// Profipravo.cz / Rozhodnutí 21.02.2025
ÚS: Nedostatečné odůvodnění soudního rozhodnutí
I. Součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
II. K porušení práva na soudní ochranu v podobě nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí může dojít tehdy, pokud soud některé námitky či argumenty zcela pomine, ale také tehdy, pokud na určitou námitku sice zareaguje, ovšem zjevně nedostatečně či nesrozumitelně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1923/24, ze dne 6. 1. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť soudy se dostatečně nevypořádaly s argumenty, které stěžovatelka předložila v opravných prostředcích v řízení o její žalobě na určení existence zástavního práva.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 11 C 135/2020, společnost B (dále jen "společnost B"), uzavřela jako dlužník se společností C (dále jen "společnost C"), jako věřitelem smlouvu o úvěru, na jejímž základě věřitel poskytl dlužníkovi 36 712 368 Kč. Tento úvěr byl zajištěn zástavním právem k blíže specifikovaným nemovitostem (ve vlastnictví společnosti B) dle zástavní smlouvy ze dne 26. 6. 2017 uzavřené mezi vedlejšími účastnicemi 2 a 3, tedy mezi společností B a společností C. Dne 23. 5. 2019 společnost C postoupila svou pohledávku ze smlouvy o úvěru na stěžovatelku za úplatu ve výši 36 912 131,38 Kč. Postoupení bylo společnosti B oznámeno, k zápisu stěžovatelky jako zástavního věřitele do katastru nemovitostí ale nedošlo.
3. Dne 23. 10. 2019 mělo být stěžovatelce oznámeno, že společnost C odstupuje od smlouvy o postoupení pohledávky, neboť část kupní ceny za postoupení nebyla uhrazena, jelikož finanční prostředky byly usnesením policejního orgánu zablokovány. Dne 22. 10. 2019 měla společnost B splatit společnosti C dluh z úvěrové smlouvy. Společnost C následně učinila prohlášení o zániku zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky a katastrální úřad provedl výmaz zástavního práva s právními účinky ke dni 25. 10. 2019. Dne 23. 10. 2019 společnost B jako prodávající a společnost A (dále jen "společnost A") jako kupující uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné i (původně) zastavené nemovitosti. Katastrální úřad nevyhověl návrhu na vklad vlastnického práva společnosti A, neboť součástí smlouvy nebyla kupní cena. Dne 21. 11. 2019 uzavřely společnost B a společnost A kupní smlouvu novou (s kupní cenou 152 460 000 Kč), v níž prodávající prohlásil, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem. Na základě této smlouvy bylo zapsáno vlastnické právo společnosti A. Stěžovatelka poté proti všem třem vedlejším účastnicím podala žalobu, kterou se domáhala určení existence svého zástavního práva dle zástavní smlouvy ze dne 26. 6. 2017.
4. Okresní soud rozsudkem č. j. 11 C 135/2020-706 ze dne 25. 5. 2022 žalobu zamítl. Stěžovatelka se podle soudu nemůže domáhat ochrany podle § 986 občanského zákoníku, neboť její zástavní právo nikdy nebylo zapsáno ve veřejném seznamu. Je tedy nutno postupovat podle § 984 občanského zákoníku, podle kterého není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Vedlejší účastnice 1 nabyla nemovitosti za úplatu a v dobré víře, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch stěžovatelky.
5. Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěry okresního soudu a napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy vztahující se k nově uváděným skutečnostem ohledně osoby, která za společnost A vedla obchodní jednání za účelem uzavření kupní smlouvy (manažer společnosti A), neboť z tvrzení stěžovatelky neplynulo, že by jednání této osoby mohlo být významné pro posouzení věci. Tvrzené skutečnosti (zejména že po uzavření kupní smlouvy manažer společnosti A přijal od společnosti B prostřednictvím jiné obchodní společnosti vysokou finanční částku) by totiž nanejvýše mohly svědčit o relativní neplatnosti kupní smlouvy, které by se mohla dovolávat pouze společnost A.
6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání směřující do věci samé zamítl, ve vztahu k výrokům o nákladech řízení dovolání odmítl. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda se ochrana § 984 odst. 1 občanského zákoníku týká i nabyvatele vlastnického práva, který právo nabývá v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, podle něhož na nemovité věci nevázne zástavní právo. Tuto otázku Nejvyšší soud zodpověděl tak, že ustanovení o materiální publicitě zápisů ve veřejném seznamu chrání i takového nabyvatele práva, který právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o (ne)existenci takových právních závad, které se do veřejného seznamu zapisují. Závěr odvolacího soudu, že společnost A byla v dobré víře, přitom nebyl zcela zjevně nepřiměřený, posouzení věci odvolacím soudem tak bylo správné a úvaha o možné aplikaci § 986 občanského zákoníku je tím pádem obsoletní.
7. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval i procesními vadami, přičemž stěžovatelka namítala, že odvolací soud nepřihlédl k významným skutečnostem a důkazům uplatněným v odvolacím řízení podle stěžovatelky v souladu s § 205a písm. f) občanského soudního řádu. Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal důvodnou, jelikož stěžovatelka argumentovala skutečnostmi, které nastaly před rozhodnutím soudu prvního stupně, avšak z odvolání ani dovolání nebylo lze dovodit, proč je nemohla uplatnit již před soudem prvního stupně, ač nebyly neznámy.
8. Pro úplnost, usnesením okresního soudu č. j. 11 C 135/2020-1411 ze dne 6. 11. 2024 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu řízení, jejímž stěžejním důvodem byly údajně nové skutečnosti a důkazy týkající se manažera společnosti A. Podle okresního soudu nebyly pro uplatnění tohoto důvodu splněny podmínky § 228 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka související tvrzení v původním řízení uplatnila a krajský soud se jimi zabýval se závěrem, že ani případné prokázání závadného jednání manažera společnosti A by na věc nemělo vliv.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka úvodem uvádí, že se nachází v bludném kruhu, když její žaloba na určení existence zástavního práva byla zamítnuta s ohledem na převod pozemků na společnost A, zatímco její žaloba na určení, že vlastníkem pozemků je společnost B, byla zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu (dané řízení vyústilo v ústavní stížnost stěžovatelky vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1939/24).
10. Vůči napadeným rozhodnutím vznáší stěžovatelka tři okruhy námitek. Zaprvé, soudy se dostatečně nevypořádaly s výkladem § 986 občanského zákoníku. Podle stěžovatelky může výklad soudů, který váže aktivní legitimaci k uplatnění tohoto ustanovení na to, že oprávněný byl historicky zapsán v katastru nemovitostí, obstát pouze potud, je-li předmětem posuzování věcné právo, které oprávněný nabývá konstitutivně, což ale není případ zástavního práva. Soudy tak měly vycházet ze skutečného právního stavu, místo toho však mechanicky aplikovaly názory odborné literatury a judikatury vztahující se k vlastnickému právu. Soudy dále podle stěžovatelky pominuly namítanou neplatnost kupní smlouvy a nevypořádaly se s důkazy, které k tomu stěžovatelka navrhovala.
11. Stěžovatelka také shledává extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a závěry Nejvyššího soudu ohledně nových skutečností, jež stěžovatelka předkládala odvolacímu soudu a s nimiž se odvolací soud nevypořádal. Stěžovatelka tvrdila, že manažer společnosti A obdržel od společnosti B úplatek za realizaci kupní smlouvy, což má mít vliv na dobrou víru účastníků transakce i na platnost smlouvy. Stěžovatelka podle svých slov v odvolání i dovolání výslovně odůvodnila, proč nemohla tyto skutečnosti uplatnit před soudem prvního stupně. Dne 7. 12. 2022 totiž bylo zahájeno trestní stíhání M. Š. (ovládající osoby společností C a B) v souvislosti s podvodným převodem 100% podílu ve stěžovatelce. V návaznosti na to bylo stěžovatelce jako poškozené umožněno nahlédnout do spisu, čehož využila dne 16. 12. 2022. Až v ten moment získala přístup zejména k výpisům z účtů společnosti B, z nichž vyplynulo, že ve stejný den, kdy obdržela od společnosti A částku odpovídající sjednané kupní ceně, poukázala společnost B na bankovní účet společnosti ovládané manažerem společnost A částku 7 260 000 Kč. To vše stěžovatelka v dovolání uvedla, závěr Nejvyššího soudu je tak v hrubém rozporu s obsahem spisu. To má platit i pro tvrzení, že stěžovatelka neučinila potřebné kroky k uvedení stavu v katastru do souladu se stavem skutečným, neboť k tomu chyběla součinnost společnosti C.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
12. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně ji zamítnout, neboť k aplikaci § 986 občanského zákoníku se v napadeném rozsudku podrobně vyjádřil a stejně tak vysvětlil, proč nemohla založit přípustnost dovolání otázka platnosti kupní smlouvy. V této části dovolání trpělo vadami, a její znovuotevření tak není přípustné ani v řízení před Ústavním soudem. K tvrzenému extrémnímu nesouladu s obsahem spisu se Nejvyšší soud bez příslušného spisu nemohl vyjádřit.
13. Krajský soud také navrhl ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout, neboť se v napadeném rozsudku vypořádal s namítanou neplatností kupní smlouvy i důkazními návrhy stěžovatelky. K věci samé krajský soud připomněl, že v době uzavření kupní smlouvy bylo sporné zástavní právo z katastru nemovitostí vymazáno, a společnost A tak chránila dobrá víra ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku.
14. Společnost A jako vedlejší účastnice 1 navrhla ústavní stížnost odmítnout. Upozornila, že spor se týká tří profesionálních developerů o to, kdo ponese následky (ne)existence zástavního práva. Zda stěžovatelka, která svou opakovanou, dlouhodobou a nikdy nevysvětlenou pasivitou dopustila, že společnost C mohla zástavní právo bez potíží vymazat, nebo společnost A, která vycházela z katastru nemovitostí, z něhož nevyplývala žádná indicie, že by k nemovitostem měl práva někdo jiný než společnosti B a C. Společnost A dále podrobně vysvětlila, proč nebyla namístě aplikace § 986 občanského zákoníku, s tím, že stěžovatelka nebyla nikdy zapsána jako zástavní věřitel a s ohledem na § 1883 občanského zákoníku se ani nemohla ihned po postoupení zajištěné pohledávky stát skutečným zástavním věřitelem se všemi právy. K § 984 vedlejší účastnice 1 uvedla, že neplatnost kupní smlouvy stěžovatelka namítla opožděně a krajský soud se s ní vypořádal. Podle vedlejší účastnice 1 pak není dán ani extrémní rozpor mezi obsahem spisu a závěry Nejvyššího soudu, jelikož stěžovatelka v dovolání jen popsala skutkový děj, nijak se nevyjádřila k otázce, proč skutečnostmi nastalými v roce 2019 argumentuje až v opravných prostředcích. Námitkami týkajícími se jejího manažera se nicméně zabýval krajský soud, který vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování k těmto skutečnostem za nadbytečné.
15. Společnosti B a C jako vedlejší účastnice 2 a 3 ve společném vyjádření navrhly ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně ji zamítnout. Navrhly také, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti. Společnost C dne 24. 10. 2019 doručila stěžovatelce odstoupení od smlouvy, které stěžovatelka nikdy nerozporovala, a výmaz zástavního práva z katastru tak rozhodně nebyl podvodný. Nelze údajně ani souhlasit, že by se stěžovatelka dostala do nějakého bludného kruhu, neboť soudy se platností převodu nemovitostí zabývaly a uzavřely, že jeho neplatnost se stěžovatelce prokázat nepodařilo. To platí i o údajné absenci dobré víry společnosti A. Za bludný kruh nelze považovat situaci, kdy stěžovatelka nemá dostatek důkazů pro svá tvrzení. Podle vedlejších účastnic není dán extrémní rozpor mezi obsahem spisu a závěry soudů, neboť na skutečnosti vztahující se k manažerovi společnosti A stěžovatelka poukazovala již v doplnění odvolání a krajský soud se jimi věcně zabýval se závěrem, že nejsou způsobilé přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí. Proto krajský soud související důkazy neprovedl, věc nicméně posoudil i s ohledem na obsah a charakter těchto důkazů, jakož i na právní důsledek, který z nich měl vyplývat.
16. Stěžovatelka v replice uvedla, že vyjádření vedlejších účastnic zabředává do podústavní roviny s cílem zakrýt ústavní rozměr věci. Výklad občanského zákoníku by neměl být předmětem řízení před Ústavním soudem, deficit napadených rozhodnutí spočívá v absenci řádného odůvodnění. Stěžovatelka popřela, že by převzala odstoupení od smlouvy o postoupení, a upozornila, že ačkoli je odstoupení datováno ke dni 23. 10. 2019, k uhrazení zajištěné pohledávky společností B ve prospěch společnosti C došlo již dne 22. 10. 2019. Není navíc pravda, že by proti odstoupení stěžovatelka nic nenamítala. Stěžovatelka také dodala, že není "profesionálním developerem", neboť ona ani její jediný jednatel v té době "nic nedevelopovali".
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v části mířící proti rozsudku Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
18. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
20. Součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny je i povinnost soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443)]. Soudy tedy musejí svá rozhodnutí řádně odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)], přičemž již samotné nedostatky v odůvodnění mohou představovat dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1845/11 ze dne 27. 10. 2011 (N 185/63 SbNU 153)].
21. K porušení práv účastníků řízení v podobě nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí může dojít tehdy, pokud soud některé námitky či argumenty zcela pomine, ale také tehdy, pokud na určitou námitku sice zareaguje, ovšem zjevně nedostatečně či nesrozumitelně. Úvahy vedoucí soud k přijetí určitého rozhodnutí musí být z jeho odůvodnění seznatelné a na jeho základě přezkoumatelné. Těmto požadavkům napadený rozsudek Nejvyššího soudu - co do vypořádání v dovolání namítaných procesních vad - nedostál.
22. Jednou z otázek, kterou soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost, řešily, byla existence dobré víry společnosti A v úplnost zápisu v katastru nemovitostí při nabytí nemovitostí od společnosti B. V odvolacím řízení (podání na č. l. 791) stěžovatelka s odkazem na § 205a písm. f) občanského soudního řádu vylíčila nové skutečnosti, které považovala z hlediska posouzení dobré víry společnosti A za významné. Stěžovatelka konkrétně uvedla, že z trestního spisu zjistila, že koupě nemovitostí společností A byla výsledkem jednání, které za vedlejší účastnici 1 vedl vedoucí manažer skupiny, přičemž společnost B zaslala v den, kdy obdržela od společnosti A kupní cenu, společnosti, jejímž je zmíněný manažer jednatelem a společníkem, 7 260 000 Kč. Stěžovatelka odkázala na § 436 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti, přihlíží se k tomu i u zastoupeného.
23. Jak je patrné z bodu 12 jeho rozsudku, krajský soud se těmito novými tvrzeními zabýval (neodmítl je s odkazem na § 205a občanského soudního řádu) a k doplnění dokazování stěžovatelkou navrženými důkazy nepřistoupil s vysvětlením, že jednání manažera společnosti A nepovažuje za významné pro posouzení věci. Podle krajského soudu pokud by se tento manažer dopustil při sjednávání kupní smlouvy protiprávního jednání, kterým mohl uvést svého zaměstnavatele v omyl ohledně výše kupní ceny a případně poškodit zájmy společnosti A, neměla by tato okolnost za následek neplatnost takového právního jednání, jestliže se jí tato vedlejší účastnice nedovolala. Na jiném místě napadeného rozsudku (bod 35) pak krajský soud při řešení dobré víry společnosti A poznamenal, že stěžovatelka po koncentraci řízení v odvolání uvedla, že společnost A o protiprávní povaze jednání vedlejších účastnic 2 a 3 věděla nebo se jich aktivně účastnila, aniž by ale konkretizovala, z čeho tuto vědomost dovozuje.
24. S těmito závěry stěžovatelka v dovolání nesouhlasila s tím, že relevantní skutečnosti vylíčila a uplatnila řádně v souladu s § 205a odst. f) občanského soudního řádu ve svém podání na č. l. 791. Znovu pak zopakovala, že dne 16. 12. 2022 jí bylo jako poškozené doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a v návaznosti na to jí bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu, čehož využila právě dne 16. 12. 2022. Ze spisu pak údajně zjistila výše popsané skutečnosti, které považovala za relevantní pro posouzení dobré víry společnosti A.
25. Nejvyšší soud se touto námitkou s ohledem na § 242 odst. 3 občanského soudního řádu zabýval, neshledal ji však důvodnou s odůvodněním, že stěžovatelka přehlíží, že argumentuje skutečnostmi nastalými před rozhodnutím soudu prvního stupně, avšak z dovolání ani odvolání nelze dovodit důvody, pro které nemohla tyto skutečnosti uplatnit již před soudem prvního stupně, ač nebyly neznámy.
26. Takové odůvodnění trpí nedostatky hned ze dvou důvodů.
27. Zaprvé, tvrzené skutečnosti týkající se manažera společnosti A nebyly krajským soudem odmítnuty jako nepřípustné novoty. Nelze tedy stěžovatelce bez dalšího vytýkat, že přehlédla, že argumentuje skutečnostmi nastalými před rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť odvolací soud, proti jehož rozhodnutí svými námitkami brojila, nepovažoval tuto okolnost za relevantní. Řešení přípustnosti uplatnění nových skutečností týkajících se manažera společnosti A v odvolacím řízení by tak šlo do jisté míry nad rámec odůvodnění rozsudku krajského soudu.
28. Navíc (a především), s ohledem na výše popsaný obsah dané stěžovatelčiny námitky nemůže bez dalšího vysvětlení obstát strohé konstatování Nejvyššího soudu, že z opravných prostředků stěžovatelky nelze dovodit důvody, pro které nemohla dané skutečnosti uplatnit již před soudem prvního stupně, ač nebyly neznámy. Stěžovatelka v odvolání i dovolání zcela jasně uvedla, že uvedené skutečnosti zjistila z trestního spisu, do kterého jí bylo umožněno nahlédnout v návaznosti na zahájení trestního stíhání usnesením ze dne 7. 12. 2022 (okresní soud vydal své rozhodnutí dne 25. 5. 2022). Nešlo přitom o nějakou náhodnou zmínku, která mohla v rozsáhlém dovolání "zapadnout", stěžovatelka svou námitku v části V dovolání jednoznačně a srozumitelně strukturovala tak, aby byly zřejmé časové souvislosti a okolnosti, pro které dané skutečnosti neuplatnila v řízení před soudem prvního stupně. Z čeho Nejvyšší soud dovozuje, že uvedené skutečnosti nebyly neznámy, resp. proč nelze z takto formulované námitky dovodit, že stěžovatelka nemohla dané skutečnosti uplatnit před soudem prvního stupně, není jasné.
29. Ústavní soud netvrdí, že předkládané skutečnosti týkající se manažera společnosti A stěžovatelka opravdu nemohla uplatnit před soudem prvního stupně. Nelze vyloučit, že tyto skutečnosti opravdu nebyly neznámé a že je stěžovatelka před okresním soudem uplatnit mohla. Stejně tak se Ústavní soud nevyjadřuje k otázce, zda s ohledem na znění § 205a občanského soudního řádu bylo vůbec možné, aby stěžovatelka tyto skutečnosti uplatnila v odvolacím řízení. Podstatné nyní je, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nedává na uvedené otázky srozumitelnou odpověď. Tento rozsudek je proto nepřezkoumatelný a bylo jím porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
30. V novém řízení bude tedy (mimo jiné) potřeba, aby se Nejvyšší soud argumentací uplatněnou v části V dovolání znovu zabýval a řádně ji vypořádal. To zejména znamená, že bude-li mít Nejvyšší soud za to, že tvrzené nové skutečnosti stěžovatelka v odvolacím řízení neuplatnila v souladu se zákonem, vysvětlí, proč konkrétně tomu tak je. Bude-li pro tento závěr významné, zda tyto skutečnosti stěžovatelka mohla uplatnit již před soudem prvního stupně, bude nutné vysvětlit, z čeho navzdory argumentaci stěžovatelky plyne, že tak opravdu učinit mohla. V každém případě pak bude potřeba zvážit, zda tento závěr může obstát ve světle postupu krajského soudu a jeho vypořádání s danými skutečnostmi a souvisejícími důkazy (v jehož důsledku např. stěžovatelka neuspěla v prvním stupni s žalobou na obnovu řízení).
31. Za dané situace se již Ústavní soud nezabýval dalšími výhradami, které stěžovatelka vůči odůvodnění napadených rozhodnutí vznesla, neboť by to bylo předčasné. Nejvyšší soud bude ve věci nově rozhodovat a odůvodnění napadeného rozsudku, který se ruší jako celek, tak již nemá relevanci. Bude-li i nové rozhodnutí Nejvyššího soudu podle stěžovatelky rozporné s jejími právy, nic jí nebude bránit, aby proti němu, budou-li splněny procesní podmínky, podala ústavní stížnost novou.
32. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu se zároveň stěžovatelce otevírají procesní prostředky ochrany proti rozsudku krajského soudu, neboť věc se vrací do fáze dovolacího řízení. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu tím přestala být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 220/75 SbNU 475)].
VI.
Závěr
33. Ústavní soud shledal, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tento rozsudek zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
34. Návrhu vedlejších účastnic 2 a 3 na přiznání náhrady nákladů Ústavní soud nevyhověl. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat "v odůvodněných případech podle výsledků řízení", přičemž zásadně si náklady řízení před Ústavním soudem platí účastníci sami, přiznání náhrady nákladů je rozhodnutím výjimečným. Stěžovatelka byla v řízení úspěšná (odmítnutí části ústavní stížnosti je pouze procesním vyústěním tohoto úspěchu), nadto z ničeho neplynou výjimečné okolnosti, které by vedlejšími účastnicemi navrhovaný postup odůvodňovaly.
35. Nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Autor: US