// Profipravo.cz / Náklady řízení 12.12.2024
ÚS: Odůvodnění aplikace moderačního práva dle § 150 OSŘ
Změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a využije moderační právo obsažené v § 150 občanského soudního řádu, aniž by s tímto oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišným názorem seznámil účastníky řízení a poskytl jim prostor pro vyjádření, poruší ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na soudní ochranu se soud dopustí i tím, že použití § 150 občanského soudního řádu řádně neodůvodní.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2187/24, ze dne 30. 10. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení části výroku I o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovateli (žalovaném) domáhala hrazení výživného nerozvedené manželky ve výši 7 000 Kč měsíčně ve smyslu § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2023 č. j. 8 C 212/2023-129 žalobu zamítl (výrok I) a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 87 071,60 Kč (výrok II). Obvodní soud žalobu zamítl, neboť nezjistil, že by v životní úrovni obou manželů, kteří již spolu nežijí, byly takové zásadní rozdíly, jež by odůvodňovaly přiznání vedlejší účastnicí řízení požadovaného výživného. Náhradu nákladů řízení přiznal obvodní soud stěžovateli podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na základě jeho úspěchu ve věci.
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení městský soud výrokem I rozsudku ze dne 15. 5. 2024 č. j. 18 Co 67/2024-177 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v jeho závěrech ve věci samé. Při rozhodování o nákladech řízení na rozdíl od obvodního soudu, který vyšel ze zásady úspěchu ve věci, aplikoval § 150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných stěžovateli jejich náhradu nepřiznal. Městský soud zvážil, že jde o spor mezi manžely, který má rodinněprávní charakter s tím, že jakékoliv získané peněžní prostředky se stávají součástí společného jmění manželů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve popisuje průběh řízení a obsah soudních rozhodnutí. Nesouhlasí s aplikací § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Poukazuje na to, že základní zásadou ovlivňující civilní proces a rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci a moderovat náklady řízení podle § 150 o. s. ř. lze jen ve výjimečných případech. Stěžovatel měl v řízení plný úspěch, a proto měl být aplikován § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení o výživné nerozvedeného manžela není existence společného jmění, jíž městský soud odůvodnil své rozhodnutí, výjimečnou situací. Jakkoliv § 150 o. s. ř. umožňuje soudům široké uvážení, nedává jim oprávnění, aby postupovaly libovolně a nahodile a popíraly zásadu úspěchu ve věci. Městský soud změnou výroku o náhradě nákladů řízení porušil zákaz libovůle státní moci. Stěžovatel dále namítá, že mu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)] nebylo umožněno vyjádřit se k aplikaci § 150 o. s. ř. Rozhodnutí městského soudu bylo nepředvídatelné, ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice řízení moderaci nákladů nepožadoval a stěžovatel se o změně výroku dozvěděl až při vyhlášení rozsudku. Napadené rozhodnutí není rovněž dostatečně odůvodněno, když nepřiznání náhrady nákladů odůvodnil městský soud výhradně tím, že jakékoliv získané prostředky se nadále stávají součástí společného jmění manželů. Městský soud však nemůže předvídat, jak bude společné jmění manželů vypořádáno. Žádné další výjimečné okolnosti, které jej vedly k použití § 150 o. s. ř., městský soud neuvedl. V souvislosti s nedostatečným odůvodněním poukazuje stěžovatel na nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09 (N 74/57 SbNU 15).
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele
6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od obvodního soudu vyžádal příslušný spis sp. zn. 8 C 212/2023.
7. Městský soud ve vyjádření uvádí, že stěžovatel vytrhává v ústavní stížnosti jen jeden aspekt výsledků řízení, tj. neúspěch vedlejší účastnice řízení v požadavku na výživné a tomu odpovídající úspěch stěžovatele. Soudy však své závěry ve věci samé založily i na tom, že postoj stěžovatele a vedlejší účastnice řízení k institutu manželství je rozporný s jeho zákonnou úlohou, když manželství neplní žádnou ze svých funkcí, přesto však v manželství formálně setrvávají, včetně majetkového společenství a na tomto stavu mají podíl oba dva. Stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 na posuzovanou věc podle názoru městského soudu plně dopadá, neboť umožňuje zohlednit i chování účastníků řízení v předprocesním stádiu sporu. K námitce překvapivosti rozhodnutí městský soud uvádí, že o případ rozporný s judikaturou Ústavního soud by šlo pouze v situaci, kdy by rozhodoval o odvolání pouze jednoho účastníka řízení (stěžovatele). Rozhodoval-li však městský soud o odvolání obou účastníků řízení, přičemž odvolání vedlejší účastnice řízení směřovalo do výroku ve věci samé, tj. včetně nákladového výroku, musel stěžovatel počítat i s případným neúspěchem, a tedy i možnou aplikací § 150 o. s. ř. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24, podle něhož změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.
