// Profipravo.cz / Náklady řízení 15.11.2024
ÚS: Nesprávné určení výše náhrady nákladů řízení
1. Aplikoval-li odvolací soud při určení tarifní hodnoty § 9 odst. 4 advokátního tarifu, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady, nerespektoval příslušnou právní úpravu a porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Má-li odvolací soud na otázku náhrady nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by se přitom skutkové okolnosti relevantně změnily, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky či argumenty, které mohou rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí vypořádat. Nedostojí-li soud tomuto požadavku, poruší účastníkova ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 572/24, ze dne 2. 10. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí podstaty nálezu
1. Ústavní soud se v této věci zabýval problematikou určení tarifní hodnoty věci v souvislosti s předmětem řízení, kterým je (nemovitá) věc penězi ocenitelná. Posuzoval, za jakých podmínek může soud určit hodnotu sporu podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) namísto § 8 odst. 1 téhož předpisu, tedy od čeho má soud odvíjet tarifní hodnotu předmětu sporu pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení.
II.
Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
2. Paní J. V., vedlejší účastnice řízení (dále jen "první vedlejší účastnice"), se u obecných soudů domáhala určení vlastnického práva k nemovité věci proti stěžovatelce a obchodní společnosti Apartmány Albrechtice s.r.o., vedlejší účastnici řízení (dále jen "druhá žalovaná"). Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem č. j. 15 C 189/2021-94 ze dne 31. 10. 2022 žalobu první vedlejší účastnice zamítl (výrok I) a určil jí povinnost nahradit stěžovatelce a druhé žalované náhradu nákladů řízení ve výši 194 503,20 Kč a 193 233,70 Kč (výroky II a III). Při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel okresní soud z hodnoty sporu, tedy z hodnoty nemovité věci. Tu soud určil podle kupní ceny sjednané v kupní smlouvě z roku 2021 uzavřené mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci o odvolání první vedlejší účastnice rozhodl tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta, potvrzuje. Změnil ovšem nákladové výroky. První vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 27 523,20 Kč (výrok II) a druhé žalované ve výši 26 253,70 Kč (výrok III). Dále první vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit náhradu nákladů odvolacího řízení stěžovatelce ve výši 12 151 Kč (výrok IV) a druhé žalované ve výši 11 180 Kč (výrok V). Na rozdíl od okresního soudu nevycházel při určení výše náhrady z hodnoty nemovité věci, ale z hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Konstatoval, že v posuzované věci okresní soud nemohl použít při stanovení hodnoty sporu kupní smlouvu z roku 2021, protože tato smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí. První vedlejší účastnice nebyla stranou této smlouvy, a proto ji v tomto sporu nelze použít. Konkrétní sjednaná kupní cena totiž může vyjadřovat různé motivy stran při uzavírání smlouvy a tato cena může být oproti ceně obvyklé nižší nebo naopak vyšší. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že v řízení absentuje spolehlivý údaj o hodnotě věci (její obvyklé ceně) a její zjišťování přesahuje potřeby řízení ve věci samé, je třeba vyjít z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tj. z částky 50 000 Kč.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že krajský soud výše předestřeným postupem porušil její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
5. Postup krajského soudu shledává svévolným a překvapivým. Uvádí, že obecný soud účastníky při jednání žádným způsobem se svým záměrem přehodnotit hodnotu předmětu sporu neseznámil, a tedy jim ani neposkytl prostor se k tomuto postupu vyjádřit. Rozdíl v přiznané výši náhrady nákladů řízení přitom dosahuje částky, kterou nelze označit za bagatelní; rozdíl v přiznané náhradě nákladů řízení činí podle názoru stěžovatelky cca 230 000 Kč.
6. Stěžovatelka má za to, že soud měl vycházet ze sjednané kupní ceny. Poukazuje i na to, že sama první vedlejší účastnice ve své argumentaci před obecnými soudy označila cenu dohodnutou mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou za nepřiměřeně nízkou.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek, jehož výroky II a IV jsou napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
8. Krajský soud se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.
9. První vedlejší účastnice ve vyjádření sdělila, že ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou a především zjevně neopodstatněnou. Uvedla, že stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem jednoduchého práva, aniž by osvětlila, jak tento výklad porušuje její základní práva. Připomíná, že Ústavní soud přistupuje k problematice náhrady nákladů řízení zdrženlivě a uvádí, že spory o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahují intenzity dosahující porušení základních práv a svobod. Namítá, že stěžovatelka nedoložila spolehlivý údaj o ceně nemovité věci. Za této situace potom podle jejího názoru správně městský soud přistoupil k určení tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Stěžovatelkou uvedené odkazy na judikaturu zdejšího soudu považuje první vedlejší účastnice za nepřiléhavé. Nákladový výrok nepovažuje ani za překvapivý, jelikož stěžovatelka, sic zastoupena odborníkem, přistupovala k ochraně svých oprávněných zájmů před obecnými soudy liknavě a sama spolehlivý údaj o ceně nemovité věci nepředložila.
10. Druhá žalovaná se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě ani později nevyjádřila. V souladu s poučením, kterého se jí dostalo, se má za to, že se v řízení před Ústavním soudem vzdala postavení vedlejší účastnice (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
11. Vyjádření první vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí a k replice stěžovatelce. Stěžovatelka v replice uvádí, že k vyjádření první vedlejší účastnice má i nadále výhrady. Svým obsahem by však opakovala argumenty již představené v ústavní stížnosti, na kterou proto odkazuje.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud úvodem předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002). Rozhodování o nákladech řízení je však na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, takže i při něm je nezbytné dbát ústavně zaručených práv účastníků (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013).
Určení hodnoty věci penězi ocenitelné a pojem nepoměrné obtíže
14. Jádrem ústavní stížnosti je otázka, od čeho měl odvolací soud odvíjet tarifní hodnotu předmětu sporu pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení a za jakých podmínek může vyjít z tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu.
15. Ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že § 9 advokátního tarifu je "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije v ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení tohoto předpisu. Je-li však předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká, nikoli tarifní hodnota určená postupem podle § 9 advokátního tarifu.
16. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 Ústavní soud vyložil, že pojem "nepoměrné obtíže" ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou podle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu (srov. bod 22 citovaného nálezu). V tomtéž nálezu dále konstatoval, že "znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými [...]. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly" (bod 24 citovaného nálezu; srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. 3. 2023).
17. Stanovení hodnoty věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou skutkovou, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení i z dalších důkazů, které předloží strany sporu. Jelikož soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 občanského soudního řádu), může při splnění předpokladů § 120 odst. 2 občanského soudního řádu za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015 ze dne 8. 9. 2015).
18. Otázkou "nepoměrných potíží" se Ústavní soud zabýval i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 277/24 ze dne 7. 5. 2024, v němž přisvědčil stěžovatelce, že podle § 9 advokátního tarifu nelze postupovat za situace, kdy má soud k dispozici údaj o hodnotě předmětu sporu. V tehdy posuzované věci se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala uložení povinnosti vyklidit vymezené nemovité věci vedlejším účastníkům. Odvolací soud jí přiznal náhradu nákladů řízení, avšak jako hodnotu předmětu sporu určil tarifní hodnotu 50 000 Kč podle § 9 advokátního tarifu, třebaže hodnota mohla být spolehlivě zjištěna z kupní smlouvy uzavřené mezi insolvenčním správcem a stěžovatelkou. Uvedl navíc, že hodnota je šest let stará. Ústavní soud v tehdy řešené věci konstatoval, že obecné soudy měly hodnotu sporu odvíjet od kupní smlouvy uzavřené mezi insolvenčním správcem a stěžovatelkou. Uvedl, že neobstojí ani argument, že hodnota předmětu sporu se mohla v průběhu času změnit a v době rozhodování mohla být diametrálně odlišná. Tento argument zhodnotil jako neakceptovatelný a označil jej za projev libovůle. Ústavní soud rovněž shrnul, že pokud soud pochyboval o skutečné hodnotě sporné nemovité věci, měl účastníkům řízení vytvořit procesní prostor se k této otázce vyjádřit a popř. provést k věci další dokazování.
19. Obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 3905/19 ze dne 5. 10. 2021 Ústavní soud uzavřel, že tarifní hodnotou sporu o náhradní plnění dodáním věci bez vad (sporu o nepeněžité plnění) plynoucího z kupní smlouvy je zpravidla cena těchto věcí v ní uvedená. Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že nepovažuje-li soud kupní cenu za dostatečně věrohodný údaj o hodnotě věci, nic mu nebrání svou odůvodněnou úvahou nebo dalším dokazováním tuto částku dále korigovat. K právu procesně úspěšného účastníka na náhradu nákladů řízení je totiž - a toto je třeba zdůraznit - i významně podhodnocený (nepřesný) odhad ceny šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15, bod 24).
20. I v nyní posuzované věci krajský soud postupoval podle § 9 advokátního tarifu, neboť hodnotu sporu údajně nešlo spolehlivě určit a její znalecké zjišťování by znamenalo nepoměrné obtíže. Svůj závěr krajský soud podpořil i tím, že cena nemovité věci určená na základě kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou nemůže obstát, neboť tato cena nemusí odrážet obvyklou cenu. První vedlejší účastnice se na určení této ceny navíc nepodílela, a proto od ní nemůže být odvíjena její povinnost k náhradě nákladů řízení.
21. Vzhledem k výše uvedeným východiskům je ovšem nutné shledat postup krajského soudu v posuzované věci jako projev libovůle. I přestože byla kupní cena nemovité věci určena mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou, měl soud v řízení s touto hodnotou předmětu sporu pracovat. Ten přitom jen odkázal, že nelze vycházet z kupní ceny, protože ve vztahu k první vedlejší účastnici "je potom cena nemovitostí zjištěná z uvedené smlouvy uzavřené mezi žalovanými [nepoužitelná]. Podkladem pro závěr o hodnotě věci totiž může být jedině její cena obvyklá, která nemusí korespondovat s kupní cenou sjednanou v konkrétní smlouvě. Konkrétní sjednaná kupní cena může vyjadřovat různé motivy stran při uzavírání smlouvy, může být oproti obvyklé ceně nižší nebo naopak vyšší, a obvyklou cenu proto (bez dalšího) nevyjadřuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2017 pod sp. zn. 30 Cdo 4822/2017)" (bod 29 napadeného rozsudku krajského soudu).
22. K tomu Ústavní soud uvádí, že měl-li krajský soud pochybnosti o tom, jak nahlížet na hodnotu sporu určené podle kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou, měl stranám vytvořit dostatečný procesní prostor pro to, aby se k takto určené hodnotě sporu vyjádřily. V řízení před okresním soudem přitom první vedlejší účastnice ani stěžovatelka takto určenou hodnotu nemovité věci žádným způsobem nesporovaly. Naopak, z argumentace první vedlejší účastnice - avšak předložené v rámci její procesní strategie v meritu věci - vyplývá, že kupní cenu sjednanou mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou považovala za příliš nízkou.
23. V posuzované věci je přitom problematická i výše disproporce, jak byla představena v bodě 16 tohoto nálezu, tedy disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou podle § 9 téhož předpisu. Čím vyšší je tato disproporce, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. V posuzované věci se přitom hodnota sporu pro určení výše náhrady nákladů řízení odpovídající kupní ceně ve výši 5 600 000 Kč a odpovídající postupu podle § 9 advokátního tarifu ve výši 50 000 Kč liší až 112násobně. Zatímco v prvním případě činí odměna za jeden úkon právní služby 30 700 Kč, naopak ve druhém případě činí odměna toliko 3 100 Kč. Tento rozdíl nelze přitom v posuzované věci považovat za nepatrný a v limitech zmiňované disproporce. Odůvodňuje proto závěr, že soud musí vynaložit určité úsilí za účelem přesnějšího stanovení ceny předmětu sporu, a nemůže se omezit na strohý odkaz na to, že určení ceny by sebou neslo nepřiměřené obtíže.
