// Profipravo.cz / Náklady řízení 07.08.2020
ÚS: Posuzování "úspěchu ve věci" při aplikaci § 142 odst. 1 OSŘ
I. Má-li být rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, nelze zásadu „úspěchu ve věci“ podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu při rozhodování o nákladech řízení posuzovat formalisticky a mechanicky, tj. zejména jen podle toho, v kolika návrzích byl účastník úspěšný, nýbrž na základě komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci, to znamená, že nelze mechanicky srovnat úspěch v meritu věci s neúspěchem v pro věc nepodstatném akcesorickém návrhu.
II. Tím spíše je pak porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nepřizná-li obecný soud náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníku řízení, který měl právní zájem pouze na meritorní části řízení, v níž vystupoval na straně plně úspěšného žalobce, na rozdíl od akcesorického návrhu, na jehož podání právní zájem neměl a jehož podání ani nemohl nijak ovlivnit. V takovém případě je z hlediska kognice Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) rozhodující nikoli výše nákladů řízení (kvantitativní aspekt), nýbrž porušení práva na soudní ochranu s obecným významem pro výklad ústavního pořádku (kvalitativní aspekt).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2374/19, ze dne 7. 7. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení části výroku I shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jí byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že 1. vedlejší účastnice se žalobou proti 2. vedlejšímu účastníkovi domáhala určení toho, že je vlastnicí v žalobě vymezené nemovité věci, jelikož 2. vedlejší účastník - ač je takto zapsán v katastru nemovitostí - není vlastníkem vymezené nemovité věci. Stěžovatel v řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalobkyně, tj. 1. vedlejší účastnice.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2019 č. j. 30 C 127/2017-124 určil, že pozemek parc. č. X1 v obci P., katastrálním území Bubeneč, zapsaný na listu vlastnictví č. X2, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, je ve vlastnictví České republiky (výrok I). V části, v níž se 1. vedlejší účastnice domáhala určení, že s předmětným pozemkem je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit 1. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a též rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 22 808,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně (výrok IV). Obvodní soud po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl k závěru, že vlastníkem pozemku je 1. vedlejší účastnice. Zamítl žalobu pouze v části, ve které se 1. vedlejší účastnice domáhala určení, že s předmětným pozemkem je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Určení, jaká organizační složka je příslušná k hospodaření s předmětným pozemkem, označil za vnitřní záležitost České republiky; proto neshledal důvod o tom rozhodnout, neboť kromě jiného na takovém určení nemůže existovat naléhavý právní zájem. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (ad I) potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení (ad III a IV) změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a též rozhodl, že 2. vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok III). Napadenou část výroku I svého rozsudku odůvodnil tak, že bylo nutno změnit výroky o nákladech řízení rozsudku obvodního soudu (ad III a IV), když na rozdíl od obvodního soudu aplikoval městský soud § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť 1. vedlejší účastnice i stěžovatel dosáhli pouze částečného procesního úspěchu ve věci, když žaloba byla v části, v níž se 1. vedlejší účastnice domáhala určení organizační složky státu příslušné s předmětným pozemkem hospodařit, zamítnuta. S ohledem na to, že (ne)úspěch žalující i žalované strany sporu byl srovnatelný, městský soud nákladové výroky podle § 221a o. s. ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadený závěr městského soudu je nesprávný a v extrémním nesouladu s předmětem a výsledkem soudního sporu. Aplikoval-li městský soud § 142 odst. 2 o. s. ř. (byť stěžovatel má za to, že na daný případ není dopadající již z důvodu, že v dané věci z materiálního pohledu v podstatě výsledek sporu vůbec nelze hodnotit jako procesní neúspěch žalující strany), pak i toto ustanovení aplikoval v rozporu s jeho zněním, který i při částečném úspěchu upřednostňuje poměrné rozdělení nákladů; to však by z materiálního pohledu nemohlo být v dané věci stejné. K závěru o rovném (ne)úspěchu stran mohl soud dospět totiž pouze pomocí účelového formalistického výkladu právní úpravy nahrazování nákladů řízení, který učinil, který však znamená její dezinterpretaci a popření jejího účelu a smyslu, a jehož výsledkem pak je nespravedlivé rozhodnutí. Skutečnost, že 1. vedlejší účastník jako součást žalobního petitu uvedl u právního subjektu, jemuž má být vlastnické právo určeno, navíc i organizační složku příslušnou státu s majetkem hospodařit, a stejně tak způsob, jakým se s tímto návrhem obvodní soud vypořádal, tj. částečným zamítavým výrokem rozsudku, je vzhledem k meritu sporné věci záležitostí vedlejší a nepodstatnou.
6. Z tohoto pohledu částečný zamítavý výrok obvodního soudu totiž buď vůbec nelze hodnotit jako procesní neúspěch 1. vedlejšího účastníka, a jestliže snad ano, pak jistě jen jako neúspěch zcela nepatrný. Konečně je nutno také poukázat i na rozdílné postavení 1. vedlejšího účastníka a stěžovatele. Stěžovatel měl právní zájem pouze na vyřešení merita sporu - sporu o vlastnické právo, ze své pozice (vedlejšího účastníka na straně žalobce) však již neformuloval žalobní petit, co se týče uvedení v něm i hospodařící organizační složky státu. Tuto část petitu bez vlivu stěžovatele určil výhradně sám 1. vedlejší účastník. Stěžovatel má za to, že předmětná částka nákladů řízení, o níž byl zkrácen, není bagatelní, a proto je ústavně nekonformní rozhodnutí městského soudu hodno korekce Ústavním soudem.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
8. Městský soud ve svém vyjádření shrnul své rozhodnutí a uvedl, že má za to, že jeho postupem nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatele.
9. První vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s odůvodněním ústavní stížnosti stěžovatele. Závěr městského soudu ohledně srovnatelného úspěchu stran sporu považuje též za extrémně formalistický a absolutně nepřiměřený. Podstatou sporu bylo určení, kdo je vlastníkem žalovaného pozemku a 2. vedlejší účastnice byla plně neúspěšná, když bylo určeno, že vlastníkem pozemku je 1. vedlejší účastnice. Okolnost, že nebylo "určeno", že příslušná hospodařit s tímto majetkem je jednající (žalující) organizační složka státu, je (nejen) pro 2. vedlejšího účastníka nepochybně zcela nepodstatná. V konečném důsledku jde jen o to, zda příslušný katastrální úřad zapíše na základě určujícího rozsudku vedle vlastníka - České republiky - i organizační složku státu příslušnou s majetkem státu hospodařit, či zda tato organizační složka bude nucena následně žádat katastrální úřad o zápis (příslušnosti hospodařit) dalším podáním.
10. Druhý vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že s ústavní stížností stěžovatele nesouhlasí, jelikož podle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou cituje, posouzení úspěšnosti účastníka závisí na tom, v jaké části předmětu řízení v konečném důsledku, tedy podle konečných rozhodnutí, ve věci uspěl, přičemž soud musí o nákladech řízení rozhodovat v souladu s výrokem, jímž bylo rozhodnuto v meritu věci. Je proto vyloučeno, aby docházelo ke zřejmé diskrepanci mezi nákladovými výroky a výrokem meritorním. Jestliže tedy byla žaloba 1. vedlejší účastnice částečně zamítnuta a částečně jí bylo vyhověno, je třeba její úspěch - a tedy i úspěch stěžovatele - považovat za úspěch pouze částečný.
11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí a k jeho případné replice. Ten sdělil, že v meritu věci byl z materiálního pohledu plně úspěšný 1. vedlejší účastník. Navíc stěžovatel z pozice vedlejšího účastníka na straně žalobce, mající zájem na vyřešení sporu o vlastnické právo, neměl vliv na formulaci petitu 1. vedlejším účastníkem o případném určení i hospodařící organizační složky státu. Stěžovatel jako vedlejší účastník na straně žalobce byl proto úspěšným plně.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Meritorní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními městského soudu a vedlejších účastníků a obsahem příslušného spisu vedeného u obvodního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení (jako v nyní posuzované věci), zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny Listinou.
16. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity (z hlediska kvantity nebo kvality zásahu), aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. jednoznačně podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Přezkum je též minimalizován zejména tam, kde sporná částka nedosahuje ani výše bagatelní hranice sporu. V nyní posuzované věci jde však o situaci poněkud odlišnou, neboť primárně jde o otázku dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, přičemž sporná částka je navíc cca 23 000 Kč.
17. Současně je třeba konstatovat, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají ústavní kautely práva na soudní ochranu zakotvené v hlavě páté Listiny. V jejich kontextu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, jestliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor mezi právními závěry a zjištěnými skutečnostmi. Takové pochybení bylo zjištěno i v nyní posuzované věci.
18. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva a dospěl k závěru, že aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu je neudržitelná [srov. např. nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Současně lze v daném případě opětovně zopakovat tezi, že elementární spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo.
19. Ústavní soud dospěl na podkladě okolností posuzované věci i své nálezové judikatury k závěru, že ústavní stížností napadená část výroku rozsudku městského soudu porušuje právo stěžovatele na soudní ochranu. V nálezu ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1236/07 (N 165/47 SbNU 179) Ústavní soud vyslovil právní názor, podle kterého hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je úspěch ve věci. Ústavní soud již k této otázce judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Ústavní soud zdůrazňuje, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci [nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz též nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449)]. V posuzované věci měl stěžovatel ve věci plný úspěch a závěry městského soudu proto uvedená vodítka Ústavního soudu pro rozhodování v nákladových věcech nesledují, což má v nynější věci za následek neústavnost rozhodnutí v části týkající se hrazení nákladů řízení.
20. Ústavní soud při zhodnocení všech uvedených souvislostí a na základě předloženého soudního spisu má za prokázané, že jediným cílem stěžovatele, proč vstoupil do soudního řízení, jako vedlejší účastník na straně žalobce, bylo dosáhnout, aby bylo určeno, že předmětný pozemek je ve vlastnictví České republiky. Stěžovatel byl plně úspěšný a Ústavní soud nevidí žádného důvodu, proč by obecné soudy v jeho případě neměly postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Nadto je nutno souhlasit s tvrzením stěžovatele a 1. vedlejší účastnice, že otázka, jaká organizační složka státu je příslušná s předmětným pozemkem hospodařit, je otázkou v meritu sporu zcela podružnou a nadto jak pro stěžovatele, tak dokonce i pro 2. vedlejšího účastníka jako stranu žalovanou, naprosto nepodstatnou. Jedná se o vnitřní záležitost České republiky a jejích organizačních složek. Nadto nelze klást k tíži stěžovatele, že 1. vedlejší účastnice učinila tuto otázku, která byla pro stěžovatele nerozhodná, předmětem soudního přezkumu. Tímto způsobem by bylo možno tvrdit, že kdyby předmětem sporu bylo např. sto (a ne jeden) pozemků, z nichž by se stěžovatele jako vedlejšího účastníka na straně žalobce týkal jen jeden, ohledně něhož by byla žaloba úspěšná, přičemž ve zbylých pozemcích, u kterých by stěžovatel neměl žádný právní zájem, by byla žaloba neúspěšná, pak by stěžovatel byl neúspěšný z 99 %. Takovýto výklad by byl nepochybně považován za neudržitelný. Je tak excesem a porušením práva na soudní ochranu, že městský soud vyšel při posuzování úspěchu ve sporu čistě z matematického výpočtu: jedenkrát výrok úspěšný, jedenkrát výrok neúspěšný, což se rovná tomu, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Takovéto posouzení zjevně neodpovídá meritornímu výsledku nejen posuzované věci, ale obecnému přístup k hrazení nákladů řízení. Městský soud se tak svým postupem dopustil zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele, protože mu nepřiznal náhradu nákladů řízení, ač byl v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastník na straně žalobce v části, na níž měl právní zájem, zcela úspěšný.
21. Ústavní soud tak uzavírá, že má-li být rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, nelze zásadu "úspěchu ve věci" podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu při rozhodování o nákladech řízení posuzovat formalisticky a mechanicky, tj. zejména jen podle toho, v kolika návrzích byl účastník úspěšný, nýbrž na základě komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci, to znamená, že nelze mechanicky srovnat úspěch v meritu věci s neúspěchem v pro věc nepodstatném akcesorickém návrhu. Tím spíše je pak porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nepřiznal-li městský soud náhradu nákladů řízení stěžovateli jako vedlejšímu účastníku řízení, který měl právní zájem pouze na meritorní části řízení, v níž vystupoval na straně plně úspěšného žalobce, na rozdíl od akcesorického návrhu, na jehož podání právní zájem neměl a jehož podání nemohl vedlejší účastník ani nijak ovlivnit. V takovém případě je z hlediska kognice Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) rozhodující nikoli výše nákladů řízení (kvantitativní aspekt), nýbrž porušení práva na soudní ochranu s obecným významem pro výklad ústavního pořádku (kvalitativní aspekt).
VI.
Závěr
22. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil tu část výroku I napadeného rozsudku městského soudu, kterou shledal v rozporu s ústavním pořádkem ze shora uvedených důvodů.
Autor: US