// Profipravo.cz / Monitoring 10.02.2019
Překlad trestního příkazu do cizího jazyka
K překladu trestního příkazu do cizího jazyka a jeho doručování – stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn Pl. ÚS-st. 49/18
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) přijalo dne 29. ledna 2019 toto stanovisko:
I. Orgány činné v trestním řízení jednají (formou tzv. jiného zásahu) v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, spojují-li právní účinky s trestním příkazem, který bylo třeba za podmínek zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přeložit do cizího jazyka, aniž byl úřední překlad tohoto trestního příkazu obviněnému doručen.
II. Stejně tak je neústavním zásahem orgánů činných v trestním řízení, spojují-li právní účinky doručení takového trestního příkazu se vzdáním se práva podat odpor osobou, proti které byl vydán, když ta předtím v průběhu trestního řízení prohlásila, že neovládá český jazyk, a nebyla vzhledem ke své specificky zranitelné pozici dostatečně poučena o významu vzdání se tohoto práva, popř. jí toto poučení nebo obsah trestního příkazu nebyly náležitě přetlumočeny.
Třetí senát Ústavního soudu dospěl při rozhodování o věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3464/17 k závěru, že předchozí judikatura Ústavního soudu se rozchází v otázce povahy porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek a stěžovatelů v obdobných situacích, tzn. když se v důsledku vadného postupu obecných soudů vzdali práva podat odpor, následně jej přesto podali a příslušný obecný soud odmítl nařídit hlavní líčení, neboť měl za to, že vzdání se práva podat odpor mělo za následek, že trestní příkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti. Část nálezové judikatury Ústavního soudu v takovém případě spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v jiném zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nenařízení hlavního líčení (nálezy sp. zn. III. ÚS 3816/16 ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. 11. 2007 či sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997), část v pravomocném rozhodnutí orgánu veřejné moci, zde v trestním příkazu (nález sp. zn. I. ÚS 2822/13 ze dne 12. 11. 2014 a sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. 10. 2000). Tomu odpovídal i rozdílný procesní přístup v nálezech Ústavního soudu, neboť u prvého přístupu Ústavní soud v nálezech zakázal obecným soudům pokračovat v jiném zásahu dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, u druhého přístupu Ústavní soud svými nálezy rušil trestní příkazy dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Mezi těmito dvěma přístupy je zjevný rozpor, neboť každý z nich vede k jinému způsobu nápravy vzniklého porušení základních práv stěžovatelů. Třetí senát z toho důvodu dospěl k závěru, že ať už se přikloní ke kterémukoliv přístupu, bude se vždy nutně odchylovat od závazného právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech zastávajících opačný přístup, a proto na základě § 23 zákona o Ústavním soudu předložil otázku k posouzení plénu.
Text stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18 je dostupný zde (187 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS