// Profipravo.cz / Rozhodnutí 08.11.2024
ÚS: Nevyhovění návrhu na zastavení již skončené exekuce
I. Pokud se obecný soud při svém právním posouzení bez jakéhokoli odůvodnění odchýlí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, poruší tím právo účastníka řízení na soudní ochranu.
II. Skutečnost, že obecný soud ústavně pochybil při posouzení otázky, na jejímž posouzení daný případ z ústavního hlediska nezávisí, obecně nezakládá důvod ke zrušení jeho rozhodnutí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1867/23, ze dne 25. 9. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Shrnutí podstaty případu
1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá otázkou, zda obecné soudy nevyhověním stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce nepostupovaly protiústavně. Soudy odůvodnily nezastavení exekuce tím, že ještě před podáním návrhu na její zastavení byla vymáhaná povinnost vymožena a podmínky pro zastavení již skončené exekuce nebyly splněny. Stěžovatel však namítá, že soudy exekuci zastavit měly, protože byla vedena a provedena šikanózně a protože byl od placení vymáhané pohledávky ještě před skončením exekuce osvobozen v insolvenčním řízení.
II. Dosavadní průběh řízení
2. Městská policie uložila stěžovateli v roce 2006 blokovou pokutu ve výši 2 500 Kč. Protože stěžovatel tuto pokutu včas neuhradil, byla v roce 2009 k jejímu vymožení nařízena exekuce.
3. Ještě před skončením exekuce bylo se stěžovatelem zahájeno insolvenční řízení, v rámci něhož byl stěžovatel v roce 2021 osvobozen od placení dosud neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení.
4. Exekuce následně skončila vymožením, protože stěžovatelova matka dne 26. 5. 2022 uhradila soudnímu exekutorovi částku 10 400 Kč, čímž vymáhanou peněžitou povinnost v plné výši uhradila.
5. Stěžovatel podal dne 30. 5. 2022 návrh na zastavení exekuce. Od splnění vymáhané povinnosti byl podle něj osvobozen v insolvenčním řízení. Přesto byla exekuce zcela neoprávněně a nezákonně provedena mobiliární exekucí.
6. Okresní soud řízení o tomto návrhu nenapadeným rozhodnutím zastavil. Pohledávka, její příslušenství a všechny náklady již byly vymoženy, a proto podle okresního soudu nelze rozhodnout o zastavení exekuce. Podmínkou řízení o návrhu na zastavení exekuce je podle Nejvyššího soudu nařízená a trvající exekuce (viz usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 7. 2022 č. j. 9 Nc 6416/2009-82).
7. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu nenapadeným rozhodnutím zrušil. Okresní soud při svém rozhodování nezohlednil, že exekuci lze výjimečně zastavit i poté, co skončila vymožením. Krajský soud proto okresnímu soudu vrátil věc k dalšímu řízení s pokynem provést dokazování ohledně toho, zda nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce i navzdory jejímu vymožení (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 8. 2022 č. j. 5 Co 925/2022-110).
8. Okresní soud poté návrh na zastavení exekuce napadeným rozhodnutím zamítl. Na pohledávku za nezaplacenou blokovou pokutu se podle něj osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nevztahuje, neboť ji nelze zahrnout do žádné z kategorií uvedených v tomto ustanovení. Jde o pohledávku z mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, kterou v insolvenčním řízení nelze uspokojit [viz § 170 písm. d) insolvenčního zákona]. Soudní exekutor proto v provádění exekuce mohl pokračovat.
9. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a s jeho odůvodněním se ztotožnil. Smyslem osvobození od placení pohledávek podle něj není prominutí správní sankce za protiprávní jednání uvedené v § 170 písm. d) insolvenčního zákona (shodně viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 20 Cdo 88/2021-69 či rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 19 Co 258/2019). Ve věci navíc neexistují důvody pro zastavení již provedené exekuce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2325/2006).
III. Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti posledním dvěma uvedeným rozhodnutím. Ta podle něj odporují preambuli Ústavy České republiky, Listině základních práv a svobod (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1), Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) a Protokolů, které na ni navazují.
11. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:
a) Bloková pokuta je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, a pohledávka na její zaplacení tak patří mezi pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují [viz § 170 písm. d) insolvenčního zákona a sbírková usnesení Vrchního soudu ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012, či usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 234/2009-39]. Na tento druh pohledávek přitom dopadá osvobození podle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3509/2010). Ve věci tak byly naplněny podmínky pro zastavení této neoprávněné a nezákonné exekuce.
b) Napadená rozhodnutí porušují principy předvídatelnosti soudního rozhodnutí, dobré víry a materiálního právního státu (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 3221/11, I. ÚS 2216/09 a I. ÚS 2050/11), náležitosti dokazování a odůvodnění soudního rozhodnutí (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2766/15) a povinnost chránit vlastnictví a právo na spravedlivý proces (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a I. ÚS 3523/11).
c) Okresní soud rozhodl v rozporu se závazným rozhodnutím krajského soudu, které bylo ve věci dříve vydáno (viz bod 7 tohoto nálezu).
d) Obecné soudy přehlédly, že v právně obdobném případě jiný krajský soud rozhodl, že osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona dopadá i na pokutu za správní delikt uloženou dlužníku do rozhodnutí o úpadku a že opodstatňuje zastavení exekuce (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 14 Co 131/2019). Jelikož ve zmíněném i posuzovaném případu vystupuje stejný exekutorský úřad a obdobný oprávněný, nabízí se spekulace, že byla exekuce vedena a provedena šikanózně. To by mělo vést k jejímu zastavení a ovlivnit rozhodování o náhradě nákladů exekuce.
e) Soudní exekutor postupoval šikanózně i proto, že za účelem vymožení částky 2 500 Kč zvolil ihned exekuci prodejem movitých věcí, což zatížilo exekuci náklady, které by jinak nevznikly.
f) Hlavní město Praha nepřihlásilo pohledávku do insolvenčního řízení.
g) Stěžovatel nemohl dva měsíce používat své bankovní účty, protože byly postiženy exekutorem.
IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření zbylým účastníkům řízení, tedy okresnímu soudu, krajskému soudu a hlavnímu městu Praze. Ti navrhli ústavní stížnosti nevyhovět. Krajský soud ve svém vyjádření shrnul odůvodnění svého rozhodnutí a trval na tom, že jeho závěry neodporují stěžovatelem zmíněnému rozhodnutí, podle něhož se v insolvenčním řízení zásadně neuspokojují nezaplacené blokové pokuty [viz bod 11 písm. a) tohoto nálezu].
13. Stěžovatel v replice setrval na své argumentační pozici.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda měly obecné soudy ústavní povinnost vyhovět stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce, která již dříve skončila vymožením.
15. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí proto může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že ačkoli napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené základní právo, výjimečně shledal, že nejsou dány důvody k jejich zrušení.
V.1 K bagatelnosti předmětu sporu
17. Předmětem projednávaného sporu je peněžní částka v bagatelní výši. Částka, kterou stěžovatelova matka plně uhradila vymáhanou peněžitou povinnost, činila 10 400 Kč. Napadená rozhodnutí vydaná v řízení o zastavení exekuce následně stěžovateli uložila povinnost nahradit protistraně náklady řízení v celkové výši 4 183,80 Kč. Ve sporu tak jde o částku 14 583,80 Kč, která je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Tato skutečnost je přitom pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí podstatná.
18. Ústavní soud při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).
19. Nepřiznání bagatelního nároku již kvůli jeho výši zpravidla nedosahuje intenzity, která by byla schopna porušit ústavně zaručená základní práva či svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
20. Zároveň ale platí, že bagatelnost sporu nelze hodnotit pouze podle výše sporné částky. V rámci tohoto posuzování se zvažuje i to, nakolik má daná ústavněprávní otázka relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24, bod 20; III. ÚS 308/21, bod 18; III. ÚS 3725/13, bod 33).
21. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje za vhodné věcný přezkum napadených rozhodnutí připustit. Ve věci totiž vyvstala pochybnost, zda se soudy při posouzení otázky, zda osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona dopadá i na pohledávky uvedené v § 170 insolvenčního zákona, neodchylují od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na jejímž dodržování je kvůli nejednotnosti soudní praxe v této otázce a časté bagatelnosti dovolání v obdobných případech obzvlášť silný zájem.
V.2 K ústavnosti nezastavení již skončené exekuce
22. Podle dlouhodobé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla nutnou podmínkou řízení o návrhu na zastavení exekuce nařízená a trvající exekuce (blíže viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1536/21, bod 19). Později se však Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že exekuci lze zastavit i navzdory tomu, že již skončila (blíže viz např. jeho usnesení sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, 20 Cdo 4312/2007, 21 Cdo 3266/2013 a 26 Cdo 1663/2015).
23. Ústavní soud se přezkumem rozhodnutí vydaných v řízení o zastavení již skončené exekuce opakovaně zabýval (viz rozhodnutí uvedená v následujícím bodě). Za hlavní smysl tohoto procesního postupu označil snahu "zabránit zjevným nespravedlnostem zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy - navíc - exekučním titulem byl rozhodčí nález" (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1536/21, bod 19; II. ÚS 2833/21, bod 24).
24. Zastavení již skončené exekuce je podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu namístě pouze "ve výjimečných případech" (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1536/21, bod 18 a 34; II. ÚS 2833/21, bod 24). Důvodem je mimo jiné to, že jde o průlom v dosavadním chápání exekučního řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1536/21, bod 18). Nejen proto je zastavování již skončených exekucí přijímáno částí právní nauky i praxe kriticky (viz např. Podrazil, Š. Zastavení exekuce skončené vymožením. In: Zemandlová, A., Holas, J., Janovec, M. COFOLA 2023: část 3. Brno: Masarykova univerzita, 2023, strany 184 až 204 a nález sp. zn. I. ÚS 1343/20, body 35 až 36).
25. Rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno návrhu na zastavení již skončené exekuce, Ústavní soud dosud zrušil jen v několika případech - a to například tehdy:
* když soudy zamítly návrh na zastavení exekuce, ačkoli byl návrh na její nařízení zjevně šikanózní, protože při jeho podání bylo zcela zřejmé, že je povinný připraven plnit a potřebuje k tomu pouze součinnost oprávněného (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14),
* když soud dostatečně nevypořádal relevantní námitky a přesvědčivě neodůvodnil, proč se neřídil judikaturou, podle níž lze zastavit exekuci i po jejím skončení, pokud byla vedena na základě exekučního titulu, který byl od počátku nezpůsobilý (viz nález sp. zn. I. ÚS 1343/20, bod 33 a 37),
* když se soudy nezabývaly tvrzenou nemravností exekuce a nezohlednily, že exekutor zastavil exekuci, ačkoli k tomu neměl pravomoc a ačkoli byly návrhy oprávněných na její zastavení zcela zjevně účelové (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1536/21, body 39 až 40; II. ÚS 2833/21, body 27 až 28), nebo
* když Nejvyšší soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí a odmítl jím dovolání jako objektivně nepřípustné, přestože podle jiného možného výkladu objektivně přípustné bylo (viz nález IV. ÚS 2939/23, bod 40).
26. Ústavní soud konstatuje, že k žádnému z těchto pochybení ve stěžovatelově věci nedošlo. Nic takového ostatně netvrdí ani samotný stěžovatel, který tuto judikaturu ve svých podáních opomíjí. Podle Ústavního soudu navíc v jeho případu nenastala ani žádná jiná vada, která by byla srovnatelná s povahou či významem již popsaných vad a která by opodstatňovala závěr o nutnosti zrušit napadená rozhodnutí.
27. Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti dvě námitky, které podle něj měly vést k zastavení již skončené exekuce. Namítá, že od placení vymáhané pohledávky byl osvobozen v insolvenčním řízení (viz část V.2.1 nálezu) a že exekuce byla vedena a provedena šikanózně (viz část V.2.2 nálezu).
V.2.1 K námitce, že stěžovatel byl od placení vymáhané pohledávky osvobozen
28. První námitkou, kterou stěžovatel uvádí ve prospěch zastavení již skončené exekuce, je ta, že byl od placení vymáhané pohledávky osvobozen v insolvenčním řízení. Osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona totiž podle něj dopadá i na pohledávky podle § 170 insolvenčního zákona - tedy i na pohledávky z mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka podle písm. d) tohoto ustanovení. Soudy však dospěly k závěru, že se osvobození na tuto pohledávku nevztahuje.
29. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že napadená rozhodnutí v tomto ohledu odporují závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i odborné literatury (viz body 30 až 31 níže). Nesouhlasí s ním ale v tom, že bylo nezastavení již skončené exekuce kvůli tomuto rozporu v daném případě protiústavní (viz body 32 až 40 níže).
30. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona dopadá i na pohledávky vyjmenované v § 170 insolvenčního zákona (viz např. jeho sbírkové rozsudky sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 ze dne 24. 11. 2010 či 29 ICdo 110/2021 ze dne 25. 8. 2022, bod 60 podbod 8, nebo jeho sbírková usnesení sp. zn. 29 Cdo 3782/2020 ze dne 28. 4. 2022, bod 42, či 29 Cdo 1252/2021 ze dne 31. 8. 2022, bod 54). Soudy rozhodující v nyní projednávané věci se přitom s těmito rozhodnutími mohly seznámit, neboť byla vydána a zveřejněna ještě před vydáním napadených rozhodnutí.
31. Závěr, že se osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona vztahuje i na pohledávky uvedené v § 170 insolvenčního zákona, má jednoznačnou podporu i v odborné literatuře [viz např. Sprinz, P. a Chytil, P. § 414. In: Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 18; Hásová, J., Moravec, T. Insolvenční řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 234; Kulková, R., Erbsová, H. § 414. In: Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1044].
32. Obecné soudy byly povinny tento závěr při svém rozhodování zohlednit. Zájem na tom, aby se s judikaturou Nejvyššího soudu seznámily, byl přitom v daném případě obzvlášť významný. Stěžovatel obecné soudy na závěry prvního z citovaných rozsudků Nejvyššího soudu opakovaně upozorňoval (viz bod 18.4 podání na straně 120, vyjádření jeho zástupce na jednání na stranách 160 až 162, bod 16.4 podání na straně 177 a bod 28.4 podání na straně 184 spisu vedeného Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. 9 Nc 6416/2009). Proti rozhodnutí krajského soudu navíc nebylo kvůli bagatelnosti předmětu řízení přípustné dovolání, a Nejvyšší se tak k tomuto případu nemohl vyjádřit [viz § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Rozhodovací praxe nižších soudů nadto není při posuzování této otázky jednotná, což je skutečnost, na kterou stěžovatel během řízení poukazoval a kterou ve svém rozhodnutí uznal i okresní soud (viz strana 1 až 2 rozhodnutí krajského soudu a bod 16 rozhodnutí okresního soudu).
33. Tím, že se obecné soudy ani navzdory těmto okolnostem s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu neseznámily a bez jakéhokoli odůvodnění se od ní odchýlily, porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (viz první výrok tohoto nálezu). Jeho součástí je totiž i povinnost soudu respektovat ustálenou rozhodovací praxi vrcholného soudu, zásadně se vypořádat s námitkami, které na tuto praxi upozorňují, a řádně odůvodnit, proč se od ní odchyluje (k této otázce podrobněji viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1132/22, body 32 až 34; II. ÚS 1292/21, bod 17; I. ÚS 1343/20, zejména body 25 až 27). Ústavní soud považoval za závažné též to, že soudy svůj postoj nepřehodnotily ani s postupem času, jak vyplývá z jejich vyjádření k ústavní stížnosti.
34. Ačkoli se napadená rozhodnutí v tomto ohledu odchylují od závěrů Nejvyššího soudu, podle Ústavního soudu to neopodstatňuje jejich zrušení. Soudy se sice otázkou, zda osvobození podle § 414 insolvenčního zákona dopadá i na pohledávky podle § 170 insolvenčního zákona, zabývaly a dospěly k nesprávným závěrům, ale pro výrok rozhodnutí bylo zásadní, zda v daném případě existovaly důvody pro využití výjimečného postupu v podobě zastavení již skončené exekuce.
35. Jinými slovy, Ústavní soud nezpochybňuje, že následkem osvobození od placení pohledávky podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona by při dosud trvající exekuci vedené k jejímu vymožení mělo být zastavení exekuce [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3749/2023 či jeho usnesení sp. zn. 20 Cdo 2755/2018, bod 46]. Odlišnou a v posuzované věci stěžejní otázkou však je, zda tato skutečnost musí v daném případě vést z ústavního hlediska k zastavení exekuce i tehdy, pokud již skončila vymožením. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
36. Ústavní soud ve svých úvahách vycházel z toho, že zastavení již skončené exekuce je podle judikatury vrcholných soudů výjimečným nástrojem. Z jejich rozhodovací praxe vyplývá, že ne všechny vady, které by v době před skončením exekuce opodstatňovaly její zastavení, jsou důvodem k zastavení exekuce i po jejím skončení. Jinými slovy, zastavení již skončené exekuce neslouží a ani nemá sloužit k odstranění každé vady exekučního řízení (viz rozhodnutí v bodech 23 až 25 tohoto nálezu).
37. Ústavní soud přihlédl i k tomu, že pohledávka, od jejíhož placení je dlužník osvobozen, podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nezaniká a v exekučním řízení se na ni uplatní stejný režim "pouze" jako na pohledávku, u níž byla účinně vznesena námitka promlčení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3075/2022 či 29 Cdo 3509/2010 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17, bod 14).
38. Nezastavení exekuce navíc v daném případě nedosahuje svou povahou ani významem závažnosti nedostatků, kvůli nimž Ústavní soud v obdobných případech napadená rozhodnutí zrušil (viz bod 24 tohoto nálezu). Potřeba závažného pochybení je přitom v této věci zvlášť důležitá, neboť předmětem sporu je peněžní částka ve výši 14 583,80 Kč, která je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní a jejíž odepření může být protiústavní jen ve výjimečných případech (viz body 17 až 21 tohoto nálezu).
39. Ústavní soud po zvážení všech skutkových okolností a právních argumentů dospěl k závěru, že nezastavení již skončené exekuce v tomto případě protiústavní nebylo, a proto stěžovatelově návrhu na zrušení napadených rozhodnutí nevyhověl.
40. Ústavní soud zdůrazňuje, že tento případ posuzoval a mohl posuzovat pouze z hlediska ústavnosti [viz čl. 88 odst. 2 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Výše uvedené závěry proto nevylučují, aby obecný soud v jiném řízení rozhodl, že je ze zákonného hlediska nutné exekuci v daném případě zastavit.
V.2.2 K námitce, že exekuce byla vedena a provedena šikanózně
41. Stěžovatel dále ve prospěch zastavení již skončené exekuce namítal, že byla vedena a provedena šikanózně.
42. Ústavní soud potvrzuje, že exekutor vydal exekuční příkaz prodejem movitých věcí (dne 21. 8. 2009) velmi krátce po vydání usnesení o nařízení exekuce (dne 13. 8. 2009) (viz strany 5 až 6 spisu Exekutorského úřadu Praha 5 vedeného pod sp. zn. 067 EX 40465/09). K pokusu o provedení tohoto způsobu exekuce však podle spisu přistoupil až dne 26. 5. 2022. Do té doby se neúspěšně pokoušel vymoci pohledávku srážkami ze mzdy. Následný pokus o provedení exekuce prodejem movitých věcích, při němž došlo k dobrovolnému vymožení vymáhaného plnění, nelze proto považovat za neúčelný. Exekuce v době jejího skončení nebyla zatížena žádnými zbytečnými náklady, neboť se výše vymáhané částky - včetně nákladů exekuce - od doby nařízení exekuce prodejem movitých věcí v roce 2009 do jejího skončení v roce 2022 prakticky nezměnila (viz strany 43 až 44 soudního spisu a strana 85 exekutorského spisu).
43. Odpověď na otázku, zda osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona dopadá i na pohledávky podle § 170 insolvenčního zákona, navíc nebyla v době pokusu o provedení exekuce jednoznačná (na rozdíl od následného rozhodování soudů). Na jejím zodpovězení panoval spor v soudní praxi (viz na jedné straně např. rozhodnutí zmiňovaná exekutorem na straně 25 soudního spisu a na straně druhé např. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 47 C 58/2017-37, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 17 Co 20/2021, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 14 Co 131/2019). K této otázce v dané době neexistovala ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (z rozhodnutí uvedených v bodě 30 tohoto nálezu bylo veřejně dostupné jen první z nich).
44. Podle Ústavního soudu by proto bylo s ohledem na tehdejší právní stav příliš příkré uzavřít, že exekutor postupoval při posouzení této otázky a následném provedení exekuce šikanózně. Tento závěr přitom činí i s vědomím rozhodnutí jiného krajského soudu, na které stěžovatel odkazuje [viz bod 11 písm. d) tohoto nálezu].
45. O tom, že exekutor v tomto ohledu při vedení a provedení exekuce nepostupoval šikanózně, svědčí i to, že bezprostředně po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek (ze dne 15. 12. 2021) o tomto rozhodnutí informoval exekuční soud (dne 17. 12. 2021).
46. Soudní exekutor v tomto sdělení sice uvedl, že exekuci sám nezastavil, protože se podle něj zmíněné osvobození "na pohledávku z neuhrazené pokuty v blokovém řízení nevztahuje", což podpořil odkazy na rozhodnutí nižších soudů. Zároveň však dodal, že pokud by "exekuční soud tento právní názor nesdílel, nechť bere tento přípis jako podnět k zastavení exekuce" (viz strany 19 až 20 soudního spisu).
47. Soud následně exekutorovi písemně sdělil, že s jeho názorem souhlasí a že není důvod "exekuci v současné době zastavit" a "naopak je nutné pokračovat v jejím provádění" (viz strana 23 soudního spisu). K provedení exekuce po vydání rozhodnutí o osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek tak exekutor přistoupil až poté, co o tomto rozhodnutí proaktivně informoval exekuční soud. Ten vzal tuto skutečnost na vědomí a s pokračováním v provádění exekuce výslovně souhlasil.
48. Za všech těchto okolností nelze podle Ústavního soudu s ohledem na stěžovatelovy námitky důvodně tvrdit, že byla exekuce vedena či provedena šikanózně.
VI. Závěr
49. Obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu, neboť v nich vyslovily závěr, který odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, se kterou se neseznámily a neaplikovaly ji. Svůj postoj navíc nerevidovaly ani ve vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud proto výrokem I tohoto nálezu konstatoval porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Jeho návrh na zrušení napadených rozhodnutí však výrokem II zamítl, jelikož nezastavení již skončené exekuce, které bylo podstatou tohoto řízení, ani navzdory tomuto pochybení protiústavní nebylo (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US