// Profipravo.cz / Náklady řízení 19.08.2022
ÚS: Použití moderačního oprávnění podle § 150 OSŘ
Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.
Postupem odvolacího soudu, který před svým rozhodnutím nedal najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, nezjišťoval majetkové a sociální poměry stěžovatelky, a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dostatečně neodůvodnil, došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 72/22, ze dne 16. 6. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadeném II. výroku, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 4. 2021 č. j. 7 C 64/2012-106 uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 300 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 100 000 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 25 300 Kč (výrok III.). Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 400 000 Kč z titulu nesplacených půjček, poskytnutých na základě smluv ze dne 6. 11. 2006 a ze dne 17. 1. 2008 s tím, že v případě půjčky podle smlouvy ze dne 6. 11. 2006 činí dluh stěžovatelky 310 000 Kč a v případě půjčky podle smlouvy ze dne 6. 11. 2006 činí dluh stěžovatelky 90 000 Kč. Na zjištěný skutkový stav aplikoval s poukazem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník 2012), právní úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník 1964"). Konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že vedlejší účastník poskytl stěžovatelce finanční prostředky v souladu se shora uvedenými smlouvami o půjčce. Vzal v úvahu, že splatnost poslední splátky půjčky ze dne 6. 11. 2006 nastala dne 31. 12. 2006 a splatnost poslední splátky půjčky ze dne 17. 1. 2008 nastala dne 31. 12. 2008, přičemž žaloba v této věci byla podána až po uplynutí tříleté promlčecí doby dne 12. 12. 2012. Vzhledem k tomu uzavřel, že nárok vedlejšího účastníka na zaplacení žalované částky je podle § 101 odst. 1 občanského zákoníku 1964 promlčený. Přes uvedené dospěl nicméně k závěru, že žalobě lze co do požadavku vedlejšího účastníka na zaplacení částky 300 000 Kč vyhovět, když stěžovatelka při jednání před insolvenčním soudem dne 13. 4. 2015 v tomto rozsahu svůj dluh ze smluv o půjčce uznala. Ačkoliv protokol není opatřen podpisem stěžovatelky, měl obvodní soud za splněnou písemnou formu uznání dluhu, neboť stěžovatelka byla jednání osobně přítomna, protokol byl sepsán bez námitek a jde o veřejnou listinu. Námitku stěžovatelky, že v insolvenčním řízení byla osvobozena od placení pohledávek včetně pohledávek vedlejšího účastníka, pak posoudil jako námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, neboť svým obsahem odporuje ujištění, která dala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi při jednání před insolvenčním soudem ze dne 13. 4. 2015. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl co do uplatněného nároku na zaplacení částky 300 000 Kč, jinak ji ve zbytku co do požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč zamítl. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a převážně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi přiznal právo na náhradu jejich poměrné části (podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu 50% vzniklých nákladů řízení).
