// Profipravo.cz / Náklady řízení 22.11.2024
ÚS: Účelnost nákladů na zastoupení soudního exekutora advokátem
Účelně vynaloženým nákladem soudního exekutora jako účastníka řízení není náklad na jeho zastoupení advokátem v řízení, jež se týká jeho úřední činnosti, konkrétně náhrady újmy způsobené při provádění exekuce v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1038/24, ze dne 16. 10. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 261/2018 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal na vedlejší účastnici a) zaplacení částky 13 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tato škoda měla stěžovateli vzniknout jednak v důsledku průtahů v exekučním řízení vedeném vedlejším účastníkem b) pod sp. zn. 134 EX 17390/11, jehož předmětem byl prodej zástavy - čerpací stanice v Domažlicích v období let 2011 až 2013, jednak kvůli zanedbání dohledu insolvenčního soudu nad činností insolvenčního správce, který měl nezákonně zapsat zástavu do majetkové podstaty dlužníka Z. Š. v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013, a to v období od 8. 10. 2014 do 14. 6. 2019, v důsledku čehož došlo ve znehodnocení zástavy na úkor jeho osoby (jako zástavního věřitele), neboť v letech 2011 a 2013 tato měla údajně hodnotu 18 až 20 mil. Kč, ke dni 8. 10. 2014 hodnotu 12,6 mil. Kč, zpeněžena však byla v roce 2020 jen za 6,3 mil. Kč.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení jednak vedlejší účastnici a) ve výši 6 900 Kč (výrok II), jednak vedlejšímu účastníkovi b), který měl v soudním řízení postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, ve výši 371 850 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že mezi nezákonnými rozhodnutími - usneseními ze dne 9. 1. 2012 a 23. 7. 2012, vydanými v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 13890/2011, kterými byl zjištěn úpadek dlužníka s tím, že bude řešen konkursem (dále jen "první insolvenční řízení"), a tvrzenou škodou není vztah příčinné souvislosti a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu vedlejšího účastníka b), který měl spočívat v nepřiměřené délce (průtazích) exekučního řízení, a ani Krajského soudu v Plzni, který měl spočívat v nikoliv řádném výkonu dohledu v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013 (dále jen "druhé insolvenční řízení"). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obvodní soud opřel o § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), příslušná ustanovení vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, (dále jen "vyhláška č. 254/2015 Sb.) a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka b) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I a II jako věcně správný potvrdil (výrok I), ve výroku III ho změnil jen tak, že výše náhrady činí 526 288 Kč (výrok II), a dále uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici a) ve výši 900 Kč (výrok III) a vedlejšímu účastníkovi b) ve výši 132 998 Kč (výrok IV). O náhradě nákladů odvolacího řízení městský soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž odmítl stěžovatelovu námitku, že by náklady vedlejšího účastníka b) nebyly účelné, a neshledal ani důvod pro postup podle § 150 o. s. ř.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici a) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel poukazuje na to, že exekuční řízení, kterého se účastnil v pozici oprávněného a jehož předmětem byl prodej zástavy, bylo zahájeno v listopadu 2011, vedlejší účastník b) v něm vydal dvě usnesení o ceně, které však Krajský soud v Plzni pro nepřezkoumatelnost a vady zrušil, a až v říjnu 2014 bylo vydáno řádné usnesení, které pak nabylo právní moci. Prodej zástavy v dražbě však nešlo realizovat, neboť insolvenční správce ji pojal do soupisu majetkové podstaty v insolvenčním řízení, což však učinil nezákonně a účelově, protože dlužník nebyl vlastníkem zástavy ani účastníkem exekučního řízení, načež ji se souhlasem insolvenčního soudu přenechal do užívání zástavní dlužnici a povinné v exekuci, tj. obchodní korporaci SILMET Příbram a. s.
7. Podle stěžovatele insolvenční soud rezignoval na svou dohlédací činnost, zvláště když mu byla předložena soudní rozhodnutí, jimiž sice byla jeho žaloba na vyloučení zástavy z majetkové podstaty zamítnuta, současně z nich ale plyne, že tato nebyla pojata do majetkové podstaty po právu. Z majetkové podstaty pak byla vyřazena v pořadí třetím insolvenčním správcem v červnu 2019 a dražba se uskutečnila až v červnu 2020. V mezidobí však došlo k již zmíněnému poklesu hodnoty zástavy.
8. Stěžovatel má za to, že v posuzovaném případě zjištěný skutkový stav je podkladem pro závěr, že při včasnějším provedení dražby by z výtěžku prodeje zástavy uspokojil svou pohledávku zcela nebo ve větším rozsahu, přičemž posouzení věci obecnými soudy označuje za formalistické, vedoucí - v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu [nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)] - k vyprázdnění podstaty práva na náhradu škody zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny.
9. Jako nepřípustně formalistický stěžovatel odmítá konkrétně závěr obvodního soudu, podle kterého exekuční řízení bylo plynulé a dobu 3 let pro vydání usnesení o ceně ovlivnilo odvolání povinné a potřeba dokazování. Obecné soudy totiž podle něho pominuly, že se exekuční věc dvakrát nacházela u odvolacího soudu v důsledku chyb vedlejšího účastníka b) při vydávání usnesení o ceně zástavy, u druhého usnesení vedlejší účastník b) nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu po zrušení prvního usnesení, a že řádné (tj. třetí) rozhodnutí o ceně vydal 18 měsíců poté, co již měl veškeré podklady pro rozhodnutí.
10. Podle stěžovatelova názoru se obecné soudy měly zabývat přiměřeností a účelností jednotlivých kroků vedlejšího účastníka b), konkrétně zda podklady pro vydání řádného rozhodnutí o ceně nebylo možné zajistit dříve, z jakého důvodu byla dvě usnesení o ceně zrušena, proč vedlejší účastník b) vydal druhé usnesení až po 15 měsících a třetí dokonce po 17 měsících a zda lhůta potřebná k vydání druhého a třetího usnesení o ceně byla přiměřená. Odmítá závěr obecných soudů, že exekuční řízení bylo plynulé, s tím, že plynulost neznamená, že netrpělo průtahy, neboť je třeba, aby soudní exekutor postupoval rychle, účelně a efektivně [nález ze dne 4. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 296/04 (N 107/34 SbNU 121)]. Za nepřezkoumatelnou, a potažmo za svévolnou pak stěžovatel označuje úvahu obvodního soudu, převzatou soudy vyšších stupňů, podle které nebylo ani reálné, že by exekuční řízení mohlo být ukončeno do 8. 10. 2014, neboť neuvedly žádnou objektivní překážku, která by tomu bránila, a jedinou příčinou tak bylo vydání opakovaně vadného usnesení o ceně.
11. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny měly obecné soudy podle stěžovatele porušit rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastník b) se jako soudní exekutor nechal v průběhu řízení zastoupit advokátem, načež mu soudy nižších stupňů přiznaly náhradu nákladů řízení, která je pro něho (stěžovatele) likvidační a jež ho uvedla do exekuce. S odvoláním na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 123/12 (N 56/69 SbNU 101), ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2402/10 (N 69/69 SbNU 237) a ze dne 6. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1145/11 (N 176/63 SbNU 51) stěžovatel poukazuje na to, že se domáhal náhrady škody proti státu, že vedlejší účastník b) vstoupil do řízení na výzvu státu, že tím obešel uvedenou judikaturu a fakticky se tak pokusil odradit poškozené či je potrestat za uplatnění jejich práv. V této souvislosti argumentuje, že vedlejší účastník b) nebyl žalován jako "soukromý subjekt", ale vstoupil do řízení na straně státu, a že je osobou s právním vzděláním, která má vlastní odborný aparát, a že tudíž by na něho mělo být z hlediska náhrady nákladů řízení pohlíženo jako na součást státu. Není-li pak důvod, aby se stát nechával zastupovat advokátem, nutno stejné pravidlo vztáhnout na soudního exekutora. Navíc je podle stěžovatele přiznání náhrady nákladů řízení nespravedlivé, neboť to byl primárně vedlejší účastník b), kdo v exekučním řízení pochybil a způsobil mu škodu.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
12. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalším účastníkům a také vedlejším účastníkům řízení.
13. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovo dovolání odmítl, protože bylo postaveno na skutkových zjištěních, které městský soud neučinil, protože se stěžovatel domáhal přezkumu skutkových a právních úsudků městského soudu, aniž by formuloval relevantní dovolací otázku (dovolací důvod) a od ní se odvíjející předpoklad přípustnosti, a protože městský soud respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, uzavřel-li, že opakované zrušení a vrácení rozhodnutí instančně nadřízeným soudem samo o sobě nevede k závěru, že jde o průtah, který by bylo třeba reflektovat při stanovení doby, do které mělo být dané řízení skončeno nebo vydáno rozhodnutí, pro účely posouzení podmínek vzniku nároku na náhradu škody. Dále má za to, že vysvětlil, proč nezastává stěžovatelův náhled, podle něhož ho městský soud zatížil nepřiměřeným důkazním břemenem a proč jeho rozhodnutí pokládá za přezkoumatelné. Na těchto svých úsudcích Nejvyšší soud setrval a odkázal na ně, přičemž odmítl, že by se soudy nižších stupňů dopustily zjevné svévole při zjišťování skutkového stavu, jež by mohla založit přípustnost dovolání. S poukazem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dodal, že se nemohl zabývat námitkou, že stěžovateli soudy nižších stupňů uložily "likvidační povinnost".
14. Městský soud označil ústavní stížnost za nedůvodnou a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v něm vysvětlil důvody, pro které shledal stěžovatelem uplatněný nárok nedůvodným a úspěšnému vedlejšímu účastníkovi b) přiznal náhradu nákladů řízení.
15. Obvodní soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž odmítl, že by jeho rozhodnutí bylo formalistické a že by se nezabýval vylíčenými nesprávnými úředními postupy, naopak za účelem zjištění průběhu exekučního i insolvenčního řízení provedl rozsáhlé dokazování a v návaznosti na to se k namítanému nesprávnému úřednímu postupu vyjádřil. Jde-li o postup vedlejšího účastníka b), soud není oprávněn přezkoumávat rozhodovací činnost soudního exekutora a s ní související procesní postupy, může jen hodnotit, zda procesní úkony byly činěny průběžně, koncentrovaně a zda na sebe vzájemně navazovaly s cílem rozhodnout věc v co nejkratší době. Pro posouzení odpovědnosti státu je třeba odečíst období nečinnosti soudního exekutora od celkové délky řízení a stanovit tzv. ex post dobu, v jaké mohlo reálně ke skončení řízení dojít, přičemž platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, kterou je soud povinen za účelem rychlé a účinné obrany práv věci věnovat. Nebylo možné hodnotit, zda vedlejší účastník b) potřeboval veškeré doklady, které si obstarával, nebo zda již k určitému datu měl všechny potřebné doklady pro rozhodnutí o ceně zástavy, příp. zda si podklady pro své rozhodnutí nemohl zajistit dříve. Stěžovatel podle obvodního soudu počítá s realizací dražby za "ideálních podmínek", tedy aniž by účastníci mohli realizovat svá procesní práva a za předpokladu, že by jednotlivé úkony vedlejšího účastníka b) a jím oslovených osob v rámci součinnosti byly činěny v horizontu dní a k prodeji by došlo již při prvním dražebním jednání. Takový postup není možný, neboť povinná podala odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a proti usnesení o ceně, což učinil i stěžovatel, byl vypracován znalecký posudek, včetně jeho doplňku, první usnesení o ceně bylo odvolacím soudem zrušeno z důvodu potřeby doplnění dokazování a tímto rozhodnutím byl vedlejší účastník b) vázán. Poté, co byla nemovitost 17. 6. 2019 vyňata z majetkové podstaty dlužníka, nebyla dražba napoprvé úspěšně realizována a k vydražení došlo až 17. 9. 2020. Zmiňuje-li stěžovatel období od 25. 4. 2013, kdy vedlejší účastník b) měl mít všechny podklady pro rozhodnutí o ceně, s tím, že dané rozhodnutí bylo vydáno až v říjnu 2014, obvodní soud upozorňuje, že vedlejší účastník b) rozhodl o ceně již 9. 7. 2013, načež proti tomuto rozhodnutí podali účastníci odvolání. Ke skutečnosti, že bylo zrušeno (pro nepřezkoumatelnost), podle ustálené rozhodovací praxe přihlížet nelze.
16. Závěr, že nebylo reálné, aby exekuční řízení bylo skončeno do 26. 2. 2013, resp. 8. 10. 2014, nepovažuje obvodní soud za svévoli, nýbrž o reálnou úvahu a odhad vzhledem k popsanému průběhu exekučního řízení a jeho celkové délce. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 30. 11. 2011 a první insolvenční řízení bylo ukončeno 26. 2. 2013, nemovitost byla řádně zahrnuta do majetkové podstaty v rámci druhého insolvenčního řízení dne 8. 10. 2014, a tak si lze stěží představit, a to s ohledem na provedené dokazování a počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc opakovaně nacházela, že by mohla být do té doby (tj. za 1 rok a 3 měsíce, resp. 2 roky a 10 měsíců) prodána, když jen samotný prodej trval 1 rok a 3 měsíce.
17. Jde-li o náhradu nákladů řízení, obvodní soud uvádí, že s ohledem na úspěch ve věci tuto náhradu přiznal nezastoupené vedlejší účastnici a) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a že obdobně postupoval i u vedlejšího účastníka b), a protože byl zastoupen advokátem, měl nárok na náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu. K tomu dodal, že vedlejší účastník b) vystupoval jako fyzická osoba, a tudíž měl právo na obhajobu podle svého uvážení, i když je osobou práva znalou, přičemž argumentoval, že na něj nelze pohlížet jako na součást státu a uplatňovat stejná nákladová pravidla jako na stát, neboť by tak byl zkrácen na svém právu na obhajobu. Podle obvodního soudu šlo o občanskoprávní spor a vedlejší účastník b) měl na věci právní zájem, a v takovém případě jsou podle něho práva účastníků stejná.
