// Profipravo.cz / Monitoring 14.09.2021

Účast na soudní rehabilitaci

Účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k období do 25. 2. 1948

vytisknout článek


II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se tato domáhala, po zamítavých rozhodnutích obecných soudů, účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně se neocitla v rozporu s ústavním pořádkem. 

Stěžovatelka byla ve věku od 10-13 let spolu s rodiči německé národnosti internována, na základě výnosu tehdejšího československého ministerstva vnitra ze dne 9. 7. 1946, v internačním táboře Svatobořice, a to do poloviny roku 1949, kdy byla posléze činnost internačního tábora ukončena. Tvrdila, že došlo k jejímu nezákonnému zbavení osobní svobody podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť byla i s rodiči, když rodina nebyla odsunuta z důvodu onemocnění na straně rodičů, fakticky po celou dobu internace, a to v dětském věku a ještě i v období po 25. 2. 1948, uvězněna.   

Ústavní soud vyšel z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jímž je podle úvodních ustanovení odčinění křivd, spáchaných na úseku trestního soudnictví a trestní represe od 25. 2. 1948 do konce roku 1989 zbavením osobní svobody nebo majetku, spolu s případnou finanční kompenzací škody a samozřejmě i společenskou rehabilitaci a morální satisfakcí. Konstatuje, že se stěžovatelka opírá o ustanovení § 33 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se účast na soudní rehabilitaci přizná též osobám nezákonně zbaveným osobní svobody či majetku v rozhodném období, jestliže nebylo zahájeno jejich trestní stíhání a nedošlo k jejich odškodnění.

Stěžovatelka tedy tvrdí, že její rodiče – a ona spolu s nimi – byli zbaveni osobní svobody, ač se žádné trestné činnosti proti republice nedopustili (a k jejich stíhání nedošlo), přičemž toto zbavení osobní svobody formou internace bylo nezákonné, v rozporu se základními lidskými právy, a i když započalo ještě před datem 25. 2. 1948, trvalo ještě dosti dlouhou dobu po něm.

Obecné soudy, jež stěžovatelce účast na soudní rehabilitaci nepřiznaly, dovodily mimo jiné, že internace rodiny stěžovatelky nebyla zbavením osobní svobody ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci, že byla podložena mezinárodními dokumenty i československou legislativou a že za daných okolností byla „aktem milosrdenství“.

Ústavní soud shledal pochybení obecných soudů pouze stran závěrů a označení internace jako milosrdného aktu; naopak, z historické paměti nelze vymazat poválečnou internaci osob německé národnosti neprovinivších se proti republice, jež nesla výrazné rysy zbavení osobní svobody. Musel však akcentovat, též vedle ostatních ustanovení předmětného právního předpisu, zejména účel zákona č. 119/1990 Sb. a jeho rozhodné období, v němž muselo k aktu či jednání zakládajícímu důvod pro rehabilitaci od samého počátku dojít. V tomto případě však nebyl účel zákona naplněn a požadavek stěžovatelky postrádá právní oporu.      

Právní věta:

Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. je založen na silném hodnotovém soudu o protiprávnosti komunistického režimu. Činy jednotlivců, jimiž byly uplatňovány svobody a práva s garancemi v mezinárodních dokumentech a nezřídka i v ústavní rovině, se staly předmětem nespravedlivého trestního stíhání, odsouzení a výkonu trestu (§ 1 odst. 2 zákona). Rozhodné skutečnosti, vedoucí k soudní rehabilitaci, jsou konkretizovány výčtem příslušných ustanovení a co do vzniku limitovány datem nástupu komunistického režimu dne 25. 2. 1948. Do zákona zařazený § 33 odst. 2 umožnil vyslovit účast na soudní rehabilitaci osobám zbaveným osobní svobody nebo majetku v souvislosti s vypočtenými trestnými činy, nezaložil však – z hlediska rehabilitačních důvodů - aplikační možnost vykročit z časového rámce zákona o soudní rehabilitaci, ani z mezí jím deklarovaného účelu. Pro období od osvobození Československa do 25. 2. 1948 nelze pro dané účely odhlédnout od maximy vyslovené již nálezem ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), podle níž „řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti“. Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu.           

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 1713/20 je dostupný zde (143 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů