// Profipravo.cz / Monitoring 22.09.2020
Prověřování podezřelého úmrtí ve zdravotnickém zařízení
Právo na účinné vyšetřování při prověřování podezřelého úmrtí ve zdravotnickém zařízení
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci, usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Vsetín, Oddělení obecné kriminality, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel – dědeček zesnulého poškozeného (nar. 1991) – je ve věci veden jako poškozený a podatel trestního oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti. Obětí přečinu se měl stát jeho vnuk, který byl 31. července 2017 přijat k hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení obchodní společnosti Vsetínská nemocnice a. s. s bolestmi břicha. O dva dny později v nemocnici zemřel. Diagnóza byla stanovena jako obstrukce žlučových cest, pravděpodobně při kamenech ve žlučových cestách, jako bezprostřední příčina smrti pak septický šok, když došlo na základě masivní infekce k selhání krevního oběhu a všech orgánů. Tzv. zákrok první volby, ERCP (zprůchodnění žlučových cest při nezhoubné obstrukci), se snažil ošetřující lékař domluvit na „vyšším pracovišti“, protože ve vsetínské nemocnici tento zákrok není dostupný. Nejbližší termín byl však až další den v ranních hodinách, kdy pacient již nebyl schopen převozu a odpoledne zemřel.
Po obdržení zdravotnické dokumentace nechal policejní orgán vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gastroenterologie. Znalec označil léčebný postup nemocnice jako lege artis, ačkoliv si klade otázku, zda nešla klíčová vyšetření ERCP, případně řešení druhé volby PDT (punkce žlučových cest přes játra, drenáž) realizovat rychleji. Uzavřel však, že jelikož nebyla tato vyšetření v nemocnici ve Vsetíně uskutečnitelná, tak jejich rychlejší realizace nebyla možná.
Na základě tohoto znaleckého posudku a podání vysvětlení osob z řad zdravotnického personálu policejní orgán trestní věc odložil, neboť ze shromážděného spisového materiálu nevyplynulo, že by došlo ke spáchání trestného činu. Stěžovatel v reakci na to nechal vypracovat vlastní odborné vyjádření zpracované konzultantem pro obor chirurgie a cévní chirurgie slovenského Úřadu pro dohled nad zdravotní péčí v Bratislavě, jehož závěr byl opačný – tedy že lékaři postupovali non lege artis. Vzhledem k nedostupnosti řešení první a druhé volby bylo podle vyjádření na místě vykonat včas chirurgickou intervenci s kompletním servisem žlučových cest přímo v nemocnici – v takovém případě by pacient měl naději na přežití. Policejní orgán následně vyzval jím stanoveného znalce k doplnění původního znaleckého posudku; znalec opět dospěl k závěru, že lékaři ve vsetínské nemocnici nepochybili. Stěžovatel poté, co se neúspěšně obrátil rovněž na okresní a krajské státní zastupitelství, podal ústavní stížnost. Stěžovatel v ní namítá porušení svého práva na účinné vyšetřování, přičemž zdůrazňuje, že toto právo vyplývá z práva na život. Stěžovatel uvádí, že ve svých trestních oznámeních vznesl hájitelná tvrzení, že došlo ke smrti jeho vnuka, a to v důsledku postupu zdravotnického personálu, který nebyl lege artis a který byl způsoben nedbalostním jednáním, čímž došlo k porušení základních práv, zejména práva na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Orgány činné v trestním řízení neprověřily podezřelé úmrtí ve Vsetínské nemocnici a. s. dostatečně rychle a efektivně, neboť u nich došlo jednak k neodůvodněným průtahům (ty lze vyčíslit přibližně na dobu pěti měsíců), a jednak – což je závažnější – došlo také k nedostatečnému objasnění skutkového stavu, tedy k postupu, který je v rozporu s § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, tj. v rozporu s požadavkem objasnění skutkového stavu v nezbytném rozsahu a mimo důvodnou pochybnost (zásada materiální pravdy). Dále konaly orgány činné v trestním řízení též v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy v rozporu s pravidly volného hodnocení důkazů, když zcela pochybily v logické analýze shromážděného důkazního materiálu. Orgány činné v trestním řízení zejména nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku, přestože uvedený znalecký posudek je vnitřně rozporný, a nevypořádaly se přijatelně ani se závěry odborného vyjádření konzultanta. To nevyhnutelně vyústilo ve stav, kdy vznikly zásadní mezery v dokazování, přičemž některé stěžejní otázky trestního řízení nebyly objasněny vůbec, neboť je nikdo ani nepoložil, což je v případě úmrtí mladého, jinak zdravého, člověka v lůžkovém zdravotnickém zařízení z důvodu nikoli vzácně se v obyvatelstvu vyskytujícího onemocnění žlučových cest, alarmující.
Nelze přehlédnout v předchozím bodě již nastíněný, velmi důležitý aspekt, který překvapivě orgány činné v trestním řízení mimo jiné nezaznamenaly: Vsetínská nemocnice a. s. nedisponovala možností provést ani vyšetření ERCP, ani zákrok PTD. Otázkou, která by měla být intenzivně zkoumána policejním orgánem, avšak zůstala též nepovšimnuta, tak zůstává, zda byl zdravotnický personál vůbec schopen provést konzultantem doporučované chirurgické řešení na žlučových cestách pacienta. Při těchto, nutno uzavřít, velmi chabých léčebných možnostech, kterými nemocnice disponovala v případě naprosto rutinních zdravotních obtíží, kdy se musela spoléhat na pomoc tzv. vyšších pracovišť, je nutno si klást otázku, jak vedení Vsetínské nemocnice a. s. řešilo komunikaci s těmito „vyššími pracovišti“, neboť ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že tato komunikace byla tzv. na dobré slovo. Vedení nemocnice, jak se jeví z policejního spisu, nezajistilo efektivní mechanismy komunikace mezi nemocnicí a tzv. vyššími pracovišti v případech, kdy je vážně ohroženo zdraví, případně život, pacientů. Tuto otázku je nutno při prověřování velmi intenzivně zkoumat, a to především s ohledem na možnou trestní odpovědnost obchodní společnosti Vsetínská nemocnice a. s., jakož i nemocnice ve Zlíně.
Pokud jde o otázku dalšího znaleckého dokazování v posuzované věci, Ústavní soud se domnívá, že by měly být učiněny dva základní kroky. Ustanovený znalec by měl být schopen doplnit svůj znalecký posudek i o odpovědi na otázky nastíněné v tomto nálezu, neboť tyto otázky směřují přímo na znalecký posudek jím vyhotovený. Ústavní soud má dále za to, že z hlediska ústavněprávního nelze přijmout existenci dvou odborných důkazů (znaleckého posudku a odborného vyjádření), které mají naprosto protichůdné závěry, bez toho aniž by byl vyhotoven revizní znalecký posudek. Policejní orgán proto, až obdrží doplněný znalecký posudek, vyžádá rovněž revizní znalecký posudek.
Policejní orgán je tak v této věci povinen opětovně zahájit prověřování a věnovat se otázkám a závěrům, které plynou z odůvodnění tohoto nálezu.
Právní věta:
I. Orgány činné v trestním řízení zasáhnou svým postupem při prověřování podezřelého úmrtí ve zdravotnickém zařízení do základního práva poškozeného na účinné vyšetřování, plynoucího z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není-li jejich postup dostatečně rychlý a efektivní, zejména přistupují-li nekriticky ke shromážděnému důkaznímu materiálu, včetně závěrů znaleckého posudku, nebo pominou ze spisu vyplývající skutečnosti, stěžejní pro právní posouzení věci.
II. Při posuzování trestní odpovědnosti právnických osob za trestný čin usmrcení z nedbalosti je nutno posuzovat i komunikační mechanismy, které mají být mezi tzv. vyššími zdravotnickými zařízeními a zdravotnickými zařízeními nižšího typu, jež potřebují ke své činnosti právě tato tzv. vyšší pracoviště, aby jejich lékařská péče mohla být poskytována lege artis, nastaveny efektivně, tedy transparentně a bez technických problémů tak, aby nedošlo k ohrožení života nebo zdraví osob umístěných ve zdravotnických zařízeních nižšího typu a tím k porušení jejich základních práv podle čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1477/20 je dostupný zde (411 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS