// Profipravo.cz / Náklady řízení 28.08.2020

ÚS: Důvodnost zahájení incidenčního sporu insolvenčním správcem

Povinnost insolvenčního správce vystupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí zahrnuje také předcházení zbytečným (snadno vyhnutelným) incidenčním sporům, které v důsledku hladkému chodu a dosažení cílů insolvenčního řízení nepomáhají, ale naopak nedůvodně zatěžují insolvenční soudy a mohou jít i na úkor majetkové podstaty. Pokud insolvenční správce takový incidenční spor, kterému lze snadno předejít výzvou věřitele k nápravě jeho pochybení (například při připojování příloh přihlášky pohledávky), zahájí, aniž prve vyzval věřitele k nápravě, a následně vezme žalobu zpět, neboť v průběhu řízení věřitel své pochybení napraví, nelze takový incidenční spor považovat za důvodně zahájený a procesní zavinění za jeho zastavení klást pouze na stranu věřitele (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Obecné soudy nemohou opomenout zbytečnost, respektive předčasnost zahájení takového incidenčního sporu a přiznat insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení vůči věřiteli. Pokud tak učiní, poruší právo věřitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 645/20 ze dne 23. 6. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výrocích o náhradě nákladů řízení v I. stupni mezi účastníky řízení. Podle stěžovatele obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces, právo na rovnost v právech a právo na rovnost před soudem podle čl. 36 odst. 1, čl. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel vystupuje jako věřitel v insolvenčním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. KSUL 79 INS 18284/2018. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci incidenčního sporu zahájeného insolvenční správkyní dlužníka (CURATORES v.o.s.) proti stěžovateli a stěžovatel jimi byl zavázán nahradit insolvenční správkyni náklady řízení před krajským soudem.

3. Jak vyplývá z obsahu insolvenčního spisu zveřejněného v insolvenčním rejstříku, insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení dne 9. 11. 2018. V insolvenčním návrhu dlužník mezi svými závazky označil i pohledávku stěžovatele ve výši 95 782,00 Kč, a to jako pohledávku nezajištěnou, vykonatelnou, spočívající v dluhu za nájem, po splatnosti od 1. 1. 2009; současně dlužník označil i rozhodnutí s touto pohledávkou spojená, a to "plat. rozkaz 7 C 81/2011 OS Louny, plat. rozkaz 23 C 30/2011 OS Louny, 13 EXE 4076/2013 OS Louny, 183 EX 24/2013 EÚ Praha 9". V přiloženém seznamu závazků dlužník uvedl, že pohledávku stěžovatele uznává. K insolvenčnímu návrhu byly rovněž připojeny označené platební rozkazy vydané Okresním soudem v Lounech ve věci stěžovatele jako žalobce proti dlužníku jako žalovanému, pod č. j. 7 C 81/2011-27 ze dne 21. 9. 2011 a č. j. 23 C 303/2011-23 ze dne 15. 11. 2011, oba s doložkou právní moci (právní moc nabyta dne 8. 8. 2012, respektive dne 30. 6. 2012). Dále dlužník připojil i vyrozumění soudní exekutorky Mgr. M. H., Exekutorský úřad P., ze dne 19. 10. 2018, č. j. 183 EX 24/13-416 (sp. zn. 13 EXE 4076/2013), o zapsání doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí v právní věci stěžovatele jako oprávněného a dlužníka jako povinného dne 5. 11. 2013, s tím, že ke dni vydání vyrozumění zbývá uhradit, bez nákladů exekuce, částka 95 781,36 Kč (při orientačním výpočtu). Usnesením krajského soudu č. j. KSUL 79 INS 18284/2018-A-8 ze dne 21. 11. 2018 byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho řešení oddlužením, ustanovena insolvenční správkyně a věřitelé vyzváni k přihlášení svých pohledávek.

4. Dne 12. 12. 2018 stěžovatel podal přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení, v níž označil dvě pohledávky za dlužníkem v celkové výši 101 442,00 Kč, přitom jako identifikaci listiny/právního důvodu, z nichž pohledávky vyplývají, uvedl "PR soudu v Lounech ze dne 15. 11. 2011, čj. 23 C 303/2011-23, právní moc 29.1.2011" a "PR soudu v Lounech ze dne 21.9.2011, čj. 7 C 81/2011-27, právní moc 8.8.2012"; jako důvod vzniku pak uvedl, že se jedná o dlužný nájem bytu včetně plnění poskytovaných v souvislosti s užíváním bytu, poplatek z prodlení a náklady řízení. K přihlášce stěžovatel přiložil tzv. report od exekutora k 9. 11. 2018, výpis úhrad od exekutora a vyrozumění o zahájení exekuce.

5. V rámci přezkumu pohledávek insolvenční správkyně na osobní schůzce s dlužníkem dne 25. 2. 2019 zcela popřela pohledávky stěžovatele co do pravosti, s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť k přihlášce pohledávky nepřipojil důkazy o vzniku pohledávky, jakož ani tvrzené exekuční tituly; nadto, pro případ vzniku a existence přihlášených pohledávky, nebyly prokázány kroky vedoucí ke stavení běhu promlčecí doby. Zpráva o přezkumu, včetně příslušného přezkumného listu s uvedenými důvody popření stěžovatelových pohledávek byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 4. 3. 2019 a insolvenčním soudem schválena dne 20. 3. 2019 (usnesení č. j. KSUL 79 INS 18284/2018-B-6).

6. Dne 18. 4. 2019 insolvenční správkyně, zastoupena advokátkou, podala incidenční žalobu proti stěžovateli.

7. Dne 27. 5. 2019 stěžovatel e-mailem kontaktoval krajský soud i insolvenční správkyni a zaslal jim oba exekuční tituly týkající se jeho přihlášených pohledávek. Uvedl přitom, že o daném nedostatku přihlášky svých pohledávek se dozvěděl ze zprávy o oddlužení, aniž byl insolvenční správkyní vyzýván k doložení uvedených dokumentů. Dne 4. 6. 2019 insolvenční správkyně informovala stěžovatele e-mailem, že pro přezkum pohledávek je třeba doložit také nájemní smlouvy; což stěžovatel učinil v e-mailu ze dne 6. 6. 2019.

8. V návaznosti na doložení uvedených dokumentů (exekučních titulů a nájemních smluv) vzala insolvenční správkyně dne 11. 6. 2019 incidenční žalobu zpět. Současně požádala o přiznání náhrady nákladů řízení, neboť vedení sporu zavinil stěžovatel, který svou přihlášku pohledávek doplnil až v průběhu incidenčního sporu, a ke zpětvzetí žaloby tedy došlo pro jeho chování. Krajský soud usnesením č. j. 79 ICm 1047/2019-9 ze dne 22. 8. 2019 řízení zastavil (výrok I.) a stěžovatele zavázal zaplatit insolvenční správkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč k rukám její advokátky (výrok II.) a dále České republice soudní poplatek za žalobu ve výši 1000 Kč (výrok III.). O nákladech řízení účastníků krajský soud rozhodl podle § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť žaloba byla vzata zpět pro chování stěžovatele, který původně nesplnil povinnost stanovenou věřiteli v § 177 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle nějž je nutné k přihlášce pohledávky připojit listiny, kterých se přihláška dovolává; ke splnění této povinnosti přitom insolvenční správce věřitele nevyzývá.

9. Proti výrokům II. a III. usnesení krajského soudu stěžovatel podal odvolání, v němž namítal jednak to, že nezavdal příčinu k podání žaloby, jednak neúčelnost vynaložených nákladů řízení insolvenční správkyně. Popření pohledávky ze strany insolvenční správkyně podle něj bylo nesprávné, neboť z příloh přihlášky (vyrozumění o zahájení exekuce proti dlužníkovi, zmiňujícího oba exekuční tituly, a zprávy exekutora) zřetelně vyplývalo, že pohledávky stěžovatele proti dlužníkovi existovaly, byly vymáhány v exekučním řízení a vzhledem k časovému průběhu exekuce nemohly být ani promlčené. Mimoto měla insolvenční správkyně před podáním žaloby stěžovatele nejdříve vyzvat k doplnění neúplné přihlášky (tj. dodání jejích příloh), což neučinila. Stěžovatel nakonec chybějící listiny doplnil z vlastní iniciativy, a to aniž vůbec věděl o vedení incidenčního sporu, neboť žaloba i její zpětvzetí mu byly doručeny až spolu s usnesením krajského soudu o zastavení řízení. Incidenční žaloba tak byla podána předčasně (zbytečně) a podle stěžovatele s předpokladem, že bude vzata zase zpět po doložení existujících listin a insolvenční správkyně si bude nárokovat "lehce získané" náklady řízení. Stěžovatel zdůraznil, že společníky i statutárním orgánem insolvenční správkyně jsou čtyři advokáti se specializací na insolvenční právo, a pokud se insolvenční správkyně nechá zastupovat jinou advokátkou, navíc bez specializace na insolvenční řízení, nepostupuje účelně a jen nedůvodně zvyšuje na úkor žalovaného (stěžovatele) náklady řízení, k němuž nadto ani nemuselo dojít.

10. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 79 ICm 1049/2019, 101 VSPH 750/2019-27 (KSUL 79 INS 18284/2018) ze dne 3. 12. 2019 potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a změnil jej ve výroku III. tak, že se stěžovateli neukládá povinnost zaplatit část soudního poplatku ze žaloby ve výši 1000 Kč (výrok I. usnesení vrchního soudu); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud shledal usnesení krajského soudu věcně správným ve výroku II., ne však ve výroku III. S krajským soudem se ztotožnil v tom, že procesní zavinění za zastavení incidenčního sporu je na straně stěžovatele a spočívá v jeho chování po podání žaloby, neboť stěžovatel k přihlášce nepřipojil exekuční tituly, ale spolu s nájemními smlouvami je doložil až v průběhu incidenčního sporu. Zpráva insolvenční správkyně o přezkumu a k ní připojený upravený seznam přihlášených pohledávek přitom byly v insolvenčním rejstříku zveřejněny dne 4. 3. 2019 a usnesení insolvenčního soudu o schválení zprávy o přezkumu bylo zveřejněno dne 21. 3. 2019; incidenční žaloba pak byla podána až dne 18. 4. 2019. Stěžovatel tak měl podle vrchního soudu před zahájením incidenčního sporu dostatek času, aby z veřejného insolvenčního rejstříku zjistil, že jeho přihlášené pohledávky byly popřeny i z jakého důvodu. Stěžovatel přitom neuvedl žádný důvod, který by mu bránil v doložení exekučních titulů tvrzených v přihlášce před podáním incidenční žaloby. Nedoložení existence přihlášené vykonatelné pohledávky přitom nelze považovat za vadu přihlášky, k jejímuž odstranění by měl insolvenční správce věřitele vyzývat.

II. Argumentace účastníků řízení

11. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které podle něj porušily princip přiměřenosti, neboť jeho jednání jako slabší strany posuzovaly přísněji než jednání insolvenční správkyně jako silnější strany v insolvenčním řízení a uložily stěžovateli povinnost nahradit insolvenční správkyni náklady na právní zastoupení ve zbytečném řízení o její incidenční žalobě. Stěžovatel kritizuje, že obecné soudy zcela pominuly, že v daném případě nebyl žádný rozumný a přijatelný důvod k popření pravosti jeho pohledávek ze strany insolvenční správkyně, neboť sám dlužník tyto pohledávky uznával a předložil soudu i odpovídající exekuční tituly, které tak byly od začátku součástí insolvenčního spisu. Nadto měl být stěžovatel při nedodání potřebných příloh k přihlášce primárně vyzván k doplnění přihlášky dle § 188 insolvenčního zákona. Stěžovatel tak má za to, že obecné soudy ve vztahu k němu a při hodnocení jeho jednání postupovaly přísněji než ve vztahu k insolvenční správkyni, v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení. Na podporu své argumentace stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem č. j. 85 ICm 1590/2018-26, KSUL 85 INS 1658/2018 ze dne 30. 1. 2019, podle nějž v přihlášce vykonatelné pohledávky postačí odkázat na obsah rozsudku (exekučního titulu), který je nutné přiložit v příloze (což se v odkazované věci v důsledku administrativního pochybení žalované nestalo); a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 109/2013 (KSBR 27 INS 20629/2012), které se zabývá dohledem insolvenčního soudu nad postupem insolvenčního správce při posuzování náležitostí přihlášky z hlediska její způsobilosti být přezkoumána.

12. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že pominuly neúčelnost postupu insolvenční správkyně, která se v řízení, ač jejími společníky i statutárním orgánem jsou čtyři advokáti se zaměřením na insolvenční právo, nechala zastupovat další advokátkou bez specializace na insolvenční právo. Tím došlo toliko ke zcela nedůvodnému zvyšování nákladů řízení k tíži stěžovatele ve zcela jednoduchém sporu. V této souvislosti stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2434/19 ze dne 24. 3. 2020, týkající se účelnosti nákladů na právní zastoupení statutárního města advokátem, jehož závěry považuje za analogicky použitelné ve svém případě.

13. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti též Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastníky řízení a insolvenční správkyni, která vystupovala jako žalobkyně v incidenčním sporu. Insolvenční správkyně na tuto výzvu nijak nereagovala, a vzhledem k zaslanému poučení se tak vzdala postavení vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem.

14. Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a závěry v něm učiněné. Ani po prostudování podané ústavní stížnosti neshledal důvody k přehodnocení původního stanoviska. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, s přesvědčením, že ústavně zaručená práva stěžovatele v řízení nebyla porušena.

III. Hodnocení Ústavního soudu

15. Ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost podle svého obsahu směřuje pouze proti výrokům rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu, jež se týkaly stěžovateli uložené povinnosti hradit insolvenční správkyni náklady řízení. Ve vztahu k ostatním výrokům, respektive jejich částem, obou rozhodnutí (výroky o zastavení řízení, povinnosti zaplatit soudní poplatek a nákladech odvolacího řízení) stěžovatel žádnou konkrétní námitku nevznesl, pročež Ústavní soud uzavřel, že tyto části rozhodnutí ústavní stížnost nenapadá. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby bylo ústavní stížností brojeno i proti těmto částem rozhodnutí, musela by být ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnuta (pro nepřípustnost, respektive zjevnou neopodstatněnost).

17. Ústavní soud dále připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, a to konkrétně porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný "spor" o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a tak i při něm je nutno respektovat jak právo účastníků na spravedlivý proces, tak i ostatní ústavně zaručená práva účastníků [srov. například nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457); nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 213/79 SbNU 433); a nález sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

19. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dává soustavně najevo, že orgánům veřejné moci, soudy nevyjímaje, nelze tolerovat příliš formalistický postup vedoucí v důsledku ke zřejmé nespravedlnosti, a to ani při rozhodování o nákladech soudního řízení. Opakovaně se vyjádřil též k případům rozhodování o nákladech řízení, které bylo zastaveno, podle § 146 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2018 (N 115/89 SbNU 749) zdůraznil, že ani uvedená ustanovení nelze používat slepě či zcela mechanicky, bez ohledu na konkrétní okolnosti věci a bez jejich komplexního zhodnocení. Pro nalézání práva je totiž nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, neboť výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná nespravedlnost (viz body 23 a 26 citovaného nálezu).

20. V případě zastavení řízení může obecný soud o nákladech řízení rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, nebo může podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu některému z účastníků přiznat náhradu nákladů řízení vůči jinému. Podle tohoto ustanovení platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V nynějším případě obecné soudy postupovaly právě podle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, neboť shledaly, že stěžovatel nese procesní zavinění na zastavení incidenčního sporu, jelikož s přihláškou pohledávek ani později před podáním incidenční žaloby nedoložil exekuční tituly (ani smlouvy osvědčující právní důvod přihlášených pohledávek), ale učinil tak až v průběhu incidenčního sporu; přitom nešlo o vadu přihlášky, kvůli které by měl insolvenční správce věřitele vyzývat k odstranění vady přihlášky. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích nezohlednily všechny relevantní konkrétní okolnosti dané věci.

21. Ústavně konformní interpretací a aplikací § 146 odst. 2 občanského soudního řádu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již blíže zabýval. Zdůraznil, že z pravidla obsaženého v § 146 odst. 2 větě druhé občanského soudního řádu vyplývají nikoliv dva, nýbrž tři předpoklady přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, a to zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a důvodnost žaloby [viz nález sp. zn. III. ÚS 2741/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 12/84 SbNU 153), bod 17; a nález sp. zn. III. ÚS 3592/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 14/84 SbNU 167), bod 18]. S odkazem na právě uvedené nálezy, jako i nález sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne 8. 3. 2011 (N 38/60 SbNU 455), dále Ústavní soud uvedl k předpokladu důvodnosti žaloby, že "postup podle teze, dle níž jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného lze zjistit, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá [...]." [nález sp. zn. III. ÚS 3447/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 141/86 SbNU 411), bod 18].

