// Profipravo.cz / Monitoring 03.12.2021

Soudní ochrana při přezkumu opatření dle pandemického zákona

K právu na soudní ochranu při přezkumu opatření obecné povahy podle pandemického zákona

vytisknout článek


II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti tří nezletilých stěžovatelek a zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro porušení jejich práva na soudní ochranu.

V době stavu pandemické pohotovosti vydalo na základě pandemického zákona Ministerstvo zdravotnictví mimořádné opatření, kterým omezilo osobní přítomnost žáků ve školách. Dle mimořádného opatření byla umožněna osobní přítomnost žáků na vzdělávání za podmínky, že se dvakrát týdně podrobí vyšetření prostřednictvím neinvazivního antigenního testu na přítomnost antigenu viru, způsobujícího onemocnění COVID-19, a prokáží se negativním výsledkem tohoto vyšetření. Testování se ovšem nemusely podrobit osoby, které prodělaly laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19 a u kterých neuběhlo od prvního pozitivního testu více než 90 dní, nebo osoby disponující certifikátem o očkování za předpokladu, že od očkování uběhla požadovaná doba.

Stěžovatelky (jedna účastná povinného předškolního vzdělávání v mateřské škole, druhá žákyně základní školy a třetí žákyně nižšího stupně víceletého gymnázia) se obrátily na Nejvyšší správní soud a domáhaly se zrušení mimořádného opatření. Tvrdily, že onemocnění COVID-19 prodělaly v prosinci 2020 a že dle laboratorních testů mají dostatek protilátek. Nezákonnost mimořádného opatření spatřovaly mimo jiné v tom, že v něm nebyla zakotvena výjimka z testování pro osoby, které prodělaly onemocnění a mají proti němu protilátky.

Nejvyšší správní soud napadenými usneseními odmítl jejich návrhy jako zjevně neopodstatněné a uvedl, že se stěžovatelky svým návrhem „v podstatě dožadují toho, aby byla v mimořádném opatření stanovena další výjimka vztahující se na osoby s dostatečným množstvím protilátek“, a konstatoval, že „nemá pravomoc doplňovat jakékoli ustanovení tedy ani další výjimku do napadeného opatření“.

Ústavní soud úvodem rozhodl, že v této věci může stěžovatelky zastupovat zákonný zástupce a s ohledem na to, že je advokát, nemusí být zastoupen jiným advokátem.  Své zrušující rozhodnutí pak založil na svých předchozích rozhodnutích, v nichž dovodil, že „neústavnost zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení může vyplynout i z nedostatečné úpravy určitého právního institutu nebo jeho součásti (opomenutí zákonodárce), jestliže tato skutečnost znemožňuje, byť jen v některých případech, jejich ústavně konformní použití. Nemůže-li k odstranění takovéto neústavnosti dojít zrušením pouze částí právní úpravy předmětného právního institutu, pak závěr o neústavnosti dopadá na tuto úpravu jako celek.“  Jelikož Ústavní soud nemůže zákony doplňovat či měnit, nezbývá mu než danou zákonnou úpravu zrušit, i když její jednotlivé části samy o sobě nemusejí být protiústavní. Nedostatečná úprava způsobující neústavnost přitom může spočívat i v chybějící výjimce z určité právní úpravy. Ústavní soud i Nejvyšší správní soud již též dovodily, že obdobná východiska jako pro přezkum zákonů platí obdobně i pro opatření obecné povahy a jeho přezkum správními soudy či Ústavním soudem.

Neústavnost či nezákonnost opatření obecné povahy může tedy spočívat i v nedostatečné úpravě určité otázky; jelikož obecné soudy nemají pravomoc opatření obecné povahy doplňovat či měnit, dopadá nezákonnost či neústavnost na opatření obecné povahy jako celek či na tu jeho část, v níž byl nedostatek zjištěn. Odmítnou-li se obecné soudy věcně zabývat námitkou, že úprava obsažená v opatření obecné povahy je nedostatečná, pro tvrzený nedostatek své pravomoci, porušují základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích odmítl věcně zabývat námitkou stěžovatelek, že nezákonnost mimořádného opatření spočívá v absenci výjimky z testování pro osoby, které prokáží adekvátní hladinu protilátek proti viru SARS-CoV‑2. Odůvodnil to tím, že správní soudy nemohou opatření obecné povahy doplňovat či měnit. Nejvyšší správní soud se však měl věcně zabývat tím, zda námitka nedostatečné úpravy výjimek v předmětném mimořádném opatření je či není důvodná a na tomto základě měl případně v situaci, kdy by dospěl k závěru, že je úprava výjimek v napadeném opatření obecné povahy nedostatečná, napadené mimořádné opatření (jeho relevantní část) případně zrušit či vyslovit jeho nezákonnost.

Ústavní soud se nevyjádřil k otázce, zda byla či nebyla úprava obsažená v mimořádném opatření dostatečná, respektive zda lze nezákonnost či neústavnost spatřovat v absenci výjimky pro osoby se zjištěnými protilátkami. Je nyní úkolem Nejvyššího správního soudu, aby se věcně námitkou stěžovatelek zabýval; pochybení Nejvyššího správního soudu spočívá výlučně v tom, že svou přezkumnou pravomoc vyložil úzce, čímž upřel stěžovatelkám právo na soudní ochranu, a učinil tak, ačkoliv se stěžovatelky dovolávaly svého ústavně zaručeného práva na rovné zacházení a na vzdělání.

K rozhodnutí uplatnil odlišné stanovisko soudce Ludvík David.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2385/21 včetně disentu je dostupný zde (124 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů