// Profipravo.cz / Monitoring 20.07.2019

Nemožnost popření pohledávky zajištěného věřitele

Nemožnost popření pohledávky zajištěného věřitele v rámci řízení o žádosti o osobní oddlužení byla v rozporu s právem na soudní ochranu

vytisknout článek


Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhovělo návrhu stěžovatelů a vyslovilo protiústavnost části ustanovení § 410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vyjádřeného slovem „nezajištěného“.

Návrh na zrušení předmětné části ustanovení insolvenčního zákona spojili stěžovatelé se svou ústavní stížností směřující proti usnesením Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Těmito usneseními bylo stěžovatelům jako dlužníkům v rámci řízení o žádosti o tzv. osobní bankrot znemožněno popření pohledávky věřitele obchodního družstva RM investiční družstvo, a to z toho důvodu, že chtěli popřít pohledávku zajištěného věřitele, k čemuž však nebyli jako dlužníci ze zákona oprávněni. Podle napadeného ustanovení insolvenčního zákona totiž dlužníci mohli popřít pouze pohledávku nezajištěného věřitele. Stěžovatelé ve svém návrhu namítali, že obecně přijímaný výklad v podstatě zbavuje dlužníka možnosti obrátit se na soud v případě přemrštěných a neoprávněných požadavků zajištěného věřitele, je-li insolvenční správce z jakéhokoliv důvodu nečinný. Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že základ celé jejich kauzy se odvíjí od uzavření spotřebitelské smlouvy o půjčce s věřitelem, na jejímž základě obdrželi 150 tisíc korun, z ní pak do doby zahájení insolvence zaplatili necelých 100 tisíc korun a věřitel následně přihlásil pohledávku přesahující 1 milion korun (pohledávka byla zajištěna zástavním právem a proto se obchodní družstvo stalo vůči stěžovatelům tzv. zajištěným věřitelem). Právě tuto pohledávku chtěli stěžovatelé popřít s tím, že spotřebitelská smlouva obsahovala ustanovení, která je jako spotřebitele znevýhodňovala.

Ve věci ústavní stížnosti rozhodující senát přerušil řízení a návrh na zrušení části ustanovení předložil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Vzhledem k tomu, že slovo „nezajištěný“ bylo v mezidobí (s účinností k 1. 6. 2019) novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. z insolvenčního zákona vypuštěno, Ústavní soud přistoupil nikoliv ke zrušení, ale k vyslovení protiústavnosti této části ustanovení, což bude mít s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky význam pro dlužníky zajištěných věřitelů v řízeních, která byla zahájena před nabytím účinnosti této novely. O tom, zda byla napadenými rozhodnutími obecných soudů v řízení o povolení osobního oddlužení porušena základní práva stěžovatelů, bude následně rozhodovat opět příslušný senát Ústavního soudu.

Ústavní soud připomíná, že ústavní povinností státu je chránit práva fyzických osob vstupujících do spotřebitelských vztahů (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) jak vytvářením podmínek pro uzavírání spotřebitelských smluv, tak při řešení sporů z nich vyplývajících, tedy i po procesní stránce. Proto bylo v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně s požadavkem procesní rovnosti stran zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ustanovení § 410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vyjádřené ve slově „nezajištěného“, které nevytvářelo procesní prostor k tomu, aby insolvenční soud mohl přezkoumat příslušnou spotřebitelskou smlouvu z hlediska toho, zda neobsahuje nepřiměřená ujednání, a to i proto, že dlužník nemohl účinně popřít pohledávky ve vztahu k zajištěnému věřiteli.

Předmětná právní úprava, která umožňovala popírat jen některé pohledávky a omezovala možné námitky jen na zánik či promlčení pohledávek, tomuto požadavku ochrany neodpovídala, a tedy prostředky, které insolvenční zákon v případě oddlužení dlužníkům – spotřebitelům poskytoval, nebyly účinnými tak, aby nedocházelo případně k používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách. Výše zmíněná novela insolvenčního zákona však rozlišování mezi nezajištěnými a zajištěnými věřiteli odstranila. Reagovala tak na výklad směrnice Rady Evropské unie o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, který provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a. s.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/19 včetně disentů je dostupný zde (427 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů