// Profipravo.cz / Náklady řízení 21.02.2025
ÚS: Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 OSŘ
I na rozhodnutí o nákladech řízení se vztahuje právo na spravedlivý proces, a proto musí splňovat mj. ústavní požadavky na řádné odůvodnění. Při posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se soud musí kromě jiných okolností vypořádat i se zdravotním stavem procesně neúspěšného účastníka řízení, a to nejen fyzickým, ale též duševním, zejména jde-li o pracovní spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu újmy na zdraví vzniklé během pracovního poměru.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1724/23, ze dne 17. 12. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 "Dodatkového protokolu k Úmluvě" (pravděpodobně myšlena Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, pozn. Ústavního soudu). Stěžovatel zároveň namítá porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a dalších dostupných informací se podává, že se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 267 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, resp. újmy na zdraví, která mu měla vzniknout tím, že vedlejší účastnice jako jeho zaměstnavatelka porušovala pracovněprávní předpisy.
3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2022 č. j. 126 C 15/2021-122 žalobu stěžovatele zamítl. Zároveň výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení", neboť i přes plný procesní úspěch vedlejší účastnice shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel podle okresního soudu prokázal, že "trpí ischemickou chorobu srdeční, přičemž na rozvoji tohoto onemocnění se podílí dlouhodobý stres". Stěžovatel se mohl důvodně domnívat, že jeho zdravotní stav negativně ovlivnil způsob výkonu jeho zaměstnání u vedlejší účastnice. Nadto je stěžovatel příjemcem pouze invalidního důchodu a náhrada nákladů řízení by mohla mít "mimořádně nepříznivé dopady do jeho majetkových poměrů". Okresní soud přihlédl též k řádnému několikaletému plnění jeho pracovních povinností u vedlejší účastnice, přičemž dospěl k závěru, že by bylo příliš tvrdé zavázat jej k úhradě nákladů řízení pouze proto, že se neprokázala příčinná souvislost mezi jeho újmou na zdraví a tvrzeným porušováním právních povinností vedlejší účastnice.
4. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Stěžovatel naopak možnost podání opravného prostředku nevyužil. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odvolání vedlejší účastnice vyhověl a náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 81 990 Kč i odvolacího řízení ve výši 1 162 Kč jí napadeným usnesením přiznal. Krajský soud připomněl, že při posouzení možného uplatnění § 150 o. s. ř. je třeba přihlížet "zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení", je tedy třeba zvážit i to, jak by se nepřiznání náhrady nákladů řízení promítlo do majetkových poměrů "úspěšného" účastníka řízení. Důležité jsou proto i "okolnosti, které vedly k zahájení soudního řízení, postoj účastníků v průběhu řízení, charakter uplatněného nároku apod." Naopak § 150 o. s. ř. nemá sloužit ke zmírňování majetkových a sociálních rozdílů mezi procesními stranami. Rozhodnutí o tom, že účastník, který v řízení uspěl, ponese sám své náklady, musí být řádně odůvodněno, např. okolnostmi souvisejícími s předsoudním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.
5. Krajský soud na tomto základě dospěl k závěru, že podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení splněny nebyly. Nesouhlasil, že se žalobce mohl důvodně domnívat, že existuje příčinná souvislost mezi jeho onemocněním a výkonem zaměstnání u vedlejší účastnice, neboť jeho tvrzení nebyla podepřena např. lékařskou zprávou, neprokázalo se ani, že by mu vedlejší účastnice přidělovala práci, ke které nebyl zdravotně způsobilý, nezajišťovala mu vhodné pracovní podmínky nebo jinak porušovala své povinnosti. Za důvody hodné zvláštního zřetele nepovažoval délku zaměstnání, sociální poměry žalobce (bez dalších naléhavých okolností) ani to, že šlo o pracovněprávní spor.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zejména v tom, že krajský soud dostatečně nezkoumal existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. O příčinné souvislosti mezi výkonem zaměstnání a vznikem jeho onemocnění byl přesvědčen, a proto se jej snažil u okresního soudu prokázat, ten však nevyhověl jeho návrhu na zpracování znaleckého posudku. Krajský soud nepřihlédl k jeho zdravotnímu stavu ani k tomu, že stěžovatel trpěl a nadále trpí trvalou duševní poruchou s bludy. Z tohoto důvodu byl již od 8. 4. 2004 uznán plně invalidním a schopným soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek (posudek Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 24. 3. 2004 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 4. 2004). Srdeční onemocnění se u něj přitom projevilo až v průběhu trvání pracovního poměru u vedlejší účastnice. Stejně tak byl během pracovního poměru hospitalizován na psychiatrii. Stěžovatel odkázal na závěry nálezu ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 312/22. Závěrem stěžovatel podotkl, že krajský soud věcně nepřezkoumával rozsudek okresního soudu, neboť stěžovatel nebyl schopen uhradit soudní poplatek. I proto měl krajský soud přihlédnout k jeho majetkovým a sociálním poměrům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu, krajského soudu a vedlejší účastnice. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovateli na vědomí a poskytl mu příležitost k případné replice.
9. Okresní soud ve svém vyjádření ústavní stížnost stěžovatele podpořil. Setrval na odůvodnění uvedeném ve svém rozsudku. Poukázal na to, že prokázání příčinné souvislosti mezi výkonem pracovních povinností a vznikem újmy na zdraví je vždy velmi obtížné. Stěžovateli, který není odborníkem ve zdravotnictví, by ale nemělo být kladeno k tíži, že se domáhal svých práv z pracovněprávního vztahu v přesvědčení, že mu zaměstnavatel způsobil újmu na zdraví. Uložení povinnosti náhrady nákladů řízení ve výši 81 990 Kč a 1 162 Kč může stěžovatele vystavit nebezpečí hmotné nouze. Krajský soud měl zohlednit i to že v pracovněprávních vztazích je zaměstnanec vždy slabší stranou, tím spíše jde-li o osobu v invalidním důchodu.
10. Krajský soud naopak ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Upozornil na to, že "z lékařských zpráv, které jsou součástí spisu, vyplývá, že u žalobce se projevovaly v minulosti v důsledku smíšené poruchy osobností kverulační tendence a projevy ‚sudičství', nicméně v současnosti bez zjevné bludné produkce (viz lékařská zpráva ze dne 25. 5. 2022, č. 1. 69 spisu)". Stěžovatel byl uznán plně invalidním již v roce 2004, což podle krajského soudu taktéž nesvědčí o nutnosti moderace náhrady nákladů řízení.
11. Vedlejší účastnice se ztotožnila se závěry krajského soudu. Psychické ani srdeční onemocnění jí nebyly známy a ani stěžovatel nikdy nepředložil stížnost na náročnost přidělované práce či nevhodné pracovní podmínky. Stěžovatel byl opakovaně shledán zdravotně způsobilým, proto se ani nemohl domnívat, že mezi jeho onemocněními a výkonem pracovních povinností existuje příčinná souvislosti. Stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem a měl tedy být poučen o povinnosti nést náklady řízení v případě neúspěchu.
12. Stěžovatel se ve své replice ztotožnil s vyjádřením okresního soudu. Naopak nesouhlasí s argumentací krajského soudu, který podle něj jeho zdravotní stav neposoudil z hlediska podmínek uplatnění § 150 o. s. ř. komplexně. Upozornil, že byl ve vztahu k vedlejší účastnici v nevýhodném postavení, neboť se obával ztráty zaměstnání, proto se snažil vyhovět jejím náročným požadavkům. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel uvedl, že věděla o jeho nepříznivém zdravotním stavu, což je zřejmé i z toho, že v souvislosti s jeho zaměstnáním pobírala příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Přesto s ním zacházela jako se zcela zdravou osobou.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Při přezkumu napadeného usnesení krajského soudu se Ústavní soud zaměřil na ústavní požadavky rozhodování o náhradě nákladů řízení, zejména pak na odůvodnění (ne)přiznání. Nejprve vyložil obecná východiska vyplývající z jeho ustálené judikatury (V. 1.), která následně uplatnil na nyní posuzovanou věc (V. 2.).
14. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo podstatné především to, zda se krajský soud dostatečně vypořádal s okolnostmi (důvody), které okresní soud, potažmo stěžovatel, považoval ve smyslu § 150 o. s. ř. za hodné zvláštního zřetele.
1. Obecná východiska rozhodování o (ne)přiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.
15. K rozhodování o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud staví značně rezervovaně a podrobuje jej pouze tzv. omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli náklady řízení mohou představovat zásah do majetkové sféry některého z účastníků řízení, zpravidla nebude dosahovat intenzity dosahující porušení základních práv a svobod. Na druhou stranu i rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a proto se i na něj vztahuje právo na spravedlivý proces. Ústavněprávního významu může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dosahovat zejména v případě, že je výklad či uplatnění relevantních zákonných ustanovení projevem svévole či libovůle soudů nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 312/22; ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 648/18 (N 140/100 SbNU 536)].
16. Ačkoli je posouzení podmínek uplatnění § 150 o. s. ř. zásadně věcí obecných soudů v rámci jejich diskrečního oprávnění, jejich úvahy o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, které výjimečně ospravedlňují nepřiznání náhrady nákladů řízení, musí být řádně a přesvědčivě vysvětleny (srov. např. nálezy ze dne 30. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2187/24; ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3517/22; ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 2777/22). Nedílnou součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny je totiž i požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2615/23).
17. Zvažují-li soudy nepřiznání náhrady nákladů řízení, ať už z vlastní iniciativy nebo z podnětu procesně neúspěšného účastníka řízení, musí přihlížet ke všem podstatným skutečnostem projednávané věci. Existence "důvodů hodných zvláštního zřetele" jako podmínky uplatnění § 150 o. s. ř. přitom poskytuje soudům poměrně široký (byť nikoli neomezený) prostor pro zohlednění celé řady rozličných parametrů řízení. Tyto parametry se mohou vztahovat jak k účastníkům řízení, tak i k povaze a průběhu sporu a zahrnují majetkové, sociální, osobní, zdravotní a další poměry všech účastníků řízení, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj a chování účastníků, důvody neúspěchu atd. K nejčastěji zohledňovaným faktorům přitom patří morální důvody, zdravotní důvody nebo nepříznivá životní situace účastníka řízení nastalá bez jeho přičinění. Naopak pouhé porovnání dopadů uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků řízení (tj. koho zasáhne citelněji) nemůže být sama o sobě důvodem pro použití § 150 o. s. ř. [blíže např. zmíněné nálezy sp. zn. III. ÚS 312/22 a sp. zn. II. ÚS 648/18, též nálezy ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3448/10 (N 71/61 SbNU 97); ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1671/08 (N 191/51 SbNU 321); ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) a další nálezy v nich uvedené].
18. Jinými slovy, uvedené zákonné ustanovení umožňuje zabránit situacím, za nichž by se přiznání (plné) náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně mohlo jevit jako extrémně nespravedlivé nebo příliš tvrdé (viz např. zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 648/18).
19. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, ale pouze zvážit, zda soudy při uplatnění § 150 o. s. ř. posoudily všechny podstatné okolnosti věci (viz zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 312/22).
2. Uplatnění obecných východisek na nyní posuzovanou věc
20. V nyní posuzované věci shledal okresní soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. zejména proto, že šlo o pracovněprávní spor, stěžovatel se mohl důvodně domnívat, že jeho újma na zdraví (srdeční onemocnění) vznikla v přímé souvislosti s pracovním stresem, který prožíval v důsledku domnělého porušování povinností vedlejší účastnice jako jeho zaměstnavatelky, stěžovatel je invalidní a pobírá pouze invalidní důchod. Ve své podstatě tak okresní soud zohlednil pracovněprávní povahu sporu a jeho průběh, zdravotní stav stěžovatele a s tím související jeho sociální a majetkové poměry.
21. Krajský soud se naopak neztotožnil s tím, že se stěžovatel mohl důvodně domnívat, že je jeho nárok oprávněný. Tento závěr nicméně založil výhradně na výsledku řízení, tj. že stěžovatel neměl ve věci úspěch. Sociální poměry stěžovatele sice označil za nepříznivé, ale nemohly být samy o sobě důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi řízení (vedlejší účastnici). Za okolnost hodnou zvláštního zřetele nepovažoval ani pracovněprávní povahu sporu.
22. Ačkoli okresní soud zohlednil okolnosti, které mohou představovat důvody hodné zvláštního zřetele, i v jeho rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení lze spatřovat nedostatky, neboť se nezabýval zejména možným dopadem takového rozhodnutí do majetkové sféry vedlejší účastnice. Ani krajský soud se nicméně řádně nevypořádal s obecnými východisky rozhodování o (ne)přiznání náhrady nákladů řízení, neboť dostatečně nezpochybnil úvahy okresního soudu, ale ani je přesvědčivě nenahradil vlastním posouzením na základě relevantních skutečností vyložených nejen v části V. 1. tohoto nálezu, ale taktéž jím samotným v napadeném usnesení.
23. Ústavní soud předně připomíná zásadní princip ovládající pracovněprávní vztahy, kterým je ochrana zaměstnance jako slabší strany [srov. přiměřeně např. nálezy ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485); ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485); ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573)]. Pracovněprávní povaha sporu sice nemůže být sama o sobě důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, jde nicméně přinejmenším o hledisko, jímž je nutné nahlížet i na další okolnosti věci. V tomto ohledu je třeba vnímat i závěr okresního soudu, že se stěžovatel mohl důvodně (byť z velké části subjektivně) domnívat, že jeho srdeční onemocnění vzniklo v důsledku náročného zaměstnání u vedlejší účastnice. Tím spíše, uznal-li i okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že prokázání příčinné souvislosti mezi onemocněním a plněním pracovních povinností, resp. potenciálním porušením povinností zaměstnavatele, je pro zaměstnance velmi obtížné.
24. Zásadním pochybením krajského soudu při posuzování možného uplatnění § 150 o. s. ř. je, že se žádným způsobem nevypořádal se zdravotním stavem stěžovatele, a to jak z hlediska jeho fyzického zdraví (ischemická choroba srdeční), tak i duševního (smíšená porucha osobnosti vyžadující psychiatrickou léčbu). Zdravotní stav přitom může být jednou z mimořádných okolností odůvodňujících nepřiznání náhrady nákladů řízení (viz blíže již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 312/22). Krajský soud nadto ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela nepřípadně přičetl duševní onemocnění a jeho (dřívější) projevy stěžovateli k tíži. Z ničeho přitom nevyplývá, že stěžovatel v soudním řízení postupoval "kverulantsky" či "sudičsky", jak naznačuje krajský soud. Naopak jeho zdravotní stav mohl mít podstatný vliv na vnímání reálné oprávněnosti jeho nároku, což je rovněž třeba vzít v potaz.
25. S výše uvedeným souvisí i životní situace stěžovatele, který byl již od roku 2004 uznán "plně invalidním" (slovy tehdy účinné právní úpravy). I vedlejší účastnice jej zaměstnala jako osobu se zdravotním postižením a pobírala příspěvek na podporu jeho zaměstnávání (viz č. l. 30 soudního spisu). Stěžovatel je tedy osobou ve zranitelném postavení, a to jak z hlediska zdravotního a sociálního, tak i majetkového. V době vedení soudního řízení pobíral stěžovatel pouze invalidní důchod, který se později s ohledem na jeho věk přeměnil na důchod starobní. Krajský soud se nijak nevypořádal s možnými dopady náhrady nákladů řízení v celkové výši 83 152 Kč do majetkové a sociální sféry stěžovatele, a to ani v kontextu poměřování s případnými dopady na vedlejší účastnici.
26. Krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil všechny okolnosti věci podstatné pro (ne)uplatnění § 150 o. s. ř. a napadené usnesení řádně neodůvodnil. Svým postupem tak porušil právo stěžovatele na soudní ochranu.
VI.
Závěr
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
29. Na krajském soudu nyní bude, aby znovu posoudil, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání (plné) náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. či nikoli, a to zejména na základě východisek vyložených v části V. 1. tohoto nálezu. Své rozhodnutí musí krajský soud řádně odůvodnit.
Autor: US