// Profipravo.cz / Náklady řízení 23.10.2020

ÚS: K účelnosti nákladů právního zastoupení insolvenčního správce

S právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod není v rozporu, je-li v tzv. bagatelních věcech výše nákladů na právní zastoupení advokátem stanovována tak, že zpravidla nebude přesahovat žalovanou částku. Výjimky z tohoto požadavku jsou možné jen v odůvodněných případech; tento požadavek dopadá i na (incidenční) řízení o určení pravosti, pořadí nebo výše pohledávky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1809/20, ze dne 22. 9. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nutno dodat, že stěžovatelka navrhuje zrušení celého usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), z obsahu ústavní stížnosti však jednoznačně plyne (viz sub 5), že tato směřuje jen proti jeho výroku II (o nákladech řízení).

2. Napadeným usnesením krajský soud podle § 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení o žalobě vedlejší účastnice o určení pravosti a výše popřené pohledávky ve výši 4 574 Kč (výrok I) a stěžovatelce jako žalované uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 4 574 Kč (výrok II). Nákladový výrok odůvodnil s odkazem na § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. tím, že stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, když svou přihlášku pohledávky po zahájení incidenčního sporu vzala (částečně) zpět. Současně se tento soud zabýval účelností vynaložených nákladů na právní zastoupení a s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2421 ze dne 16. 12. 2015 (dále jen "Nařízení"), a k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17 (N 193/91 SbNU 395) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), snížil jejich náhradu z částky 12 342 Kč tak, aby nepřesahovala žalovanou částku.

3. Stěžovatelkou podané odvolání proti výroku II usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") důvodným neshledal. Naopak k odvolání vedlejší účastnice usnesení krajského soudu změnil v napadeném výroku II tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 807 Kč. K tomu uvedl, že daný spor je incidenčním sporem podle insolvenčního zákona a svou povahou sporem o určovací žalobě, nikoliv o žalobě na plnění, a vzhledem ke stanovení odměny advokáta pevnou sazbou v incidenčním sporu nepovažuje postup krajského soudu za správný.


II.
Stěžovatelčina argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3859/17, který řešil analogickou situaci, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, a dále že insolvenční soud obecně upřel moderační právo podle § 150 o. s. ř. Nadto tvrdí, že vedlejší účastnici neměly být náklady přiznány vůbec, k čemuž uvádí, že nezpochybňuje právo insolvenčního správce nechat se zastoupit advokátem, ale že v těchto případech by měly být podmínky pro přiznání nákladů zkoumány přísněji než jen ve vazbě na výši pohledávky. Dle stěžovatelky by mělo být posouzeno, zda insolvenční správce učinil pokus o smírné vyřízení věci, neboť o úmyslu popřít pohledávku nebyla vedlejší účastnicí informována. Mělo by být přihlédnuto k tomu, že insolvenční správce má mít dostatečné odborné znalosti k podání incidenční žaloby, zvláště činí-li samotný popěrný úkon bez právního zastoupení a v žalobě může uplatnit jen ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Současně by měl být zohledněn podíl popřené pohledávky na výši přihlášené pohledávky při analogickém použití § 142 odst. 2 o. s. ř.

5. Krajský soud a vrchní soud porušily její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny), když se nezabývaly tím, zda popěrný úkon insolvenčního správce byl určitý, a tudíž platný. Dle stěžovatelky měla být žaloba bez dalšího zamítnuta pro rozpor se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, navíc nebyla "projednatelná", a tak měl krajský soud vedlejší účastnici vyzvat k jejímu doplnění a případně ji pak odmítnout. Odpovědnost za zastavení řízení proto nese vedlejší účastnice. V této souvislosti upozorňuje, že přihlášku vzala částečně zpět, aby zjednodušila právní stav vzniklý v důsledku neurčitého a neplatného popěrného úkonu, tento vstřícný krok však soudy vyhodnotily v její neprospěch. Závěrem stěžovatelka uvádí, že náhrada nákladů řízení náleží do majetkové podstaty, a tudíž by neměla být zavázána ji platit k rukám zástupce vedlejší účastnice, přičemž má za to, že je v nejistotě, zda již jednou uhrazená částka po ní nebude požadována znovu.


III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení replika stěžovatelky

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.

7. Vrchní soud pouze odkázal na skutková zjištění a právní závěry uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ani po prostudování obsahu ústavní stížnosti důvod pro změnu svého stanoviska neshledal.

8. Krajský soud vyslovil názor, že jeho postupem a rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelčiných práv. K tomu uvedl, že se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami, které stěžovatelka vznesla ve vyjádření k žalobě, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Vedlejší účastnice rovněž odmítla, že by v soudním řízení došlo k porušení stěžovatelčiných práv, natož pak ústavních. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je podle jejího názoru správně a přesvědčivě odůvodněno odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, přičemž přiléhavě je reflektován nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3859/17, se kterým nelze souhlasit, protože mylně pokládá řízení o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky za řízení, jehož předmětem je vymáhání peněžitého plnění, ačkoliv jde o řízení určovací, kde předmětem rozhodnutí je otázka, zda a v jakém pořadí má být sporná pohledávka (bez ohledu na její nominální výši) uspokojována. Současně odkazuje na obsah svého odvolání s tím, že dal-li jí vrchní soud za pravdu, nelze v tom spatřovat žádné porušení stěžovatelčiných práv, neboť stěžovatelkou prosazované rozhodnutí bylo "přebito" kvalitnější argumentací, což má být podle vedlejší účastnice jednoznačně přípustným projevem soudní nezávislosti. Rozporuje-li stěžovatelka postup obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky nalézacího řízení, považuje vedlejší účastnice její námitky za "zcela nesmyslné", neboť stěžovatelce nic nebránilo nechat věc meritorně projednat (na základě jí uváděných námitek proti popření sporné pohledávky). A vzala-li zpět popřenou část přihlášené pohledávky, zavinila, že předmět sporu v důsledku daného procesního úkonu odpadl, takže sotva lze vytýkat obecným soudům, že jí v souladu s § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. uložily povinnost k náhradě nákladů řízení. V souvislosti s údajnými nedostatky přezkumu přihlášky vedlejší účastnice upozornila, že se k této výtce dostatečně vyjádřil krajský soud, a tyto rozhodně nemohou být důvodem jiného rozhodnutí. Neobstojí ani námitka, že stěžovatelka byla znevýhodněna, neboť bylo na ní, jakým způsobem svou pohledávku uplatní, přičemž ji nikdo nenutil, aby ve vztahu k pohledávkám, u nichž mohla s vysokou měrou pravděpodobnosti předpokládat, že budou popřeny, uplatňovala vykonatelnost, naopak její postup lze vnímat jako pokus o zjevné zneužití práva, spočívající ve snaze dosáhnout zjištění popřené pohledávky v důsledku nepodání incidenční žaloby. Nad rámec toho upozorňuje, že stěžovatelka měla od zveřejnění jejího stanoviska ke sporné pohledávce (její části) do podání žaloby více než dostatek času na popření pohledávky reagovat, a nevidí důvod, proč by její nesvědomitý přístup ke správě vlastní pohledávky měl vést k odepření práva na náhradu nákladů řízení, zvláště když se stěžovatelka obchodováním s pohledávkami programově zabývá. Tvrzení o neúčelnosti právního zastoupení stěžovatelka označila za neopodstatněné s tím, že vedení incidenčních sporů představuje práci, za níž není insolvenční správce nijak honorován, a musel-li by je vést sám na vlastní náklady, šlo by o nucenou práci a o porušení práva na právní pomoc a svobodnou volbu advokáta.


IV.
Replika stěžovatelky

10. Soudce zpravodaj zaslal shora uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila. V replice stěžovatelka (zejména) uvádí, že přiznání nákladů řízení § 146 odst. 2 o. s. ř. připouští pouze tehdy, byl-li návrh podán důvodně, čemuž tak nebylo, neboť návrhu nepředcházel platný popěrný úkon. Vrchní soud tuto námitku však pominul, stejně tak se nezabýval účelností vynaložených nákladů.

11. Dále uvedla, že se o popření pohledávky dozvěděla až z incidenční žaloby, přičemž neměla možnost jejímu podání zabránit. Nebyla přítomna na přezkumném jednání a nelze po ní požadovat, aby procházela obsah insolvenčního rejstříku. Stěžovatelka v návaznosti na to upozorňuje na pochybení při doručení usnesení o schválení zprávy o přezkumu a o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, spočívající v tom, že jednotlivým věřitelům bylo doručováno pouze zveřejněním v insolvenčním rejstříku, kvůli kterému se o podání žaloby nedozvěděla.

12. Upozorňuje i na to, že vedlejší účastnice náhradu nákladů právního zastoupení chápe jako určitou formu navýšení odměny insolvenčního správce, resp. jako způsob honorování části činnosti insolvenčního správce, z čehož vyvozuje, že má ekonomický zájem na maximalizaci počtu incidenčních sporů. V této souvislosti argumentuje i § 5 písm. a), § 38 odst. 1 a § 40 odst. 1 a 2 a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a osvobozením insolvenčního správce od soudních poplatků s tím, že ten nenese žádné riziko a že by měl být natolik erudován, aby jednoduché incidenční spory vedl sám.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti (usnesení vrchního soudu)

14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

15. Vrchní soud (na rozdíl od krajského soudu) dospěl k závěru, že na posuzovanou věc nelze použít právní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3859/17. Své stanovisko zdůvodnil tím, že spor o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky je incidenčním sporem podle insolvenčního zákona, který je svou povahou sporem o určovací žalobě, a nikoliv o žalobě na plnění, účastníkům žádnou povinnost neukládá a rozsudek o ní není exekučním titulem, ale pouze určuje, zda sporná pohledávka bude uspokojena a eventuálně v jaké výši či pořadí, přičemž i odměna advokáta je stanovena pevnou sazbou. Z toho důvodu má vedlejší účastnice nárok na náhradu nákladů řízení "v plné výši".

16. Ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. IV. ÚS 3859/17, šlo rovněž o řízení o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky, kdy stěžovatel (jako žalovaný - věřitel) vzal svou přihlášku pohledávek zpět, načež bylo řízení zastaveno a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci - insolvenčnímu správci) náhradu nákladů řízení právě "v plné výši".

17. Tento postup však Ústavní soud neshledal ústavně konformním. Vyšel z toho, že v projednávaném případě předmětem popěrného řízení byly tři bagatelní částky v souhrnné výši 1 530 Kč a že soudem přiznané náklady právního zastoupení žalobce ve výši 12 342 Kč jsou zjevně nepřiměřené celkové hodnotě částek projednávaných v insolvenčním sporu, což současně vyvolává i pochybnosti o účelnosti takto vynaložených nákladů. Následně konstatoval, že obecné soudy u nákladů právního zastoupení musí posoudit všechny skutkové okolnosti konkrétního případu zejména s ohledem na Nařízení, dle něhož u drobných nároků (tedy v bagatelních věcech) by náklady na právní zastoupení mohly přesahovat žalovanou částku jen ve výjimečných a odůvodněných případech, přičemž poukázal na to, že kritéria obsažená v tomto Nařízení se v rámci Evropské unie prosazují jako standard, jehož dodržování patří k požadavkům práva na řádně vedené soudní řízení. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že obecnými soudy přiznaná výše nákladů právního zastoupení insolvenčního správce je v hrubém nepoměru k výši částek projednávaných v insolvenčním sporu a k ostatním skutkovým a právním okolnostem sporu a že tak bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Vrchní soud se v napadeném usnesení vymezil vůči právnímu názoru Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3859/18. Důvodem však zjevně nebyla skutková a právní odlišnost tehdy posuzovaného případu, ale to, že vrchní soud se neztotožnil s právním názorem, který byl vysloven v odvoláním napadeném usnesení v souladu s uvedeným nálezem. Ve věci rozhodující senát Ústavního soudu argumentaci vrchního soudu nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že není v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny, je-li v tzv. bagatelních věcech výše nákladů na právní zastoupení advokátem stanovena tak, že zpravidla nebude přesahovat žalovanou částku. Výjimky z tohoto požadavku jsou možné jen v odůvodněných případech; tento požadavek dopadá i na (incidenční) řízení o určení pravosti, pořadí nebo výše pohledávky. Proto nebylo nutné obrátit se na plénum Ústavního soudu s návrhem na zaujetí stanoviska postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

19. Argumentuje-li vrchní soud povahou daného řízení, tedy že jde o určovací spor, nikoliv o spor na plnění, klade důraz na procesní aspekt věci, přičemž pomíjí jeho samotnou podstatu, tedy že předmětem tohoto řízení byl peněžitý nárok v bagatelní výši, který věřitel musel - shodou okolností, resp. s ohledem na úpadkovou situaci dlužníka - uplatnit specifickým způsobem (než je žaloba na plnění). Ústavní soud plně respektuje oprávnění každého obecného soudu vymezit se k vykonatelnému rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se nehodlá řídit. Z hlediska hodnocení ústavnosti takového rozhodnutí obecného soudu není rozhodující to, že takový postup je v souladu s ústavním principem nezávislosti soudního rozhodování, nýbrž až jeho výsledek projevivší se ve výroku jeho rozhodnutí. Je-li nakonec výrok takového rozhodnutí v rozporu s právním názorem Ústavního soudu, nelze než konstatovat, že jde o porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

20. Odmítl-li vrchní soud současně aplikovatelnost Nařízení, nutno připomenout, že výše uvedený nález není postaven na tom, že by tento předpis na tehdy posuzovanou věc dopadal bezprostředně, pouze z něj byl vyvozen určitý výkladový princip, jenž Ústavní soud uznal za obecně použitelný při posuzování tzv. účelnosti nákladů právního zastoupení, tedy že jejich náhrada by neměla být zjevně nepřiměřená k uplatněnému nároku (srov. bod 29 recitalu a zejména čl. 16 Nařízení). Současně jde jen o sledování ústavně konformní výkladové linie Ústavního soudu k nákladům řízení podle nálezů ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123, č. 116/2013 Sb.) a ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 28/12 (N 63/69 SbNU 187, č. 176/2013 Sb.).

21. To se promítá i do závěrů o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí, která je posuzována z hlediska ústavních předpisů zaručujících soudní ochranu z hlediska vnitrostátního práva, nikoli z hlediska ustanovení Ústavy, ze kterých plyne závazek respektovat bezprostřední účinek unijního práva (l'effet direct et utile). V posuzované věci stěžovatelka nárokovala částku 4 574 Kč, náklady řízení před soudem prvního stupně podle vrchního soudu dosáhly částky 12 343 Kč, tj. téměř trojnásobné výše, než kolik činila částka, které byla předmětem sporu. Ústavní soud je přitom názoru, že za této situace podmínka přiměřenosti splněna nebyla, neboť soud žádné mimořádné okolnosti, jež by odůvodnily přiznání prima facie neproporcionální náhrady, jak to vyžaduje právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3859/17, neshledal. Jako ústavně konformní nutno za tohoto stavu hodnotit postup krajského soudu, jenž tyto náklady vyčíslil částkou 4 574 Kč.

22. Z těchto důvodů nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že usnesení vrchního soudu je porušením čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny. Stejně tak je jeho výrok porušením čl. 89 odst. 2 Ústavy z důvodu nerespektování již dříve provedeného ústavně konformního výkladu ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení ve sporech o určení pravosti, pořadí nebo výše pohledávky podle insolvenčního zákona


VI.
Posouzení opodstatněnosti zbývající části ústavní stížnosti

23. Další námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti a jež směřují i proti výroku II usnesení krajského soudu, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnými. Uvedené soudy se otázkou, která z účastnic "procesně zavinila" zastavení řízení, řádně zabývaly, přičemž stěžovatelce vysvětlily, že jí uváděné důvody z daného hlediska nelze považovat za relevantní. V tomto ohledu je ústavní stížnost pokračováním v polemice s názorem obecných soudů, jde-li o interpretaci a aplikaci podústavního práva, která opodstatněnost ústavní stížnosti není způsobilá založit. V souvislosti se stěžovatelčinou argumentací možno jen připomenout, že důvodnost podání žaloby se posuzuje z procesního hlediska; s ohledem na stěžovatelčino chování, kdy vzala přihlášku své pohledávky (zčásti) zpět, nutno uzavřít, že žaloba důvodně podána byla. Stěžovatelka se dále dovolává použití § 142 odst. 2 o. s. ř., ovšem předmětem daného soudního sporu byla pouze konkrétní část pohledávky, a ve vztahu k ní o žádné úspěšnosti stěžovatelky hovořit nelze.

24. Z napadených rozhodnutí není dále patrno, že by uvedené soudy v incidenčních sporech obecně vyloučily použití § 150 o. s. ř., k čemuž možno dodat, že z ústavní stížnosti ani neplyne, že zde nějaké mimořádné, zřetele hodné skutečnosti byly přítomny. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelčin názor, že by jí vedlejší účastnice měla speciálně sdělovat, že podá žalobu, na tuto skutečnost mohla stěžovatelka usuzovat z (částečného) popření její pohledávky, kteroužto skutečnost mohla zjistit z insolvenčního rejstříku, a neučinila-li tak, jde to k její tíži. Konečně případná nesprávnost, jde-li o stanovení platebního místa, se stěžovatelčiných práv nijak nedotýká, resp. poukazuje-li stěžovatelka na svou "nejistotu", zda náhradu nákladů řízení nebude muset hradit dvakrát, z ústavní stížnosti není patrno, z čeho tak usuzuje, přičemž není úkolem Ústavního soudu tuto námitku řešit.

25. V souvislosti s námitkou neúčelnosti právního zastoupení vedlejší účastnice advokátem Ústavní soud poukazuje na body 19, 20, a zejména 25 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2859/17, v němž se uvádí, že žádný právní předpis nevylučuje a že je běžnou praxí v incidenčních sporech zastoupení insolvenčního správce advokátem i v těch případech, kdy je insolvenční správce sám advokátem, neboť insolvenční správce vykonává obvykle svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů vyvolaných těmito insolvenčními řízeními, a má proto právo, aby se nechal jako účastník řízení v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, jehož si zvolí, a to i advokátem; následně uzavřel, že plně respektuje základní právo žalovaného na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny. Výše uvedené závěry se uplatní tím spíše, není-li insolvenční správce sám advokátem, jako tomu je v nyní posuzované věci.


VII.
Závěr

26. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle jeho § 82 odst. 3 písm. a) napadené usnesení vrchního soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

27. S ohledem na důvody uvedené sub VI. Ústavní soud ústavní stížnost ve zbývající části (tj. směřující proti výroku II usnesení krajského soudu) rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů