// Profipravo.cz / Náklady řízení 22.10.2021
ÚS: Náklady řízení při vypořádání spoluvlastnictví
V řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je § 142 občanského soudního řádu třeba interpretovat tak, že (plný) úspěch a neúspěch procesních stran podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li obecný soud návrh na zrušení spoluvlastnictví; vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznávat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2081/21, ze dne 30. 9. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení nákladových výroků napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234 k návrhu vedlejší účastnice na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodl o zrušení spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatele k bytové jednotce č. X1 v domě č. p. X2 na pozemku parc. č. X3, zapsané na LV X4, vedeném pro k. ú. Střížkov, obec P., Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha; ke spoluvlastnickému podílu ve výši 915/25343 na společných částech domu č. p. X2, dům zapsán na LV X5, vedeném pro k. ú. Střížkov, obec P., Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha; ke spoluvlastnickému podílu ve výši 915/25343 na pozemku parc. č. X3, zastavěná plocha a nádvoří, na němž je umístěna stavba č. p. X2, pozemek zapsán na LV X5, vedeném pro k. ú. Střížkov, obec P., Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha; ke spoluvlastnickému podílu ve výši 915/25343 na pozemku parc. č. X6, orná půda, LV X7 vedeném pro k. ú. Střížkov, obec P., Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha a ke spoluvlastnickému podílu ve výši 915/25343 na pozemku parc. č. X8, orná půda, LV X9 vedeném pro k. ú. Střížkov, obec Praha, Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha (výrok I). Dále rozhodl, že nemovitosti uvedené ve výroku I se stávají výlučným vlastnictvím vedlejší účastnice (výrok II), že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli za blíže konkretizovaných podmínek vypořádací podíl ve výši 2 516 900 Kč (výrok III), že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 248 993,80 Kč (výrok IV) a že obvodní soud do 30 dní po právní moci tohoto rozsudku vrátí ze soudní úschovy vedlejší účastnici rozdíl mezi částkou vyplacenou stěžovateli a zůstatkem částky uložené do soudní úschovy (výrok V).
3. Obvodní soud usnesením ze dne 5. 3. 2020 č. j. 9 C 294/2017-259 doplnil rozsudek ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234 o výrok, podle kterého je vedlejší účastnice povinna zaplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 10 000 Kč (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Konečně doplňujícím usnesením ze dne 4. 1. 2021 č. j. 9 C 294/2017-356 rozhodl, že rozsudek obvodního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234 se doplňuje výrokem, že stěžovatel je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 27 510 Kč (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve znění doplňujících usnesení ve výrocích o věci samé (výroky I a II), ve výroku o uložení povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli vypořádací podíl (výrok III) jej změnil jen tak, že jeho výše činí 2 301 530 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil jen tak, že výše nákladů, které je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici, činí 227 201,70 Kč, jinak jej v těchto výrocích potvrdil. Ve výroku o nákladech státu jej změnil tak, že vedlejší účastnice a stěžovatel jsou povinni zaplatit na těchto nákladech částku 13 755 Kč (výrok I). Odvolání stěžovatele do výroku o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 10 000 Kč odmítl (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 64 759,20 Kč (výrok III).
5. Ústavní stížností napadené nákladové výroky odůvodnil městský soud tak, že při rozhodování o nákladech řízení postupoval obvodní soud správně podle § 142 odst. 1 a § 148 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud konstatoval, že podle ustálené judikatury pro posouzení otázky, zda a nakolik měl účastník v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve věci plný (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) či částečný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) úspěch, je rozhodující to, zda soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval; v případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu. V daném případě byla vedlejší účastnice v pozici žalobkyně v řízení úspěšná, a proto jí obecné soudy přiznaly plnou náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává správného postupu při rozhodování o nákladech řízení v tomto typu sporu, tedy, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být vlastnické právo každého ze spoluvlastníků v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny chráněno stejnou měrou. Ustanovení § 142 o. s. ř. je proto třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran podle § 142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Jinak je třeba pohlížet na úspěch ve věci jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jak ostatně shledal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20.
III.
Vyjádření účastníka řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.
8. Městský soud ve svém vyjádření shrnul podstatu věci a průběh řízení před obecnými soudy, přičemž konstatoval, že plně úspěšné žalobkyni (vedlejší účastnici) přiznal náhradu nákladů řízení, kterou vyčíslil podle advokátního tarifu. Má za to, že postupem městského soudu nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření zejména uvedla, že dovolává-li se stěžovatel aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, pak je zapotřebí zdůraznit, že závěry tohoto nálezu (na rozdíl od jeho nosných úvah) nejsou z důvodů rozdílných konkrétních okolností na posuzovanou věc přiléhavé. V této věci je zejména jasné, kdo byl ve sporu úspěšný a kdo nikoliv, a to jak z pohledu užších, tak i širších okolností. Podstatný rozdíl je v tom, že na zrušení spoluvlastnictví nepanovala mezi účastníky shoda na rozdíl od odkazovaného judikátu. V posuzovaném případě stěžovatel kladl důraz na to, aby nebylo podílové spoluvlastnictví (byt, ve kterém žil) vypořádáno. Později navrhoval, aby bylo vypořádáno, ale bez náhrady. V meritu věci tak nebylo rozhodnuto v souladu s jeho návrhem spoluvlastnictví nevypořádávat a žalobu zamítnout, pročež je odkazovaný nález Ústavního soudu na posuzovanou věc nepřiléhavý. Vedlejší účastnice uvádí další skutkové a právní argumenty a navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
10. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice. Ten v ní jednak setrval na své argumentaci a dále ji doplnil o další skutkovou a právní argumentaci.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníka a vedlejší účastnice a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Ústavní soud k problematice nákladů řízení postupuje zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a také na něj proto dopadají požadavky řádně vedeného soudního řízení.
15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu. V této souvislosti nutno uvést, že problematikou náhrady nákladů řízení v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, ve kterém dospěl k závěru, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být vlastnické právo každého ze spoluvlastníků v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny chráněno stejnou měrou. Ustanovení § 142 o. s. ř. je proto třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran podle § 142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Vyhoví-li obecný soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
16. Podle Ústavního soudu v odůvodněných případech tedy lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů, a to podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví (i stanovení míry úspěchu jednotlivých účastníků) závisí na úvaze soudu (viz bod 24 uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20). Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (což je v soudní praxi situace obvyklá); obecný soud by musel přesvědčivě vyložit další důvody, které jej vedly k závěru, že je (výjimečně) namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi.
17. Další širší okolnosti, k nimž lze přihlédnout, plynou z judikatury Nejvyššího soudu - například že se účastníci o předmětu řízení alespoň částečně shodli, jaké bylo procesní chování a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení, či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou. "Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení." (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276).
18. Ústavní soud tedy při aplikaci výše uvedeného právního názoru na posuzovanou věc shledává, že obvodní soud vydal své rozhodnutí dříve, než Ústavní soud přijal výše uvedený nález, nicméně městský soud napadený rozsudek vydal až po výše uvedeném nálezu, přičemž dokonce na tento nález (ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20) výslovně odkazuje (bod 13 napadeného rozsudku). Městský soud se však s argumentací Ústavního soudu uvedenou v tomto nálezu nikterak nevypořádává a de facto rozhoduje přesně proti odůvodnění tohoto nálezu. Jak již Ústavní soud shledal výše, tak totiž v případě, kdyby městský soud chtěl jednomu z účastníků přiznat náhradu nákladů řízení, musel by přesvědčivě vyložit důvody, které jej vedly k závěru, že je (výjimečně) namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi. Takovéto úvahy však v napadeném rozsudku absentují, přičemž jako šikanózní výkon práva nelze shledat chování stěžovatele, který nesouhlasil s odhadem tržní ceny nemovitostí uvedené vedlejší účastnicí, přičemž musel být zpracován znalecký posudek (bod 15 napadeného rozsudku), a ani to, že stěžovatel v průběhu řízení měl jinou představu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tvrzení vedlejší účastnice, že stěžovatel kladl důraz na to, aby nebylo podílové spoluvlastnictví vypořádáno, pak nemá oporu v předloženém soudním spise (viz bod 4 rozsudku obvodního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234, ze kterého jasně vyplývá, že stěžovatel souhlasil s tím, že podílové spoluvlastnictví k předmětné věci by mělo být zrušeno). Jinými slovy řečeno, závěry městského soudu o nutnosti aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. nejsou nijak, natožpak ústavně konformně vyloženy. Jelikož Nejvyšší soud se s ohledem na účinnou úpravu nepřípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení nebude vyjadřovat [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a Ústavní soud nepovažuje nákladové výroky obvodního soudu a zejména městského soudu za ústavně konformní (nejde o pouhé sjednocování judikatury v rovině podústavního práva), je nutným důsledek pro nyní posuzovanou věc zrušení nákladových výroků městského soudu, jak je ve výroku nynějšího nálezu uvedeno.
19. Ústavní soud uzavírá, že zásadně to tedy v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví znamená upřednostnit aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovit, že oba účastníci řízení byli úspěšní zčásti a náhrada nákladů řízení proto nenáleží žádnému z nich. Tím ovšem není řečeno, že by obecné soudy v následujícím řízení v nyní posuzované věci nemohly zohlednit konkrétní okolnosti případu a aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., odůvodňuje-li to např. obstrukční chování účastníka v průběhu řízení, či jiné významné okolnosti (viz výše), což by však musely náležitě odůvodnit. Samo o sobě však není rozhodné, který z účastníků navrhl vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a jeho způsob a který z nich (či úplně jiný) soud nakonec zvolil, neboť to záviselo na jeho úvaze vedené zákonnou úpravou. Proto také nemůže být rozhodné, co bylo mezi účastníky sporné z pohledu provedeného dokazování a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Konkrétní vyčíslení náhrady nákladů řízení, bude-li nějaké, bude tedy již úkolem městského soudu v následném řízení. Úkolem Ústavního soudu totiž není vstupovat do oblasti kognice obecných soudů, a proto může posoudit pouze otázku dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení, nikoli však předjímat jeho budoucí výsledek založený na ústavně konformním výkladu právních předpisů obecnými soudy.
VI.
Závěr
20. Ústavnímu soudu s ohledem na učiněný výklad nezbylo než uzavřít, že napadenými nákladovými výroky městského soudu porušil městský soud v těchto výrocích základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s jeho právem na ochranu vlastnictví. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v nákladových výrocích zrušil.
21. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti krátce po jejím podání, bylo bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy šlo toliko o nákladové výroky, a nikoliv o rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2081/21
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu podávám odlišné stanovisko k I. a II. výroku nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2081/20 a k odůvodnění těchto výroků:
Zastávám stanovisko, že zrušovanými výroky rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") o náhradě nákladů mezi účastníky řízení navzájem nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Ústavní soud v nynější věci mechanicky převzal závěry z nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, aniž by zohlednil, že vedlejší účastnice byla v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zcela úspěšná [viz např. postoj stěžovatele k žalobě (č. l. 44 a 45 spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 294/2017, odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234, bod 43., odůvodnění rozsudku městského soudu, bod 15.)].
Z uvedených důvodů měla být ústavní stížnost v celém rozsahu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, příp. zamítnuta pro její nedůvodnost.
V Brně 30. září 2021
Josef Fiala
Autor: US