledně a srozumitelně vyloženy, nepůsobí a priori nelogicky či neobhajitelně, a lze je označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout. K porušení práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiných ústavně zaručených práv nebo svobod nedošlo.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2620/21 je dostupný zde (157 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů