// Profipravo.cz / Náklady řízení 24.01.2025
ÚS: Tarifní hodnota, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná
Je-li předmětem řízení výše pojistného plnění za nemajetkovou újmu na zdraví (odčinění bolestí a ztížení společenského uplatnění), která byla za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. považována za škodu (majetkovou újmu), je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat i za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) téhož předpisu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech. Opačný postup může znamenat porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2358/24, ze dne 19. 11. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a výroku III v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že těmito výroky byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vyplývá, že obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici řízení jako žalované (pojistiteli) povinnost zaplatit stěžovatelce pojistné plnění jako peněžní náhradu nemajetkové újmy na zdraví z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů částku 954 439 Kč (odpovídající náhradě za ztížení společenského uplatnění) s úrokem z prodlení (výrok I) a částku 69 255 Kč (odpovídající náhradě bolestného) s úrokem z prodlení (výrok II). Výrokem III uložil vedlejší účastnici řízení nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 88 714 Kč a výrokem IV jí uložil povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu soudní poplatek. Výrokem V obvodní soud rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice řízení zaplatit České republice na účet obvodního soudu náklady řízení.
3. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel obvodní soud z toho, že stěžovatelka měla v řízení plný úspěch. Při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení obvodní soud postupoval mimo jiné podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 a podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") a vyšel z tarifní hodnoty dvakrát 50 000 Kč, tj. z částky 100 000 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky (jen do výroku o náhradě nákladů řízení) i vedlejší účastnice řízení změnil městský soud rozsudek obvodního soudu v jeho výroku I tak, že zamítl žalobu stěžovatelky ohledně částky 237 388 Kč s úrokem z prodlení. Změnil rozsudek obvodního soudu v jeho výroku II tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 37 500 Kč s úrokem z prodlení, jinak výroky I a II rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I rozsudku městského soudu). Výrokem II městský soud vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 88 714 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 982,50 Kč. Výrokem III a IV městský soud rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice řízení zaplatit České republice náhradu nákladů řízení a soudní poplatek. V odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč stěžovatelce přiznané částky pojistného plnění představující náhradu způsobené újmy na zdraví v určitém rozsahu korigoval. K výrokům o náhradě nákladů před soudy obou stupňů uvedl, že úspěch stěžovatelky závisel na znaleckém posudku a úvaze soudu. Proto stěžovatelce náleží plná náhrada nákladů řízení. Jelikož předmětem řízení byl nárok stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, vyšel pro výrok o nákladech řízení z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje rozsah poškození svého zdraví. Nesouhlasí s přiznanou výší náhrady nákladů řízení soudy obou stupňů. Pokud obecné soudy při stanovení výše náhrady nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky vycházely mimo jiné z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, vycházely ze základu částky 65krát nižší, než je částka stěžovatelce skutečně přiznaná (ve vztahu k rozhodnutí obvodního soudu). I po snížení obvodním soudem přiznané náhrady nemajetkové újmy aplikace § 9 odst. 4 advokátního tarifu znamená, že jí bylo přiznáno asi jen 33 % náhrady nákladů právního zastoupení počítaných z částky stěžovatelce skutečně přiznané. Ústavněprávní rozměr své stížnosti shledává v tom, že při určení tarifní hodnoty sporu soudy nerespektovaly závaznou judikaturu Ústavního soudu. V této souvislosti odkazuje zejména na nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22, nález ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22 a nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 bylo nálezovou judikaturou překonáno. Upozorňuje, že do řízení před obecnými soudy vstupovala se znaleckým posudkem, od něhož uplatňované nároky odvozovala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku II rozsudku městského soudu. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku III rozsudku obvodního soudu, který byl nahrazen výrokem II rozsudku městského soudu postupem podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť nelze přezkoumat výrok, který již v napadené podobě neexistuje [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
8. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. zdůraznil, že v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z publikovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, tedy aplikoval § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Zdůraznil, že odkazované usnesení Nejvyššího soudu bylo akceptováno judikaturou Ústavního soudu. Ústavní stížnost by měla být jako nedůvodná zamítnuta.
9. Obvodní soud ve vyjádření zejména odkázal na obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí s tím, že obě vycházejí z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024 sp. zn. 25 Cdo 216/2023, v němž se Nejvyšší soud výslovně vymezil vůči nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 s tím, že advokátní tarif je podzákonný právní předpis, přičemž rozdílný právní názor na jeho interpretaci jako podústavního práva nemůže sám o sobě založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rovněž nemůže mít závažný dopad do majetkové sféry stěžovatele, neboť reálná výše nákladů právního zastoupení placená účastníkem soudního sporu je často věcí dohody mezi účastníkem řízení a jeho advokátem a je nezávislá na výši úhrady podle advokátního tarifu. Obvodní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že obtížnost věci z pohledu právního zastoupení není často přímo úměrná výši účastníkem řízení požadované částky. Nyní posuzovaná věc nebyla podle obvodního soudu do té míry složitá, aby bylo možné aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu považovat za zásah do práv stěžovatelky.
10. Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti v prvé řadě poznamenává, že ohledně bolestného byla soudem na základě znaleckého posudku stěžovatelce přiznána částka toliko 31 755 Kč. Proto lze polemizovat s tím, že ve vztahu k tomuto nároku by soud měl vycházet z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč. Vedlejší účastnice řízení upozorňuje, že posudek, se kterým sama stěžovatelka vstupovala do řízení, nikdy nepovažovala za relevantní. Naopak se dokázala ztotožnit s částkou, která pro ni vyplývala k úhradě ze znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem. Na druhou stranu i tento znalec během soudního řízení zvýšil nárok stěžovatelky na náhradu za ztížení společenského uplatnění. S tímto krokem se ovšem vedlejší účastnice řízení neztotožňuje (částka, kterou musí vedlejší účastnice řízení stěžovatelce hradit, byla tímto způsobem zvýšena o 717 388 Kč). Z toho stěžovatelka dovozuje, že určení jakékoliv přesné tarifní hodnoty sporu odvíjející se od skutečného plnění je na začátku sporu v podstatě nemožné. Proto obecné soudy podle vedlejší účastnice řízení postupovaly správně a ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
11. Stěžovatelka ve své replice k vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení opětovně zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu je nutné náhradu nákladů řízení odůvodnit od výše penězi ocenitelného plnění. S takovým způsobem určení náhrady nákladů řízení se podle stěžovatelky ztotožnil nakonec i Nejvyšší soud například ve svém rozsudku ze dne 17. 5. 2024 sp. zn. 25 Cdo 3061/2023. Naopak použití náhradní tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu není i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu udržitelné (v této souvislosti odkazuje zejména na nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22). V řízení byl jako důkaz proveden revizní znalecký posudek, který stěžovatelkou požadované nároky vyčíslil obdobně a soud z něho nakonec vycházel.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)].
13. Ústavní soud zásadně nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení. Přesto v minulosti opakovaně shledal porušení ústavně zaručených práv jednotlivce na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), nerespektoval-li obecný soud kogentní ustanovení podzákonného předpisu upravující výši náhrady nákladů soudního řízení [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671), nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453) či nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2378/20 (N 33/104 SbNU 367)]. Právě k tomu došlo v případě stěžovatelky.
14. Ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu. Při určování výše náhrady za újmu na zdraví, resp. výše pojistného plnění jako peněžité náhrady za takovou újmu, hraje klíčovou roli znalecký posudek, který zohledňuje medicínské aspekty konkrétního případu. Prostor pro uvážení soudu při určení výše náhrady v konkrétním případě je užší než v jiných sporech o ochranu osobnosti, jelikož je významně determinován posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které se promítají právě ve znaleckém posudku. Proto je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, resp. pojistné plnění sloužící k nahrazení této újmy, je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech. Tyto závěry vyplývají z nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 a ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22 a Ústavní soud je následně jednoznačně vyjádřil v nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 a navázal na ně rovněž v nálezu I. ÚS 3362/22.
15. Ústavní soud si je vědom toho, že v projednávané věci nejde přímo o spor o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, tedy o spor z ochrany osobnosti, ale spor o výši pojistného plnění. Tedy jde o věc, u níž se tarifní hodnota určuje primárně vždy podle § 8 advokátního tarifu, nikoliv podle § 9 advokátního tarifu. Výše citovaná nálezová judikatura Ústavního soudu je však pro posouzení věci relevantní, neboť se věc týká plnění za újmu na zdraví a lze ji proto vztáhnout i na řízení, kde na straně žalované vystupuje "jen" pojistitel (tj. žalovaná pojišťovna) podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Obecné soudy postupují obdobně pokud jde o otázku osvobození od soudních poplatků a spor s pojistitelem o výši pojistného plnění za újmu na zdraví posuzují jako spor, v němž je žalobce osvobozen od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2008 sp. zn. 29 Co 436/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2009 nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 19 Co 356/2016).
16. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů [viz např. nález ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191)], což platí i pro Ústavní soud [srov. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 77/8 SbNU 243)]. Rozhodnutí Ústavního soudu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování v obdobných věcech, od nichž je možné se odchýlit pouze ve výjimečných a pečlivě odůvodněných případech. Natolik mimořádné důvody Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, a proto následoval nosné závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23, který je skutkově i právně obdobný, stejně jako nález sp. zn. I. ÚS 3362/22.
17. V odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 se Ústavní soud vyrovnal i s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/20, sp. zn. 25 Cdo 216/2023, sp. zn. 25 Cdo 733/2024 či sp. zn. 25 Cdo 1243/2024 (srov. zejména odst. 22 a násl.) a vysvětlil proč v případech, jakým je případ stěžovatelky, neobstojí postup podporující automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu. Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění a závěry toho nálezu odkazuje.
18. Byť měla být nálezová judikatura Ústavního soudu z roku 2023 a nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23 soudům v době jejich rozhodování známy a oba soudy měly prostor k tomu, aby o náhradě nákladů řízení rozhodly na základě § 8 advokátního tarifu, neučinily tak. Namísto toho pro určení náhrady nákladů řízení vycházely z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 advokátního tarifu, ač pro takový postup nebyly podle judikatury Ústavního soudu splněny podmínky. Postup zvolený soudy se zjevně příčí shora uvedené nálezové judikatuře, aniž by k tomu soudy měly ospravedlnitelný důvod. Ústavní stížností napadený výrok je proto neústavní.
19. Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že stěžovatelka se svým nárokem uplatněným vůči vedlejší účastnici řízení nebyla úspěšná zcela (resp. nebyla úspěšná v plné výši v rámci jí uplatněných dílčích nároků), jelikož, jak uvedl již městský soud, úspěch stěžovatelky závisel do značné míry na znaleckém posouzení. Lze přisvědčit vedlejší účastnici řízení, že při aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je pro výši odměny advokáta určující až částka přisouzená, nikoliv částka žalobou požadovaná (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015). Izolovaně posuzováno je pak částka 31 755 Kč odpovídající bolestnému přiznanému stěžovatelce na základě znaleckého posudku nižší, než paušální tarifní hodnota 50 000 Kč, a odměna advokáta by měla vycházet z této nižší částky. Vedlejší účastnice řízení však přehlíží, že celková částka přiznaná stěžovatelce jako pojistné plnění odpovídající náhradě újmy z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tarifní hodnotu 50 000 Kč násobně překračuje. Právě tato celková částka je s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu určující pro kalkulaci náhrady nákladů řízení podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stejně tak není podstatné, zda vedlejší účastnice řízení souhlasí nebo nesouhlasí se znaleckými závěry, ze kterých obecné soudy při stanovení výše míry poškození stěžovatelčina zdraví vycházely.
20. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadenou výrokovou část rozhodnutí městského soudu, neboť v tomto rozsahu bylo napadené rozhodnutí rozporné s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Obvodní soud ústavní stížností napadeným výrokem III svého rozsudku uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 88 714 Kč. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem posléze rozhodl ústavní stížností napadeným výrokem II tak, že vedlejší účastnici řízení sám uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem stejnou částku 88 714 Kč. Napadený výrok III rozsudku obvodního soudu městský soud napadeným výrokem II svého rozsudku zcela nahradil. Ústavní soud proto návrh na zrušení výroku III rozsudku obvodního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť k jeho projednání není příslušný.
21. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho závěry reflektují úpravu advokátního tarifu platnou do 31. 12. 2024, podle níž soudy v napadených rozhodnutích postupovaly.
22. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US