// Profipravo.cz / Monitoring 27.05.2021
Daňové osvobození nemovitostí ve vlastnictví státu
Ústavní soud zamítl návrh na zrušení daňového osvobození nemovitých věcí ve vlastnictví státu
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) zamítlo návrh skupiny 24 senátorů (dále jen navrhovatelka) na zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, dotýkajících se daňového osvobození pozemků, zdanitelných staveb a jednotek ve vlastnictví České republiky.
Navrhovatelka zejména namítala, že daňové osvobození státu vede ke snížení rozpočtových příjmů obecní samosprávy coby podstatného prvku demokratického právního státu a může zakládat nedůvodnou nerovnost mezi obcemi. Rozsah daňového osvobození má být podle navrhovatelky vázán na určitou činnost, a nikoliv na osobu vlastníka. Je toho názoru, že paušálním osvobozením státu od daně z nemovitých věcí stát nadřazuje své vlastnické právo nad právy jiných vlastníků.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Výnos z daně z nemovitých věcí náleží obci, na jejímž území se zdaňovaná nemovitost nachází. Tvoří v průměru necelá 3 % na celkových daňových příjmech rozpočtů obcí, u menších obcí však může dosáhnout až 10 %. Obce přitom inkasují čistý výnos z této daně, aniž by náklady na její správu refundovaly státu. Daňové osvobození zakotvené v napadených ustanoveních pak představuje výrazný korekční prvek daně z nemovitých věcí. Jde-li však o daňové osvobození státu, zde platí, že osvobození se nikdy nevztahuje na pozemky, stavby a zdanitelné jednotky, které jsou využívány k podnikání.
Ústavní soud se obecně staví k přezkumu daňových zákonů zdrženlivě. Posuzování vhodnosti a nezbytnosti jednotlivých součástí daňové politiky je ponecháno na úvaze demokraticky zvoleného zákonodárce, pokud dopad daně na osoby nemá „rdousící efekt“ a neporuší princip rovnosti. K tomu Ústavní soud konstatuje, že sama navrhovatelka „rdousící účinek“ napadené úpravy nenamítá, když ten ostatně musí být posuzován pohledem daňových poplatníků, a nikoliv obcí coby příjemců daně z nemovitých věcí.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda jsou napadená ustanovení způsobilá zasáhnout do práva obcí na samosprávu podle čl. 8 Ústavy České republiky, a to způsobem odůvodňujícím jejich zrušení. Dospěl k závěru, že nikoliv. Daňové osvobození části pozemků, staveb a jednotek ve vlastnictví státu nemůže již s ohledem na poměrně nízký podíl příjmů obce plynoucích z daně z nemovitých věcí na jejích celkových příjmech vést k „rdousícímu účinku“. Ani u nejmenších obcí nelze dovodit, že by napadená úprava znemožňovala jejich samosprávnou existenci.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce navrhovatelky tvrdící paušální osvobození státu jako vlastníka. Jak již bylo uvedeno výše, daňové osvobození státu je vyloučeno v případě, že jsou nemovité věci užívány k podnikání. K daňovému osvobození nemovitostí užívaných k podnikání nedochází ani v případě, kdy jsou pronajaty či propachtovány obci, kraji, organizační složce státu anebo příspěvkové organizaci.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že se daňové osvobození vztahuje například také na nemovité věci ve vlastnictví kraje, které se nacházejí v jeho územním obvodu, a to v zásadě za shodných podmínek jako v případě nemovitostí ve vlastnictví státu, tj. s vyloučením těch z nich, které jsou užívány k podnikání. Kraje jsou přitom vyššími územními samosprávnými celky, které mají obdobně jako obce ústavně zaručené právo na samosprávu. Vztahuje-li se tedy daňové osvobození pozemků, staveb a jednotek nejen na ty ve vlastnictví státu, ale na podstatně širší okruh daňových subjektů, je tím značně oslaben argument o „privilegovaném“ postavení státu vůči jiným subjektům.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 97/20 je dostupný zde (239 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS