// Profipravo.cz / Rozhodnutí 15.11.2024
ÚS: Rozhodnutí soudu nad rámec petitu
Rozhodne-li soud prvního stupně o něčem, o čem žalobce nezahájil řízení a co tedy vůbec nenavrhoval, a nejde-li ani o výjimku, kdy smí rozhodnout nad návrh či o něčem jiném, než je navrhováno, a odvolací soud takové rozhodnutí potvrdí, je v jeho rozhodnutí implicitně zahrnuto, že posuzoval podmínky pro takové rozhodnutí soudu prvního stupně a posoudil je za splněné. Namítne-li pak dovolatel v dovolání, že splněny nebyly, je dovolací soud, nepovažuje-li takovou vadu za zmatečnostní, povinen se takovou námitkou zabývat a dovolání posoudit jako přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení takové právní otázky (implicite) stojí, v opačném případě poruší právo dovolatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho postup je v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2263/24, ze dne 9. 10. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Přestože se vedlejší účastník žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově ("okresní soud") nedomáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži na pozemku parc. č. X1, k. ú. S. ("garáž"), ale pouze k pozemku, na kterém garáž stojí, obecné soudy rozhodly tak, že zrušily a vypořádaly podílové spoluvlastnictví i ke garáži, a tu přikázaly do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Garáž však byla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, což bylo mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nesporným.
3. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, kterému Ústavní soud usnesením č. j. IV. ÚS 2263/24-39 ze dne 3. září 2024 vyhověl (pouze) v rozsahu, kterým okresní soud a Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozhodly o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži.
II.
Rekapitulace procesního vývoje a obsahu napadených rozhodnutí
4. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a doplnění a z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 6 C 241/2020 se podává, že vedlejší účastník podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jeho a stěžovatelky k nemovitým věcem v katastrálním území S. Jednou z věcí byl pozemek parc. č. X1, na němž stojí garáž. Té se však návrh vedlejšího účastníka netýkal (stěžovatel vymezil předmět vypořádání tak, že jde o "pozemek parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 20 m2, na kterém stojí stavba bez č. p. a č. e., "garáž"), neboť garáž nebyla věcí ve spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka, nýbrž ve výlučném vlastnictví stěžovatelky. Okresní soud přesto výrokem I napadeného rozsudku rozhodl tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k "pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba: bez čp/če, garáž, LV X2" (a dále k pozemku parc. č. X3, jehož součástí je stavba: S. č. p. X4, a k pozemkům parc. č. X5, X6 a X7), zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, na listu vlastnictví X8 pro katastrální územní S. Výrokem II přikázal pozemek parc. č. X1 včetně garáže (a pozemek parc. č. X3 včetně rodinného domu a pozemek parc. č. X5) do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Dále okresní soud rozhodl o přikázání geometrickým plánem vymezeného pozemku parc. č. X6 do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok III) a o přikázání geometrickým plánem vymezeného pozemku parc. č. X7 do výlučného vlastnictví stěžovatelky (výrok IV). Výrokem V uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 475 000 Kč a výroky VI a VII rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
5. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, III, IV, VI a VII potvrdil (výrok I) a ve výroku V jej změnil tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 845 000 Kč (výrok II). Výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a vůči státu.
6. Vedlejší účastník po rozhodnutí krajského soudu postřehl, že okresní soud a krajský soud rozhodly chybně i o garáži na pozemku parc. č. X1, a navrhl dne 6. listopadu 2023 vydání opravného usnesení, kterým by slova "jehož součástí je stavba" byla nahrazena slovy "na kterém stojí stavba". Opravným usnesením č. j. 6 C 241/2020-271 ze dne 10. listopadu 2023 okresní soud návrhu vyhověl. Připustil, že nejde o typickou situaci pro vydání opravného usnesení, ale s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že výjimečně lze i takovou chybu napravit právě postupem podle § 164 občanského soudního řádu. Stěžovatelka usnesení okresního soudu napadla odvoláním. Nezpochybňovala vedlejším účastníkem namítané pochybení okresního soudu, měla ale za to, že náprava cestou opravného usnesení není správným procesním postupem. Krajský soud se s jejím právním názorem ztotožnil a cestu nápravy vady rozhodnutí opravným usnesením neshledal možnou. Usnesením č. j. 37 Co 42/2024-323 ze dne 14. března 2024 proto změnil vyhovující opravné usnesení tak, že návrh na jeho vydání zamítl.
7. Proti rozsudku krajského soudu ve věci samé (ještě před vydáním usnesení krajského soudu o odvolání proti opravnému usnesení) podala stěžovatelka dovolání. Namítala, že okresní soud a krajský soud se chybně domnívaly, že garáž je (jako součást pozemku, na kterém stojí) v podílovém spoluvlastnictví, ač šlo - na rozdíl od pozemku - o její výlučné vlastnictví. Konstitutivně tak napadenými rozhodnutími "vypořádaly" i neexistující spoluvlastnictví ke garáži. Vedlejší účastník to přitom žalobou ani nepožadoval (řízení o vypořádání spoluvlastnictví ke garáži vůbec nezahájil) a ani netvrdil, že je garáž součástí pozemku, který (bez stavby) v podílovém spoluvlastnictví byl. To, že o garáži chybně rozhodl jako by byla součást pozemku, si okresní soud uvědomil až poté, co vedlejší účastník navrhl vydání opravného usnesení. Poukázala tak na nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, protože tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v odvolacím řízení, ačkoliv tak mohla učinit. Pokud se jí proto krajský soud nezabýval, jeho rozhodnutí nemůže spočívat již jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení. Dovolací soud též odmítl námitku stěžovatelky k "nemožnosti opravy rozhodnutí soudu prvního stupně ve znění rozsudku odvolacího soudu opravným usnesením", neboť ta nesměřovala proti dovoláním napadenému rozsudku krajského soudu.
III.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že nemůže být odpovědná za skutečnost, že okresní soud a krajský soud nečetly pečlivě listiny, které byly součástí soudního spisu (zejména žalobu, znalecký posudek a výpisy z katastru nemovitostí), z nichž bylo zřejmé, že garáž není předmětem vypořádání spoluvlastnictví. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vypořádání garáže vedlejší účastník žalobou nenavrhoval a garáž ani nebyla předmětem ocenění znaleckým posudkem. Obecné soudy mylně vycházely z toho, že garáž byla v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka jako součást pozemku parc. č. X1 a rozhodly o vypořádání i garáže. V jejich postupu spatřuje stěžovatelka překvapivost a libovůli při rozhodování. To platí i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu, který stěžovatelce odmítnutím dovolání odňal přístup k soudu. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že porušil zásadu kontradiktornosti řízení, neboť jí nebyla dána možnost repliky k vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání, a namítá nepřezkoumatelnost nákladového výroku pro absenci odůvodnění.
IV.
Vyjádření účastníků řízení
9. Nejvyšší soud setrval na tom, že se podstatou věci (včetně námitky rozhodnutí nad návrh) nemohl zabývat (i kdyby byla důvodná) v důsledku procesního postupu stěžovatelky a obsahu podaného dovolání. Teprve v něm stěžovatelka začala uplatňovat námitky, i když je mohla vznášet i dříve (v této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2073/24 ze dne 20. srpna 2024). K námitce stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení dovolací soud uvádí, že nebyl důvod stěžovatelce vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání zasílat. Případné další podání stěžovatelky (replika) by vzhledem k důvodům, pro které bylo její dovolání odmítnuto, a ke skutečnosti, že lhůta pro podání dovolání již uplynula, nemohlo na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit. Rozhodnutí dovolacího soudu ani není založeno na argumentaci předložené vedlejším účastníkem ve vyjádření k dovolání.
10. Krajský soud možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
11. Okresní soud potvrdil, že při vyhlášení rozsudku došlo k vadné formulaci výroku, v němž bylo uvedeno, že garáž bez č. p. a č. e. "je součástí" pozemku parc. č. X1. Tento nedostatek se pak odrazil také ve výroku I a II písemného vyhotovení rozsudku. Stejně tak i v odůvodnění rozsudku bylo uvedeno nesprávné skutkové zjištění, že garáž je součástí pozemku. Okresní soud zdůrazňuje, že k uvedenému pochybení nedošlo z důvodu v řízení vadně zjištěného skutkového stavu a právního závěru, nýbrž v důsledku mechanické činnosti při formulaci výroku rozhodnutí a jeho písemného vyhotovení. Okresní soud měl za to, že popsané pochybení lze odstranit opravným usnesením podle § 164 občanského soudního řádu, proto návrhu vedlejšího účastníka na opravu vyhověl. Okresní soud potvrdil, že v důsledku jeho rozsudku došlo chybně k přikázání garáže bez náhrady do vlastnictví vedlejšího účastníka, přestože garáž nebyla ve spoluvlastnictví účastníků řízení a vedlejší účastník ji ani neučinil předmětem řízení. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil.
12. Vedlejší účastník poukázal na to, že to byl on, kdo podal návrh na vydání opravného usnesení. Učinil tak nikoli proto, že by měl v úmyslu zhojit své pochybení ohledně nesprávně vymezeného předmětu sporu, ale proto, aby rozhodnutí mohl akceptovat příslušný katastrální úřad. Napadené rozsudky jsou totiž podkladem pro zápis vlastnického práva vedlejšího účastníka do katastru nemovitostí. Vedlejší účastník neměl nikdy v úmyslu nabýt vlastnické právo ke garáži, která byla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, nebyla předmětem vypořádání a nebyla ani oceněna soudem ustanoveným znalcem. Vedlejší účastník vnímá podání odvolání stěžovatelkou proti opravnému usnesení okresního soudu jako ryze účelové s cílem prodloužit řízení. Stěžovatelce nic nebránilo, aby veškeré argumenty týkající se jejího vlastnického práva ke garáži uplatnila v odvolacím řízení. Vedlejší účastník nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, byla to sama stěžovatelka, která svou nečinností způsobila (nyní pro ni negativní) výsledek soudního řízení.
V.
Replika stěžovatelky
13. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupovala správně, když podala proti opravnému usnesení odvolání, neboť po opravě vznikly rozpory mezi odůvodněním a výroky napadených rozsudků. Neměl-li vedlejší účastník v úmyslu nabýt vlastnické právo ke garáži, nic mu nebránilo podat dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť mohl předvídat, že tuto vadu nelze opravit opravným usnesením. Nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že musela námitky uplatnit již v odvolacím řízení. Její výlučné vlastnictví garáže bylo od počátku řízení veřejně dostupnou informací, k níž mají soudy povinnost přihlížet podle § 980 občanského zákoníku ve spojení s § 121 občanského soudního řádu.
VI.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda stěžovatelka v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany práv, které jí právní řád poskytuje. Obecné soudy rozhodovaly o něčem, o čem vedlejší účastník ani nezahájil řízení, ač k zahájení řízení návrhu bylo třeba. Nabízí se proto otázka, zda bylo možné domáhat se odstranění uvedené vady řízení žalobou pro zmatečnost pro důvod uvedený v § 229 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, tedy pro absenci návrhu na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba. Podle ustálené judikatury mající oporu v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1793/99 ze dne 30. listopadu 1999 zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2002, překročí-li soud v rozporu s § 153 odst. 2 občanského soudního řádu návrh účastníka a přisoudí mu více, či něco jiného, než čeho se domáhal, nejde o vadu zmatečnosti [§ 229 odst. 1 písm. d), resp. původně písm. e) občanského soudního řádu], nýbrž o jinou vadu řízení. Ústavní stížnost je vzhledem k uvedenému přípustná.
VII.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do jejich rozhodovací činnosti je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu v nyní posuzované věci došlo.
