// Profipravo.cz / Zvláštní řízení 09.05.2012
K zastavení řízení o způsobilosti k právním úkonům
Řízení o způsobilosti k právním úkonům podle § 186 a násl. o. s. ř. je řízením, v němž je na jedné straně založena povinnost soudu k zahájení řízení za podmínek uvedených v § 186 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. Zákon však v dalších ustanoveních umožňuje dokonce zrušení rozsudku o způsobilosti k právním úkonům (zbavení, omezení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům), jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky. Jde tedy o zvláštní druh řízení, v němž povinnost soudu k zahájení řízení a následnému vydání (případně nevydání) rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, plyne z ustanovení zákona. Případné zastavení takového řízení tak nemůže být považováno za případ nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno a s nímž by mohly být spojovány účinky předvídané v ustanovení § 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4512/2011, ze dne 25. 4. 2012
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. F., bytem v P., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení 5.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 291/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2011, č. j. 13 Co 170/2011- 156, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 28 C 291/2010-39, zamítl žalobu žalobce, jíž se domáhal po žalované zaplacení částky 5.000.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhá přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 1 odst. 3 a § 31a odst. 2,3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Ta mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudkyně Okresního soudu Plzeň-město Mgr. V. Ch. v řízení vůči němu vedeném pod sp. zn. 15 Nc 1208/99 tím, že ve spolupráci s dalšími pracovníky justice, policie a znalci v oboru psychiatrie, cílevědomě devět let hanobila jeho jméno, ponižovala jeho lidskou důstojnost a znemožňovala mu podnikatelské aktivity, čímž zmařila jeho život a nakonec řízení usnesením ze dne 28. 4. 2004 zastavila.
Pokud jde o náhradu škody z titulu průtahů v řízení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto průtahy zavinil svým postojem výlučně žalobce, takže mu nebylo možné přiznat odškodnění z důvodu doby trvání řízení.
Ohledně náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, konstatoval, že rozhodnutí bylo sice odklizeno konečným usnesením o zastavení řízení, avšak materiální podmínka vydání původního rozhodnutí zde byla doložena výsledky řízení (znaleckými posudky). Dále uvedl, že v dané věci žalobce neprokázal, že mu vznikla konkrétní škoda a ani příčinnou souvislost.
Soud prvního stupně se jinak vypořádal i s podmínkou předběžného projednání nároku žalobce, když sice konstatoval, že žalobce svůj nárok neuplatil postupem podle § 15 odst. 1 zákona, nicméně s ohledem na stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 11. 10. 2010 bylo zřejmé, že žalovaná strana považovala žalobců nárok za neodůvodnění a jeho nároku dobrovolně vyhovět nehodlal. Okresní soud dodal, že tím byla splněna podmínka citovaného ustanovení, nehledě k tomu, že v samotné žalobě podané dne 23. 4. 2010 už uplatnění nároku podle § 14 a 15 zákona obsahovala a takto byla žalovanému doručena dne 6. 10. 2010.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 8. 2011, č. j. 13 Co 170/2011-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav i skutkové závěry, které soud prvního stupně učinil z obsahu u něj vedeného spisu sp. zn. 15 Nc 1208/99 odpovídají obsahu spisu.
Považoval rovněž za správný závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované vůči žalobci nelze dovodit z hlediska ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. V řízení učiněné úkony byly prováděny v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a celková doba projednávání (když nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě - § 13 citovaného zákona) byla z větší části ovlivněna jednáním žalobce, který dlouhodobě mařil vyšetření své osoby ve věci ustanoveným znalcem.
Odvolací soud zaujal názor, že za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. není možné považovat usnesení ze dne 28. 4. 2004, č. j. 15 Nc 1208/99-317, jímž soud řízení o omezení či zbavení způsobilosti žalobce k právním úkonům zastavil, neboť základní podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je existence pravomocného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Za takové by bylo nutno v dané věci považovat usnesení ze dne 1. 9. 1999, jímž soud zahájil řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům z podnětu okresního státního zastupitelství podle § 81 odst. 1 o. s. ř., proti kterému neměl žalobce právo odvolání a na které lze hledět jako na zrušené, a to v důsledku zastavení řízení soudem z důvodů, že u žalobce zjištěna duševní porucha mu neumožňovala omezit nebo zbavit způsobilosti k právním úkonům. Dospěl nicméně k závěru, že u žalobce duševní porucha zjištěna byla (kverulanční paranoia) a podle znalce i omezovala žalobce v jednání v pracovně právních vztazích a se stáními orgány. Nelze tedy jen proto považovat rozhodnutí za nezákonné jen proto, že omezení žalobce v podávání návrhů a stížností u soudů či jiných státních institucí, by bylo v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele došlo k nesprávnému posouzení povahy nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. a rovněž k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatel za nezákonné považoval už usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 1999, č. j. 15 Nc 1208/99, jímž bylo zahájeno řízení o zbavení způsobilosti žalobce k právnímu úkonu. Namítal, že neměl možnost proti tomuto rozhodnutí podat odvolání a pokud bylo následně řízení zastaveno usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 4. 2004, č. j. 15 Nc 1208/99, pak došlo podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ke zrušení nezákonného rozhodnutí.
Dovozoval, že za nesprávný úřední postup je nutno považovat samotné vedení řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, zejména pak snahu soudu podrobit žalobce klinickému vyšetření duševního stavu, tedy omezit žalobce na jeho osobní svobodě po dobu jeho hospitalizace na psychiatrickém oddělení. Poukazoval na skutečnost, že byl a je plně způsobilý k právním úkonům, přičemž z objektivního hlediska nemělo být vůbec zahájeno řízení o zbavení způsobilosti. Namítal, že rozhodující jsou objektivní výsledky řízení a nikoli subjektivní důvody, pro které byla příslušná rozhodnutí vydávána či pro které byl úřední postup volen. Dodal, že z objektivního hlediska je nutno za nezákonné považovat i usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 3. 2002, č. j. 15 Nc 1208/99, jímž bylo nařízeno předvedení žalobce ke znaleckému zkoumání a k jeho hospitalizaci.
Podle dovolatele samotná existence nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu odůvodňuje v daném případě poskytnutí zadostiučinění - odškodnění. V této souvislosti dodal, že se nejedná o satisfakci za průtahy v řízení, ale o satisfakci za samotné zahájení a vedení řízení. Vytýkal soudům obou stupňů, že nezkoumaly výši satisfakčního nároku žalobce, tedy nároku za samotné zahájení a vedení řízení. Podle dovolatele v dané věci je nutné prokázat vznik konkrétní škody a příčinnou souvislost s tím, že nelze souhlasit se závěry soudů obou stupňů o tom, že nebyla prokázána existence protiprávního jednání. Dovozoval, že existuje a byl prokázán nesprávný úřední postup a rozhodnutí. V tomto směru namítal, že nebyl řádně procesně poučen ve smyslu § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
K otázce, že si trvání řízení zavinil sám, uvádí dovolací soud, že v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1408/2009 zaujal názor, podle něhož „Není-li stanoveno (zákonem č. 82/1998 Sb.) jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (srov. § 26 zákona č. 82/1998 Sb.). Není proto vyloučeno ani použití § 441 obč. zák., podle nějž „byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám“. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není proto dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze přitom spatřovat i v porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006.“
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (zde nesprávný úřední postup) a vzniklá škoda na straně poškozeného (dovolatele) jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být (rovněž) prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. shodně např. opět R 49/2011).
Splnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (zde dovolateli).
K těmto závěrům odvolací soud přihlížel a srozumitelně a přehledně vysvětlil, proč žalobce žádnou škodu netvrdil a nedoložil.
K otázce, zda šlo o rozhodnutí nezákonné dovolací soud vyslovil, že rozhodnutí o zahájení nebylo zrušeno a rozhodnutí o zastavení jen deklarovalo, že po prověření podmínek, za nichž bylo možno žalobce zbavit či omezit ve způsobilosti k právním úkonům, bylo řízení zastaveno. Ovšem odvolací soud přiléhavě připomněl, že původně řízení bylo zahájeno proto, že materiálně zde důvod k zahájení řízení byl dán.
Pokud dovolatel tvrdil, že má nárok aspoň na satisfakci, sluší se k tomu zmínit závěry rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1257/2009 s tím, že pro posouzení imateriální újmy, způsobené průtahy v řízení, je určující ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Podle něj se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Je-li nemajetková újma způsobena nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, je třeba přihlédnout rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm. a/), složitosti řízení (písm. b/), jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (písm. c/), postupu orgánů veřejné moci během řízení (písm. d/) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e/).
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.). Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Uvedený právní názor představuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a není důvod se od něj odchylovat ani v tomto případě.
Dovolací soud dále poukazuje na závěry rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1627/2008. Podle nich je k tomu, aby byly splněny podmínky odpovědnosti za nesprávný úřední postup, zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody. Její existence musí být tvrzena a v řízení prokázána, důkazní břemeno – jak shora uvedeno – zatěžuje v tomto směru žalobce.
V dosud naznačených souvislostech tak rozsudek odvolacího soudu vychází v podstatné části z konstantní a nesporné judikatury dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu, nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) a dovolání z takto uplatněných důvodů proti němu není přípustné.
Podstatnou otázkou, na níž v konečné fázi rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je závěr, podle něhož nelze považovat za nezákonný postup soudu prvního stupně ve věci 15 Nc 1208/99 Okresního soudu Plzeň-město, vydané v řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům. Toto řízení bylo zahájeno k podnětu Okresního státního zastupitelství Plzeň město ze dne 24. 8. 1999. Bylo proto přiměřené, když soud podle § 186 odst. 2 o. s. ř. zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobce. Tento postup byl o to důvodnější, když v době zahájení řízení měl soud k dispozici znalecké posudky v rozsudku zmíněné, z nichž vyplýval závěr, že žalobce trpí duševní poruchou, která byla označována jako trvalá s bludy (F 228).
Pokud v dalším průběhu řízení zjistil soud, že z podaného znaleckého posudku je zřejmé, že zdravotní stav žalobce není bez pochybností takový, že by měl vést k jeho omezení či dokonce zbavení způsobilosti a vyvodil z něj odpovídající právní závěr vyjádřený v usnesení o zastavení řízení, nelze takový postup a rozhodnutí o jeho zastavení považovat za nesprávný úřední postup, případě za nezákonné rozhodnutí.
V tomto rozsahu shledává dovolací soud dovolání přípustným, ježto jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, nikoliv však důvodným. Dovolací soud se ztotožňuje s právní kvalifikací zaujatou odvolacím soudem. Dodává k tomu, že řízení podle § 186 a násl. o. s. ř. je řízením, v němž je na jedné straně založena povinnost soudu k zahájení řízení za podmínek uvedených v § 186 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. Zákon však v dalších ustanoveních umožňuje dokonce zrušení rozsudku o způsobilosti k právním úkonům (zbavení, omezení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům), jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky. Jde tedy o zvláštní druh řízení, v němž povinnost soudu k zahájení řízení a následnému vydání (případně nevydání) rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, plyne z ustanovení zákona. Případné zastavení takového řízení (jako je tomu v dané věci) tak nemůže být považováno za případ nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno a s nímž by mohly být spojovány účinky předvídané v ustanovení § 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Pak ovšem schází základní podmínka úspěšnosti žaloby v této věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba považovat za správné. Dovolací soud proto za použití § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. dovolání zamítl.
Pro úplnost dodává dovolací soud, že nebylo možno přihlížet k námitkám dovolatele nesoucím se k absenci poučení podle § 118a o. s. ř., a to vzhledem k dikci § 237 odst. 1 písm. c, věta za středníkem, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
(zdroj: www.nsoud.cz)
Autor: -mha-