24. Vzhledem ke zde uvedenému podle názoru Ústavního soudu proto strohý závěr krajského soudu, že ve spise schází spolehlivý údaj o ceně nemovité věci a zjišťování hodnoty předmětu sporu (jeho obvyklé ceny) přesahuje potřeby řízení ve věci samé, neobstojí. Proto, aplikoval-li krajský soud při určení tarifní hodnoty § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, aniž pro to byly splněny zákonné předpoklady, nerespektoval příslušnou právní úpravu a porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Zákaz překvapivých rozhodnutí
25. Jednou z ústavních zásad spravedlivého procesu je princip předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu jde o překvapivé rozhodnutí mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení (nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008, bod 15). Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, bod 15).
26. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017, bod 31). Obecně je možné, aby se odvolací soud při svém rozhodování nejen o věci samé, ale i náhradě nákladů řízení odchýlil od předchozího názoru soudu nalézacího a okolnosti případu posoudil odlišně. Změna právního názoru soudu sama o sobě není neústavní. To však jen za předpokladu, je-li řádně odůvodněna a soud i při novém rozhodování dodrží všechny standardy spravedlivého procesu, včetně zákazu překvapivého rozhodnutí (viz nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014).
27. Má-li odvolací soud na otázku náhrady nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by se přitom skutkové okolnosti relevantně změnily, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí vypořádat. Nedostojí-li tomuto požadavku, poruší účastníkova ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 či z poslední doby nález sp. zn. I. ÚS 1555/23 ze dne 19. 9. 2023 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 277/24 ze dne 7. 5. 2024).
28. Ze shora předestřeného popisu průběhu řízení se přitom podává, že stěžovatelka nemohla předvídat odlišné rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, neboť ani první vedlejší účastnice (jako žalobkyně) ve svém odvolání nic takového nenamítala (obdobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015). Argumentace první vedlejší účastnice v odvolání ve vztahu k nákladovým výrokům směřovala pouze k tomu, že jsou podle ní dány důvody, aby soud postupoval podle § 150 občanského soudního řádu.
29. Pochyboval-li proto krajský soud o hodnotě předmětu sporu a - na rozdíl od okresního soudu - nepovažoval kupní cenu vycházející ze smlouvy mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou za hodnověrný údaj o hodnotě věci, měl na to stěžovatelku, jakož i druhou žalovanou upozornit a poskytnout jim procesní prostor, aby mohly vznést tvrzení či označit důkazy, které by tyto pochybnosti rozptýlily. Tento závěr je navíc podpořen i tím, že po rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nemají účastníci procesní nástroj, ve kterém by mohli své argumenty přednést. Vzhledem k rozdílu odměny určené nalézacím a odvolacím soudem přitom nelze případné prodloužení sporu považovat za neúčelné a odůvodňující aplikaci "zbytkového" § 9 advokátního tarifu, namísto preferovaného § 8 odst. 1 tohoto předpisu, aniž by stěžovatelce byl poskytnut procesní prostor obtíže spojené se zjištěním hodnoty věci překonat.
30. Protože krajský soud v nynější věci neupozornil stěžovatelku na možnou změnu právního náhledu oproti nalézacímu soudu a nevyzval ji k případnému doplnění jejích tvrzení a označení důkazů ke zjištění hodnoty věci, zatížil své rozhodnutí nepřípustnou překvapivostí, čímž porušil její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
VII.
Závěr
31. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v části označené ve výroku tohoto nálezu zrušil z důvodu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
32. V dalším řízení bude úkolem krajského soudu, aby při přezkumu nákladového výroku nalézacího soudu postupoval v intencích tohoto nálezu. Bude-li mít odvolací soud za to, že kupní cena nemovité věci z roku 2021 neodpovídá hodnotě věci pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu, určí hodnotu věci po případném doplnění dokazování vlastní odůvodněnou úvahou a vytvoří procesní prostor, aby se k této otázce mohli účastníci řízení vyjádřit a aby mohli označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
33. Na závěr Ústavní soud uvádí, že je úkolem krajského soudu zároveň náležitým způsobem posoudit, zda jsou či nejsou v konkrétní věci dány důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu.
Autor: US