18. Vedlejší účastnice a) s poukazem na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2014 č. j. KSLP 20 INS 11503/2013-A-59 upozornila, že kdyby dlužník splnil svou povinnost podat insolvenční návrh nebo kdyby byl podán řádný insolvenční návrh, konkurs by byl prohlášen již v roce 2012. Dále upozornila, že v prvním ani druhém insolvenčním řízení zástava nebyla vyloučena z majetkové podstaty dlužníka, takže podle § 225 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), platilo, že do ní byla zapsána oprávněně, a nelze konstatovat, že by insolvenční soud postupoval nesprávně, když nevydal pokyn k vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty. Jestliže vedlejší účastník b) nerealizoval prodej zástavy, bylo takové jednání v souladu s § 109 odst. 1 písm. c) a § 166 insolvenčního zákona.
19. Podle vedlejší účastnice a) z provedeného dokazování vyplynulo, že insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti postupoval aktivně, zabýval se rozhodnými skutečnostmi z vlastní iniciativy i z iniciativy účastníků a své povinnosti neporušil či nezanedbal, a to ani nevydáním pokynu insolvenčnímu správci k vyloučení zástavy z majetkové podstaty, protože v dotčeném období existovala řada skutečností, jež vylučovala přijmout jednoduchý a spolehlivý závěr, že do ní nepatří. K tomu dodala, že odvozuje-li stěžovatel vznik škody od nesprávného úředního postupu insolvenčního správce, jde o případné porušení povinností mu uložených v souvislosti s výkonem jeho funkce a za případnou škodu v důsledku toho vzniklou tak odpovídá insolvenční správce.
20. Vedlejší účastnice a) současně odmítla nařčení, že by bylo její snahou vstupem vedlejšího účastníka b) do řízení potrestat stěžovatele za uplatnění jeho práv. Současně upozornila, že stejně tak je právem žalované procesně se bránit, a je-li namítán nesprávný postup úřední osoby, kterou stát pověřil výkonem exekutorského úřadu, je namístě, aby svůj postup hájila sama tato osoba s ohledem na možnost uplatnění regresu, a to tím spíše, jde-li o nárok ve výši 13 mil. Kč, přičemž rozhodnutí vedlejšího účastníka b) není v její diskreci.
21. Vedlejší účastník b) poukázal na to, že stěžovatel opakuje své námitky, které obecné soudy vypořádaly, a že ve své argumentaci vybírá jen některé skutečnosti bez dalších souvislostí a odmítá akceptovat platnou právní úpravu (insolvenční zákon). Má za to, že postupoval v souladu se zákonem, rozhodoval, bylo-li to možné, v řádu dnů nebo týdnů a v jeho rozhodování nelze shledat nesprávný úřední postup ani průtahy ke stěžovatelově škodě. Následně popsal průběh exekuce a k tomu uvedl, že z pohledu soudního exekutora je irelevantní, zda věc byla zahrnuta do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení neoprávněně, že existence vícestupňového rozhodování předpokládá možnost zrušení rozhodnutí, které ale nesprávný úřední postup neznamená. Upozornil na liknavost stěžovatele, který se k odvolání vyjádřil až po 4 měsících, ačkoliv mu byla stanovena lhůta 7 dnů, jakož i na obstrukce ze strany povinné, která opravným prostředkem napadla všechna rozhodnutí, žádala o odročení jednání, o prodloužení lhůt a navrhovala odklad exekuce, jakož i na skutečnost, že předmětem dražby byla specifická věc, umístěná na cizím pozemku a vázaly se k ní sporné technologie. Současně odmítl, že by se zmenšil stěžovatelův majetek, neboť je nadále vlastníkem pohledávky vůči dlužníkovi.
22. Ohledně náhrady nákladů řízení vedlejší účastník b) uvedl, že stěžovatel si musí uvědomit, že s podáním neúspěšného návrhu jsou spojeny jisté povinnosti, na které musel být svým právním zástupcem upozorněn, a že na svém návrhu setrval i poté, co on, právně zastoupený, byl nucen vstoupit do řízení z důvodu případného regresního nároku vedlejší účastnice a). Obrana tak byla nutná a výdaje na právní zastoupení byly vynaloženy účelně. Argumentuje svým právem na právní pomoc a právní zastoupení s tím, že i když je osobou s právnickým vzděláním, nelze od něj spravedlivě požadovat, aby nebyl zastoupen a případně si sám nesl náklady právního zastoupení. Judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, není přiléhavá, neboť zde není zastupován státní orgán, ale v podstatě soukromý subjekt, který nedisponuje aparátem právního oddělení, a předmětem řízení byl nárok na náhradu škody v mnohamilionové výši. Činnost soudního exekutora má zcela jiný obsah pracovní činnosti, jde v ní o jinou problematiku i odvětví práva. Předmět řízení o náhradu škody byl z hlediska rozsahu a specifik spíše náročnější a vedle exekučního řízení zasahoval i do řízení insolvenčního. Náklady na zastoupení tak byly nutnými a účelně vynaloženými.
IV.
Stěžovatelova replika
23. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k případné replice. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že se dovolával přezkumu právního posouzení věci, které neodpovídá judikatuře Ústavního soudu, jakož i skutkových závěrů, které byly v rozporu s provedeným dokazováním, navíc jejich zjištění bylo nepřezkoumatelné a odchylovalo se od zásady volného hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu vytkl, že problematiku odpovědnosti nepřípustně zúžil, a upozornil, že za průtahy řízení označil jednak opakované vydání vadného rozhodnutí o ceně (nikoliv jeho rušení), a to za situace, kdy vedlejší účastník b) nerespektoval právní názor odvolacího soudu a opakovaně vydal vadné a nepřezkoumatelné rozhodnutí, a tím znemožnil provedení dražby, jednak dobu mezi jednotlivými rozhodnutími, kdy druhé usnesení o ceně bylo vydáno po 15 měsících a třetí po 17 měsících. Nejvyšší soud akceptoval názor městského soudu, podle něhož vedlejší účastník b) postupoval plynule, ačkoli v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že lhůty pro vydání rozhodnutí byly adekvátní. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl i to, že přistoupil na právní argumentaci soudů nižších stupňů, podle které lze za průtahy označit pouze nečinnost, s tím, že vedlejší účastník b) vykazoval formální úkony, které nevedly k rychlému vyřízení věci. Dále uvedl, že judikaturní odkazy Nejvyššího soudu nebyly přiléhavé, a že naopak přiléhavou judikaturu nepoužil. Má za to, že sama skutečnost, že k dražbě došlo až po 9 letech, svědčí o průtazích exekučního řízení.
24. V reakci na vyjádření soudů nižších stupňů stěžovatel těmto vytkl, že se nezabývaly otázkou, zda jsou na sebe navazující procesní úkony vedlejšího účastníka b) "vedeny opakovaně", zda jsou efektivní a účelné apod. Posouzení ceny dočasné stavby označil za jednoduché s tím, že nerozumí, proč podle obvodního soudu nebyly ideální podmínky a proč si takové rozhodnutí vyžádalo 3 roky času. Kdyby postupoval řádně, bylo by usnesení o ceně vydáno na počátku roku 2012, kdyby následně respektoval závěry odvolacího soudu, a vydal by správné rozhodnutí napodruhé, pak by nevznikla překážka dražby zahájením insolvenčního řízení a zařazením zástavy do majetkové podstaty. Insolvenční řízení navíc nebránilo vydat rozhodnutí o ceně, a i kdyby zapříčinilo průtahy samotného exekučního řízení, nemá to vliv na odpovědnost státu. Nezákonnost zařazení zástavy do majetkové podstaty dokládá, že tato byla po několika letech po změně insolvenčního správce se souhlasem insolvenčního soudu, státního zastupitelství a účastníků řízení z ní vyřazena, přičemž obvodní soud svým formalistickým výkladem nesprávný postup insolvenčního soudu obhajuje. Od nesprávného úředního postupu insolvenčního soudu nelze odhlédnout, neboť vedl k tomu, že prodej zástavy byl po dobu 6 let blokován.
25. Postup vedlejší účastnice a), která navrhla vstup vedlejšího účastníka b) do řízení, stěžovatel označil za ryze účelový, a namítl, že se s tím obvodní soud nevypořádal, a navíc že mu přiznal více práv, než má samotná žalovaná strana. Závěrem označil napadená rozhodnutí za ústavně nekonformní a hrubě nespravedlivá, a požádal Ústavní soud, aby ústavní stížnosti vyhověl.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
26. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
VI.
Posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti
27. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu tak je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
28. Předmětem soudního řízení byla odpovědnost státu za škodu, jež stěžovateli měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to usnesení ze dne 9. 1. 2012 a 23. 7. 2012, která byla vydána v prvním insolvenčním řízení, resp. nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka b) jako soudního exekutora, který měl spočívat v průtazích exekučního řízení, v důsledku nichž nedošlo k dražbě do 8. 10. 2014, kdy zástava byla zapsána do majetkové podstaty dlužníka v rámci druhého insolvenčního řízení, a exekuci tak nebylo možné provést [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], a konečně nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Plzni ve druhém insolvenčním řízení, který měl spočívat v nikoliv řádném výkonu dohledu tohoto soudu nad činností insolvenčního správce.
29. Již obvodní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou není dán vztah příčinné souvislosti, neboť exekuční řízení netrpělo průtahy, a za daných okolností nebylo reálné je ukončit do 26. 2. 2013 (kdy pravomocně skončilo první insolvenční řízení), resp. do 8. 10. 2014 (kdy zástava byla zapsána do majetkové podstaty dlužníka v rámci druhého insolvenčního řízení). Učinil tak po podrobném rozboru exekučního řízení. Výsledek tohoto rozboru se promítl i do další úvahy, podle které nelze postup vedlejšího účastníka b) kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud se pak ztotožnil s obvodním soudem, jde-li o interpretaci pojmu "průtahy" pro účely daného řízení, k čemuž se vyjádřil následně i Nejvyšší soud v napadeném usnesení a žádné pochybení nezjistil (k ústavnosti postupu tohoto soudu viz níže).
30. Vyvozuje-li stěžovatel, že vedlejší účastník b) nepostupoval v exekučním řízení účelně a efektivně, z toho, že odvolací soud dvě jím vydaná usnesení o ceně zrušil (či že vedlejší účastník vydával rozhodnutí o ceně opakovaně), z právního názoru obecných soudů plyne, proč tato námitka není důvodná. Dlužno dodat, že postup vedlejšího účastníka b) v tomto ohledu by nebylo možné považovat za excesivní, jenž by eventuálně mohl být podřazen pod pojem "průtahy". Usnesení ze dne 23. 2. 2012 č. j. 134 EX 17390/11-29 bylo zrušeno s ohledem na námitku povinné, podle které se stal předmětem ocenění majetek, jehož není vlastnicí, s tím, že je třeba tuto spornou otázku v exekučním řízení vyřešit. Nešlo přitom o triviální otázku, jak stěžovatel tvrdí (technologické vybavení čerpací stanice bylo ostatně i předmětem incidenčních sporů). Usnesení ze dne 9. 7. 2013 č. j. 134 EX 17390/11-68 pak sice bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, protože nebyla tato otázka řádně zodpovězena, nicméně jako důvod kasace bylo v prvé řadě uvedeno, že v mezidobí došlo ke změně okolností rozhodných pro stanovení ceny, a to vedlejšímu účastníkovi b) přičítat nelze. Nebylo ani zjištěno, že by vedlejší účastník b) činil nějaké zbytečné (formální) úkony, které by nesměřovaly k realizaci dražby, a ukončení exekučního řízení by tak jen oddalovaly. Důvodná není ani stěžovatelova námitka, že by soudy nižších stupňů řádně neodůvodnily svůj závěr ohledně reálné délky řízení, naopak z napadených rozhodnutí je patrno, že vzaly v úvahu průběh posuzovaného exekučního řízení, včetně návaznosti jednotlivých úkonů vedlejšího účastníka b), a další relevantní okolnosti, v důsledku nichž nebylo možné exekuční řízení objektivně ukončit v takové době, jak stěžovatel tvrdil.
31. Obvodní soud pečlivě posoudil i postup Krajského soudu v Plzni ve druhém insolvenčním řízení, načež neshledal, že by uvedený soud porušil svou dohlédací povinnost, zejména když nedal pokyn k vyloučení zástavy z majetkové podstaty. Tyto závěry řádně přezkoumal městský soud, načež ve shodě s obvodním soudem a s ohledem na stejné skutečnosti dospěl k závěru, že tento pokyn vydat nemohl, neboť nebylo zcela zřejmé, že zástava do majetkové podstaty nepatří. Příčinou, proč insolvenční soud takový pokyn nevydal, zde zjevně nebyla jeho liknavost či svévole, ale skutečnost, že pojetí předmětu zástavy do soupisu bylo sporné. Na tom nic nemění, že později došlo k jejímu vynětí insolvenčním správcem. Poukazuje-li stěžovatel na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016 č. j. 102 VSPH 19/2016-115, právní názor nadřízeného soudu, byť na něm jeho rozhodnutí nespočívalo, by sice mohl k objasnění dané otázky vést či přispět, nicméně již městský soud vysvětlil, proč tomu tak v posuzované věci nemohlo být, a to poukazem na v té době probíhající incidenční spory.
32. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, v jeho odůvodnění tento soud stěžovateli náležitě vysvětlil, proč se - až na jednu výjimku - nemohl jeho námitkami z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. zabývat, a Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání nemá, co by mu mohl vytknout. Povinností dovolatele je při podání dovolání postupovat v souladu se zákonem, který stanovuje, že dovolání lze podat z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a to - vcelku logicky - nelze odvíjet od jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen odvolacím soudem. Důvody dovolání je třeba vymezit způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. ve svém důsledku tak, aby se zřetelně podávala právní otázka, kterou by měl dovolací soud řešit (popř. ji dovolatel může sám naformulovat), a vždy v souvislosti s každým (každou) z nich uvést, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), tj. který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel za splněný a případně (tj. v závislosti na konkrétním předpokladu) i z jakého důvodu, a to specifikací příslušné judikatury dovolacího soudu, eventuálně i Ústavního soudu.
33. Za relevantní tudíž nelze považovat skutkové námitky, nicméně měl-li stěžovatel za to, že jím uplatněná dovolací námitka (např. že vlastnictví předmětu zástavy nebylo nejisté, a tudíž insolvenční soud mohl/měl dát pokyn k jeho vyloučení z majetkové podstaty dlužníka) má v nějakém ohledu právní povahu, měl postupovat tak, jak bylo výše (sub 32) nastíněno. Totéž platí, spočívalo-li podle stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném posouzení nějaké otázky procesního práva (zde především tzv. důkazního řízení). Měl-li stěžovatel za to, že řízení bylo stiženo vadami, již Nejvyšší soud vysvětlil, že se jimi může zabývat pouze, shledá-li dovolání ve vztahu k vymezenému důvodu přípustným (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což se však nestalo.
34. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení trpělo deficitem ústavnosti v té části, v níž Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání ohledně otázky, kterou mu stěžovatel předestřel. V ústavní stížnosti je sice namítáno, že judikaturní odkazy nejsou přiléhavé, toto tvrzení však není blíže rozvedeno, a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v rozporu s jakým rozhodnutím by měl právní názor Nejvyššího soudu kolidovat. Nadto Nejvyšší soud právní východiska postavil na judikatuře své i Ústavního soudu, mj. na nálezu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3553/15 (N 30/84 SbNU 363), jež vzešla ze skutkově a právně obdobných případů, a tudíž nelze odkaz na ni považovat za zjevně nepřiléhavý, jenž by mohl vést k závěru o libovůli v rozhodování Nejvyššího soudu. Byla-li právní otázka, kterou bylo možné vyvodit z obsahu dovolání, již vyřešena a Nejvyšší soud neshledal důvod se od daného řešení odchýlit, závěru, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, nelze nic z hlediska ústavnosti vytknout.
35. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v podstatě nesouhlasí s právním názorem obecných soudů na obsah pojmu "průtahy". Má za to, že zahrnuje i situaci, kdy rozhodnutí [zde usnesení vedlejšího účastníka b) o ceně] bylo pro vady (dvakrát) zrušeno. Tento názor však nekoresponduje s názorem vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 3553/15, přičemž Ústavní soud neshledal, že by zde existovaly (z povahy věci) nějaké mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné, resp. nezbytné se od daného názoru odchýlit. Při posuzování "přiměřenosti" délky řízení je třeba vycházet z toho, v jaké době by bylo možné dané řízení ukončit, pokud by v něm nedošlo k žádným průtahům, a to reálně, tj. s ohledem na konkrétní okolnosti, nikoliv za ideálních podmínek, jak již uvedl obvodní soud. Stěžovatelův poukaz na nález sp. zn. I. ÚS 296/04 není případný, neboť předmětem daného soudního řízení nebyla náhrada škody, a Ústavní soud se v něm ani ke zde řešené právní otázce nevyjádřil. Nepřiléhavý je poukaz na nález sp. zn. II. ÚS 1430/13, neboť v něm byla řešena jiná právní otázka (konkrétně důkazní břemeno ohledně výše škody, resp. způsob jejího vyčíslení).
36. S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž ani z hlediska věcného nelze úvahy obecných soudů považovat za zjevně nepřiměřené (extrémní), jež by proto kolidovaly se zákazem libovůle v soudním rozhodování. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že napadená soudní rozhodnutí, jde-li o věc samu, mohla vést porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
37. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů jako celku, tedy včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, z jejího obsahu však plyne, že nesouhlasí s tím, že by měl nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi b). Argumentuje tím, že vedlejšího účastníka b) nežaloval, a že pokud do řízení vstoupil z vlastního podnětu nebo z podnětu vedlejší účastnice a), pak na něj nelze pohlížet jako na soukromou osobu, ale jako na součást státu; v této souvislosti se dovolává judikatury Ústavního soudu týkající se ukládání povinnosti účastníkovi řízení k náhradě nákladů v řízeních, kde byl jejich účastníkem stát. Dále poukazuje na to, že vedlejší účastník b) má právní vzdělání a odborný aparát, že uložená povinnost má likvidační dopad a že takové rozhodnutí odrazuje poškozené, aby se domáhali na státu náhrady škody.
38. Vedlejší účastník b) proti tomu argumentoval, že do řízení vstoupil z důvodu ochrany svých práv, neboť v něm šlo o vysokou částku a v případě neúspěchu vedlejší účastnice a) by tato mohla vůči němu uplatnit regresní nárok, že je soukromou osobou a nemá žádný odborný aparát a jako profesionál působí v jiné oblasti práva, než je civilní řízení o náhradu škody, kde navíc nebylo posuzováno jen exekuční, ale i insolvenční řízení. Má za to, že za těchto okolností byl - s ohledem na princip rovnosti účastníků řízení - oprávněn nechat se v daném řízení zastoupit advokátem.
39. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Konkrétně tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a učiní-li tak přesto, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) či ze dne 1. 9. 2015 nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429)]; to platí i pro některé veřejné instituce (subjekty), které hospodaří s veřejnými prostředky [nálezy ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)] a ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)].
40. V těchto případech by podle názoru Ústavního soudu o účelně vynaložený náklad mohlo jít pouze výjimečně, pokud by například předmětem sporu byla právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně by šlo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. [viz např. nálezy ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2049/11 (N 81/69 SbNU 339), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507) a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11 (N 6/64 SbNU 61)].
41. Ústavní soud se v nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81) zabýval otázkou, zda se uvedená pravidla týkají i soudního exekutora jako účastníka řízení tam, kde je předmětem řízení jeho činnost při výkonu jemu svěřené pravomoci. Vyšel z toho, že soudní exekutor je sice soukromou fyzickou osobou, při výkonu exekučních titulů však vykonává veřejnou moc, která mu byla státem svěřena, a jelikož jde o výkon veřejné moci, tak je to stále stát, který odpovídá za pochybení fyzických osob, kterým takové pravomoci svěřil, a že z ústavněprávního hlediska se nemůže své odpovědnosti zříci tím, že výkon veřejné moci přenese na soukromý subjekt. Následně dovodil, že tato skutečnost má důsledky i pro otázku náhrady nákladů řízení ve sporech o náhradu újmy způsobené úřední činností soudního exekutora, neboť přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu, načež uzavřel, že je-li soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj u náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. V posuzované věci přitom II. senát neshledal důvod, proč by se měl od těchto svých závěrů nějak odchýlit (srov. usnesení ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 325/19).
42. Vzhledem k tomu Ústavní soud posuzoval, zda v daném případě lze zastoupení vedlejšího účastníka b) považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve světle kritérií plynoucích z výše uvedené judikatury. V tomto ohledu má význam především, co bylo předmětem řízení v daném civilním sporu, jehož (vedlejším) účastníkem soudní exekutor byl, tedy zda šlo o problematiku odlišnou od běžné činnosti soudního exekutora, a proto bylo pro účinné hájení jeho pozice v tomto sporu zastoupení advokátem nezbytné.
43. Jak plyne z výše uvedeného, předmětem daného civilního sporu byla především činnost vedlejšího účastníka b) v exekučním řízení, jehož se stěžovatel účastnil coby oprávněný, a dále postup Krajského soudu v Plzni v souvisejícím insolvenčním řízením. Za rozhodující Ústavní soud považuje, že spor se týkal úřední činnosti soudního exekutora, a poukazuje-li vedlejší účastník b) na to, že předmětem daného soudního řízení byl i postup insolvenčního soudu, z hlediska ochrany jeho práv nebylo nutné, aby bránil správnost (zákonnost) postupu jiného orgánu veřejné moci sám, natož pak prostřednictvím právního zástupce. I kdyby bylo snad v daném řízení o náhradu škody třeba řešit nějakou otázku vztahu exekučního a insolvenčního řízení, stále jde o běžnou součást činnosti soudního exekutora. Se skutečností, že věc nebyla ve výše naznačeném ohledu specifická, korespondují i podání vedlejšího účastníka b) na obecné soudy, neboť jejich obsahem byl primárně popis průběhu exekučního řízení a argumentace, v níž vedlejší účastník b) reaguje na stěžovatelovy námitky, že nepostupoval řádně, resp. bez průtahů. Posouzení právních otázek, jež bylo třeba v řízení před soudem - z pohledu vedlejšího účastníka b) - řešit, se nejenže nijak výrazně nevymykalo požadavkům kladeným na odbornou erudovanost soudního exekutora, ale dokonce se týkalo běžné profesní činnosti.
44. Městský soud a obvodní soud však otázku, zda náklady na zastupování a hotové výdaje zástupce (advokáta) představují náklady účelně, resp. důvodně vynaložené vedlejším účastníkem b) na bránění jeho práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a zda tak lze jejich náhradu vedlejšímu účastníkovi b) přiznat, ústavně konformním způsobem (viz sub 41 a 42) neposuzovaly, čímž porušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek městského soudu ve výrocích II a IV a napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku III zrušil.
45. Jde-li o zbývající nákladové výroky obsažené v napadených rozhodnutích, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost v části, kde se stěžovatel domáhá jejich zrušení, za zjevně neopodstatněný návrh, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
46. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US