// Profipravo.cz / Rozhodnutí 17.09.2021

ÚS: Nedostatečné odůvodnění zamítnutí zastavení exekuce

Mezi tzv. kvalifikované vady je nutno zařadit nejen případy, kdy obecné soudy v procesu interpretace a aplikace podústavního práva nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, ale také (což je v posuzovaném případě podstatné), když se z hlediska principů řádně vedeného soudního řízení dopustí neakceptovatelné libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny). Ta může spočívat i v nedostatečném odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1644/21, ze dne 24. 8. 2021

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a princip rovnosti podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 25 EXE 238/2019 se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozhodl takto: "Návrh povinného (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele - poznamenal Ústavní soud) ze dne 26. 8. 2019 na zastavení exekuce nařízené pověřením soudního exekutora, vydaným Okresním soudem ve Zlíně pod č. j. 25 EXE 238/2019-16 ze dne 6. 2. 2019, se zamítá." Okresní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by rozhodčí smlouva, na základě níž byl vydán v exekučním řízení vykonávaný titul, byla sjednaná neplatně. Určovala totiž konkrétního rozhodce a splňovala požadavky na rozhodčí smlouvu kladené z pohledu transparentnosti. Rozhodce měl podle okresního soudu ve věci pravomoc rozhodnout a rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem. Smluvní pokutu i sjednané úroky z prodlení okresní soud neshledal s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, na niž v napadeném rozhodnutí odkázal, za nepřiměřené.

3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Okresní soud totiž dospěl ke zcela odpovídajícím skutkovým i právním závěrům. Pro posouzení okolností, při jejichž splnění by bylo nutno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu exekuci z rozhodčího nálezu zastavit, okresní soud správně hodnotil eventuální (ne)mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovatelem a právním předchůdcem oprávněné (oprávněnou je nyní společnost TORSION Invest a. s.). Všechna podstatná smluvní ujednání úvěrové smlouvy byla přiměřená, a to jak v rozsahu týkajícím se sjednaných úroků z jistiny ve výši 20 % za sjednané období 13 měsíců, kdy - přepočteno na období jednoho roku - úroková sazba činila 18,46 %, což je podle krajského soudu sazba nijak se nevymykající obecně uznávaným judikatorním závěrům ohledně přiměřenosti sjednaných úroků. Rovněž tak celkové náklady ve výši 10 800 Kč za poskytnutý úvěr včetně administrativního poplatku krajský soud nepovažoval za nepřiměřené ve smyslu referenční judikatury, když celková procentní roční sazba nákladů na daný úvěr činila 90,46 % z poskytnuté jistiny. Nepřiměřeným krajský soud neshledal ani mezi stranami úvěrové smlouvy sjednaný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně. Krajský soud neměl konečně pochybnost o tom, že by si právní předchůdkyně oprávněné nedostatečně zvážila schopnost stěžovatele úvěr splatit, což krajský soud dovodil z toho, že stěžovatel splatil téměř polovinu jemu poskytnuté jistiny. Krajský soud se tak podle svého názoru úvěrovou smlouvou zabýval jak v jejích dílčích částech, tak komplexně, přičemž neshledal důvody pro závěr, že by v projednávané věci byla dána některá ze zákonných podmínek pro zastavení exekuce, tedy že by byly dány podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatele.

4. Pro úplnost je třeba uvést, že krajský soud stěžovatele poučil o podmínkách přípustnosti dovolání, ovšem následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021 č. j. 20 Cdo 737/20 21-95 odmítnuto, neboť směřovalo proti usnesení, jímž krajský soud rozhodoval o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost je ovšem ze zákona [podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")] dovolání nepřípustné. Na této okolnosti nemůže ničeho změnit ani nesprávné poučení ze strany krajského soudu. S ohledem na ustálenou nálezovou judikaturu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1687/17 ze dne 23. 8. 2017 (N 155/86 SbNU 577); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz] nicméně posuzoval zdejší soud dodržení lhůty k podání ústavní stížností až od doručení shora zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu, jelikož stěžovateli nemůže jít k tíži chybné poučení, kterého se mu dostalo od krajského soudu, a pokud by za této situace ústavní stížnost směřující proti usnesení odvolacího soudu odmítl pro opožděnost, dopustil by se protiústavního odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae).

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména upozorňuje, že na základě úvěrové smlouvy mu byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, když ovšem celkové náklady daného spotřebitelského úvěru se skládaly z administrativního poplatku, z úroku ve výši 20 % a dále z úplaty, která však v úvěrové smlouvě není nijak definovaná a ve svém důsledku dosahuje výše 7 350 Kč. Podle stěžovatele takto úvěrovou smlouvu právní předchůdkyně oprávněné koncipovala proto, aby zakryla skutečnost, že úroková sazba je ve skutečnosti pětkrát vyšší, než úvěrová smlouva výslovně uvádí. Smluvní úrok tak není uváděných 18,46 % ročně (resp. 20 % na období 13 měsíců), ale ve skutečnosti dosahuje výše 101,96 % ročně. Uvedená částka 7 350 Kč pak podle stěžovatele nemůže představovat ani úplatu podle § 499 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), neboť právní předchůdkyně oprávněné žádné náklady s rezervací finančních prostředků v období mezi sjednáním smlouvy a skutečným poskytnutím úvěru nevznikly, jelikož finanční prostředky byly stěžovateli vyplaceny při podpisu úvěrové smlouvy. Přiměřeností uvedené úplaty, která měla podle oprávněné představovat plnění ve smyslu § 499 obchodního zákoníku, se však obecné soudy vůbec nezabývaly a jejich rozhodnutí jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná. Obecné soudy rovněž vůbec nezohlednily závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), v němž Ústavní soud zdůraznil, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které vědomě poškozují práva svých klientů, jimž poskytují úvěry. Už z toho důvodu mělo být v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelovu návrhu vyhověno a exekuční řízení mělo být zastaveno. Obecné soudy rovněž nedostály své povinnosti plynoucí z nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 (N 32/92 SbNU 334) a nehodnotily, zda právní předchůdkyně oprávněné důsledně posoudila úvěruschopnost stěžovatele. Pro posouzení stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce měly obecné soudy vzhledem k okolnostem věci rovněž nařídit jednání, což však neučinily.

II. Vyjádření účastníka řízení

6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření okresnímu soudu, krajskému soudu i oprávněné jako vedlejšímu účastníkovi řízení.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřil okresní soud, a to tak, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za neoprávněnou s tím, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ani princip rovnosti nebyly nikterak zkráceny. Krajský soud rovněž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

8. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil.

9. Za této situace platí fikce, že se vedlejší účastník tohoto postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, jelikož byl v tomto smyslu poučen.

10. Vyjádření okresního a krajského soudu Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť neobsahuje žádný věcný argument, na který by stěžovatel mohl případně zareagovat.

III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud nejprve konstatuje, že se v dané věci jedná o tzv. bagatelní spor (proto ostatně také byla dána soudní výluka dovolání, viz shora).

12. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale uvádí, že samotná bagatelnost výše částky, o níž byl veden spor předcházející podání ústavní stížnosti, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 157/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 150/82 SbNU 379), bod 11]. Současně ovšem platí, že bagatelnost sporu nelze hodnotit jen pouze podle výše částky, které se spor týkal. Vedle kvantitativního hlediska se totiž při posuzování bagatelnosti uplatňuje i hledisko kvalitativní. Dle nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), bod 33, se v rámci tohoto posuzování hodnotí kromě intenzity porušení základních práv i to, nakolik má ústavněprávní otázka, která v daném případě vyvstala, relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů (tzn. lze dovodit přesah vlastních zájmů stěžovatele). Současně i bagatelní věc může povyšovat na ústavní úroveň okolnost, že existuje potřeba dodržovat dřívější ústavněprávní výklad obdobných případů. Právě takovýto přesah v dané věci přitom podle Ústavního soudu zjistitelný je a proto se daným případem zabýval meritorně i navzdory zmíněné bagatelnosti sporované částky.

13. Dále je nutno uvést, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

14. Mezi tzv. kvalifikované vady je přitom nutno zařadit nejen případy, kdy obecné soudy v procesu interpretace a aplikace podústavního práva nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, ale také (což je v posuzovaném případě podstatné), když se z hlediska principů řádně vedeného soudního řízení dopustí neakceptovatelné libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny). Ta může spočívat i v nedostatečném odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

15. Jak totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádného procesu. Dodržování povinnosti přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnit rozhodnutí má totiž zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit již zmíněnou libovůli; chybí-li proto v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale v řadě případů také neústavnost. Proto jsou obecné soudy povinny se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s důkazními návrhy účastníky řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu.

16. Právě požadavkům na přezkoumatelné odůvodnění a na vypořádání všech uplatněných námitek obecné soudy v právě hodnocené věci podle přesvědčení Ústavního soudu zcela nedostály a zatížily tak vydaná rozhodnutí protiústavním deficitem. Poměrně podrobně se totiž sice věnovaly přiměřenosti jednotlivých parametrů úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem jako úvěrovaným a mezi společností Jet Money, s. r. o. jako úvěrující (právní předchůdkyně oprávněné), tzn. zejména zkoumaly výši administrativního poplatku, smluvené úrokové sazby i výši smluvní pokuty.

17. Plnění, jež sama právní předchůdkyně oprávněné ve svém vyjádření k odvolání stěžovatele (srov. č. l. 54) označuje za úplatu podle § 499 obchodního zákoníku (tzn. zjednodušeně řečeno jako náklad na zajištění finančních prostředků pro období mezi sjednáním úvěrové smlouvy a okamžikem vlastního čerpání úvěru), se však již podrobněji nezabývaly. Přitom je zjevné, že i tato úplata ve výši 7 350 Kč představuje z pohledu stěžovatele jako úvěrovaného (posléze v exekučním řízení povinného) náklad i vzhledem k původní jistině 15 000 Kč nikoliv zanedbatelný, který má jistě vliv na hodnocení kritéria celkové přiměřenosti zátěže vyvolaného úvěrovou smlouvu pro stěžovatele a není sporu o tom, že rovněž ujednání o úplatě obsažené v úvěrové smlouvě podléhá hodnocení ze strany soudů. V tomto směru je třeba plně přisvědčit argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.

18. Přitom i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) odkazovaném samotnou oprávněnou (byť ta jej ve svých podáních směřovaných soudům poněkud dezinterpretuje tak, že poplatky sjednané smluvními stranami přímo ve smlouvě nepodléhají přezkumu z hlediska přiměřenosti) je uvedeno, že při posuzování konkrétního úvěrového vztahu musí obecné soudy vážit mezi přílišným paternalistickým (ochranářským) přístupem ke slabší smluvní straně na straně jedné a přeceňováním autonomie vůle na straně druhé. Při hledání pomyslného těžiště mezi oběma právě zmíněnými a svým způsobem krajními přístupy musí obecné soudy posuzovat úvěrovou smlouvu jako celek, nikoliv jen její jednotlivé - byť třebas i podstatné - parametry. Opačný přístup by totiž mohl vést k nežádoucímu efektu, že úvěrující by striktně dodržoval meze dané mu judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pro jednotlivé instrumenty smlouvy (smluvní úrok, smluvní pokutu atp.), ač smlouva jako celek by byla nepřiměřená.

19. Z tohoto úhlu pohledu tak v ústavní stížností napadených usneseních okresního a krajského soudu chybí odpovídající reakce na stěžovatelovu námitku, obsaženou v návrhu na zastavení exekuce i v odvolání (srov. č. l. 24 a 39), že celková procentní roční sazba nákladů na úvěr není 90,46 %, jak uvádí krajský soud v odst. 23 odůvodnění svého rozhodnutí, ale 187,6 %. To je podstatný rozdíl z hlediska hodnocení předmětné smlouvy s požadavkem dobrých mravů; stejně jako je značný rozdíl mezi částkou 150 Kč, která byla spojena s uvedením úvěrové smlouvy, jež byla ve svém důsledku předmětem přezkumu ve věci zamítavého a předchůdkyní oprávněné odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13, a částkou 565 Kč, která představuje měsíční náklad ve smyslu odkazovaného § 499 obchodního zákoníku.

20. Lze závěrem shrnout, že Ústavní soud tímto nálezem obecným soudům otevírá prostor k tomu, aby se mohly přiměřeností úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a právní předchůdkyní oprávněné znovu zabývat, a to právě i z hlediska, zda při zohlednění úplaty jako jednoznačného nákladu na straně stěžovatele spojeného s úvěrem právní předchůdkyně oprávněné skutečně řádně zhodnotila úvěruschopnost stěžovatele jako úvěrovaného (dlužníka) ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zda předmětná smlouva o úvěru je souladná s dobrými mravy, a to i při zohlednění těch aspektů, které obecné soudy v odůvodněních napadených usnesení pominuly.

21. S přihlédnutím k podstatě tohoto nálezu se Ústavní soud již nezabýval otázkou, zda s ohledem na důvody k zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 o. s. ř., a vzhledem k okolnostem případu bylo nutné k posouzení stěžovatelova návrhu nařizovat jednání. Zmíněný procesní aspekt si totiž obecné soudy posoudí znovu samy při opětovném hodnocení stěžovatelova návrhu, a to zejména s ohledem na to, aby skutečně důsledně mohly reagovat na všechna stěžovatelova tvrzení.

22. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení okresního a krajského soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků a bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů