// Profipravo.cz / Zvláštní řízení 12.05.2021
Rozšíření omezení svéprávnosti odvolacím soudem bez provedení zhlédnutí
Při rozhodování o omezení svéprávnosti v odvolacím řízení je třeba rozlišit dvě situace, a to ponechání rozsahu omezení svéprávnosti posuzované osoby v rozsahu, v jakém byla omezena soudem prvního stupně, nebo změnu tohoto rozsahu omezení. Pokud soud druhého stupně mění rozsah omezení svéprávnosti posuzované osoby, je nutno provést další doplňující dokazování, zejména zhlédnutí posuzované osoby, neboť před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 585/2019, ze dne 9. 2. 2021
Dotčené předpisy:
§ 55 odst. 1 o. z.
§ 38 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 38 odst. 2 zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: zvláštní řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
J. J., otec posuzované, se návrhem podaným dne 12. 8. 2016 domáhal, aby Okresní soud v Českém Krumlově posuzované omezil svéprávnost v oblasti finančních záležitostí, uzavírání smluv, rozhodování o jejím zdravotním stavu a o souhlasu s hospitalizací na psychiatrii. Návrh byl podán po konzultaci s primářem oddělení XY v XY, kde posuzovaná byla toho času hospitalizována. Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 Nc 76/2016-17, spojil řízení o svéprávnosti posuzované s řízením opatrovnickým a současně ustanovil posuzované procesního opatrovníka.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 8 Nc 76/2016-132, omezil posuzovanou ve svéprávnosti v rozsahu rozhodování o vlastní léčbě a o zásahu do své duševní integrity a k právnímu jednání v rozsahu tohoto omezení svéprávnosti jmenoval posuzované opatrovníka, R. J., matku posuzované, a to zejména na základě výslovného přání posuzované. Posuzovaná byla v rámci tohoto řízení o omezení svéprávnosti zhlednuta a vyslechnuta soudkyní dožádaného Okresního soudu v Plzni, JUDr. L. N. Po provedení dalšího dokazování, zejména výslechu účastníků řízení, provedení znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu posuzované a následném výslechu znalkyně, soud prvního stupně důkladně zvážil možnosti mírnějšího a méně omezujícího opatření, nicméně dospěl k závěru, že omezení svéprávnosti je v zájmu posuzované, neboť při jejím neomezení může posuzované hrozit závažná újma.
K odvolání posuzované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 Co 29/2018-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že posuzovanou omezil ve svéprávnosti v rozsahu, že není způsobilá rozhodovat o vlastní léčbě a jejím způsobu a o zásahu do tělesné integrity, disponovat s finančními prostředky nad 11 600 Kč měsíčně, spravovat majetek svůj či cizí, nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 11 600 Kč, a brát na sebe smluvní závazky, pořizovat o svém majetku pro případ smrti, uzavírat manželství, a to na dobu tří let od právní moci rozsudku. Dále jmenoval opatrovnicí posuzované R. J. pro všechny věci, v nichž je její svéprávnost omezena. V rámci odvolacího řízení bylo navrženo Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích, aby byla posuzovaná omezena také v dispozicích s majetkem a v uzavírání manželství. Soud druhého stupně rozhodoval na základě zjištění z důkazů provedených soudem prvního stupně, dále dokazování doplnil o zprávu ošetřujícího lékaře o aktuálním zdravotním stavu posuzované. Při rozhodování o odvolání vyšel ze zjištění, že posuzovaná byla přijata do XY k ochrannému psychiatrickému léčení, přičemž v době rozhodování o odvolání nebylo dosaženo úplné dlouhodobější remise onemocnění, že se jedná o chronický stav se známkami farmakorezistence s nepříznivou prognózou a že posuzovaná trpí bludy a halucinacemi majícími dopad na její emotivitu a chování. Posuzovaná si své onemocnění nepřipouští. V období, kdy posuzovaná podstupovala depotní léčbu, její onemocnění bylo v dlouhodobé remisi. Dále soud druhého stupně z jím provedeného výslechu znalkyně z oboru psychologie MUDr. A. F. zjistil, že je nutná trvalá léčba posuzované, při jejím vynechání dochází k absenci rozpoznávacích a ovládacích schopností posuzované, přičemž nemůže hospodařit s majetkem. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že je nutné omezit svéprávnost posuzované v širším rozsahu, neboť zdravotní stav posuzované stále nebyl stabilizován a jedná o poruchu neodstranitelnou, kterou lze trvalou léčbou pouze stabilizovat. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že v období remise je posuzovaná schopna v běžných záležitostech sama jednat, samostatně hospodařit s finančními prostředky, nicméně k této dosud nedošlo, občas dochází pouze k remisi částečné. Posuzovaná si svoji nemoc neuvědomuje, a z tohoto důvodu není schopna dodržovat konstantní léčbu. Při manických stavech je zhoršena schopnost posuzované spravovat jmění, v minulosti se výrazně zadlužila. Vzhledem ke sdělení posuzované, že její měsíční příjem činí přibližně částku 12 000 Kč, přičemž její měsíční náklady se pohybují až do částky 20 000 Kč, soud druhého stupně zhodnotil, že posuzovaná je ohrožena nepřiměřeným sebepoškozujícím jednáním v případě, že nebude svéprávnost omezena nad částku jejího měsíčního příjmu z invalidního důchodu ve výši 11 600 Kč, ze kterého si je posuzovaná schopna hradit běžné výdaje. V souvislosti s tímto považoval soud druhého stupně za důležité omezení svéprávnosti v rozsahu pořízení posuzované o svém majetku pro případ smrti. V závislosti na skutečnosti, že posuzovaná uvedla, že má přítele, soud druhého stupně zhodnotil, že posuzovaná je při relapsu onemocnění ohrožena neuváženým vstupem do manželství. Co se týče odvolací námitky posuzované, že nesouhlasí s tím, aby její opatrovnicí byla jmenována R. J., soud druhého stupně usoudil, že na tuto nelze brát zřetel, neboť dle ostatního obsahu odvolání bylo toto psáno v období relapsu onemocnění.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání (dále také jen „dovolatelka“), jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, k čemuž dovolatelka vymezuje tři otázky, a to „zda při omezení svéprávnosti osoby trpící duševní poruchou, která má být omezena na svéprávnosti tak, že není způsobilá rozhodovat o vlastní léčbě a jejím způsobu a o zásahu do tělesné integrity, je bez dalšího důvodným závěr o hrozbě závažné újmy a nutnosti omezení i v dalších sférách života posuzované osoby, přestože při dodržování pravidelné léčby žádná újma posuzované osobě prokazatelně nevznikla a v době tzv. remise je schopna posuzovaná v běžných záležitostech jednat samostatně“ (námitka č. 1); a „zda lze rozhodnout o jmenování konkrétní osoby opatrovníkem posuzované osobě ve smyslu § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterou v řízení před soudem prvního stupně sice navrhla posuzovaná osoba, ale následně takovou preferenci zcela změnila, a to za situace, kdy se ani posuzovaná osoba ani osoba, která byla jmenována opatrovníkem, neúčastní odvolacího řízení a není k této otázce provedeno žádné další dokazování“ (námitka č. 2); a dále „zda lze rozhodnout o změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci svéprávnosti, resp. přistoupit k výraznějšímu omezení svéprávnosti posuzované než učinil soud prvního stupně, aniž by byla řešena otázka opětovného zhlédnutí posuzované nebo by byla posuzovaná ve fázi odvolacího řízení vyslechnuta“, přičemž ve třetí otázce se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016 (námitka č. 3). Dovolatelka dovolání zdůvodňuje zejména tím, že odvolací soud neprovedl dostatečně dokazování tak, aby byl založen podklad pro omezení svéprávnosti dovolatelky v širším rozsahu, než ji omezil soud prvního stupně, a to bez opakovaného zhlédnutí dovolatelky při odvolacím řízení. Soud druhého stupně omezil svéprávnost dovolatelky v širším rozsahu na základě předpokladu, že léčbou nebude v brzké době dosaženo remise onemocnění dovolatelky. Soud druhého stupně se nezabýval důvody změny názoru dovolatelky na ustanovenou opatrovnici, nezjišťoval změnu jejích preferencí na osobu opatrovníka.
V rámci dovolání dovolatelka navrhla také odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243 písm. a) a b) o. s. ř. pro nedůvodné omezení a ohrožení na jejích právech. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12. 6. 2019, č. j. 24 Cdo 585/2019-224, tento návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti zamítl, neboť z obsahu spisu taková nedůvodná omezení nebo závažná ohrožení na právech posuzované neshledal.
K dovolání se vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Českém Krumlově, které uvedlo, že považuje rozsudek soudu druhého stupně za správný, když bylo ve veřejném zájmu a z důvodu ochrany posuzované omezení její svéprávnost v minimálně nezbytném rozsahu dispozice s finančními prostředky ve výši invalidního důchodu včetně závazkových vztahů, správy majetku, uzavření manželství a pořízení pro případ smrti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci se odvolací soud při svém postupu odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to v rozsahu namítané otázky ohledně rozšíření omezení svéprávnosti odvolacím soudem bez provedení náležitého dokazování, tj. bez zhlédnutí posuzované osoby, Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k výše uvedenému po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle ustanovení § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle ustanovení § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
Podle ustanovení § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Podle ustanovení § 63 o. z. opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
Podle ustanovení § 26 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu.
Podle ustanovení § 38 odst. 1 z. ř. s. soud vyslechne posuzovaného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře posuzovaného, jeho opatrovníka a provede popřípadě další vhodné důkazy.
Podle ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s. od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne.
Řízení o svéprávnosti svou povahou patří mezi tzv. nesporná řízení, která jsou charakteristická tím, že soud není při rozhodování vázán návrhem na zahájení řízení (nezahájil-li soud řízení z úřední povinnosti) a může přisoudit i více či něco jiného, než čeho se navrhovatel domáhá, v závislosti na skutkovém stavu věci zjištěném z dokazování provedeného před soudem, a to jak prvního, tak i druhého stupně. Rozhodl-li tedy soud druhého stupně, že se dovolatelka omezuje ve svéprávnosti v širším rozsahu, než v jakém byla omezena rozhodnutím soudu prvního stupně, nelze takové rozhodnutí považovat za nesprávné, rozhodoval-li soud na základě skutečností zjištěných z dokazování před soudem prvního nebo druhého stupně a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Z obsahu odůvodnění je patrno, že soud druhého stupně rozhodl o omezení ve svéprávnosti v zájmu ochrany dovolatelky, a to z důvodu, že její zdravotní stav nebyl v době jeho rozhodování stabilizován a nedošlo dosud k plné remisi, ani z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že je dosažení remise onemocnění zaručeno a omezení svéprávnosti bylo v zájmu posuzované, neboť jí v opačném případě hrozila závažná újma. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně při rozhodování o rozsahu omezení svéprávnosti rozhodoval na základě jím zjištěného skutkového stavu a návrhem účastníků nebyl při rozhodování vázán, není námitka č. 1 dovolatelky důvodná.
Při výběru opatrovníka soud zjistí přání posuzované osoby ohledně osoby jejího opatrovníka, přičemž přihlédne k jeho potřebě, tedy zda osoba označená bude schopna funkci opatrovníka řádně vykonávat. Vedle přání posuzované osoby přihlédne také k podnětům osob jí blízkých, které sledují její prospěch [srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 309]. Soud tedy při výběru opatrovníka hodnotí více aspektů pro jeho vhodnost, přičemž není přáním posuzované osoby při výběru opatrovníka vázán a rozhodnutí o jmenování opatrovníka soud učiní v souladu se zájmem posuzované osoby, a to i za předpokladu, že zvolí osobu opatrovníka v rozporu s přáním posuzované osoby. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů rozhodly o osobě opatrníka posuzované po provedení dostatečného dokazování, není námitka č. 2 dovolatelky důvodná.
Při rozhodování o omezení svéprávnosti v odvolacím řízení je třeba rozlišit dvě situace, a to ponechání rozsahu omezení svéprávnosti posuzované osoby v rozsahu, v jakém byla omezena soudem prvního stupně, nebo změnu tohoto rozsahu omezení. Bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí posuzované osoby, respektive byla-li posuzovaná osoba soudem prvního stupně vyslechnuta, a nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzované osoby, respektive prostřednictvím jejího výslechu aktuální informace týkající se její osoby (jí vnímaného zdravotního stavu, jejích poměrů, a vůbec všech okolností týkajících se její osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovanou osobu opětovně zhlédl, respektive aby ji opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně nebrání posuzované osobě účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2478/2017).
O zcela jinou procesní situaci se jedná, pokud soud druhého stupně mění rozsah omezení svéprávnosti posuzované osoby. V takovém případě je nutno provést další doplňující dokazování zejména zhlédnutí posuzované osoby, neboť, dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, publikovaného pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 o. z.). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§ 18 z. ř. s.), případně jinak zjistit aktuální stanovisko posuzované osoby k omezení její svéprávnosti. Skutečnost, že posuzovaná osoba není přítomna při soudním jednání, není důvodem nezjištění tohoto jejího postoje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016).
Soud druhého stupně tedy při rozhodování o omezení svéprávnosti dovolatelky pochybil, pokud změnil rozsah omezení její svéprávnosti pouze na základě stavu zjištěného soudem prvního stupně, aktuální lékařské zprávy o zdravotním stavu dovolatelky a výslechu znalkyně vypracovávající znalecký posudek o zdravotním stavu dovolatelky, aniž by sám zjistil aktuální stav dovolatelky a její názor na omezení svéprávnosti; námitka č. 3 dovolatelky je tedy důvodná.
Podle ustanovení § 242 odst 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V řízení o omezení svéprávnosti soud v souladu s ustanovením § 38 z. ř. s. vždy vyslechne a zhlédne posuzovanou osobu. Od zhlédnutí soud nemůže upustit (srov. např. ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha Wolters Kluwer, a. s. 2014, s. 237). Právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt (např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. 11. 2011). Úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), se totiž vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce) vytvoří (a zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, publikované pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně ovšem Nejvyšší soud konstatoval, že mohou být v konkrétní věci dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo vybočeno a posuzovanou osobu nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být podle Nejvyššího soudu například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzované osoby ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezenčního znaleckého posudku, či má být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samostatnými poznatky ze zhlédnutí již provedenou jinou soudní osobou (srov. VRCHA, P. K rozhodování o svéprávnosti člověka. In: Původní nebo upravené texty pro ASPI [Systém ASPI]. Wolters Kluwer.)
Z výše uvedeného vyplývá, že nelze považovat za správné dožádání jiného soudu učiněné Okresním soudu v Českém Krumlově ke zhlédnutí dovolatelky, když důvod dožádání, resp. neprovedení zhlédnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé, nebyl soudem prvního stupně náležitě vymezen.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, a vzhledem k tomu, že výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu jsou na výroku I. závislé, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v celém jeho rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v celém rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českém Krumlově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-