// Profipravo.cz / Rozhodnutí 03.05.2019
ÚS: K požadavku právní jistoty při rozhodování ve shodných věcech
Pokud Nejvyšší soud odmítl věcně projednat podané dovolání s dominantním argumentem, že jeho přípustnost je podle zákona založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoliv na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jiným rozsudkem jiného odvolacího soudu, přičemž však prokazatelně již znal výsledek dovolacího řízení o tomto „jiném rozsudku jiného odvolacího soudu“, který ovšem konstatoval nesprávnost jeho právního názoru, dopustil se nepřípustného formalismu a odepření přístupu k soudu. Povinnost sjednocovat judikaturu ve věcech týkajících se podústavního práva přitom nepřísluší Ústavnímu soudu, ale obecným soudům, zejména a právě Nejvyššímu soudu. V pochybnostech a hraničních případech proto Nejvyšší soud má hledat způsoby, jakými sjednotí judikaturu obecných soudů, namísto hledání způsobů pro procesní odmítnutí dovolání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3236/18, ze dne 9. 4. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele, kterým byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 7. 2015, č. j. 7 C 47/2015-70, zamítající žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po žalované (společnost Tokad, s. r. o.) zaplacení částky 380.083,30 Kč včetně blíže specifikovaného úroku z prodlení z titulu nesprávného vyúčtování dodávky tepla za rok 2011. Sporná částka měla podle názoru stěžovatele představovat bezdůvodné obohacení, které žalovaná získala na jeho úkor.
4. Zatímco obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele z důvodu, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl již promlčen, přičemž však tento soud dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna k jednostrannému zvýšení ceny tepelné energie; městský soud rozsudek prvního stupně sice potvrdil, ale současně dovodil, že se smluvní strany platně dohodly [v čl. III. (Cenová doložka) přílohy č. 1 (Cenové ujednání) ke smlouvě o dodávce tepelné energie č. 1/2009], že sjednaná cena tepelné energie je pouze cenou předběžnou a může být následně jednostranně měněna, a to mj. v závislosti na dodaném množství tepelné energie, což dle názoru odvolacího soudu odpovídá i postupům Energetického regulačního úřadu vyjádřeným v jeho cenových rozhodnutích. Městský soud pro úplnost zdůraznil, že závěr o neplatnosti smluvního ujednání umožňujícího dodavateli jednostranné zvyšování dříve sjednané ceny, dovozený Nejvyšším soudem s odkazem na ustanovení § 56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") ve vztahu ke spotřebitelům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5205/2007 ze dne 8. 12. 2009), je v nyní projednávané věci nepoužitelný, neboť stěžovateli, jakožto právnické osobě, nemůže být přiznáno postavení spotřebitele. Městský soud uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že stěžovatel splnil svou smluvní povinnost a zaplatil předmětnou fakturu č. 7/2012, nemohlo dojít na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení a stěžovateli tak nevzniklo právo na jeho vydání.
5. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, v němž v otázce vymezení předpokladů přípustnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně výše uvedenému rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, neboť vztah ze smlouvy o dodávce tepelné energie mezi stěžovatelem, který je co do právní formy společenstvím vlastníků jednotek, a žalovanou, je vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Stěžovatel je sice právnickou osobou, avšak při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Jednostranné zvyšování ceny tepla ze strany žalované, coby dodavatele, resp. podnikatele, je dle názoru stěžovatele vyloučené. Stěžovatel v dovolání v této souvislosti zdůraznil, že "právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu nejen s právním posouzením soudu prvního stupně, ale i s dřívějším rozhodnutím Městského soudu v Praze ve skutkově zcela shodné věci, ve které bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 20/2015. [Městský soud v tomto rozsudku uvedl, že ujednání o cenové doložce považuje za neurčité a proto neplatné ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž za platně sjednanou považoval ve shodě se soudem nalézacím výchozí cenu ve výši 525 Kč/GJ]. V této věci podal dovolání žalovaný [společnost Tokad, s. r. o.], o kterém doposud nebylo rozhodnuto."
6. Jak bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, když obsáhle odůvodnil, mj. s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s nosným důvodem shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5205/2007. Stěžovatel coby právnická osoba totiž nemohl ve smlouvě o dodávce tepelné energie vystupovat v postavení spotřebitele. Z uvedeného závěru ovšem vyplynulo, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, což současně vyloučilo stěžovatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dále uvedl, že "přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je zjednodušeně řečeno založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (popř. tím, že jde o právní otázku v jeho rozhodovací činnosti doposud nevyřešenou), a nikoli na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem jiného odvolacího soudu. Sluší se poznamenat, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, a částečně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení."
II. Argumentace stěžovatele
7. Proti tomuto usnesení nyní stěžovatel brojí předkládanou ústavní stížností, v níž opakovaně uvádí, že "tím, že mu v právním vztahu plynoucím ze smlouvy o dodávkách tepla nebyla poskytnuta ochrana jako spotřebiteli, došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních práv." Stěžovatel se dále domnívá, že "tím, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou platnosti cenové doložky [...] došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních práv. Městský soud v Praze na základě toho, že cenovou doložku posoudil jako platnou, dospěl k závěru, že společnost Tokad byla oprávněna cenu tepla zvýšit." Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že tento závěr městského soudu je v rozporu s jiným rozhodnutím Městského soudu v Praze, resp. je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které bylo vydáno až poté, co stěžovatel podal dovolání.
III. Vyjádření účastníka řízení
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud.
9. Nejvyšší soud pouze konstatoval, že neshledal ve svém procesním postupu žádná pochybení, která by zakládala porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že z tohoto vyjádření neplyne nic, co by již nebylo obsahem vyžádaného spisu, resp. napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, Ústavní soud je nepředal stěžovateli k replice.
10. Žalovaná společnost Tokad, s. r. o., se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřila, čímž se konkludentně vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze došlo-li v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
13. Jak vyplývá z výše podané rekapitulace předchozího průběhu řízení a obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že mu nepřiznal postavení spotřebitele a nezabýval se otázkou platnosti cenové doložky.
14. Co se týká první námitky, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že pojem "spotřebitel", jenž byl v soukromoprávní linii zakotven do právního řádu s účinností od 1. 1. 2000 novelou občanského zákoníku č. 367/2000 Sb. (spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti), jež v nyní projednávané věci představuje použitelný právní rámec, musí být vykládán tzv. eurokonformním způsobem. Požadavek na eurokonformní výklad národního práva v souladu s čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a judikaturou Soudního dvora EU je v judikatuře Ústavního soudu považován za princip, podle kterého mají být národní právní předpisy, včetně Ústavy, interpretovány v souladu s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu [srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)]. Nejvyšší soud zcela správně odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 1. 2001ve spojených věcech Cape Snc proti Idealservice Srl (C-541/99) a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl (C-542/99), z nějž jednoznačně plyne, že pojem "spotřebitel" obsažený ve směrnici Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jež byla do českého právního řádu transponována právě výše zmíněným zákonem č. 367/2000 Sb., musí být vztažen výlučně na fyzické osoby; a contrario je tedy vyloučeno rozšíření definice spotřebitele na právnické osoby. Nejvyšší soud tedy neměl jinou možnost, než předpoklad přípustnosti, založený na stěžovatelově tvrzení o možnosti rozšíření definice spotřebitele rovněž na právnické osoby, odmítnout. Tuto námitku, opakovaně předkládanou rovněž v nyní projednávané ústavní stížnosti, proto musí ze stejných důvodů odmítnout rovněž zdejší soud.
15. Ve druhé otázce, týkající se přípustnosti dovolání ohledně platnosti cenové doložky, se však zdejší soud s Nejvyšším soudem neztotožnil a dospěl k závěru, že námitky předkládané stěžovatelem jsou důvodné. Jak bude totiž dále vysvětleno, výsledek proběhnuvšího řízení není slučitelný s předchozími judikatorními závěry Nejvyššího soudu, což s přihlédnutím ke specifičnosti vzniklé situace (obecné soudy rozhodovaly v totožné věci, tj. věci týkající se stejných nároků uplatňovaných stejnými účastníky, avšak diametrálně odlišně), nemůže Ústavní soud akceptovat.
16. S ohledem na výše uvedené je přitom zřejmé, že Ústavní soud Nejvyššímu soudu primárně nevytýká způsob posouzení přípustnosti dovolání. Nepřehlédl totiž, že stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění této obligatorní náležitosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. V celé řadě svých rozhodnutí přitom Ústavní soud potvrdil, že tento mimořádný opravný prostředek musí vymezení předpokladů přípustnosti obsahovat, mj. proto, že k jeho podání je povinné zastoupení advokátem, jehož úkolem je seznámit se s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda ve věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (srov. zejména stanovisko pléna Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb., a tam citovanou judikaturu).
17. Ústavní soud si je rovněž vědom okolnosti, že stěžovatel rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v dovolání nezmínil a odkázal toliko na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím jiného odvolacího soudu (resp. jiného senátu stejného soudu). Nejvyššímu soudu lze proto do značné míry přisvědčit v tom směru, že v nyní projednávaném případě stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že argument rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu je nyní předkládán v ústavní stížnosti. Stěžovatel sice upřesňuje, že shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán až poté, co podal dovolání, a logicky tak na něj nemohl odkázat, nicméně nelze vyloučit, že mohl poukázat i na relevantní dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, jež by potvrzovala jím předkládaný právní názor.
18. V nyní projednávaném případě je však podle přesvědčení Ústavního soudu podstatné, že si byl samotný Nejvyšší soud vědom skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež stěžovatel napadl dovoláním, prokazatelně odporuje předchozím judikatorním závěrům dovolacího soudu (mj. vydaným v řízení týkajícím se vyúčtování dodávek tepla za rok 2010, a tedy v řízení se stejnými účastníky). Jak totiž vyplývá ze shora podané rekapitulace dosavadního průběhu řízení, Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení výslovně odkázal na shora citovaný rozsudek ze dne 25. 4. 2017, č. j. 28 Cdo 3618/2015-254, v němž ovšem uvedl (srov. s. 4), že "dovolací soud rovněž [...] zaujal závěr, že požadavku na určité vymezení smluvní ceny neodpovídá stanovení ceny jako ceny předběžné [...] v takovém případě totiž nejsou smluvní strany v okamžiku uzavření kupní smlouvy schopny jednoznačně rozpoznat výši skutečné kupní ceny; požadavek, aby kupní cenu bylo možné zcela nepochybně určit již v době uzavření kupní smlouvy, tedy není naplněn, a kupní smlouvu proto za takovýchto podmínek nelze platně uzavřít." Nejvyšší soud proto v citovaném rozsudku dovodil, že související závěr odvolacího soudu o určitém, a tudíž platném dojednání ceny dodané tepelné energie výchozí částkou 525 Kč/GJ, neobstojí.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu vydané v nyní projednávaném případě (týkajícím se vyúčtování dodávek tepla za rok 2011) však vychází z odlišného právního názoru, jenž akceptuje, že sjednaná cena tepelné energie je pouze cenou předběžnou. Odvolací soud totiž uvádí (srov. s. 5), že "ujednání v čl. III. "Cenová doložka" o možnosti změnit cenu tepelné energie v závislosti na množství dodaného tepla je platné, a [stěžovatel] byl proto povinen změněnou cenu žalované uhradit."
20. V řízení o jedné a téže věci, tj. věci týkající se stejného nároku, založeného na stejném smluvním ujednání a uzavřeným mezi stejnými účastníky, tak obecné soudy dospěly ke zcela odlišným právním závěrům. Zatímco v soudním řízení týkajícím se vyúčtování dodávek tepla za rok 2010 Nejvyšší soud konstatoval, že nedošlo k platnému sjednání kupní ceny, a to ani ve vztahu k výchozí částce 525 Kč/GJ, přičemž s takto vysloveným právním názorem vrátil věc soudu prvního stupně; v řízení souvisejícím s vyúčtováním dodávek tepla za rok 2011, jež je přezkoumáváno v nyní projednávané ústavní stížnosti, byl pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu aprobován názor, že cenová doložka byla sjednána platně, což dodavateli tepelné energie umožnilo v konečném vyúčtování přihlédnout k případným změnám (např. změně cen paliv) a navýšit výchozí předběžnou cenu 525 Kč/GJ. Tento výsledný stav nejednoty judikatury, jenž je apriorně ústavně nekonformní, však nemůže Ústavní soud akceptovat.
21. Ústavní soud totiž připomíná, že rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí. Ústavní soud již v minulosti podotkl [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391) ze dne 8. 11. 2016], že materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota jsou ovlivňovány nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Ústavní soud v minulosti též opakovaně zdůraznil, že rovnost v právech, vyplývající z čl. 1 věty prvé Listiny, zakládá právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva (srov. nález sp. zn. II. ÚS 550/18 ze dne 22. 5. 2018).
22. Shora předestřeným ústavním požadavkům však Nejvyšší soud v nyní projednávaném případě nedostál, neboť odmítnutím stěžovatelova dovolání zapříčinil stav, v rámci kterého byla ve skutkově i právně shodné věci, tj. ve věci týkající se stejných nároků a stejných osob, vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí, z nichž jedno je konečné (nyní napadené odmítací usnesení Nejvyššího soudu) a druhé co do vysloveného právního závěru dovolacího soudu závazné pro nalézací soud, jemuž byla věc vrácena. Nejvyšší soud přitom měl a mohl tomuto nežádoucímu výsledku jednoduše zabránit tím, že by využil svých pravomocí v oblasti sjednocování judikatury. Jak se totiž podává z obsahu spisu, dovolání podal stěžovatel v nyní projednávané věci dne 18. 8. 2016 (č. l. 151), takže samozřejmě ještě nemohl argumentovat rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, č. j. 28 Cdo 3618/2015-254, kterým byl přezkoumáván shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 20/2015-234. Právě na tento rozsudek Městského soudu v Praze však stěžovatel v dovolání výslovně poukázal.
23. Pokud tedy za dané procesní situace Nejvyšší soud odmítl věcně projednat podané dovolání s dominantním argumentem, že jeho přípustnost je podle zákona založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoliv na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jiným rozsudkem jiného odvolacího soudu, přičemž však prokazatelně již znal výsledek dovolacího řízení o tomto "jiném rozsudku jiného odvolacího soudu", který ovšem konstatoval nesprávnost jeho právního názoru, dopustil se nepřípustného formalismu a odepření přístupu k soudu. Povinnost sjednocovat judikaturu ve věcech týkajících se podústavního práva přitom nepřísluší Ústavnímu soudu [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), či IV. ÚS 299/18 ze dne 29. 1. 2019], ale obecným soudům, zejména a právě Nejvyššímu soudu, což potvrzuje a vyžaduje nejen zákonná úprava (srov. např. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), ale rovněž judikatura zdejšího soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018). Tohoto svého dominantního úkolu si je ostatně dobře vědom i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 716/2010 ze dne 25. 1. 2012). V pochybnostech a hraničních případech, kterým byla i nyní rozhodovaná věc, proto Nejvyšší soud má hledat způsoby, jakými sjednotí judikaturu obecných soudů, namísto hledání způsobů pro procesní odmítnutí dovolání.
V. Závěr
24. Ústavní soud tedy uzavírá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil základní právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
25. Tímto zrušovacím nálezem Ústavní soud otevírá procesní prostor pro to, aby Nejvyšší soud znovu posoudil dovolání podané stěžovatelem, a to zejména s ohledem na naplnění shora předestřeného ústavního principu stejného rozhodování ve stejných věcech a sjednocovací funkce judikatury Nejvyšším soudem.
Autor: US