// Profipravo.cz / Rozhodnutí 16.08.2024
ÚS: Opomenutí vyjádření v důsledku administrativního pochybení
Dojde-li technickou či organizační chybou administrativního systému soudu k chybnému posouzení skutkového stavu věci (in concreto důkazní návrhy byly založeny do spisu až po nařízeném soudním jednání, i když byly doručeny soudu den před tímto jednáním), nastane porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1) a práva na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3) Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1105/24, ze dne 10. 7. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 34 C 159/2022 se podává, že městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že návrh stěžovatelky, aby jí byl Šimon Franko povinen zaplatit částku ve výši 5 330 Kč, se zamítá (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV).
3. Městský soud shledal, že jelikož obsahem spisu nebyla prokázána tvrzení uvedená v žalobě stran týkající se vzniku pohledávky a stěžovatelka pro svou neúčast u jednání soudu nemohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), městský soud žalobu pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene v celém rozsahu zamítl. Pro úplnost městský soud uvedl, že dne 17. 1. 2024 bylo městskému soudu doručeno podání stěžovatelky, kterým doplnila svá skutková tvrzení; označené podání se však do dispozice samosoudce dostalo až po vyhlášení rozsudku ve věci samé.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebylo přihlédnuto k jejímu vyjádření, v němž namítala zásadní tvrzení a navrhovala důkazy k jejich prokázání. V důsledku tohoto postupu soud bezdůvodně jednal ve prospěch žalovaného, ač měl vycházet také z tvrzení stěžovatelky a jí k tomu přiložených důkazů. Skutečnost, že městský soud vypořádal námitky pouze jedné strany sporu, a nikoliv již obranné námitky druhé strany, které zcela opomenul, zakládá porušení procesní rovnosti stran.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhů
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky
6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení a žalovanému.
7. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že je skutečností, že podání stěžovatelky ze dne 17. 1. 2024 bylo doručeno do datové schránky městského soudu dne 17. 1. 2024 ve 14:46 hodin, nicméně do faktické dispozice soudce se - nikoliv záměrně, leč z technických důvodů (daných velikostí městského soudu, množstvím podání, které je třeba denně zpracovat a počtem zaměstnanců, kteří toto mají v náplni práce) - dostalo až po jednání dne 18. 1. 2024. Městský soud k němu tedy při svém rozhodování nepřihlížel, což lze samozřejmě bez dalšího posoudit jako vadu řízení.
8. Žalovaný se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).
9. Vyjádření městského soudu bylo stěžovatelce zasláno na vědomí a k případné replice. Ta v ní uvedla, že souhlasí s názorem městského soudu, že nepřihlédnutí k vyjádření stěžovatelky je vadou řízení, tato vada má krom toho za následek nepříznivé rozhodnutí ve věci, neboť ve vyjádření se stěžovatelka vypořádala s důvody, pro které byla žaloba zamítnuta.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 5 330 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj.) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však bohužel Ústavní soud shledal v nyní souzené věci.
13. V posuzované věci je nesporné (viz č. l. 65 až 72 a zejména úřední záznam na č. l. 71 strana druhá spisu městského soudu sp. zn. 34 C 159/2022 a také obsahově totožné tvrzení stěžovatelky a městského soudu), že stěžovatelka zaslala vyjádření k výzvě soudu den před nařízeným jednáním městského soudu (tj. 17. 1. 2024 ve 14:46 hodin), když nařízené jednání se konalo dne 18. 1. 2024 ve 13:00 hodin, nicméně uvedené vyjádření s přílohami se dostalo do dispozice samosoudce až dne 19. 1. 2024 ráno.
14. Jak je z výše uvedeného zjevné, nebyly stěžovatelčiny důkazní návrhy a její tvrzení včas vytištěny z elektronického systému a založeny do spisu v listinné podobě. Tento nedostatek způsobil, že městský soud při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z důkazů založených ve spisu a měl za to, že stěžovatelka žádné důkazy soudu nepředložila, což však objektivně neodpovídalo skutečnosti. V tomto postupu spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť obecný soud musí věnovat pozornost všem skutečnostem, které jsou důležité pro jeho rozhodování. Je nerozhodné, že se důkazní návrhy stěžovatelky nedostaly včas v listinné podobě do sféry dispozice příslušného soudce městského soudu, neboť oběh písemností je věcí vnitřní organizace práce každého soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 689/05 ze dne 21. 6. 2006 (N 126/41 SbNU 575)]. Z ústavněprávního hlediska lze považovat postup soudu při nakládání s důkazními návrhy za bezdůvodné opomenutí, což představuje pochybení, jež má ústavněprávní relevanci pro posouzení řádného dodržení pravidel při zjišťování skutkového stavu věci samé [srov. nález ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2841/15 (N 2/80 SbNU 31)]. Ústavní soud v této souvislosti musí zdůraznit, že uvedená skutečnost není pochybením konkrétního soudce městského soudu, ale toto pochybení může být způsobeno možným nedostatečným materiálním a personálním zajištěním obecných soudů ze strany příslušných orgánů státní správy.
15. Zrušením napadeného rozsudku se městskému soudu otevírá možnost napravit svůj postup v důkazním řízení a vypořádat se s důkazy navrženými stěžovatelkou a jejími argumentačními tvrzeními za dodržení všech ústavních procesních principů.
VI.
Závěr
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá než uzavřít, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušena ve výroku nálezu uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené soudní rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
17. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první téhož zákona upustil.
Autor: US