// Profipravo.cz / Zvláštní řízení 03.08.2016
Rozhodování o návrhu na obnovení omezení svéprávnosti
Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného - člověka omezeného ve svéprávnosti - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření.
Ustanovení § 55 odst. 2 o. z. umožňuje soudu, aby přistoupil k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití.
Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.). Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 944/2016, ze dne 25. 5. 2016
Dotčené předpisy:
§ 55 o. z.
§ 465 o. z.
Kategorie: omezení svéprávnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2015, č. j. 5 P 63/2002-342, omezil posuzovaného ve svéprávnosti tak, že „je schopen nakládat s finančními prostředky, které posuzovanému zůstanou z přiznaného důchodu a jiných příjmů po uhrazení veškerých výdajů spojených s bydlením, maximálně do výše 5.000,- Kč měsíčně, je schopen samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života, je schopen samostatně jednat v pracovněprávních vztazích, je schopen uzavírat manželství, není schopen porozumět důsledkům uzavření kupní, darovací, či jiné smlouvy, není schopen rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, není schopen si obstarávat své záležitosti pokud se týkají jednání na úřadech v souvislosti s podáním žádosti o přiznání dávek sociální podpory, vyřizování dokladů, není schopen pochopit význam a důsledky institutu popření otcovství, není schopen pochopit význam a důsledky institutu osvojení dítěte včetně souhlasu s osvojením, není schopen rozhodovat o svém zdravotním stavu a způsobu léčby jeho zdravotního stavu.“ Soud prvního stupně dále opatrovníkem posuzovaného jmenoval Městskou část Praha 5 (dále již „opatrovník“).
K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 17 Co 236/2015-365, změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen tak, že M. K. je schopen nakládat s částkou 5.500,- Kč měsíčně, jinak se v tomto výroku a ve výrocích II., III. V. a VI. potvrzuje.“ Toto omezení svéprávnosti bylo odvolacím soudem stanoveno na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku.“ Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že v předmětné věci jde o otázku, která ještě nebyla vyřešena dovolacím soudem a dále to, že Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) by měl řešenou právní otázku posoudit odlišně.
První hledisko přípustnosti, tj. otázka, která ještě nebyla dovolacím soudem vyřešena, se týká „vymezení a formulace omezení ve svéprávnosti a aplikace zákonných kritérií pro omezení ve svéprávnosti, zejména kritéria ´závažné újmy´“ Druhé vymezené hledisko přípustnosti, tj. otázka, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, vychází ze závěru vyjádřeného v rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, v němž bylo konstatováno, že „I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele.“
Nad rámec vymezených hledisek přípustnosti dovolání dovolatel poukazuje na to, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu hrubě odporuje zákonným požadavkům vyplývajícím z § 55 odst. 1 o. z., a to v tom smyslu, že „nezákonná formulace navíc činí celý výrok nepřesným a zmatečným, jelikož vůbec není zřejmé, v jakých záležitostech je svéprávnost dovolatele zachována, a v jakých byla omezena.“ Dovolatel má dále za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušuje princip legitimního očekávání a právní jistoty. Toto své tvrzení opírá o to, že „očekával, že rozhodnutí bude ve výrokové části formulováno tak, že v případě omezení svéprávnosti vytyčí (pomocí negativního výčtu) jednotlivé oblasti, ve kterých není dovolatel schopen právně jednat a ve zbytku zůstane správnost dovolatele zachována. Ustanovení § 57 odst. 1 OZ stanoví zcela jasně, že: ‚soud […] vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.‘ Dovolatel tak nemohl neočekávat, že realita bude odlišná.“
Dovolatel dále namítá, že nelze souhlasit s odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2014/2001 a sp. zn. 30 Cdo 3547/2011, „jež připouští v jednom rozhodnutí o svéprávnosti negativní i pozitivní výčet jednání, k nimž je osoba způsobilá, neboť obě tato rozhodnutí byla učiněna ještě před rekodifikací soukromého práva a zcela logicky tak nemohou reflektovat posun v zákonné úpravě, jejímž smyslem je vyšší ochrana osob omezovaných na svéprávnosti, o čemž svědčí i úplné opuštění dřívější možnosti zbavení způsobilosti k právním úkonům.“
Ve vztahu k prvnímu vymezenému hledisku přípustnosti dovolání (tj. hledisku právní otázky, která podle dovolatele ještě nebyla dovolacím soudem vyřešena - viz výše) dovolatel uvádí, že nesouhlasí s tím, jak byla v jeho případě posouzena existence závažné újmy, jež by mu hrozila v případě plné svéprávnosti. V návaznosti na vyhodnocení oblastí, v nichž může člověku reálně hrozit závažná újma, je třeba se v souladu s § 55 odst. 2 o. z. zabývat otázkou, „zda by vznik takové újmy člověku skutečně hrozil v případě, že by byl plně svéprávný, nebo např. pouze v případě, že by k sobě neměl člověka, který by mohl v určených záležitostech jednat za něj, nebo společně s ním, tj. neměl by opatrovníka, zástupce z členů domácnosti nebo podpůrce. Jinými slovy je třeba se zabývat otázkou, zda reálně hrozící závažnou újmu nelze v konkrétním případě dostatečně ošetřit i jiným, méně omezujícím opatřením, než je omezení svéprávnosti, které by mělo být využíváno pouze subsidiárně.“
Dovolatel poukazuje na to, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, že soud prvního stupně se v řízení, ale především poté v samotném rozhodnutí, žádným způsobem nezabýval otázkou, zda jsou v případě dovolatele splněny zákonné podmínky pro omezení svéprávnosti, jak vyplývají z § 55 a § 57 o. z. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012 sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, konstatoval, že není možno pokládat rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, neboť podle jeho názoru, i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na odůvodnění, bylo dovolateli zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto. S tímto dovolatel nesouhlasí a uvádí, že „pokud bylo akceptováno, že dovolatel je osoba, u níž je důvod k tak širokému omezení svéprávnosti, jak konstatoval odvolací soud, je nutné jej také považovat za příslušníka skupiny tzv. zranitelných osob. V takovém případě by bylo nutné postupovat ve vztahu k jeho osobě tak, aby byla zajištěna jeho maximální ochrana a aby mohl zcela využívat veškerá svá práva.“ Omezení svéprávnosti je jedním z nejzávažnějších zásahů do integrity člověka a jako takové by mělo být soudy i posuzováno. Dovolatel je toho názoru, že v případě řízení o omezení svéprávnosti není možno závěry rozsudku dovolacího soudu ze dne 28. února 2012 sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, týkající se nedostatků v odůvodnění rozhodnutí, aplikovat, jelikož by mohlo docházet k chybným prvoinstančním rozhodnutím, jež by nemusely být řádně přezkoumány. V této souvislosti odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. 30 Cdo 2865/2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné v právní otázce výkladu a aplikace § 60 o. z. (změna okolností u člověka omezeného ve svéprávnosti) ve vazbě na § 55 odst. 2 o. z. (omezení svéprávnosti člověka), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Především je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) připomenul, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).
Jak se podává z prvoinstančního odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, soud prvního stupně v zásadě opsal znalcem přijaté závěry (místy obsahující nepřípustné právní posouzení znalcem učiněných zjištění) ze zpracovaného znaleckého posudku posuzovaného, aniž by tento důkazní prostředek zákonu odpovídajícím způsobem vyhodnotil s dalšími v řízení provedenými důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. Je zjevné, že co do důkazní validity byl favorizován uvedený znalecký posudek, z nějž byla převzata znalcem učiněná zjištění dokonce do rozsudečného výroku a poté bylo v zásadě přistoupeno k citaci relevantních zákonných ustanovení reglementující danou právní materii prakticky bez zprostředkování odpovídající právně kvalifikační úvahy, ačkoliv závažnost této věci (rozhodování o návrhu na obnovení omezení svéprávnosti posuzovaného) si zasluhovala, resp. vyžadovala odpovídající rozvedení právně kvalifikační úvahy, jež nakonec vedla soud k závěru o nezbytnosti omezit svéprávnost dovolatele ve shora vymezeném rozsahu. Takový přístup nejenže neodpovídá významu tohoto řízení s ohledem na v něm řešenou právní otázku, ale nezajišťuje posuzovanému právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně zprostředkování (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) dostatečných důvodů z hlediska takto rozsouzené věci (v podrobnostech dovolací soud odkazuje na již označené rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 a v něm rovněž citovanou judikaturu Ústavního soudu České republiky).
Odvolací soud sice při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně vycházel z dalších skutkových zjištění, která učinil v odvolacím řízení, leč popsané defekty prvoinstančního rozhodnutí nenapravil a svou právně kvalifikační úvahu de facto omezil na citaci právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. květně 2013, sp. zn. 30 Cdo 979/2013, aniž by se pokusil za daných skutkových poměrů vyložit právní posouzení věci s ohledem na nově pojatou právní reglementaci omezení svéprávnosti člověka v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.
Podle § 60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle § 55 odst. 2 omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle § 49 odst. 1 o. z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
Podle § 465 odst. 1 věty první o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti -došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření.
Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti setrvání na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému, jemuž by za takového opatření byla navrácena plná svéprávnost], musí pochopitelně z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Odvolací soud sice v závěru odůvodnění svého rozsudku vyložil, že „Pokud pak zmocněnec opatrovníka navrhoval, aby byl posuzovanému ustanoven opatrovník podle § 469 OZ bez omezení svéprávnosti, tak odvolací soud k tomuto návrhu nepřihlížel. Tak lze totiž postupovat výlučně na návrh opatrovance a v souladu s jeho projevem vůle. Posuzovaný však před odvolacím soudem výslovně uvedl, že s ustanovením opatrovníka v případě vrácení svéprávnosti nesouhlasí.“, nevyjasnil však, z jakého důvodu nelze aplikovat § 55 odst. 2 in fine o. z. umožňující soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením. Právní závěr odvolacího soudu je tak v přímém rozporu s § 55 odst. 2 o. z., neboť vylučuje, aby soud mohl přistoupit k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití. Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.).
Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Jelikož se v naznačených souvislostech aplikační úvaha odvolacího soudu neubírala, nelze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-