// Profipravo.cz / Náklady řízení 14.03.2025
ÚS: Určení výše náhrady nákladů řízení
Je-li předmětem řízení výše pojistného plnění za nemajetkovou újmu na zdraví, je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba vycházet z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv podle § 9 odst. 4 písm. a) téhož předpisu. Opačný postup může znamenat porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3004/24, ze dne 28. 1. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2024 č. j. 27 C 27/2020-267 uložil žalované (nyní vedlejší účastnici řízení) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 556 601 Kč (výrok I), výrokem II vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 67 855,50 Kč a výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. V řízení rozhodoval o nároku stěžovatelky na náhradu újmy na zdraví, která jí vznikla při dopravní nehodě, jejímž viníkem byl pojištěnec vedlejší účastnice řízení. Uvedeným rozsudkem obvodní soud rozhodoval, pokud jde o věc samou, o nároku stěžovatelky z titulu bolestného. Původně žalovaný nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění byl vedlejší účastnicí řízení v průběhu řízení téměř plně uspokojen, a proto stěžovatelka v uvedeném rozsahu vzala žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Výrok o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ohledně bolestného (v němž byla stěžovatelka zcela úspěšná), v kombinaci s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť podle obvodního soudu stěžovatelka vzala svoji žalobu částečně zpět pro chování vedlejší účastnice řízení, byť svůj nárok uplatnila důvodně, a proto je vedlejší účastnice řízení povinna hradit stěžovatelce náklady řízení. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení obvodní soud vyšel z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif").
3. O odvolání proti výroku II rozsudku obvodního soudu rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že napadený výrok II potvrdil (výrok I usnesení městského soudu) a výrokem II městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K výroku o náhradě nákladů řízení městský soud uvedl, že předmětem řízení v dané fázi byl již jen nárok na bolestné ve výši 556 601 Kč, a proto i výrok o náhradě nákladů řízení měl být vztažen jen k tomuto nároku. Stěžovatelka totiž již v době zpětvzetí žaloby ohledně nároku na ztížení společenského uplatnění (ohledně kterého vedlejší účastnice řízení stěžovatelce plnila po podání žaloby, a to takřka ve 100% rozsahu) uvedla, že se jí dostalo plnění včetně náhrady nákladů řízení a dále je nepožaduje. Totéž stěžovatelka zopakovala podle městského soudu i v rámci odvolacího řízení, z čehož městský soud dovodil, že se v daném rozsahu náhrady nákladů řízení vzdala. Spornou podle městského soudu tak zůstala jen otázka, zda vzhledem k dané věci je třeba tarifní hodnotu sporu určit z částky 556 601 Kč, tedy z ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu, či zda v daném sporu je tarifní hodnotou částka 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. V tomto směru městský soud uvedl, že si je vědom stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23, nicméně v mezidobí se opět judikatura v daném typu sporu přiklonila k aplikaci náhradního kritéria ve smyslu § 9 advokátního tarifu. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024 sp. zn. 25 Cdo 216/2023 a na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 837/24.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s napadeným usnesením městského soudu nesouhlasí. V její věci měla být tarifní hodnota určena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nikoliv podle náhradního kritéria ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1788/23, jakož i na nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22. Připomíná, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby, a pokud městský soud nálezovou judikaturu nerespektoval, dopustil se libovůle. Zároveň upozorňuje, že nesprávné použití tarifní hodnoty ji poškodilo v majetkové sféře tak, že byla krácena na náhradě nákladů řízení o částku přesahující 140 000 Kč. Proto by Ústavní soud měl napadené rozhodnutí zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníku řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
7. Městský soud zdůraznil, že v dané věci rozhodoval o nákladech řízení podle aktuální judikatury. Proto pro stručnost odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a také na nález sp. zn. I. US 3362/22, který mu ani v době jeho rozhodování nebyl znám.
8. Vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě ani později nevyjádřila.
9. Vyjádření městského soudu Ústavní soud stěžovatelce zaslal, stěžovatelka se nevyjádřila.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)].
11. Ústavní soud zásadně nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení. Přesto v minulosti opakovaně shledal porušení ústavně zaručených práv jednotlivce na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), nerespektoval-li obecný soud kogentní ustanovení podzákonného předpisu upravující výši náhrady nákladů soudního řízení [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671), nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453) či nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2378/20 (N 33/104 SbNU 367)]. To je právě případ stěžovatelky.
12. Při určování výše náhrady za újmu na zdraví, resp. výše pojistného plnění jako peněžité náhrady za takovou újmu, hraje klíčovou roli znalecký posudek, který zohledňuje medicínské aspekty konkrétního případu. Prostor pro uvážení soudu při určení výše náhrady v konkrétním případě je užší než v jiných sporech o ochranu osobnosti, jelikož je významně determinován posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které se promítají právě ve znaleckém posudku. Proto je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, resp. pojistné plnění sloužící k nahrazení této újmy, je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv podle tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech. Tyto závěry vyplývají z nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 a ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22. Ústavní soud je následně jednoznačně vyjádřil v nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 a navázal na ně rovněž v nálezu I. ÚS 3362/22.
13. Ústavní soud si je vědom toho, že v projednávané věci nejde přímo o spor o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, tedy o spor z ochrany osobnosti, ale o spor o výši pojistného plnění. Tedy jde o věc, u níž se tarifní hodnota určuje primárně podle § 8 advokátního tarifu, nikoliv podle § 9 advokátního tarifu. Výše citovaná nálezová judikatura Ústavního soudu je však pro posouzení věci relevantní, neboť se věc týká plnění za újmu na zdraví a lze ji proto vztáhnout i na řízení, kde na straně žalované vystupuje "jen" pojistitel (tj. žalovaná pojišťovna) podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Tento závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 2358/24.
14. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů [viz např. nález ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191)], což platí i pro Ústavní soud [srov. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 77/8 SbNU 243)]. Rozhodnutí Ústavního soudu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování v obdobných věcech, od nichž je možné se odchýlit pouze ve výjimečných a pečlivě odůvodněných případech. Natolik mimořádné důvody Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, a proto následoval nosné závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23, který je skutkově i právně obdobný, stejně jako nález sp. zn. I. ÚS 3362/22 či nález sp. zn. III. ÚS 2358/24.
15. Byť měla být nálezová judikatura Ústavního soudu z roku 2023 a nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23 městskému soudu v době rozhodování známy a městský soud měl tedy prostor k tomu, aby o náhradě nákladů řízení rozhodl na základě § 8 advokátního tarifu, neučinil tak. Namísto toho pro určení náhrady nákladů řízení vycházel z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 advokátního tarifu, ač pro takový postup nebyly ve světle judikatury Ústavního soudu splněny podmínky. Postup zvolený městským soudem se zjevně příčí shora uvedené nálezové judikatuře, aniž by k tomu byl relevantní důvod. Ústavní stížností napadený výrok je proto neústavní.
16. Nad rámec uvedeného Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neobstojí tvrzení městského soudu, že judikatura Ústavního soudu týkající se aplikace náhradní tarifní hodnoty v daném typu sporů není jednotná. Judikatura je v tomto ohledu zcela konzistentní, výslovně se vyrovnala i s odklonem provedeným Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 25 Cdo 216/2023. Pokud městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 837/24, přehlíží, že v daném případně byla odškodňována újma pozůstalého po zemřelých příbuzných. V tehdy posuzovaném případě šlo o spor, v němž soudy určovaly výši nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv člověka na základě volné úvahy podle § 136 o. s. ř. Tedy situace zcela odlišná. Poškození zdraví stěžovatelky bylo i v tomto případě vyčísleno konkrétní částkou vycházející ze znaleckého posudku zpracovaného na základě objektivizovaných hodnot formulovaných mimo jiné v tzv. Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Městský soud proto nepostupoval správně, pokud se nedržel východisek nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 či nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22.
17. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí městského soudu, neboť bylo rozporné s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho závěry reflektují úpravu advokátního tarifu platnou do 31. 12. 2024, podle níž soudy v napadených rozhodnutích postupovaly. Novela advokátního tarifu účinná od 1. 1. 2025 určuje novou výši tarifní hodnoty v případě osobnostních práv s návrhem nemajetkové újmy v § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu tak, že nelze vyloučit aplikaci tohoto ustanovení i na případy řízení o náhradu újmy za bolest a ztížení společenského uplatnění.
18. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US