// Profipravo.cz / Monitoring 13.04.2019

Zvláštní povaha a proměnnost tzv. trestných činů z nenávisti

Zvláštní povaha a proměnnost tzv. trestných činů z nenávisti ukládá soudům povinnost posoudit povahu každého z takových útoků i z perspektivy jeho potenciálních konkrétních obětí a prostředí (sociální sítě), ve kterém jsou páchány

vytisknout článek


IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Okresního soudu v Kladně, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

V trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně byl obžalovaný D. Š. uznán vinným ze spáchání trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, kterého se měl dopustit dne 28. 11. 2016 publikováním nenávistného veřejně přístupného příspěvku na tzv. facebookovém profilu stěžovatele v reakci na stěžovatelův odchod z předávání cen Českého slavíka za rok 2015 poté, co byla oceněna skupina Ortel a její zpěvák Tomáš Hnídek. Za to byl obžalovaný odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Stěžovatel se v červnu 2017 připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy vyčíslené na 5 000 Kč z důvodu zásahu do jeho osobnostních práv. Jednání obžalovaného chápal jako útok na něj a jako výhružku. Okresní soud v Kladně stěžovatele jako poškozeného k hlavnímu líčení podle § 206 odst. 3 trestního řádu nepřipustil, neboť dospěl k závěru, že stěžovateli v dané trestní věci práva poškozeného „zřejmě nepřísluší“. V odůvodnění uvedl, že se mu dle podané obžaloby a dostupného důkazního materiálu nejeví prokazatelné, že by obžalovaný postupoval v cílené snaze napadnout přímo stěžovatele a jemu vyhrožovat. Okresní soud konstatoval, že i když šlo o prohlášení situované ve virtuálním prostoru zřízeném stěžovatelem, text prohlášení je zcela obecný a nepřípustným a demagogickým způsobem cílí na široce vymezené segmenty obyvatelstva. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítá, že jej soud nemohl jako poškozeného vyloučit, neboť aplikované ustanovení se uplatní pouze v případech, kdy je zřejmé, konkrétní osobě práva poškozeného nepřísluší. V případě pochybností podle názoru stěžovatele naopak soud musí osobu jako poškozeného připustit.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Rozhodnout podle § 206 odst. 3 trestního řádu je možné pouze v úvodní fázi řízení před soudem, kdy soud dospěje k závěru, že konkrétní osobě práva poškozeného „zřejmě nepřísluší“. Uvedeným ustanovením se dle Ústavního soudu z hlediska jeho ústavně konformního výkladu do trestního řádu pouze pro řízení před soudem promítá zásada presumpce přiznání postavení poškozeného, jež tak přísluší každému, kdo se jako poškozený domáhá vstupu do trestního řízení, dokud mu soud toto postavení negativním rozhodnutím neodebere. Především je však slovním spojením „zřejmě nepřísluší“ v zákoně vyjádřena zesílená míra prokázání skutečností rozhodujících pro takové posouzení. Pro aplikaci uvedené zásady svědčí i poměrně široké a obecnými právními pojmy vymezené postavení poškozeného v § 43 odst. 1 trestního řádu. Okresní soud však zvolil postup zcela opačný, kdy tyto pojmy vyložil v neprospěch stěžovatele.

Soud nemůže na základě pouze na začátku hlavního líčení známých (avšak neprokázaných) poznatků vyhodnocovat pravděpodobný úspěch osoby v adhezním řízení, nejde-li o věc zřejmou. Rozhodnutí podle § 206 odst. 3 trestního řádu neslouží jako předběžné rozhodnutí podle § 228 a 229 trestního řádu, jímž se rozhoduje o majetkovém nároku poškozených. Účel účasti poškozených v trestním řízení je širší. Usnesení podle § 206 odst. 3 trestního řádu musí být naopak opřeno o nezpochybnitelné (tedy obvykle nesporné) skutkové anebo právní překážky připuštění poškozeného k hlavnímu líčení (kupříkladu domáhá-li se postavení poškozeného spoluobviněný). V pochybnostech je třeba osobu uplatňující práva poškozeného k hlavnímu líčení připustit (obdobně srov. Šámal, P. in:  Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2592). Opačným postupem bylo stěžovateli znemožněno domáhat se svého práva na náhradu nemateriální újmy v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny.