8. Vedlejší účastnice řízení poukazuje na to, že městský soud rozhodl s ohledem na celkový charakter sporu a životní úroveň obou účastníků řízení. Napadené rozhodnutí není v rozporu s právem na soudní ochranu, neboť zohledňuje konkrétní okolnosti sporu i jeho citlivou povahu (rodinněprávní spor o výživné mezi manžely). Městský soud vyvážil poměry obou stran a respektoval princip proporcionality.
9. Stěžovatel v replice uvádí, že městský soud nevysvětlil, proč považoval za spravedlivé odchýlit se od zásady úspěchu ve věci, která je při rozhodování o nákladech řízení stěžejní. Ačkoliv hodnocení městského soudu ohledně situace a uspořádání vztahů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení není podle stěžovatele pro stávající věc relevantní, resp. není vinou stěžovatele, že nezajistil vypořádání společného jmění manželů, vzájemné vztahy mezi ním a vedlejší účastnicí řízení pro pochopení věci blíže objasňuje. Zdůrazňuje, že jej městský soud sankcionuje za to, že dodržuje zákonný postup při vypořádání majetkových vztahů, jemuž má předcházet dohoda o úpravě vztahu k nezletilé dceři. Pouhá existence společného jmění manželů nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Městský soud se při rozhodování o aplikaci § 150 o. s. ř. vůbec nezabýval majetkovými poměry obou účastníků řízení, ani jejich životní úrovní, resp. v majetkových poměrech neshledal podstatnější rozdíl, což podle stěžovatele nemůže vést k nepřiznání náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Upuštění od ústního jednání
11. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu zvážil, zda ve věci není třeba konat ústní jednání. Dospěl k závěru, že by jeho konání nepřispělo k dalšímu objasnění věci, než jak se s ní Ústavní soud seznámil z vyžádaného soudního spisu obvodního soudu sp. zn. 8 C 212/2023 a z podání účastníků řízení, včetně všech vyjádření. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
VI.
Vlastní hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud po seznámení se se zaslanými podáními a obsahem spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
VI. a) Obecná východiska pro přezkum nákladových výroků
14. Stěžovatel se domáhá zrušení výroku městského soudu o náhradě nákladů řízení, jímž mu na základě § 150 o. s. ř nebylo přiznáno právo k jejich náhradě. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto dopadají požadavky spravedlivého procesu, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů a na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným.
16. Ústavní soud nicméně současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující.
17. V nálezu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337) Ústavní soud uvedl, že právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (srov. § 1, § 5, § 6, § 18 odst. 1, § 123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se týká i rozhodování o nákladech řízení. To platí zejména, má-li být použit výjimečný § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak poskytl účastníkům řízení prostor, aby se k eventualitě aplikace uvedeného ustanovení vyjádřili.
18. Obdobně v nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285) Ústavní soud konstatoval, že zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek [srov. též stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 828/06 a dále nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20, nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19 (N 44/99 SbNU 69), nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26), nález ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18 (N 119/90 SbNU 25), nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1605/15 (N 95/81 SbNU 555), nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457), nález ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225) nebo nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)].
19. Ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1317/19 Ústavní soud dovodil, že postupem odvolacího soudu, který před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dostatečně neodůvodnil, došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. též nález ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219)].
VI. b) Vztažení obecných východisek na nyní posuzovanou věc
20. V nyní posuzované věci městský soud změnil výrok obvodního soudu týkající se náhrady nákladů řízení, přičemž oproti rozhodnutí obvodního soudu dovodil, že bylo, na rozdíl od zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), namístě zohlednit důvody zvláštního zřetele hodné a aplikovat § 150 o. s. ř. Ústavní soud i v této věci opakovaně zdůrazňuje, že základní zásadou ovládající rozhodování týkající se přiznání náhrady nákladů civilního řízení, je zásada úspěchu ve věci. Každé odchýlení od této zásady musí být účastníkům řízení jednak srozumitelně sděleno a musí být vytvořen dostatečný prostor pro jejich reakci, jednak musí své rozhodnutí soud (zvlášť v případě, kdy jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu) dostatečně odůvodnit.