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu s požadavkem na zaplacení částky 300 000 Kč zamítl (výrok I.). Napadeným výrokem II. stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl městský soud shodně s obvodním soudem k závěru, že mezi vedlejším účastníkem jako věřitelem a stěžovatelkou jako dlužníkem byly ve dnech 6. 11. 2006 a 17. 1. 2008 uzavřeny písemné smlouvy o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku 1964, podle kterých vedlejší účastník přenechal stěžovatelce peněžitou částku 370 000 Kč, respektive 120 000 Kč. Stěžovatelka se ve smlouvách zavázala poskytnuté peněžité prostředky vedlejšímu účastníkovi ve sjednané době vrátit, svůj smluvní závazek však splnila pouze částečně, když zaplatila vedlejšímu účastníkovi na splacení půjčky sjednané dne 6. 11. 2006 částku 60 000 Kč a na splacení půjčky sjednané dne 17. 1. 2008 částku 30 000 Kč. Městský soud nicméně nesdílel právní názory obvodního soudu, že žalobou uplatněnému nároku vedlejšího účastníka na zaplacení částky 400 000 Kč lze v řízení před soudem v rozsahu částky 300 000 Kč vyhovět. Městský soud totiž nepovažoval za správný závěr obvodního soudu o tom, že stěžovatelka dluh vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu shora uvedených nesplacených půjček co do částky 300 000 Kč písemně uznala, a tudíž se v projednávané věci uplatní desetiletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku 1964. Závěr o uznání dluhu stěžovatelkou nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž ústní přednesy stěžovatelky při jednání před insolvenčním soudem dne 13. 4. 2015, zaznamenané v protokolu o jednání, zjevně zákonné náležitosti hmotněprávního úkonu v podobě písemného uznání dluhu nesplňují (§ 558 občanského zákoníku 1964 ve spojení s § 3028 odst. 3 občanského zákoníku 2012). Absentuje nejen zákonem vyžadovaná písemná forma uznání dluhu, ale také jeho obsahové náležitosti s přihlédnutím ke skutečnosti, že předmětem uznání měly být dluhy vyplývající ze dvou různých závazkových vztahů, tj. vyjádření konkrétního příslibu stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi ten který dluh a především jednoznačná identifikace důvodu a výše každého z uznávaných dluhů tak, aby bylo nepochybné, který dluh a do jaké výše je uznáván. Za této situace je podle městského soudu nutno uzavřít, že právo vedlejšího účastníka na uspokojení jeho pohledávek z nesplacených půjček ze dne 6. 11. 2006, respektive ze dne 17. 1. 2008, je podle § 100 a § 101 občanského zákoníku 1964, promlčeno, neboť obecná tříletá promlčecí doba, běžící ode dne, kdy právo mohlo být s ohledem na sjednanou splatnost půjček vykonáno poprvé, marně uplynula ještě před podáním žaloby dne 12. 12. 2012. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se promlčení dovolala (§ 100 odst. 1 občanského zákoníku 1964), nelze již z tohoto důvodu vedlejšímu účastníkovi žalobou uplatněný nárok ani zčásti přiznat. Nadto v projednávané věci nelze žalobě vyhovět ani z toho důvodu, že stěžovatelka byla jako dlužník v insolvenčním řízení po splnění oddlužení rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ačkoli tak učinit mohli, i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Podle městského soudu je nepochybné, že účinky osvobození stěžovatelky od placení pohledávek v insolvenčním řízení se vztahují i na pohledávky vedlejšího účastníka za stěžovatelkou z titulu shora uvedených nesplacených půjček, neboť vedlejší účastník tyto své pohledávky do insolvenčního řízení stěžovatelky nepřihlásil. Znamená to tedy, že zmíněné pohledávky získaly povahu tzv. naturální obligace, tedy že nezanikly, nadále existují, možnost jejich dobrovolného uhrazení stěžovatelkou zůstala zachována, nicméně vedlejší účastník nemůže jejich splnění úspěšně vymáhat a v soudním či jiném řízení mu již nelze tyto pohledávky přiznat. Uvedené účinky se přitom pojí s rozhodnutím insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona, a to bez ohledu na to, zda se jich dlužník v nalézacím řízení dovolá. Je-li tedy pro meritorní rozhodnutí v projednávané věci nerozhodné, zda stěžovatelka v rámci své obrany osvobození od placení pohledávek v insolvenčním řízení namítla, je bezpředmětné řešit soulad takové případné námitky s dobrými mravy. Podstatné je, že v prováděném dokazování byla existence rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození stěžovatelky od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona zjištěna, a tudíž je třeba tuto okolnost, respektive její účinky na žalobou uplatněné pohledávky při právním zhodnocení rozhodných skutečností zohlednit.
4. Vzhledem k tomu, že městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu, rozhodoval podle § 224 odst. 2 o. s. ř., o nákladech odvolacího řízení i o nákladech řízení před obvodním soudem. Dospěl přitom k závěru, že byť má plně procesně úspěšná stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., pro které je namístě výjimečně jí náhradu nákladů řízení nepřiznat. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval městský soud v okolnostech daného případu a zejména pak v jednání stěžovatelky, která dluhy vůči vedlejšímu účastníkovi neuvedla v insolvenčním řízení v seznamu závazků přiloženém k návrhu na povolení oddlužení a svým souhlasným stanoviskem vyjadřujícím ochotu k pokračování v nalézacím řízení a k případné úhradě dluhů po skončení insolvenčního řízení přiměla vedlejšího účastníka k upuštění od návrhu na zrušení schválení jejího oddlužení. Takové jednání hodnotil městský soud jako rozporné s dobrými mravy a v jeho kontextu také odpovídá spravedlivému řešení, aby stěžovatelce bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů tohoto řízení výjimečně odepřeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých ústavně zaručených práv v důsledku excesivní aplikace § 150 o. s. ř., provedené městským soudem, při které byla obecná zásada úspěchu ve sporu nespravedlivě prolomena, a to pouze na základě okolností stojících na jedné straně sporu, založených výlučně na skutečnostech, které nastaly až po promlčení žalobou uplatněného nároku, jakožto meritorního důvodu pro zamítnutí žaloby. Přihlásil-li by se vedlejší účastník s žalobou uplatněnou pohledávkou do insolvenčního řízení stěžovatelky, byl by s uplatněným nárokem úspěšný. Výše uvedené konkrétní okolnosti věci však městský soud přehlédl a jako k jedinému, byť pro rozhodnutí o náhradě nákladů nerelevantnímu, důvodu přihlédl pouze k popsanému jednání stěžovatelky, navíc nepřesně, neboť stěžovatelka se práva obrany proti nároku vedlejšího účastníka námitkou promlčení nikdy nevzdala a v pokračování řízení o podané žalobě po skončení insolvenčního řízení nebránila. Námitku promlčení žalobou uplatněného nároku přitom stěžovatelka vznesla v řízení ještě před prvním jednáním u obvodního soudu (ve vyjádření ze dne 31. 3. 2021) a bylo tak výlučně na rozhodnutí vedlejšího účastníka, že i s vědomím jejího uplatnění stěžovatelkou v řízení pokračoval. Pomine-li stěžovatelka skutečnost, že součástí jí výrokem II. rozsudku městského soudu nepřiznaných nákladů je též jí uhrazený nemalý soudní poplatek za její důvodně podané odvolání proti věcně nesprávnému rozsudku obvodního soudu (nabízelo by se tedy přinejmenším pouze nepřiznání pouze části nákladů), má stěžovatelka zato, že výše uvedené skutečnosti aplikaci § 150 o. s. ř. neodůvodňovaly.
6. Městský soud podle stěžovatelky při rozhodování o náhradě nákladů řízení porušil princip rovnosti stran, neboť na stěžovatelku nahlížel výlučně prismatem skutečností nastalých v proběhlém insolvenčním řízení, aniž by však jakkoli zohlednil skutečnosti tomu předcházející (stojící na straně vedlejšího účastníka), včetně existence jeho zavinění co do vzniku podstatné části nákladů řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř., aplikoval městský soud v situaci, kdy tomu neodpovídaly konkrétní skutkové okolnosti ani poměry a jednání účastníků.
III.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
7. Městský soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že práva stěžovatelky obsažená v čl. 36 odst. 1, případně v čl. 37 Listiny nebyla porušena, neboť stížností napadeným výrokem rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a s judikaturou Nejvyššího soudu.
8. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že za důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 o. s. ř., považuje zejména chování stěžovatelky, kdy si stěžovatelka od vedlejšího účastníka opakovaně půjčila finanční prostředky, které se zavázala vrátit, což bylo ujednáno dvěma písemnými smlouvami o půjčkách, a tento svůj závazek porušila. Ani přes opakované výzvy vedlejšího účastníka nebyla ochotná o věci jednat a pokusit se svým závazkům dostát. Stěžovatelka se snažila obstruovat soudní řízení o vrácení finančních prostředků, když si opakovaně nepřebírala soudní obsílky, přestože se na doručovací adrese zdržovala. Stěžovatelka se dopustila nepoctivého záměru v rámci insolvenčního řízení, když porušila svou zákonnou povinnost a vědomě neuvedla pohledávky vedlejšího účastníka v seznamu svých závazků v insolvenčním řízení. Její nepoctivý záměr byl konstatován insolvenčním soudem. Stěžovatelka se dohodla s vedlejším účastníkem, že jeho pohledávka nebude zahrnuta do insolvenčního řízení a že tak přetrvá i po skončení insolvenčního řízení (jak bylo vedlejšímu účastníkovi doporučeno obvodním soudem). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které tuto dohodu stvrzovalo, pak však podala odvolání (skutečnost, že rozhodnutí insolvenčního soudu v této věci nebylo správné, nepovažuje vedlejší účastník pro hodnocení záměru a jednání stěžovatelky za relevantní). Závěrem se stěžovatelka dopustila jednání v rozporu s dobrými mravy, když ujistila vedlejšího účastníka o ochotě uhradit své dluhy po skočení insolvenčního řízení, čímž ho přiměla k upuštění od návrhu na zrušení oddlužení stěžovatelky. Stěžovatelce tak bylo umožněno oddlužení, přestože jí byl prokázán nepoctivý záměr, který oddlužení vylučuje. Stěžovatelka se tak jen díky vstřícnosti vedlejšího účastníka ocitla ve výrazně výhodnější ekonomické situaci. I přesto však jakékoliv možné kroky k uhrazení svého dluhu odmítala. Z uvedených jednání je podle vedlejšího účastníka patrný nečestný přístup stěžovatelky k plnění jejích závazků a její neúcta k právnímu řádu. Uvedené jednání, kdy stěžovatelka opakovaně vedlejšího účastníka ujišťovala o své ochotě dluhy uhradit, aniž by tak skutečně učinila, a pouze ze svého jednání profitovala (bylo jí umožněno oddlužení a půjčené prostředky nikdy nevrátila), tak dosáhlo intenzity jednání v rozporu s dobrými mravy a vedlo městský soud k učinění výjimky ve věci náhrady nákladů řízení. Ohledně tvrzené výše nákladů, které byla stěžovatelka nucena vynaložit na odvolání, vedlejší účastník podotkl, že žádné náklady řízení nemusely vzniknout, kdyby stěžovatelka dodržela základní zásadu soukromého práva pacta sunt servanda a své závazky vůči vedlejšímu účastníkovi řádně a včas splnila. Podle vedlejšího účastníka městský soud svým rozhodnutím neporušil zásadu rovnosti stran a nebylo porušeno ani právo stěžovatelky na soudní ochranu. Z výše uvedených důvodů vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
9. Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům k vyjádření.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v posuzované věci nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř.
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165); srov. i usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
15. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
16. K tomu je třeba uvést, že nejen z textu právní úpravy, ale rovněž i ze zavedené soudní praxe vyplývá obecný požadavek, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Součástí tohoto pravidla je mimo jiné posouzení, jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, tj. nejen na straně žalované, ale i na straně žalující.
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
18. Ústavní soud současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující.
19. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval také otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. I když uvedl, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, vyslovil současně názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je konkretizován v § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení. Pro obecné soudy z něj vyplývá mimo jiné povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, přičemž soud je při rozhodování povinen vypořádat se se všemi tvrzeními účastníků i provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3664/15 (N 159/82 SbNU 505)].
20. V nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) Ústavní soud dále precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace § 150 o. s. ř. Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý (řádný) proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces plyne povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v odvolacím řízení, kdy po přijetí rozhodnutí, již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva [srov. též nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 (N 154/78 SbNU 335), nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 (N 70/77 SbNU 73) a další].
