// Profipravo.cz / Monitoring 21.03.2022

Splnění podmínek soudní rehabilitace

Soudy mohou při zvažování splnění podmínek soudní rehabilitace zvážit závažnost ostatních trestných činů a upustit od stanovení zbytkového trestu

vytisknout článek


Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením Okresního soudu Plzeň – město bylo v březnu roku 1991 rozhodnuto, že stěžovatel je účasten na soudní rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a podle § 2 odst. 1 téhož zákona se proto rozsudek okresního soudu ze dne 7. 12. 1977 prohlašuje za zrušený ve výroku o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinného do 30. 6. 1990 ke dni jeho vydání. Trestní stíhání stěžovatele pro tento trestný čin tak bylo zastaveno. Naopak za trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona a dále za pokus trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 8 odst. 1 k § 198 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterých se rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci netýkala, byl stěžovateli stanoven přiměřený trest odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců (dále jen „zbytkový trest“).

Ministryně spravedlnosti podala ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, neboť se domnívala, že u stěžovatele nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení ve smyslu § 1 zákona o soudní rehabilitaci, neboť toho by mohlo být dosaženo jen tehdy, došlo-li by předmětným usnesením okresního soudu k upuštění od stanovení přiměřeného trestu za trestné činy nedotčené rehabilitací ze zákona. Nejvyšší soud však ústavní stížností napadeným usnesením stížnost ministryně zamítl. Uvedl, že bohužel nemá k dispozici samotný rozsudek ze dne 7. 12. 1977, jímž byl stěžovatel odsouzen za trestné činy, na něž se rehabilitace dílem vztahovala a dílem nevztahovala, a nemůže tak zcela posoudit, zda úvaha okresního soudu ohledně stanovení zbytkového trestu je správná či nikoliv. Mohl tak vycházet pouze z podpůrného kritéria, tedy obecně z rozsahu trestní sazby stanovené za jednotlivé trestné činy trestním zákonem. Na tomto základě pak učinil závěr, že trestné činy ve stěžovatelově případě rehabilitaci nepodléhající nejsou do té míry zjevně bagatelní, aby okresní soud mohl upustit od stanovení přiměřeného zbytkového trestu.

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud a zdůraznil, že sám okresní soud tehdy upustil od výkonu trestu, který mu byl uložen za trestné činy rehabilitaci nepodléhající, a jiným rozhodnutím mu bylo uloženo ochranné psychiatrické ústavní léčení, které vykonal v době od října roku 1979 do června roku 1980. Pozastavuje se tedy nad tím, že za tento nevykonaný trest odnětí svobody mu byl v roce 1991 uložen trest zbytkový.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou soudní rehabilitace je zrušení těch odsuzujících soudních rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byly ukládány tresty za jednání, která by v demokratickém právním státě nemohla být považována za trestná (resp. obecněji za protiprávní), popř. činnosti směřující k odškodnění osob, na nichž byly sankce z takových rozhodnutí vykonány. Právní normy rehabilitačního zákonodárství musí být proto vykládány tak, aby došlo k nápravě co možná největšího množství křivd.

Represivní orgány veřejné moci v období let 1948 až 1989 při pronásledování svých názorových oponentů jejich činy kvalifikovaly nezřídka právně tak, aby byl navenek zastřen skutečný důvod jejich represe spočívající v potlačování v podstatě jakékoliv politické oponentury. Činnost odpůrců režimu byla proto v období doby nesvobody kvalifikována nikoliv jako činnost politická, nýbrž účelově jako běžná kriminalita a názoroví odpůrci tak mohli být označováni za „běžné kriminálníky“ nebo za vážně duševně nemocné s tím, že byli na základě vyfabulované lékařské diagnózy zbaveni svéprávnosti nebo dokonce zadržováni v psychiatrických léčebnách.

Výčet jednání, podléhajících ze zákona soudní rehabilitaci, se zaměřoval na ty s výrazným politickým charakterem. Obecný soud při zvažování splnění podmínek rehabilitace nemůže výčet skutkových podstat podléhajících ze zákona soudní rehabilitaci sám rozšiřovat, nicméně podle Ústavního soudu může zvážit závažnost ostatních trestných činů (původně zahrnutých do souhrnného nebo úhrnného trestu) právě při stanovení zbytkového trestu, přičemž taková úvaha soudu může vést i k tomu, že od stanovení zbytkového trestu upustí.

Podle názoru Ústavního soudu by bylo proti smyslu zákona o soudní rehabilitaci, pokud by soud stanovil odsouzenému zbytkový trest za jednání mající – bez ohledu na jeho mnohdy účelovou právní kvalifikaci v období nesvobody – rovněž silný  politický charakter. Ve stěžovatelově věci přitom Nejvyšší soud v odůvodnění v podstatě přiznává, že by pro účely posouzení přiměřenosti zbytkového trestu chtěl znát okolnosti spáchání trestných činů, na něž se v případě stěžovatele rehabilitace nevztahovala, ovšem pro ztrátu spisového materiálu se spokojil toliko s hodnocením typové závažnosti takových trestných činů, již dovodil z rozpětí trestní sazby stanovené pro ně zákonem. Povinnost posoudit reálnou závažnost trestných činů, resp. vzájemný pomě závažnosti trestných činů, tedy Nejvyšší soud nesplnil.

Ústavní soud naopak nepřehlédl, že ve vyžádaném spisovém materiálu je založeno osvědčení Ministerstva obrany o tom, že stěžovatel byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu. Konkrétně se pak od roku 1974 do konce 80. let 20. století pokoušel svou protikomunistickou činností o obnovu svobody a demokracie. O to více lze mít pochybnost, zda a za jakých okolností se stěžovatel skutečně dopustil trestných činů, na něž se rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci přímo ze zákona nevztahuje, a zda nebylo rozhodnutí o jejich spáchání stěžovatelem naopak jen způsobem orgánů veřejné moci, jak stěžovatele zdiskreditovat, znepříjemnit mu život a udělat z něj „běžného kriminálníka“. Tato zjištění pak měla vést Nejvyšší soud k náležitému zvážení, zda bylo přiměřené stěžovateli stanovit zbytkový trest odnětí svobody.

Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2919/21 je dostupný zde (222 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů