// Profipravo.cz / Náklady řízení 18.10.2019
ÚS: K závaznosti nálezu ÚS v souvislosti s náklady exekuce
Výrok nálezu Ústavního soudu o porušení základních lidských práv či svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] je deklaratorním výrokem a porušení těchto práv či svobod se jím prohlašuje již k okamžiku, kdy rozhodnutí, která takové porušení způsobila, začala vyvolávat účinky, resp. k okamžiku, kdy porušení základních lidských práv či svobod nastalo. Nerespektování těchto účinků může vyvolat porušení dalších základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1576/19, ze dne 30. 9. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena výše označená rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 71 Nc 1827/2009-2 nařídil exekuci na majetek stěžovatele, kterou prováděl soudní exekutor JUDr. J. P., Ph.D.
3. Posléze Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 19. 11. 2013 oznámil v insolvenčním rejstříku zahájení insolvenčního řízení se stěžovatelem. Tímto okamžikem nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení [§ 109 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném v rozhodné době]. Dle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona je se zahájením insolvenčního řízení spojen účinek v podobě nemožnosti provést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Krajský soud usnesením ze dne 16. 12. 2013 č. j. KSOS 39 INS 32851/2013-A6 zjistil stěžovatelův úpadek, povolil řešení úpadku oddlužením a vyzval věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Dle údajů v insolvenčním rejstříku JUDr. J. P., Ph.D., žádnou svou pohledávku nepřihlásil. Následně krajský soud usnesením ze dne 11. 1. 2016 č. j. KSOS 39 INS 32851/2013-B13 vzal na vědomí stěžovatelovo oddlužení a osvobodil jej od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahovalo také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (§ 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
4. Poté, co byl stěžovatel osvobozen insolvenčním soudem od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, vydal soudní exekutor JUDr. J. P., Ph.D., usnesení ze dne 22. 3. 2016 č. j. 067 EX 215772/09-74, kterým z důvodu osvobození stěžovatele od placení pohledávek insolvenčním soudem zastavil exekuci nařízenou usnesením obvodního soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 71 Nc 1827/2009-2 (bod 2.). Dále rozhodl, že mu je stěžovatel povinen zaplatit částku 9 377,50 Kč na nákladech exekuce.
5. Dne 10. 10. 2017 podal JUDr. J. P., Ph.D., návrh na nařízení exekuce pro jeho pohledávku ve výši 9 377,50 Kč proti stěžovateli z titulu náhrady nákladů exekuce (bod 4.). Vedením této exekuce obvodní soud pověřil soudního exekutora Mgr. D. Š. Stěžovatel podal návrh na zastavení této exekuce, který však obvodní soud zamítl usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. 64 EXE 3325/2017-40, jež bylo ke stěžovatelově odvolání potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 7. 2018 č. j. 58 Co 237/2018-82. Oba zmíněné soudy vyšly z toho, že na pohledávku 9 377,50 Kč z titulu náhrady nákladů exekuce pro soudního exekutora se osvobození od placení pohledávek nevztahovalo, neboť usnesení JUDr. J. P., Ph.D., ze dne 22. 3. 2016 č. j. 067 EX 215772/09-74 (bod 4.) mělo ve výroku o přiznání nákladů exekuce konstitutivní povahu. Pohledávka 9 377,50 Kč tak vznikla až poté, co byl stěžovatel osvobozen od placení pohledávek, a osvobození se na ni tak dle soudů nevztahovalo.
6. Následně soudní exekutor Mgr. D. Š. příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 1. 2019 č. j. 174 EX 599/17-76 uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 0 Kč a náklady oprávněného soudního exekutora JUDr. J. P., Ph.D., ve výši 1 270,50 Kč. Tento příkaz k úhradě nákladů exekuce je napaden ústavní stížností. Šlo o příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný v řízení o exekuci pohledávky JUDr. J. P., Ph.D., ve výši 9 377,50 Kč proti stěžovateli (bod 5.).
7. V řízení o námitkách obvodní soud usnesením ze dne 14. 2. 2019 č. j. 64 EXE 3325/2017-175 potvrdil zmíněný příkaz k úhradě nákladů exekuce. I toto usnesení obvodního soudu je napadeno ústavní stížností. Obvodní soud v něm uvedl, že JUDr. J. P., Ph.D., disponoval vůči stěžovateli exekučním titulem pro svou pohledávku ve výši 9 377,50 Kč, jež se stala pravomocnou a vykonatelnou až po pravomocném skončení stěžovatelova insolvenčního řízení. Proto se na ni nevztahuje osvobození stěžovatele od placení pohledávek zahrnutých do splněného oddlužení. Pohledávka oprávněného, která nově vznikla jeho rozhodnutím jako soudního exekutora o zastavení exekuce, nemohla být přihlášena do insolvenčního řízení vedeného proti stěžovateli, neboť v té době neexistovala. Nespadá proto mezi pohledávky, od jejichž placení by byl stěžovatel osvobozen rozhodnutím insolvenčního soudu. Exekuční titul byl představován usnesením JUDr. J. P., Ph.D., které stěžovateli uložilo zaplatit náklady exekuce. V části týkající se nákladů exekuce má dané usnesení konstitutivní povahu a okamžik jeho vydání společně s okamžikem nabytí jeho vykonatelnosti spadají až do doby po skončení insolvenčního řízení se stěžovatelem. Správnost exekučního titulu není exekuční soud oprávněn zkoumat, jeho obsahem je vázán. K přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu je možno přistoupit v řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích k tomu určených, nikoli však v exekučním řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítl, že soudní exekutor Mgr. Š. se svým příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 1. 2019 č. j. 174 EX 599/17-76 odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a nerespektoval smysl institutu oddlužení, jímž je osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek, a to i těch, které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny, ač přihlášeny být mohly. Dle názoru stěžovatele neměla být exekuce evidovaná pod sp. zn. 174 EX 599/17 vůbec vedena a v ní neměl být vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce.
9. Závěr obvodního soudu o konstitutivní povaze nákladového výroku je dle stěžovatele v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. 29 ICdo 56/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz). Z těchto rozhodnutí stěžovatel dovozuje, že i soudní exekutor je povinen přihlásit svou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekučního řízení (ať již vykonatelnou dle příkazu k úhradě nákladů exekuce, nebo nevykonatelnou) v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení. Dále z nich dovozuje, že pohledávka soudního exekutora spočívající v jeho nákladech nevzniká až právní mocí rozhodnutí o přiznání těchto nákladů. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25), bodu 21. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), dovozuje, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je rozhodnutí, jímž se autoritativně určuje výše nákladů exekuce, nejde však o rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost k jejich úhradě, neboť ta vznikla povinnému již nařízením exekuce. Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17 dle stěžovatele obsahuje závěr, že správnost nákladového výroku lze zkoumat v exekučním řízení i tehdy, když povinný exekuční titul nenapadl opravnými prostředky.
10. Stěžovatel zdůraznil, že rozhodnutím insolvenčního soudu byl v návaznosti na rozhodnutí o splnění oddlužení osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Má za to, že toto osvobození dopadá i na pohledávku oprávněného soudního exekutora k náhradě nákladů exekuce. Celá exekuce dle jeho náhledu byla vedena nezákonně a případný vznik nákladů takové exekuce nemůže být kladen k jeho tíži. Výkonem exekuce a následným vydáním napadeného příkazu k náhradě nákladů exekuce došlo k nerespektování sanačního principu oddlužení, a tedy i stěžovatelova práva na soudní ochranu a ochranu majetku.
III.
Vyjádření účastníků, vzdání se postavení vedlejšího účastníka a replika stěžovatele
11. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
12. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že pohledávka oprávněného soudního exekutora se stala pravomocnou a vykonatelnou až po skončení insolvenčního řízení se stěžovatelem. Z tohoto důvodu se na ni nevztahuje osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.
13. Mgr. D. Š., soudní exekutor, jenž vydal ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a zcela se ztotožnil s vyjádřením obvodního soudu.
14. Soudní exekutor JUDr. J. P., Ph.D., který v řízení před obvodním soudem vystupoval v pozici oprávněného, se dle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal svého podstavení vedlejšího účastníka, jež by mu jinak náleželo.
15. K vyjádření obvodního soudu stěžovatel zaslal repliku, v níž uvedl, že soudní exekutor JUDr. J. P., Ph.D., zahájil a vedl exekuci pod sp. zn. 174 EX 599/17 k vymožení pohledávky, od jejíhož placení stěžovatele osvobodil insolvenční soud. Poukázal rovněž na nález ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3303/18, vydaný v jeho věci, v němž Ústavní soud konstatoval, že obvodní soud porušil jeho základní práva a svobody tím, že nezastavil exekuci zmíněnou v bodě 5.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
18. V posuzované věci se spor týkal částky 1 270,50 Kč jako náhrady nákladů oprávněného vůči stěžovateli v řízení o exekuci. Jde tedy o bagatelní částku. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)], že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Tyto "extrémní situace" představují případy, v nichž by se obecné soudy při výkladu ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
19. I v případech, vede-li se spor z finančního hlediska o částku bagatelní, nemusí jít z právního hlediska o spor bagatelní pro kvalitativní stránku věci tehdy, jeví-li se věc z hlediska ústavnosti natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil podle čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a může mít vliv na posouzení velkého množství případů. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech, které však mají ústavněprávní pozadí, není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33.]. Okolností způsobilou založit nutnost meritorního posouzení ústavní stížnosti i v případě bagatelní částky, o níž se spor vede, je rovněž zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17, bod 10.). Posledně zmíněná okolnost se týká i posuzované věci.
20. K ústavním aspektům náhrady nákladů soudního exekutora v kolizi s osvobozením dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), se již Ústavní soud vyjádřil. Ve výše zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, bodech 21. a 27. uvedl, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen) s výjimkou situací, kdy je třeba za účastníka úspěšného v řízení namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Příkaz k úhradě nákladů exekuce podle § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, představuje toliko rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce. Nejde však o rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce. Dojde-li z důvodu následného zahájení insolvenčního řízení k souběhu exekučního a insolvenčního řízení, má soudní exekutor možnost svou pohledávku spočívající v nákladech exekuce uplatnit cestou přihlášky do insolvenčního řízení (§ 173 insolvenčního zákona). Neučiní-li tak a bude-li dlužník osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení dle § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, vztahuje se osvobození i na tuto jeho pohledávku.
21. Soudní exekutor JUDr. J. P., Ph.D., svou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekuce neuplatnil přihláškou do insolvenčního řízení. Jeho pohledávka tak po osvobození stěžovatele od placení pohledávek dle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona má stejný režim jako pohledávka promlčená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010). Exekuce, jejímž provedením byl dne 20. 10. 2017 pod č. j. 64 EXE 3325/2017-14 obvodním soudem pověřen JUDr. J. P., Ph.D., měla být z tohoto důvodu zastavena dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Protože k jejímu zastavení nedošlo, Ústavní soud nálezem ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3303/18 zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 64 EXE 3325/2017-40, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na její zastavení, a zrušil rovněž usnesení městského soudu ze dne 19. 7. 2018 č. j. 58 Co 237/2018-82, které zmíněné usnesení obvodního soudu potvrdilo. Nálezem sp. zn. II. ÚS 3303/18 zrušená usnesení obecných soudů byla vydána ve věci stěžovatele (jde o usnesení rekapitulovaná v bodě 5.) a v posuzované věci předcházela vydání rozhodnutí (body 6. a 7.), proti nimiž směřuje nyní posuzovaná ústavní stížnost.
22. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), což platí i pro nález sp. zn. II. ÚS 3303/18. Výrokem I. tohoto nálezu bylo konstatováno, že usnesením obvodního soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 64 EXE 3325/2017-40 a usnesením městského soudu ze dne 19. 7. 2018 č. j. 58 Co 237/2018-82 byla porušena stěžovatelova základní lidská práva. Výrok o porušení základních lidských práv či svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] je deklaratorním výrokem a porušení těchto práv se jím konstatuje již k okamžiku, kdy rozhodnutí, která takové porušení způsobila, nabyla právní moci a začala vyvolávat účinky, resp. k okamžiku, kdy porušení základních práv či svobod nastalo. Jejich porušení se pak výrokem nálezu dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu deklaruje ex tunc.
23. Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a usnesení obvodního soudu, kterým byl tento příkaz potvrzen (body 6. a 7.), je tak Ústavní soud vázán svým nálezem sp. zn. II. ÚS 3303/18, který deklaroval, že nezastavením této exekuce (rozhodnutími rekapitulovanými v bodě 5.) byla porušena stěžovatelova základní práva. Ústavní soud tak musí zohlednit, že exekuce nařízená pro vymožení pohledávky JUDr. J. P., Ph.D., ve výši 9 377,50 Kč měla být zastavena dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (nález sp. zn. II. ÚS 3033/18). Šlo o pohledávku mající stejný režim jako pohledávka promlčená, neboť se na ni vztahovalo stěžovateli přiznané osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení dle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona.
24. Ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce byla stěžovateli uložena povinnost hradit náklady exekuce oprávněného JUDr. J. P., Ph.D., ve výši 1 270,50 Kč. Šlo o náklady sestávající z odměny advokáta, paušální náhrady jeho výdajů a částky, jež odpovídá dani z přidané hodnoty. Tyto náklady byly spojeny s poskytováním právních služeb v exekuci nařízené proti stěžovateli pro vymožení výše zmíněné částky 9 377,50 Kč. Porušení stěžovatelových základních práv deklarovaných nálezem sp. zn. II. ÚS 3033/18 má projev i v porušení jeho ústavně zaručených práv uložením povinnosti hradit náklady exekuce. Tyto náklady JUDr. J. P., Ph.D., vznikly v souvislosti s exekucí, kterou navrhl pro svou pohledávku, jež nebyla již v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce vymahatelná. Za dané situace měla být tato exekuce zastavena, jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 3033/18. Současně dle § 89 exekučního řádu platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Za popsané situace není možno spatřovat zavinění stěžovatele na zastavení exekuce, k němuž mělo správně dojít. Stěžovatel tak správně neměl hradit náklady této exekuce či náklady účastníků.
25. Tím, že stěžovateli bylo uloženo hradit náklady oprávněného v souvislosti s exekucí, došlo k popření smyslu oddlužení. Opačný výklad právních předpisů by totiž obecně umožnil vznik situace, kdy by se dlužník, který sice splnil podmínky oddlužení a byl osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, mohl znovu ocitnout v "dluhové pasti" tentokráte proto, že by nebyl schopen dostát povinnosti k úhradě nákladů exekucí, které vůči němu byly nařízeny ještě v době před zahájením insolvenčního řízení (zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14, bod 26.). Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce a potvrzujícím usnesením obvodního soudu došlo k porušení stěžovatelova základního práva na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).
26. S argumentací obvodního soudu, který uvedl, že se nemohl zabývat věcnou správností exekučního titulu (usnesení JUDr. J. P., Ph.D., ze dne 22. 3. 2016 č. j. 067 EX 215772/09-74), jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit jako náhradu nákladů exekuce částku 9 377,50 Kč, se Ústavní soud vypořádal již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3250/14, bodech 19., 20. a 26. odůvodnění. Zde objasnil, že ačkoli stěžovatel neuplatnil opravné prostředky proti usnesení č. j. 067 EX 215772/09-74, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 9 377,50 Kč, měl se obvodní soud při rozhodování o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce k vymožení těchto nákladů exekuce zabývat otázkou, zda nejde o pohledávku, na niž se vztahuje osvobození od placení pohledávek dle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona. V daném řízení se tak obvodní soud měl danou otázkou zabývat, což mělo vést k zastavení exekuce (nález sp. zn. II. ÚS 3303/18). Příkaz k úhradě nákladů exekuce a usnesení obvodního soudu ze dne 17. 1. 2019 č. j. 174 EX 599/17-76 a usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2019 č. j. 64 EXE 3325/2017-175 pak byly ovlivněny porušením stěžovatelových ústavně zaručených práv, k nimž došlo při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. Tuto skutečnost pak musel Ústavní soud zohlednit při přezkumu tohoto příkazu k úhradě nákladů exekuce a usnesení obvodního soudu, které příkaz potvrdilo.
VI.
Závěr
27. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US