21. Městský soud nedostál ani jednomu z výše uvedených požadavků. Nejenže stěžovatele vůbec neinformoval o změně právního náhledu na věc, ale ani řádně neodůvodnil, proč by měl být aplikován § 150 o. s. ř. Podle názoru Ústavního soudu nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných nelze zdůvodnit pouze obecným odkazem na existenci společného jmění manželů. Bližší vysvětlení k použití § 150 o. s. ř podal městský soud až ve vyjádření k ústavní stížnosti, kdy akcentoval předprocesní chování obou účastníků s tím, že existenci společného jmění neřeší a na tomto stavu mají podíl oba. V tomto kontextu Ústavní soud podotýká, že existenci společného jmění manželů v situaci, kdy je toliko formálním institutem a dosud nedošlo k jeho vypořádání, přičemž manželé nevedou ani společnou domácnost, nelze bez dalšího považovat za důvod zvláštního zřetele hodný.
22. Pro použití § 150 o. s. ř. nemůže svědčit ani skutečnost, že městský soud neshledal v majetkových poměrech stěžovatele a vedlejší účastnice řízení podstatnější rozdíl. Je sice pravdou, že městský soud vyšel při hodnocení majetkových poměrů obou účastníků řízení a jejich životní úrovně z rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé, ale v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení a zejména se zamýšlenou aplikací § 150 o. s. ř. se jimi blíže nezabýval, resp. nevysvětlil, proč by jejich majetkové, popř. osobní poměry, měly vést k použití § 150 o. s. ř., když jediným důvodem jeho použití bylo, že by se získané finanční prostředky staly součástí existence společného jmění. Zatímco východiskem pro hmotněprávní posouzení vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely je rovné postavení manželů po hmotné i kulturní stránce, rozhodnutí o nákladech řízení ve sporu o výživném je založeno na procesním hledisku, a tedy primárně na uplatnění zásady úspěchu ve věci ovládající sporné řízení.
23. Neobstojí ani argumentace městského soudu, že odvolání podala i vedlejší účastnice řízení, takže stěžovatel musel počítat i s možným neúspěchem, včetně nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, a jedině v situaci, kdy by odvolání podal toliko stěžovatel a bylo-li by rozhodnuto v jeho neprospěch, postupoval by odvolací soud v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (k tomu městským soudem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1145/24). Podstata stávající věci je jiná a uvedený nález nevylučuje, aby se v nyní posuzované věci uplatnily závěry vyplývající z výše citované judikatury ve vztahu k povinnosti soudu poskytnout prostor účastníkovi řízení vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru na věc a k náležitostem řádného odůvodnění.
24. V obecné rovině lze souhlasit s názorem, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti a odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu nižší instance o náhradě nákladů řízení, aniž by o to kterýkoliv z účastníků řízení žádal. Nedostane-li se však změněný náhled na věc do sféry dispozice druhého (rozhodnutím poškozeného) účastníka řízení (v nyní posuzované věci stěžovatele), porušuje tím soud (s ohledem na výše zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu) právo na soudní ochranu, resp. zásadu rovnosti účastníků řízení. Z vyžádaného spisu se podává, že vedlejší účastnice řízení odvoláním napadla jak rozhodnutí ve věci samé, tak i nákladový výrok. Nelze však přehlédnout, že změnu nákladového výroku požadovala pouze v souvislosti se změnou výroku ve věci samé, použitím § 150 o. s. ř. vůbec neargumentovala. Hodlal-li tedy městský soud změnit pouze výrok týkající se náhrady nákladů řízení v neprospěch stěžovatele, měl mu tento úmysl dopředu avizovat. Ani ze zvukového záznamu z jednání městského soudu ze dne 15. 5. 2024 (č. l. 174 vyžádaného spisu) se nikterak nepodává, že by městský soud dal účastníkům řízení vědět, že bude k nákladovému výroku obvodního soudu přistupovat jinak.
VII.
Závěr
25. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že tímto nálezem nepředjímá rozhodnutí o nákladech řízení. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bude opětovně rozhodovat městský soud, který vytvoří účastníkům řízení procesní prostor k vyjádření se k eventuální aplikaci § 150 o. s. ř. a svoje rozhodnutí náležitě odůvodní.
26. Ústavní soud uzavírá, že městský soud, který při rozhodování o nákladech řízení řádně nezdůvodnil, proč by měl být aplikován § 150 o. s. ř. a tím, že s tímto svým oproti rozhodnutí obvodního soudu odlišným názorem neseznámil stěžovatele, porušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovateli vyhověl a napadený rozsudek městského soudu v části, která se týká náhrady nákladů řízení, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V dalším řízení bude úkolem městského soudu, aby o nákladech řízení rozhodl ve světle závěrů plynoucích z tohoto nálezu.
Autor: US