K tomu nad rámec již uvedeného Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že zvláštní povaha a proměnnost tzv. trestných činů z nenávisti ukládá soudům povinnost posoudit povahu každého z takových útoků z perspektivy jeho potenciálních konkrétních obětí. Na to však okresní soud rezignoval. S přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem (řádně zjištěným v ústavně konformním důkazním řízení) je vždy třeba určit, zda trestným činem, spočívajícím obvykle v užití nepřípustné „slovní zbraně“ v politické soutěži, došlo zároveň ke vzniku konkrétní právně uchopitelné újmy. Trestní předpisy tuto otázku nijak speciálně neřeší, a proto se s ní musí soudy vypořádat aplikací obecných občanskoprávních předpisů. Ani ty však nejsou v tomto směru zcela jednoznačné a účastníci sporů jsou tak odkázáni především na judikaturu obecných soudů. Možnost přiznání nároku na náhradu rovněž i nemajetkové újmy byla přitom do trestního řádu zařazena s cílem, aby poškození mohli již v rámci trestního řízení dosáhnout úplné satisfakce a vyrovnat se tak s nepříznivými následky trestného činu (srov. Šámal, P. cit. dílo, s. 508 a násl.). Tím adhezní řízení přispívá významně lépe k dosažení účelu trestního řízení (srov. § 1 odst. 1 trestního řádu).

Ústavní soud si přitom uvědomuje, že politický a společenský rozměr daných trestných činů, „vynalézavost“ jejich pachatelů a téměř neuchopitelný vývoj komunikačních prostředků k jejich páchání činí uvedenou povinnost soudů značně nelehkou. Každá nová skupina případů se tak obvykle pouze posuzuje analogicky s tou poslední. Verbální (resp. písemné) útoky na tzv. sociálních sítích představují dle Ústavního soudu sice technicky specifický, avšak k nástrojům starších totalitních ideologií snadno připodobnitelný způsob nepřípustného vedení politického boje. Je třeba zkoumat, nakolik je takové sdělení na tzv. facebookovém profilu odlišné kupříkladu od pomalování výlohy obchodníka náležejícího k jiné společenské menšině. Hrozivé historické zkušenosti se stigmatizací společenských menšin se nemohou projevovat pouze v přijetí „obecně ochranné“ trestní legislativy, ale měly by nalézt svůj odraz i v hlubším zkoumání pochopení újmy jejích adresátů, kterým jsou navíc takové útoky adresovány. Soudy tak musí vždy zkoumat, jak se jednotlivý útok projeví v individuální sféře konkrétního jedince (např. v důsledku jeho ohrožení, obav, poškození dobrého jména apod.), a nakolik jde pouze o nepřípustnou neadresnou politickou kampaň. Z uvedené nelehké situace však nemohou soudy unikat především tak, že se procesními postupy budou hlasu těchto potenciálních poškozených preventivně vyhýbat.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že na základě zrušení jednoho procesního usnesení z průběhu již pravomocně skončeného trestního řízení nelze toto řízení znovu otevřít. Vydání jakéhokoliv nového procesního usnesení o stěžovatelově účasti v dané trestní věci by pak postrádalo právní oporu i racionální smysl. Bylo sice přistoupeno ke zrušení napadeného usnesení za účelem „odklizení“ neústavního excesivního právního aktu, avšak s dovětkem, že pro otevření řízení před okresním soudem v této věci již není prostor. Důležitým aspektem je rovněž to, že přiměřená ochrana je stěžovateli zajištěna v jiných řízeních. O návrhu stěžovatele na odškodnění v řízení rozhodováno nebylo a může o něm být rozhodnuto v občanskoprávním řízení, kde je cesta stěžovatele stále otevřená.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3439/17 je dostupný zde (273 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů