// Profipravo.cz / Náklady řízení 24.01.2025
ÚS: Náhrada nákladů řízení ve sporech o přiměřené zadostiučinění
Prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak obecný soud mu přizná nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, či bude za dostačující považovat pouze konstatování porušení práva, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů odvolacího řízení, je nutné vycházet ze skutečnosti, že byl stěžovatel plně úspěšný při prokázání základu nároku; neúspěšný byl pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu. Rozhodl-li tedy městský soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by z jeho rozhodnutí bylo patrné, proč se odklonil od četné judikatury Ústavního soudu a nepoužil § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1998/24, ze dne 19. 11. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu dopravy zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15 OKAT/Iiz, dále u Magistrátu hlavního města Prahy ("magistrát hl. města") pod sp. zn. S-MHMP 1724317/2015 ODA - TAX, a nepřiměřené délky navazujícího soudního řízení nejprve o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. 1 A 96/2015, a následně o kasační stížnosti vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 192/2020 ("posuzované řízení"). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 6. 2015 a skončeno dne 12. 5. 2022, když na řízení vedená před správními orgány i soudy je třeba pohlížet jako na řízení jediné, přičemž stěžovatel žádal odškodnění ode dne 26. 6. 2015, tj. od doručení oznámení správního orgánu o zahájení správního řízení stěžovateli, do 12. 5. 2022. Stěžovatel předběžně uplatnil nárok u vedlejší účastnice dne 10. 6. 2020, ta nárok odmítla.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I). Konstatoval, že v posuzovaném řízení byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok II), a rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že se konstatuje, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I). Dále rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud uvedl, že "O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy ani jeden z účastníků nebyl se svým odvoláním úspěšný (žalovaná brojila proti vyhovujícímu výroku o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování, žalobce brojil proti zamítavému výroku o poskytnutí peněžního zadostiučinění). Tento v zásadě stejný procesní úspěch a neúspěch v odvolacím řízení nemá dle názoru odvolacího soudu souvislost s tím, že forma a výše plnění závisela na úvaze soudu (pročež byl žalobce v řízení před soudem I. stupně úspěšný; ke změně výroku o konstatování došlo jen pro formální nepřesnost výrokové části rozsudku soudu I. stupně), ale s tím, že ani jeden z účastníků s rozhodnutím soudu I. stupně o věci samé nesouhlasil, přičemž jejich odvolání nebyla shledána důvodná (jakkoliv za situace podaného odvolání žalovanou bylo možno změnit výrok II a napravit jeho formulační nesprávnost tak, aby se žalobci zadostiučinění ve formě konstatování skutečně dostalo)."
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu v rozsahu jeho výroku I v části, kterou bylo přiznáno konstatování porušení práva a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku III o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl jako nepřípustné.
5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatele do části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovateli bylo poskytnuto konstatování porušení práva, není subjektivně přípustné. Oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí totiž pouze tomu účastníkovi, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání stěžovatele v této části odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
6. Jako nepřípustné shledal Nejvyšší soud dovolání rovněž v části směřující proti výroku III rozsudku městského soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu s tím, že tento výrok není třeba odůvodňovat.
7. Nejvyšší soud uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkumu odvolacím soudem. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se ale v případě stěžovatele nestalo. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v dovolacím řízení jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění.
8. Přípustnost dovolání není podle Nejvyššího soudu založena ani otázkou posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a dospěl k závěru, že význam předmětu řízení byl pro stěžovatele pouze nepatrný. Svědčily tomu konkrétní okolnosti věci, mimo jiné že stěžovatel byl shledán vinným z přestupku. Po celou dobu si byl vědom, že mu hrozí trest v podobě peněžité pokuty a zákazu činnosti, a tak nemohl být v zásadní nejistotě ohledně výsledku řízení. Dále vzal v úvahu, že pokuta a náklady správního řízení byly hrazeny z účtu právního zástupce stěžovatele, stejně jako v obdobných případech provozovatelů dopravní služby pomocí aplikace Uber, že sám stěžovatel se osobně řízení neúčastnil, což svědčí o nezájmu stěžovatele o průběh řízení, a že nepříznivý důsledek vedení posuzovaného řízení v podobě odsouzení a uložení sankce ve výši 15 000 Kč se nepromítlo do poměrů stěžovatele. Uznal-li tedy městský soud po řádném vyhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele, že je dostačující formou zadostiučinění pouze konstatování porušení práva, je takový závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která ji ustáleně považuje za plnohodnotnou formu morální kompenzace.
9. K namítaným vadám řízení, a sice že soud v řízení provedl důkazy, které byly získány protiprávně, a na základě nich došel k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. učinil skutková zjištění v rozporu s ochranou advokátního tajemství a ustanovením § 124 o. s. ř., a dále, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, Nejvyšší soud upozornil, že tyto nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
II. Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel podal ústavní stížnost v dané věci již podruhé. Ta, kterou v minulosti podal proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, byla Ústavním soudem pro předčasnost (nevyčerpání opravných prostředků, kdy v meritu věci bylo podáno dovolání) odmítnuta (usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/23) s tím, že tuto otázku má stěžovatel řešit až po rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel tedy postupoval v souladu s tímto názorem.
11. Stěžovatel se nejprve odvolává na judikaturu Ústavního soudu, podle které nelze hovořit o bagatelnosti nákladů řízení a příslušenství tam, kde tyto náklady vyvolá svým postupem stát a tyto náklady jsou pak fakticky přenášeny na poškozeného, který se proti státu brání a je v základu věci úspěšný. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy ji nepřiznal ani jednomu z účastníků řízení, je překvapivé a naprosto popírající princip úspěchu ve věci tak, jak byl judikaturou vysloven pro obdobná řízení.
12. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1125/23. V dané věci šlo o posouzení úspěchu a neúspěchu obou účastníků kompenzačního řízení, kdy poškozený podal odvolání do výše finančního nároku, žalovaný stát do základu věci (tvrdil, že nemajetková újma nevznikla) a výsledkem byl rozsudek odvolacího soudu konstatující porušení práva. Ústavní soud s odkazem na ustálenou judikaturu konstatoval, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu (dále viz nález ze dne ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22, či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20). Stěžovatel připomíná, že dokonce i změna v neprospěch poškozeného ohledně formy či výše přiznaného zadostiučinění neznamená neúspěch ve věci a uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. Postupem nerespektujícím tento výklad je porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3388/11).
13. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením významu věci s tím, že mu byl uložen vedle finanční pokuty i zákaz výkonu činnosti, a to na dobu 12 měsíců, což znamená podstatný zásah do pracovního života a do kvality života obecně. Závěr soudů o sníženém či nepatrném významu je v rozporu s konstantní judikaturou. Podle ní se nemajetková újma neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. U stěžovatele však podmínky pro nepřiznání zadostiučinění v penězích nenastaly. Stěžovatel upozorňuje, že soudy vytváří nové pravidlo (popírající konstantní judikaturu), že je-li poškozený odsouzen za přestupek, snížený význam až na úroveň nepatrného významu věci pro poškozeného se automaticky presumuje.
14. Stěžovatel uvádí, že i odsouzený má právo na spravedlivý proces, a pokud mu v přiměřené době není poskytnut, pak má právo na snížení trestu. V přestupkovém řízení je běžně nepřiměřená délka při ukládání trestu zohledňována. V případě stěžovatele by přicházelo v úvahu snížení právě peněžitého trestu, a pokud k tomu nedošlo, měla by v navazujícím řízení odškodňovacím za přiměřenou kompenzaci sloužit pouze peněžitá forma odškodnění, nikoliv pouhé konstatování porušení práva. Připomíná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Magyar proti Maďarsku (rozsudek ze dne 20. 5. 2014, č. 73593/10, § 66 a § 76), kdy soud přiznal stěžovateli za nepřiměřenou délku řízení finanční náhradu, ačkoli šlo o extrémně závažnou trestnou činnost. Nižší nebezpečnost u přestupku nemůže být důvodem pro závěr o naprosto minimálním významu věci pro stěžovatele.
15. Hodnocení významu věci je dle stěžovatele v extrémním rozporu se skutkovými závěry. Obecné soudy totiž nezohlednily, že městský soud nejprve rozhodl, že stěžovatel neodpovídá za přestupek (následně bylo toto rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno). Věc zjevně nebyla předem jasná a stěžovatel tak byl v nejistotě. Stěžovatel spatřuje nejistotu i při výkladu právní normy Ústavním soudem, konkrétně ji dovozuje z disentu k nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20.
16. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatele
17. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel navrhuje zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu v celém rozsahu, ačkoliv ve věci samé napadl dovoláním potvrzující část výroku I rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k zamítavému výroku I rozsudku soudu prvního stupně pouze v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím. V rozsahu zamítavého výroku a jeho potvrzení co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím je ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
18. Nejvyšší soud dále uvedl, že se ústavní stížnost povětšinou shoduje s dovoláním, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve zbývající části stěžovatel nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by konkrétně zpochybňoval důvody napadeného rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Podaná ústavní stížnost je jen prostým pokračováním polemiky stěžovatele s obecnými soudy. Stejně jako soudy před ním Nejvyšší soud nepopřel klíčovou roli kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, avšak za přiměřenou formu zadostiučinění shledal toliko konstatování porušení práva. Není přitom důvodu, proč by mělo být postupováno odlišně od ostatních poškozených a od ostatních již Ústavním soudem projednaných věcí (nepřiměřené délky přestupkových řízení řidičů společnosti Uber). Ústavní stížnost považuje z části za nepřípustnou a z části za zjevně neopodstatněnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl.
19. Městský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a ústavní stížnost označil za nedůvodnou. Obdobně i obvodní soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí svého i na odůvodnění napadených rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu.
20. Vedlejší účastnice uvedla, že jde o jednu z vysokého počtu do značné míry formulářových žalob v mnoha obdobných věcech zastupovaných týmž právním zástupcem a pod zjevnou záštitou provozovatele platformy Uber. Tímto způsobem jsou plošně uplatňovány nároky na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky přestupkového řízení vedeného proti dopravcům (řidičům) vykonávajícím činnost pod platformou Uber.
21. Jde-li o formu přiznaného zadostiučinění konstatováním porušení práva, tento závěr odpovídá ustálené judikatuře soudů v obdobných věcech a obecné soudy jej dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Vedlejší účastnice má za to, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná. K nepřiznání nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnice odkázala na závěry vyslovené Ústavním soudem ve věci zastupované stejným právním zástupcem (bod 34 nálezu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23). Ústavní soud tehdy konstatoval, že uspěje-li poškozený s požadavkem na zadostiučinění v penězích jen v nepatrné míře či vůbec a dostane se mu tak pouze konstatování porušení práva, lze za konkrétních podmínek aplikovat ve prospěch žalovaného § 142 odst. 3 o. s. ř. a poškozenému náhradu nákladů řízení nepřiznat. Ústavní soud tehdy konstatoval, že si je vědom toho, že u sporů podle zákona č. 82/1998 Sb. se takto obvykle nepostupuje, avšak v dané věci šlo o vysoký počet do značné míry formulářových podání v mnoha obdobných věcech zastupovaných týmž právním zástupcem a pod zjevnou záštitou provozovatele platformy Uber.
22. Stěžovatel nevyužil možnost podat k vyjádřením účastníků a vedlejší účastnice repliku, reagoval pouze žádostí o přiznání nákladů řízení za zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Nesouhlasí s praxí, kdy se náklady řízení za úspěch u Ústavního soudu nepřiznávají. Poukazuje na nálezovou judikaturu, která vychází z principu úspěchu ve věci a neaplikace tohoto principu jen jako výjimky. Rozhodování o nákladech řízení v případě úspěšné ústavní stížnosti je v kontrastu i s rozhodovací praxí ESLP o nákladech řízení, kdy ESLP zjevně přiznává účelně vynaložené náklady s procesem spojeným s projednáním stížnosti za předpokladu úspěchu stěžovatele s jeho stížností.
IV. Splnění podmínek řízení
23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ve vztahu k části ústavní stížnosti platí, že byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
24. Výjimkou z přípustnosti je výrok I obvodního soudu co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím a výrok I městského soudu v části, ve které potvrzuje rozhodnutí soudu I stupně, co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tyto výroky nenapadl dovoláním a ve vztahu k nim nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
25. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku II napadeného rozsudku obvodního soudu, který byl rozsudkem městského soudu změněn, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stejně je tomu i u nákladového výroku III obvodního soudu, který byl nahrazen nákladovým výrokem II rozsudku městského soudu, který postupem podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu znovu rozhodoval i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
26. Zjevně neoprávněným je pak stěžovatel ve vztahu k té části výroku I rozsudku městského soudu, kterým městský soud změnil výrok II rozsudku obvodního soudu, neboť jím bylo stěžovateli vyhověno.
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
27. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
28. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení některého základního práva nebo svobody.
29. Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro samotný Ústavní soud, přičemž závazná je část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem (tzn. nosné důvody rozhodnutí, ratio decidendi). Právě (a jen) v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Toto konstatování činí zdejší soud zejména proto, že v nyní posuzované věci je argumentováno jeho četnou judikaturou a aplikovatelností jeho právních závěrů na nyní posuzovanou věc. Pro posouzení této ústavní stížnosti je zásadní zejména to, zda obecné soudy postupovaly v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech.
30. V nyní posuzované věci, zejména v části, ve které Ústavní soud shledal porušení stěžovatelových základních práv, jde o náhradu nákladů řízení. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva. Nicméně i toto rozhodování je nedílnou součástí soudního řízení jako celku (viz např. nález ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01), přičemž "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny" (viz nálezy ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22, či ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1059/22).
31. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., mezi které se řadí i spor řešený v nyní posuzované věci (viz např. nález ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11, ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 3394/23, ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 2216/23). Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci.
32. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se výše uvedené principy promítnou tak, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití § 136 o. s. ř., a tedy zahrnuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, či bude za dostačující považovat pouze konstatování porušení práva, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu právě v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení trestán za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (viz nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3388/11, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11, ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16, ze dne 11. 8. 2020, ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 799/20, ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1125/23, ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 3394/23, či ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 2216/23).
33. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že se priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, v němž odvolací soud již neřeší (jako v nyní posuzované věci) otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění (viz nálezy ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 1934/23, či ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 3394/23). Městský soud v nyní posuzované věci zjevně pochybil, rozhodl-li o náhradě nákladů s odůvodněním, že v odvolacím řízení nebyl ani jeden z účastníků úspěšný, a proto si každý z nich ponese náklady řízení ze svého (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu za použití § 224 odst. 1 občanského soudního řádu). Na dané řízení je totiž nutno nahlížet jako na jeden celek a úspěšným v něm byl stěžovatel, neboť základ samotného nároku v odvolacím řízení sporný nebyl a bylo mu přiznáno zadostiučinění, ačkoliv ne ve formě a výši, jakou požadoval. Tato skutečnost není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití § 136 o. s. ř. Pokud se proto městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a nepostupoval dle § 142 odst. 3 o. s. ř., aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, zatížil své rozhodnutí libovůlí a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V této části je tedy ústavní stížnost důvodná.
34. K argumentaci vedlejší účastnice řízení závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2.2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23, Ústavní soud podotýká, že přímo v uvedeném nálezu upozornil, že takto lze postupovat pouze výjimečně. Odkazovaný nález připustil neuznání nároku stěžovatelů - poškozených na náhradu nákladů odvolacího řízení, byli-li úspěšní jen co do základu nároku a byla jim přiznána kompenzace pouze konstatováním porušením práva. Ústavní soud za takové situace vyhodnotil nepřiznání stěžovateli zadostiučinění v peněžité formě jako naprosto převažující úspěch vedlejší účastnice a jen nepatrný úspěch stěžovatele. Dodal, že nelze připustit, aby motivem podávání velkého množství žalob na přiznání zadostiučinění v penězích bylo (při nepatrné újmě odškodňované jen konstatováním porušení práva) přiznání náhrady nákladů řízení.
35. Nyní posuzovaná věc není totožná, v tomto řízení se stěžovatel sám do výroku o kompenzaci konstatováním porušení práva na rozdíl od vedlejší účastnice neodvolal a řízení meritorním přezkumem sám neprodlužoval. Nadto, oproti sp. zn. IV. ÚS 2699/23, byla v nyní posuzované věci celková délka řízení nepoměrně delší. Jak uvedl obvodní soud v bodu 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí, sám by za adekvátní délku řízení považoval dva a půl roku (60 dnů řízení v první instanci + 30 dnů na předložení věci odvolacímu orgánu + 60 dnů řízení před odvolacím orgánem + 1 měsíc na doručování, 1 rok řízení u soudu prvního stupně a 1 rok u soudu druhého stupně). Ve skutečnosti řízení trvalo 6 let, 10 měsíců a 16 dnů. Vedlejší účastnice ani takovou délku řízení nepovažovala za nepřiměřeně dlouhou a nesouhlasila dokonce ani s pouhým konstatováním porušení práva. Podle vedlejší účastnice není v případě stěžovatele namístě přiznání jakéhokoli zadostiučinění, neboť stěžovateli nemajetková újma nevznikla. Proti meritorním závěrům obvodního soudu se proto bránila odvoláním. Za situace, kdy se vedlejší účastnice účastní nespočtu obdobných řízení, a je jí tedy známa ustálená judikatura, kdy se morální újma poškozených v případech nepřiměřených délek řízení až na výjimky presumuje a nejedná se (jako v případě stěžovatele) o výsledek, který by závisel na úvaze soudu, nepovažuje Ústavní soud výsledek odvolacího řízení ani v nejmenším za převažující úspěch vedlejší účastnice. Podává-li nadto vedlejší účastnice sama opravné prostředky, které lze již dopředu považovat za bezúspěšné, pokládá Ústavní soud za zcela nepřípadné její hodnocení procesního chování stěžovatele i její návrh na nepřiznání mu nákladů odvolacího řízení. Ústavní soud proto setrvává na své ustálené rozhodovací praxi (viz výše), že poškozeným náleží nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť neshledal důvodu se od ní odchýlit.
36. Poukazuje-li vedlejší účastnice na velké množství žalob na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, nelze tuto skutečnost hodnotit izolovaně, ale jako důsledek nepřiměřeně dlouho vedených řízení. Ačkoli nelze vyloučit, že motivem podávání velkého množství žalob v těchto typech řízení může být v některých případech právě jen přiznání náhrady nákladů řízení, je třeba si uvědomit, že tyto žaloby vždy vycházejí z reálných řízení stižených nesprávným úředním postupem. Zavedení praxe nepřiznávání náhrady nákladů řízení poškozeným či dokonce přiznávání náhrady nákladů neúspěšné straně, která nemajetkovou újmu způsobila, by vedlo k odstrašování poškozených od podávání žalob a orgány veřejné moci by naopak nebyly motivovány ke zkracování nepřiměřených délek řízení.
37. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se napadená rozhodnutí dotýkají účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody (viz čl. 4 odst. 4 Listiny) způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když jen v otázce náhrady nákladů řízení (např. nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10). Nejedná se tedy o běžný tzv. bagatelní spor, u kterého by se uplatnil setrvalý rezervovaný přístup Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou z pohledu kvalitativního významná (nikoli tedy z hlediska kvantitativního - viz nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13) a z důvodu ochrany ústavnosti (zájem na respektování judikatury Ústavního soudu) svým významem přesahují věc samotnou. Závěry přijaté městským soudem totiž mohou mít vliv i na jiná další řízení, ve kterých by napříště nemuselo být vyžadováno dodržování § 142 odst. 3 o. s. ř., a proto ústavněprávní hodnota sporu převáží nad kvantitativní stránkou věci (srov. nálezy ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2009/20, ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 1934/23).
38. Jde-li o další námitky stěžovatele k tvrzenému nesprávnému posouzení jistoty či nejistoty o výsledku řízení, významu řízení i formě přiznaného odškodnění, Ústavní soud jim nepřisvědčil. Nutno dodat, že ačkoliv jsou napadena tři různá rozhodnutí, námitky směřují obecně proti "napadenému rozhodnutí", aniž by přitom stěžovatel specifikoval, o které konkrétní rozhodnutí se v daném kontextu jedná. Četné citace judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu pak stěžovatel opomíná propojit s konkrétními závěry vyslovenými soudy v předchozím řízení, a tak není vždy zcela zřejmé, co konkrétně zpochybňuje. To je ostatně společným znakem ústavních stížností podávaných týmž advokátem v obdobných věcech. Obsah ústavních stížností přitom bývá z větší části totožný (obecně se ke kvalitě těchto podání vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 34).
39. Lze tedy konstatovat, že předložené námitky jsou v zásadě jen opakující se polemikou se závěry obecných soudů, které byly pečlivě a přesvědčivě vypořádány Nejvyšším soudem v řízení o dovolání. Proti závěrům Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti jiné konkrétní výhrady neuvedl.
40. Ústavní soud se závěry Nejvyššího soudu souhlasí. Nejvyšší soud vyšel z komplexního hodnocení okolností, zejména vzal, stejně jako nižší soudy, v úvahu, že zástupce stěžovatele (a jeho prostřednictvím tedy i sám stěžovatel) měl vědomost o vývoji soudní judikatury na projednávané případy přepravy prostřednictvím Uber, která byla od roku 2017 již jednotná s tím, že úspěch, resp. neúspěch ve věci byl předvídatelný, že uloženou pokutu stěžovatel nehradil z vlastních finančních prostředků, neboť byla uhrazena z bankovního účtu jeho právního zástupce, že se stěžovatel v žádném stadiu řízení osobně nezúčastnil, z čehož soudy vyvodily jeho nezájem o průběh řízení, že sankce nebyla částkou významně vysokou, a jak uvedl již odvolací soud, zákaz činnosti se týkal právě činnosti, kterou stěžovatel vykonával nezákonně. Závěr o nepatrném významu posuzovaného přestupkového řízení pro stěžovatele tedy není excesivní a v návaznosti na to zvolenou formu odškodnění konstatováním porušení práva považuje Ústavní soud za odpovídající.
41. Ústavní soud na základě výše uvedeného shledal, že v těchto otázkách obvodní, městský ani Nejvyšší soud nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné a odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze je považovat za vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Z tohoto důvodu Ústavní soud v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
42. Jelikož stěžovatel napadl dovoláním výrok I rozsudku městského soudu, kterým soud potvrdil zamítavý výrok I rozsudku obvodního, pouze v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, je ústavní stížnost v části, ve které stěžovatel napadl výrok I obvodního soudu co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a v části, ve které napadl výrok I městského soudu v části, ve které potvrzuje rozhodnutí soudu I stupně, co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím nepřípustná. Jak poznamenal Nejvyšší soud, stěžovatel ve vztahu k této části předmětu řízení před obecnými soudy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
43. Návrh na zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu, který byl výrokem I rozsudku městského soudu změněn, a návrh na zrušení nákladového výroku III obvodního soudu, který byl nahrazen nákladovým výrokem II rozsudku městského soudu, Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť k jeho projednání není příslušný.
44. Návrh na zrušení té části výroku I rozsudku městského soudu, kterým mění výrok II rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod totiž vyplývá, že ji je oprávněna podat jen ta osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2/09). Vzhledem k tomu, že v uvedené části výroku I rozsudku městský soud stěžovateli vyhověl, byl návrh na zrušení podán osobou zjevně neoprávněnou.
45. Jde-li o návrh na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, zákon o Ústavním soudu (§ 62 odst. 3) stanoví, že každý účastník si sám platí (hradí) vzniklé náklady řízení. Zatímco občanský soudní řád podmiňuje přiznání nákladů řízení účastníkům úspěchem ve věci, zákon o Ústavním soudu umožňuje takový postup jen v odůvodněných případech, nikoli automaticky podle výsledků řízení. Samotný úspěch ve sporu, přesněji úspěch v řízení před Ústavním soudem, není jediným kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení. Záleží zcela na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv, a je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve výjimečných případech (srov. nález ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2118/19), o který se však v nyní posuzované věci nejedná.
VI. Závěr
46. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci byla existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli, a tedy i základ stěžovatelova nároku, prokázána, obecné soudy však stěžovateli finanční zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu nepřiznaly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů odvolacího řízení, je však s ohledem na shora předestřenou judikaturu nutné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku. Neúspěšný byl pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu. Rozhodl-li tedy městský soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by z jeho rozhodnutí bylo patrné, proč se odklonil od četné judikatury Ústavního soudu a nepoužil § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
47. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výrok III. napadeného rozsudku městského soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím Ústavní soud otevírá městskému soudu procesní prostor, aby o nákladech řízení rozhodl nově. V následném řízení je přitom městský soud vázán právními závěry obsaženými v tomto nálezu.
Autor: US