22. V projednávaném případě je přitom klíčovou právě otázka důvodnosti podané žaloby, která je zde úzce spjata s hodnocením postupu insolvenční správkyně ve vztahu ke stěžovatelově přihlášce pohledávek. Insolvenční správkyně v reakci na skutečnost, že stěžovatel k přihlášce svých pohledávek nepřipojil "ty správné" přílohy, které jsou v praxi pravidelně vyžadovány podle § 177 odst. 1 insolvenčního zákona ("K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou."), popřela pravost přihlášených pohledávek a bez jakékoli dalšího úkonu přímo vůči stěžovateli (bez přímé komunikace s ním) následně podala incidenční žalobu.

23. Za obdobný postup přitom již táž insolvenční správkyně byla v minulosti opakovaně kritizována obecnými soudy v jiných incidenčních sporech (všechna dále citovaná rozhodnutí z incidenčních sporů jsou dostupná v insolvenčním rejstříku), a to i s poukazem na judikaturu Ústavního soudu. Tak například Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v usnesení č. j. 53 ICm 3127/2018, 104 VSPH 42/2019-22 (KSPA 53 INS 9477/2018) ze dne 4. 2. 2019 odmítl názor insolvenční správkyně, která si při zpětvzetí žaloby nárokovala náhradu nákladů řízení s tím, že žalovaná zavinila zastavení řízení, neboť nepřiložila exekuční titul k přihlášce své pohledávky, ale učinila tak až po podání incidenční žaloby. Vrchní soud naopak potvrdil prvostupňové rozhodnutí o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení [§ 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], neboť ani jedna z nich výlučně nezavinila zastavení řízení. V bodu 8 usnesení přitom vrchní soud zdůraznil, že již "opakovaně vyjádřil názor, že insolvenční správce má při výkonu své funkce specifické postavení a je povinen, aniž by to příslušný právní předpis musel v každém jednotlivém případě výslovně zmiňovat, dbát na řádný průběh insolvenčního řízení. Nastane-li tedy situace, kdy se věřitel dlužníka dopustí napravitelného pochybení (opomenutí), jež je správci zřejmé, měl by jej na to upozornit zejména právě proto, aby předcházel případnému incidenčnímu sporu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2066/12). Skutečnost, že věřitel, který k přihlášce nepřipojil přílohy, neunese ohledně přihlášené pohledávky břemeno důkazní, což logicky vede k popření pohledávky (nikoli k odmítnutí přihlášky pro vady) žalobce jako správce jeho shora uvedených povinností nijak nezbavuje.".

24. Totéž Vrchní soud v Praze připomněl insolvenční správkyni i v usnesení č. j. 60 ICm 56/2018, 103 VSPH 393/2019-90 (KSPA 60 INS 15648/2017) ze dne 1. 6. 2018, kde insolvenční správkyně incidenční žalobu podala poté, co žalovaná věřitelka ke své přihlášce pohledávky sice připojila exekuční titul (elektronický platební rozkaz), ne však další listiny, zejména pojistnou smlouvu. Vrchní soud pak výslovně uvedl, že v takové situaci bylo povinností insolvenční správkyně, v případě pochybností o přihlášené pohledávce, vyzvat žalovanou k předložení pojistné smlouvy, eventuálně dalších dokladů (bod 13 citovaného usnesení). Obdobně se k postupu insolvenční správkyně vyjádřil i Krajský soud v Hradci Králové v usnesení č. j. 33 ICm 1400/2019-32 (KSHK 33 INS 14989/2018) ze dne 1. 4. 2020 ve vztahu k situaci, kdy insolvenční správkyně popřela pohledávku věřitelky z důvodu promlčení, neboť v přihlášce pohledávky nebyly uvedeny žádné skutečnosti svědčící o tom, že promlčecí lhůta ještě neuplynula. Krajský soud insolvenční správkyni upozornil, že v rámci předcházení incidenčních sporů měla nejdříve věřitelku vyzvat k doplnění a prokázání tvrzení, a až pokud by věřitelka svá tvrzení neprokázala, bylo by namístě její pohledávku popřít. Shora citovaný názor vrchního soudu je vyjádřen též kupříkladu v jeho usnesení č. j. 85 ICm 604/2018, 103 VSPH 718/2018-41 (KSUL 85 INS 19025/2017) ze dne 7. 1. 2019 (bod 12 usnesení) či v rozsudcích Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 85 ICm 1589/2018-26 (KSUL 85 INS 1658/2018) ze dne 30. 1. 2019 a č. j. 85 ICm 1590/2018-26 (KSUL 85 INS 1658/2018) ze dne 30. 1. 2019 (bod 16, respektive bod 17 rozsudků); ve všech těchto případech byla žalobkyní rovněž táž insolvenční správkyně jako ve věci stěžovatele.

25. Shora uvedené stanovisko obecných soudů potvrzuje taktéž rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který například v usnesení sp. zn. 29 NSCR 107/2015 ze dne 27. 9. 2017 (dostupné též z http://www.nsoud.cz/) připomněl ustálenou judikaturu k náležitostem přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení a k případným vadám přihlášky, podle níž "[p]ostup podle § 188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu § 177 uvedeného zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a popře ji [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ...]" (viz bod 20 usnesení Nejvyššího soudu; pozn. - podtržení doplněno Ústavním soudem).

26. Ústavní soud tak ve shodě s rozhodovací praxí obecných soudů citovanou v bodech 22-24 tohoto nálezu, jakož i se svým dřívějším závěrem vyjádřeným v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2066/12 ze dne 9. 7. 2012 shrnuje, že insolvenční správce má specifické postavení a při výkonu funkce je výslovně povinen postupovat svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenční zákona). To přitom zahrnuje i jistou míru racionality, hospodárnosti a efektivnosti jeho postupu při výkonu funkce, což se pak projevuje i v tom, že by neměl vytvářet zbytečné či marginální incidenční spory, které v důsledku hladkému chodu a dosažení cílů insolvenčního řízení nepomáhají, ale naopak jej zatěžují neúměrně vysokými transakčními náklady spočívajícími v nutně vynaloženém pracovním úsilí všech zúčastněných, včetně zapojených soudů (srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 1575/16 ze dne 1. 6. 2020, body 29 a 30). Zároveň je třeba mít na paměti, že insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako odborník, výkon této funkce je pro něj takříkajíc denním chlebem, zatímco pro jednotlivé věřitele, zvlášť ty "drobné", se může jednat o situaci, v níž se ocitají poprvé v životě a v níž pro ně může být značně obtížné se zorientovat, a to i s ohledem na složitost a formálnost insolvenčního řízení. Ústavní soud ostatně již dříve poukázal na to, že "chronickým nedostatkem českého insolvenčního řízení je ... právě jeho zdlouhavost a komplikovanost, přičemž není žádoucí tyto nedostatky formalistickým výkladem insolvenčního zákona ... ještě více prohlubovat" (nález sp. zn. I. ÚS 1575/16, citovaný výše, bod 29). Insolvenční správce sám by rovněž neměl primárně těžit z pouhé neznalosti či neorientovanosti jednotlivých věřitelů v komplikovaném insolvenčním řízení.

27. V projednávaném případě však insolvenční správkyně v souladu s popsanými závěry nepostupovala a ochranu před jejím postupem pak stěžovateli neposkytly ani obecné soudy. Pokud stěžovatel podle insolvenční správkyně sice ve své přihlášce jednoznačně identifikoval své vykonatelné pohledávky za dlužníkem, ovšem zjevně k ní nepřiložil potřebné listinné doklady (zejména identifikované exekuční tituly), nebylo namístě, aby insolvenční správkyně rovnou stěžovatelovu pohledávku popřela a podala proti němu incidenční žalobu. Nejdřív naopak měla stěžovatele vyzvat k doplnění potřebných příloh (prokázání jeho tvrzení v přihlášce) a teprve při nesplnění této výzvy mohla důvodně podat incidenční žalobu proti stěžovateli poté, co jeho pohledávky popřela. Takový postup by představoval nikoli nějaké zvláštní dobrodiní vůči stěžovateli jako věřiteli, ale součást odborného a svědomitého výkonu funkce, který má zahrnovat také předcházení zbytečným incidenčním sporům, které v důsledku nejen nedůvodně zatíží další zúčastněné, zejména soudy, ale navíc mohou vést i k umenšení majetkové podstaty - zatímco insolvenčního správce samotného se po finanční stránce automaticky nijak nedotknou. Je totiž třeba připomenout zvláštní úpravu náhrady nákladů řízení ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, který mimo jiné stanoví, že v těchto sporech nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, a naopak náklady, které vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty.

28. Právě průběh incidenčního sporu, který insolvenční správkyně proti stěžovateli zahájila, ukazuje, jak byl celý spor zbytečný a jen nesmyslně zatížil obecné soudy, potenciálně též majetkovou podstatu, a nakonec i stěžovatele samotného, který se musel bránit nejprve odvoláním a posléze dokonce ústavní stížností. Stěžovatel poté, co postřehl, že jeho pohledávky byly insolvenční správkyní popřeny, se sám spojil jak s insolvenčním soudem, tak s insolvenční správkyní, zaslal jim ony exekuční tituly a v reakci na informaci insolvenční správkyně následně obratem zaslal i další vyžádané listiny; přitom o vedení incidenčního sporu v té době vůbec nevěděl, neboť o podání žaloby, stejně jako o jejím zpětvzetí byl informován až spolu s rozhodnutím o zastavení řízení. Přesto pro něj původní snadno napravitelné pochybení, plynoucí i z náročnosti relevantní právní úpravy a praxe insolvenčního řízení, v interpretaci obecných soudů fakticky znamenalo, že ačkoli se do insolvenčního řízení přihlásil ve snaze uspokojit svou stotisícovou pohledávku za dlužníkem, nyní nejdříve sám musí zaplatit desetinu z toho jako náhradu za právní zastoupení insolvenční správkyně při třech zcela zbytečných úkonech v rámci incidenčního sporu. A nadto je nucen sám nést i své náklady řízení, bez možnosti jejich náhrady insolvenční správkyní.

29. V projednávaném případě navíc nelze postup insolvenční správkyně při popření stěžovatelových pohledávek a zahájení incidenčního sporu aprobovat tím spíše, že v insolvenčním spise se od začátku oba dotčené exekuční tituly nacházely, stejně jako doklady o probíhající exekuci stěžovatelových pohledávek za dlužníkem, neboť tyto listiny byly přiloženy již k insolvenčnímu návrhu samotného dlužníka. To sice automaticky stěžovatele jako věřitele nezbavilo povinnosti připojit k přihlášce potřebné přílohy dle § 177 insolvenčního zákona, nicméně tato skutečnost ještě více podtrhuje zbytečnost, respektive předčasnost podání incidenční žaloby. Projednávaný případ, a to i v kontextu počínání insolvenční správkyně v jiných incidenčních sporech, které byly zmíněny výše, dokonce vyvolává pochybnosti nad tím, zda insolvenční správkyně při podání incidenční žaloby nesledovala spíše než cokoli jiného jen snadné inkasování nákladů řízení ve sporu, kterému bylo lze jednoduše předejít stručnou výzvou adresovanou stěžovateli a u něhož již při jeho zahájení muselo být nanejvýš pravděpodobné, že řízení bude nakonec zastaveno, případně žaloba zamítnuta. Takový postup jakéhokoli insolvenčního správce by byl samozřejmě zcela nepřijatelný, neboť incidenční spory nemohou sloužit jako prostředek k obstarání zisku insolvenčních správců, respektive s nimi spřízněných advokátů na úkor věřitelů. To musí mít na paměti i obecné soudy při hodnocení procesního chování a postupu insolvenčního správce v incidenčním sporu v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení.

IV. Závěr

30. Ze všech uvedených důvodů lze uzavřít, že žaloba insolvenční správkyně o pravost přihlášených pohledávek stěžovatele nebyla podána důvodně a procesní zavinění za zastavení řízení neleží výlučně na straně stěžovatele. Pokud obecné soudy za této situace při zastavení řízení přiznaly insolvenční správkyni právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli, porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost insolvenčního správce vystupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí zahrnuje také předcházení zbytečným (snadno vyhnutelným) incidenčním sporům, které v důsledku hladkému chodu a dosažení cílů insolvenčního řízení nepomáhají, ale naopak nedůvodně zatěžují insolvenční soudy a mohou jít i na úkor majetkové podstaty. Pokud insolvenční správce takový incidenční spor, kterému lze snadno předejít výzvou věřitele k nápravě jeho pochybení (například při připojování příloh přihlášky pohledávky), zahájí, aniž prve vyzval věřitele k nápravě, a následně vezme žalobu zpět, neboť v průběhu řízení věřitel své pochybení napraví, nelze takový incidenční spor považovat za důvodně zahájený a procesní zavinění za jeho zastavení klást pouze na stranu věřitele (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Obecné soudy nemohou opomenout zbytečnost, respektive předčasnost zahájení takového incidenčního sporu a přiznat insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení vůči věřiteli. Pokud tak učiní, poruší právo věřitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

31. S ohledem na uvedený závěr již nebylo třeba zabývat se dalšími námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné. Podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí v rozsahu týkajícím se povinnosti stěžovatele nahradit insolvenční správkyni náklady řízení před krajským soudem, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto nálezu.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů