// Profipravo.cz / Náklady řízení 28.03.2025
ÚS: Náhrada nákladů v řízení o vydání náhradních pozemků
Při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o vydání náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, které zčásti končilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, musí soud náležitě vyhodnotit, z jakého důvodu bral žalobce – v každém jednotlivém případě – žalobu zpět a zda lze žalobci vzhledem k okolnostem přičíst zavinění za zastavení řízení (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Pokud tak nečiní, zatíží své rozhodnutí vadou, jež může mít ústavní rozměr (takto již např. nález sp. zn. IV. ÚS 3063/21 ze dne 19. července 2022, bod 25).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3048/24, ze dne 28. 1. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí podstaty nálezu
1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá ústavními požadavky na rozhodování o nákladech řízení ve věcech, v nichž soudy rozhodují o žalobě na nahrazení projevu vůle k převodu náhradního pozemku k uspokojení restitučního nároku. Vydá-li soud rozhodnutí, které je v extrémním rozporu s tím, jak řízení proběhlo, poruší tím ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Skutkové okolnosti a obsah rozhodnutí obsahujícího napadený výrok
2. Stěžovatelka a M. Z. (žalobci) podali k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít s nimi dohodu o bezúplatném převodu pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě).
3. Mezi vedlejší účastnicí a žalobci byl spor o rozsah dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců. Podstatou tohoto sporu bylo, zda některé z pozemků, které byly původně odňaty právním předchůdcům žalobců, mají být oceněny jako zemědělské, nebo jako stavební. Vedlejší účastnice evidovala restituční nárok žalobců ve výrazně menší výši, neboť vycházela z ocenění pozemků jako zemědělských.
4. Žalobci v žalobě označili sedm pozemků, které požadovali jako náhradní za svůj dosud neuspokojený restituční nárok.
5. V průběhu řízení byly tři z požadovaných pozemků rozsudkem obvodního soudu v jiném řízení vydány jiné oprávněné osobě. Žalobci v návaznosti na informaci o tomto rozsudku vzali žalobu zpět v rozsahu těchto tří pozemků. Usnesením č. j. 20 C 28/2018-167 ze dne 18. března 2020 v tomto rozsahu obvodní soud řízení zastavil.
6. Dále vyšlo v průběhu řízení najevo, že u dalších tří z požadovaných pozemků je v územně plánovací dokumentaci evidována veřejně prospěšná stavba. Žalobci i v rozsahu těchto tří pozemků vzali žalobu zpět a obvodní soud usnesením č. j. 20 C 28/2018-191 ze dne 8. října 2020 řízení v tomto rozsahu zastavil.
7. Řízení bylo nadále vedeno pouze ohledně jednoho z původních sedmi požadovaných pozemků. V tomto rozsahu obvodní soud rozsudkem č. j. 20 C 28/2018-463 ze dne 18. října 2023 žalobcům vyhověl a nahradil projev vůle vedlejší účastnice (výrok I) a uložil vedlejší účastnici uhradit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 330 226,48 Kč.
8. Podle obvodního soudu byly splněny podmínky pro vyhovění žalobě. Soud předně uznal, že pozemky odňaté právním předchůdcům žalobců mají být oceněny jako stavební. Následně konstatoval, že byly splněny podmínky vyžadované judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, tedy že přístup vedlejší účastnice k nim byl liknavý a svévolný. Konečně dospěl obvodní soud k závěru, že žalobci požadovaný pozemek je vhodný k převodu jako náhradní pozemek.
9. Při rozhodování o nákladech řízení vzal obvodní soud v úvahu, že žalobci co do hodnoty převáděných pozemků nebyli zcela úspěšní. Zároveň však zohlednil, že žalobci brali žalobu zpět z důvodů, které nebyly předem zjistitelné v katastru nemovitostí. Podle obvodního soudu nebylo možno spravedlivě požadovat na žalobcích, aby ověřovali faktický stav pozemků, který není zjistitelný jinak než osobním zhlédnutím či před správními orgány. Obvodní soud proto přiznal žalobcům náhradu nákladů ve výši odpovídající plnému úspěchu ve věci a za tarifní hodnotu vzal částku 237 828 Kč, jež odpovídala hodnotě jediného pozemku, který byl na žalobce převeden. Zároveň obvodní soud nepřiznal žalobcům náhradu nákladů řízení za některé procesní úkony vypočtené v bodu 39 rozsudku obvodního soudu.
10. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání vedlejší účastnice. Brojila proti posouzení vhodnosti pozemku k převodu na žalobce.
11. Městský soud v Praze při jednání poučil žalobce, že považuje odvolání za důvodné, neboť sporný pozemek nemá přístup z veřejné komunikace, nahrazení projevu vůle by vedlo k nežádoucím komplikacím a sporům a problematické je i možné využití pozemku pro zemědělské účely.
12. Žalobci navrhli změnu žaloby, jíž městský soud usnesením č. j. 55 Co 82/2024-536 převážně vyhověl (v rozsahu patnácti pozemků) a ve zbylém rozsahu (dvou pozemků) změnu žaloby nepřipustil. Žalobci vybrali pozemky z veřejné nabídky vedlejší účastnice. Ohledně dvou pozemků vedlejší účastnice sdělila soudu, že již byly vybrány jiné osoby a probíhá příprava převodních smluv. Následně vzali žalobci žalobu zpět ohledně pozemku, o němž rozhodoval obvodní soud.
13. Rozsudkem obsahujícím napadený výrok městský soud zastavil řízení v rozsahu pozemku, ohledně něhož vzali žalobci žalobu zpět (výrok I), změnil rozsudek obvodního soudu tak, že nahradil projev vůle vedlejší účastnice uzavřít s žalobci smlouvu o převodu patnácti pozemků (výrok II) a napadeným výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
14. Rozhodnutí o nákladech řízení městský soud odůvodnil tak, že vyšel "z toho, že v rámci prvostupňového řízení žalobci úspěchu nedosáhli, úspěšná byla žalovaná, zatímco v řízení odvolacím po změně návrhu tomu bylo naopak. Proto bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 jak uvedeno ve výroku." (bod 10 rozsudku městského soudu). Jiné odůvodnění rozsudek neobsahuje.
III.
Argumentace stěžovatelky
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká napadenému výroku, že je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Připomíná, že zahájení sporu zapříčinila vedlejší účastnice, neboť odmítla přecenit restituční nárok žalobců. Navíc představuje toto rozhodnutí další majetkovou křivdu, neboť bylo vydáno v řízení, jež mělo směřovat ke zmírnění majetkové křivdy, jež se stala právním předchůdcům stěžovatelky.
16. Stěžovatelka dále vytýká rozsudku městského soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Městský soud nijak nereagoval na rozhodnutí jiných soudů, na něž žalobci upozornili ve vyjádření k odvolání vedlejší účastnice.
17. Stěžovatelka upozorňuje, že z odůvodnění není zřejmé, z čeho městský soud usoudil, že žalobci byli v řízení před obvodním soudem neúspěšní. Nadto v případě rozhodnutí o zastavení řízení je třeba zkoumat, kdo zastavení řízení zavinil, a mělo-li by jít o zavinění žalobců, musela by nevhodnost pozemku k převodu být zřejmá již v okamžiku zahájení řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
19. Ústavní soud zároveň zohlednil, že řízení před soudy se na straně žalobců účastnila stěžovatelka a M. Z. Ústavní stížnost přitom podala výlučně stěžovatelka. V rozsahu, jímž bylo napadeným výrokem rozhodnuto o nákladech řízení mezi vedlejší účastnicí a M. Z., byla proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla potom ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou.
V.
Průběh řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků a soudní spis.
21. Městský soud zdůraznil, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení a je tudíž otázkou, zda stěžovatelkou namítané vady dosahují ústavního významu. Městský soud dále uvedl, že o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu. Stěžovatelka ohledně původně požadovaného pozemku nebyla úspěšná a po poučení se rozhodla pro pozemek jiný. Městský soud tedy vyšel z § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.
22. Vedlejší účastnice upozornila, že Ústavní soud se zpravidla staví k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení rezervovaně, a mimořádné důvody pro kasační zásah Ústavního soudu v nynější věci neshledává. Vedlejší účastnice upozorňuje, že městský soud umožnil žalobcům v průběhu odvolacího řízení změnit žalobu tak, že se předmětem řízení staly zcela jiné pozemky než ty původně požadované. V důsledku tak vedlejší účastnice ztratila jednu instanci. Dále vedlejší účastnice připomněla, že většinu nákladů řízení způsobili žalobci svým urputným lpěním na vydání pozemku, který se nakonec ukázal být nepřevoditelným. Kdyby městský soud zohlednil, že většina nákladů byla vynaložena v řízení před obvodním soudem, v němž žalobci ve výsledku nebyli úspěšní, přicházelo by v úvahu spíše přiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice navrhla odmítnout ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
23. Ústavní soud zaslal stěžovatelčinu ústavní stížnost rovněž M. Z., který vystupoval jako účastník řízení před městským soudem. Ten se k ústavní stížnosti nevyjádřil. V souladu s poučením, kterého se mu dostalo, se má za to, že se v řízení před Ústavním soudem vzdal postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
24. Vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky.
25. Stěžovatelka upozornila, že městský soud podle judikatury Ústavního soudu musel umožnit změnu žaloby v odvolacím řízení týkajícím se vydání náhradních pozemků. Jeho postup tak nelze vnímat jako zvýhodnění stěžovatelky, jak dovozovala vedlejší účastnice. Naopak se však městský soud neřídil judikaturou Ústavního soudu při rozhodování o nákladech řízení, neboť nezkoumal, zda žalobci mohli při zahájení řízení vědět o důvodech, které by způsobily nepřevoditelnost požadovaných pozemků. Stěžovatelka proto setrvala na svém závěru o důvodnosti ústavní stížnosti.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud zpravidla přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. ledna 2019 (N 8/92 SbNU 78), sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. října 2015 (N 186/79 SbNU 111), sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. října 2014 (N 199/75 SbNU 239)].
27. Jako jeden z důvodů pro zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů ve věcech nákladů řízení identifikoval nález sp. zn. III. ÚS 1504/23 ze dne 11. října 2023 také svévolné rozhodnutí soudu, které je vydáno v extrémním rozporu s tím, jak řízení proběhlo. Obdobná situace nastala i v nynější věci.
28. Městský soud připustil změnu žaloby a následně rozhodl rozsudkem, jímž změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobě sice vyhověl, avšak převedl na žalobce jiné pozemky. Žaloba tedy ve výsledku nebyla v žádném rozsahu zamítnuta. Nelze proto mluvit o tom, že by žalobci byli v řízení neúspěšní.
29. Skutečnost, že žalobci v průběhu řízení postupně vzali žalobu zpět ohledně všech sedmi původně požadovaných pozemků, se mohla v rozhodnutí o nákladech řízení projevit výlučně tak, že by městský soud (na rozdíl od soudu obvodního) dospěl k závěru, že žalobci zavinili zastavení řízení.
30. V řízení, jehož předmětem je nahrazení projevu vůle směřujícího k převodu náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku, musí soud náležitě vyhodnotit, z jakého důvodu došlo k jednotlivým částečným zpětvzetím žaloby. Pokud tak nečiní, zatíží své rozhodnutí vadou, jež může mít ústavní rozměr (nález sp. zn. IV. ÚS 3063/21 ze dne 19. července 2022, bod 25).
31. Obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení tak, že po žalobcích nebylo možno spravedlivě požadovat, aby zjišťovali důvody vylučující převoditelnost pozemků, které nebylo možno zjistit z katastru nemovitostí. Obdobné závěry plynou i z rozhodnutí, na která žalobci odkazovali ve vyjádření k odvolání vedlejší účastnice. Jejich argumentace (ve spise na č. l. 496 až 498) odkazuje na řadu soudních rozhodnutí, která řešila obdobnou situaci. Za těchto okolností bylo třeba rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnit mnohem podrobněji, než to učinil městský soud.
32. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatelka nemohla uplatnění svého restitučního nároku dosáhnout jinak než zahájením soudního řízení. Vedlejší účastnice totiž evidovala řádově nižší hodnotu restitučního nároku způsobenou odlišným oceněním nevydaných pozemků, jež byly původně odňaty právním předchůdcům stěžovatelky.
33. Ze všech uvedených důvodů rozhodnutí o nákladech řízení z ústavního hlediska neobstojí a ústavní stížnost je proto důvodná.
VII.
Závěr
34. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
36. V dalším řízení bude povinností městského soudu zabývat se důvody jednotlivých zpětvzetí žaloby a posoudit, zda lze stěžovatelce přičíst zavinění za zastavení řízení (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Již ze shora uvedeného popisu je zřejmé, že rozhodně ne vždy, pokud vůbec někdy. Výsledné rozhodnutí o nákladech řízení musí rovněž zohlednit, že v rozsahu, kde soud rozhodoval o věci samé, byla stěžovatelka v řízení plně úspěšná (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu), neboť její žaloba nebyla v žádném rozsahu zamítnuta (bylo jí buď vyhověno, nebo byla pro zpětvzetí zastavena). Městský soud přitom neopomine na výsledek řízení nahlížet optikou jeho smyslu a cíle, který se promítl i do jeho průběhu (připuštění změny žaloby v odvolacím řízení), tedy dosažení náhradního uspokojení doposud nevypořádaného restitučního nároku v maximální míře.
Autor: US