21. V nálezu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337) Ústavní soud uvedl, že právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (§ 1, § 5, § 6, § 18 odst. 1, § 123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se týká i rozhodování o nákladech řízení, zejména má-li být použit výjimečný § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor, aby se k eventualitě aplikace uvedeného ustanovení vyjádřil.
22. V nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285), Ústavní soud konstatoval, že zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek [srov. též nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20, nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19, nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26), nález ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18 (N 119/90 SbNU 25), nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1605/15 (N 95/81 SbNU 555), nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457), nález ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225), nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)].
23. V nálezu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 Ústavní soud dovodil, že postupem odvolacího soudu, který před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, nezjišťoval majetkové a sociální poměry stěžovatele, ačkoliv k zamítnutí žaloby došlo z důvodu jeho oddlužení, a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dostatečně neodůvodnil, došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. též nález ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219)].
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
24. Není sporu o tom, že městský soud měl v případě zjištění důvodů hodných zvláštního zřetele pravomoc použít moderační ustanovení § 150 o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že by byla respektována práva daná kontradiktorním charakterem řízení, a účastníci by tak byli výslovně informováni, že soud má v úmyslu § 150 o. s. ř., použít.
25. Požadavkům, které vyplývají z výše naznačené a již poměrně rozsáhlé judikatury Ústavního soudu, však městský soud v nyní posuzované věci nevyhověl, když podmínkám pro moderační postup podle § 150 o. s. ř., nedostál, přestože obecné soudy jsou judikaturou Ústavního soudu vázány. Z odůvodnění rozsudku městského soudu, ani z obsahu spisu vedeného u obvodního soudu sp. zn. 7 C 64/2012 neplyne, že by městský soud dal účastníkům řízení najevo, že uvažuje o aplikaci § 150 o. s. ř., a dal jim prostor k tomu, aby se k jím zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř. mohli vyjádřit. Neučinil vůči nim v této souvislosti žádnou výzvu k vyjádření, a to ani v písemné formě ani při jednání konaném dne 24. 11. 2021, jemuž byli přítomni právní zástupce stěžovatelky a dále vedlejší účastník a jeho právní zástupkyně. Částka představující náklady řízení stěžovatelky, již s ohledem na stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek z odvolání a délku trvání soudního řízení, přitom není zanedbatelná. Povinnost soudu vytvořit stěžovatelce procesní prostor pro uplatnění jejích argumentů pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení byla v předmětném případě o to naléhavější, když bylo rozhodováno v odvolacím řízení. Proti výroku o nákladech řízení přitom nebylo přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
26. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že městský soud nerozhodl o použití § 150 o. s. ř., v souladu s požadavky řádného (spravedlivého) procesu. Postupem městského soudu, který před svým rozhodnutím nedal najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, nezjišťoval majetkové a sociální poměry stěžovatelky a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dostatečně neodůvodnil, došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
27. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že tímto rozhodnutím nepředjímá rozhodnutí o nákladech řízení, neboť sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř. Vzhledem k zrušujícímu nálezu bude ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů opětovně rozhodovat městský soud, který v případě, že i nadále bude zamýšlet postupovat podle § 150 o. s. ř., vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda § 150 o. s. ř. v posuzované věci bude aplikovat či ne.
28. Další námitky, jež se vztahovaly k samotnému posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele při aplikaci § 150 o. s. ř. či dalších okolností případu, Ústavní soud nezkoumal. Vyhověním ústavní stížnosti se stěžovatelce otevírá procesní prostor, ve kterém jí městský soud umožní, aby se před přijetím nového rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřila k uvažované aplikaci § 150 o. s. ř. a uplatnila v tomto směru svoje návrhy a tvrzení, se kterými se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá.
VI.
Závěr
29. S ohledem na výše uvedené Ústavní uzavřel, že napadeným výrokem II. rozsudku městského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený výrok rozsudku městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
30. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US