17. Ústavní soud se k rozhodnutím nad návrh vyjádřil např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2780/08 ze dne 5. května 2009 (N 109/53 SbNU 369). Takový postup odvolacího soudu označil za porušení jedné ze základních zásad civilního procesu - zásady dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium), jež je zakotvena mj. v § 153 odst. 2 občanského soudního řádu. Současně - s odkazem i na starší judikaturu uvedl, že soud nemůže v občanském soudním řízení (až na stanovené výjimky) žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 286/95 ze dne 6. června 1996 (N 44/5 SbNU 371)]. Na porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako na porušení práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. prosince 1997 (N 160/9 SbNU 381)] a rovněž práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny; žalovaný totiž činí procesní úkony v řízení, jehož předmět je zásadně vymezen právě petitem žaloby. Ústavní soud také již dříve konstatoval, že nepřípustná modifikace petitu ve své podstatě upírá žalovanému (účastníkům obecně) možnost zaobírat se předmětem řízení žalobou nevymezeným a rozhodnutí činí překvapivým.
18. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil zásadu, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. srpna 2004 (N 114/34 SbNU 187), sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. května 2005 (N 100/37 SbNU 355) či sp. zn. III. ÚS 2482/14 ze dne 9. dubna 2015 (N 76/77 SbNU 129)].
19. Okresní soud ve vyjádření sám připustil, že došlo k vadné formulaci výroku a odůvodnění, čímž okresní soud překročil žalobou řádně vymezený předmět sporu (rozsah nemovitých věcí, které měly být předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka). Předmětem vypořádání spoluvlastnictví svévolně učinil i garáž ve výlučném vlastnictví stěžovatelky. Tuto vadu nenapravil ani krajský soud, který výroky I a II rozsudku okresního soudu, v nichž se nesprávně hovoří o garáži jako součásti pozemku, na kterém stojí, potvrdil (namísto toho, aby v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil), a ani Nejvyšší soud.
20. Okresní soud tedy rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke garáži, aniž by to vedlejší účastník navrhoval, tedy aniž by pro rozhodnutí o takové věci vůbec zahájil řízení (§ 79 odst. 1 věta první občanského soudního řádu), nebyly splněny ani podmínky pro rozhodnutí nad návrh (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu). Nedostatek podmínek pro rozhodnutí o něčem, co nebylo navrhováno, měl zkoumat a promítnout do svého rozhodnutí krajský soud z moci úřední (§ 103 ve spojení s § 211, 212a, 219a a 221 občanského soudního řádu).
21. Napadené rozhodnutí krajského soudu sice výslovně nezmiňuje, že podmínky pro rozhodnutí o něčem, co nebylo navrhováno, byly splněny, avšak je třeba je vnímat tak, že implicitně podmínky považuje za splněné. Jinak by totiž nemohl ohledně garáže rozhodnutí okresního soudu potvrdit.
22. Namítala-li pak stěžovatelka nedostatek podmínek pro rozhodnutí o něčem, co nebylo žalobou navrhováno, v dovolání, měl se tím Nejvyšší soud, pokud takovou vadu nepovažuje za zmatečnostní vadu, zabývat. Dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu totiž potvrdilo rozhodnutí okresního soudu, které je v extrémním (příkrém) rozporu s obsahem samotné žaloby (návrhu na zahájení řízení) a spisu a došlo jím k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny) a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud potvrzením rozhodnutí okresního soudu implicite tuto neústavnost stvrdil, byť měl správně i bez odpovídající námitky v tomto rozsahu napadené rozhodnutí zrušit. Neposkytl-li Nejvyšší soud ústavně zaručenému právu stěžovatelky dostatečnou ochranu, přestože jej stěžovatelka na skutečnosti, v nichž porušení dotčeného práva spočívalo, adresně upozornila, postupoval v rozporu s čl. 4 Ústavy.
23. Rozhodne-li soud prvního stupně o něčem, o čem žalobce nezahájil řízení a co tedy vůbec nenavrhoval, a nejde-li ani o výjimku, kdy smí rozhodnout nad návrh či o něčem jiném, než je navrhováno, a odvolací soud takové rozhodnutí potvrdí, je v jeho rozhodnutí implicitně zahrnuto, že posuzoval podmínky pro takové rozhodnutí soudu prvního stupně a posoudil je za splněné. Namítne-li pak dovolatel v dovolání, že splněny nebyly, je dovolací soud, nepovažuje-li takovou vadu za zmatečnostní, povinen se takovou námitkou zabývat a dovolání posoudit jako přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení takové právní otázky (implicite) stojí.
24. K námitkám stěžovatelky k rozhodnutí o nákladech řízení: Ústavní soud ruší nákladové výroky již jen pro jejich akcesorický vztah k rušeným částem výroků o věci samé a již z tohoto důvodu je ústavněprávní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení nadbytečný.
25. Z důvodu, že Ústavní soud částečně vyhovuje ústavní stížnosti již z jiného důvodu, je pak také nadbytečné vyjadřovat se k námitce stěžovatelky, že k zásahu do jejích práv došlo tím, že jí vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání nebylo zasláno na vědomí.
26. Vedlejšímu účastníkovi lze dát za pravdu, že stěžovatelce nic nebránilo, aby argumenty týkající se vlastnického práva ke garáži uplatnila již výslovně v odvolacím řízení. Protože tak neučinila, vznikly tak jí i vedlejšímu účastníkovi zbytečné náklady řízení spojené s vadným rozhodnutím o garáži. To však není důvod, aby v této specifické situaci jejím ústavně zaručeným právům odepřel ochranu Nejvyšší soud. Pokud se tak stalo, pak musel zasáhnout Ústavní soud.
VIII.
Závěr
27. Obecné soudy v extrémním (příkrém) rozporu s obsahem žaloby a žalobního návrhu (jakož i tvrzeními stran, údaji v katastru nemovitostí a obsahem znaleckých posudků) rozhodly o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci (garáži), aniž by to vedlejší účastník jako žalobce vůbec návrhem na zahájení řízení (žalobou) navrhoval. Šlo o věc ve výlučném vlastnictví stěžovatelky a spoluvlastnictví k ní netvrdil ani vedlejší účastník ani stěžovatelka a neplynulo ani z katastru nemovitostí jako veřejného seznamu ani z obsahu spisu. Obecné soudy tak rozhodly o něčem, co vedlejší účastník jako žalobce neučinil předmětem řízení, přičemž zde ani nebyly dány podmínky pro rozhodnutí nad návrh, ani obecné soudy netvrdí opak. Obecné soudy tak svévolně zrušily "spoluvlastnictví" k věci, ač ta byla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, a přikázaly ji jako součást pozemku, kterou však nebyla, do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka.
28. Obecné soudy tím zasáhly do stěžovatelčina práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny).
29. Z výše popsaných důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a konstatoval porušení práv stěžovatelky částmi napadených rozsudků, jak jsou uvedeny ve výroku I nálezu.
30. Podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu pak Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu, a to jen v části týkající se garáže a pro akcesoritu i nákladů řízení.
31. O počátečním pochybení okresního soudu není sporu, sám okresní soud je přiznává, avšak bylo a je napravitelné krajským soudem. Ústavní soud tak i s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení nepovažuje za nutné zatížit řízení tím, že věc vrátí zpět až soudu prvního stupně. Krajský soud může pochybení napravit sám tak, že zruší výroky I a II rozsudku okresního soudu v části, kterou bylo zrušeno spoluvlastnictví i ke garáži a kterou byla garáž přikázána do vlastnictví vedlejšího účastníka, a řízení v tomto rozsahu zastaví, předmětem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak zůstane (vedle dalších nemovitých věcí) pozemek parc. č. X1, na kterém (pouze) stojí garáž, nikoli tedy včetně garáže. Současně rozhodne i o nákladech řízení před obecnými soudy (všech tří stupňů), neboť řízení se u něj bude končit.
32. Stěžovatelka navrhovala zrušit napadená rozhodnutí jako celek, Ústavní soud však shledal důvody ke kasačnímu zásahu jen v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku. Koneckonců ani stěžovatelka Ústavnímu soudu k širšímu zásahu argumentaci nenabídla. Ve zbylé části tak Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
33. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US