// Profipravo.cz / Monitoring 16.01.2021
Uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení
Pravidla pro uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení zůstávají beze změny
Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítlo návrh Krajského soudu v Praze na zrušení § 63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve slovech „a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva“, neboť neshledalo, že by napadené ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
Krajský soud v Praze (navrhovatel) podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s jím projednávaným odvoláním proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce, kterým byl zamítnut návrh dvou registrovaných partnerů (občana České republiky a občana Trinidadu a Tobaga) na uznání rozhodnutí Vrchního soudu v New Jersey, USA, jímž dotyční osvojili dvě nezletilé děti (občany USA). Podle okresního soudu totiž nebyla splněna jedna z podmínek uznání podle § 63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, konkrétně že by osvojení bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva, neboť český právní řád společné osvojení dítěte registrovanými partnery neumožňuje. Navrhovatel se s tímto závěrem ztotožnil, předmětnou podmínku však považoval za neústavní, neboť neumožňuje soudu uznat „faktickou a právní realitu“, poskytnout ochranu rodinnému životu ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rozhodnout podle nejlepšího zájmu dítěte.
Navrhovatel neshledával neústavní samotná pravidla pro osvojování, jak jsou zakotvena v občanském zákoníku, nýbrž pouze úpravu v zákoně o mezinárodním právu soukromém, podle níž tato pravidla platí i pro účely uznávání cizozemských osvojení. Podstatou posuzovaného návrhu tedy byla úvaha, že ústavnímu pořádku odporuje (s výjimkou výhrady veřejného pořádku a výlučné pravomoci soudů České republiky) požadavek trvat na respektování vlastních pravidel pro osvojování i při rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí, kde byl osvojitelem občan České republiky. Takový názor Ústavní soud nesdílí.
Česká republika je v souladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky svrchovaný stát. Jedním z definičních znaků a základních projevů státní svrchovanosti je přitom výkon jurisdikce ve vztahu k událostem a osobám na vlastním výsostném území. Podmínka stanovená v napadeném ustanovení tedy není ničím jiným než typickým projevem suverenity České republiky v podobě nepřiznání primátu vnitrostátního práva cizího státu nad právem českým. Ústavní pořádek neobsahuje nic, čím by zákonodárce v tomto směru omezoval. Zejména rozhodnutím vnitrostátních orgánů cizích států nepřiznává žádné speciální postavení v tom směru, že by přikazoval přiznat jim stejné účinky, jako by šlo o rozhodnutí orgánů českých, ačkoli by taková rozhodnutí v České republice vůbec ani nemohla být vydána. Tak výrazné omezení vlastního zákonodárce ve prospěch zákonodárce cizího by v ústavním pořádku muselo být stanoveno explicitně a jednoznačně.
Jde-li o čl. 10 odst. 2 Listiny, Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/15 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3bdYjes ) uvedl, že negativním rozhodnutím ve věci osvojení nemůže být porušeno právo na rodinný život, přičemž ze zákonné úpravy je patrné, že zákonodárce v otázce osvojování preferuje manželský vztah, což Ústavní soud označil za ústavně konformní. Ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém, jehož zrušení se navrhovatel nyní domáhal, přitom neklade na uznání cizozemských rozhodnutí vyšší nároky, než jsou kladeny na samotná osvojení podle českého práva.
Namístě tak není ani navrhovatelova argumentace nezbytností uznat „faktickou“ životní realitu. Možnost či nemožnost uznat „faktickou“ životní realitu totiž plyne přímo z úpravy v občanském zákoníku. Jediným relevantním důsledkem napadené úpravy je, že v určitých případech nastává nemožnost uznání reality „právní“ ve smyslu reality vnitrostátního práva jiného státu. Jak už ovšem bylo řečeno, ústavní pořádek vnitrostátnímu právu cizích států, není-li smluvně ujednáno jinak, v tomto ohledu žádné zvláštní výsady na území České republiky nepřiznává. Smí-li zákonodárce stanovit pravidla pro osvojování, zásadně také může bránit tomu, aby tato pravidla byla „obcházena“ prostřednictvím zahraniční právní úpravy, tedy osvojováním českých občanů či českými občany v jiném státě.
Ústavnímu soudu je známo, že Evropský soud pro lidská práva (ESLP) považuje v některých případech za relevantní i to, zda byl faktický rodinný život právně uznán. ESLP nicméně dosud neshledal, že by neuznání cizozemského rozhodnutí o společném osvojení registrovanými partnery bylo v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakkoliv nelze vyloučit, že se náhled ESLP v budoucnu změní, již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/15 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/382H24Y ) se Ústavní soud přihlásil k názoru, že ke změně institutů, které se dotýkají rodiny, manželství či vztahů mezi dospělými a dětmi, je lépe než evropský soudce předurčen národní zákonodárce. Na tomto postoji nehodlá nic měnit ani nyní, přičemž nemíní vývoj judikatury ESLP předbíhat. Zákonodárce je totiž k řešení takových otázek, jakými jsou základní věci člověka jako biologického druhu, jeho života a jeho vztahů, tedy otázek rodiny, rodičovství a manželství, předurčen nejen lépe než Evropský soud pro lidská práva, nýbrž i než Ústavní soud samotný.
K nálezu zaujali odlišné stanovisko Pavel Šámal, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20 vyhlášený dne 11. ledna v 8:00 hodin naleznete zde (505 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS