// Profipravo.cz / Náklady řízení 20.09.2019
ÚS: Náhrada nákladů řízení po uplatnění nároku dle § 14 OdpŠk
Předžalobní uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. naplňuje obdobný účel jako předžalobní výzva dle § 142a o. s. ř. ve standardním občanskoprávním řízení. Jak ostatně potvrzuje i právní doktrína, úprava předžalobního uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální k § 142a o. s. ř., zaslání předžalobní výzvy poté, co bylo postupováno dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., je proto úkonem nadbytečným (Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 280).
V posuzovaném řízení stěžovatelka nárok na náhradu škody dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného úřadu uplatnila dne 31. 8. 2016, náhradu škody však od státu neobdržela. Částečného uspokojení jejího nároku se jí dostalo teprve dne 22. 6. 2017, tj. téměř rok po uplatnění nároku a čtyři měsíce po podání žaloby k soudu. Postup odvolacího soudu, který náklady řízení stěžovatelce nepřiznal, ačkoli byla částečně úspěšná, z důvodu, že po uplatnění nároku u příslušného úřadu nezaslala státu ještě předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., nejenže zcela odporuje výše uvedenému smyslu a systematice obou předžalobních institutů, ale též zcela neodůvodněně zvýhodňuje stát oproti žalujícímu jednotlivci, čímž nepřípustně omezuje rozsah základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3627/18, ze dne 3. 9. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se na vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení částky 84 178 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobeném státem při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Škoda měla být způsobena zahájením trestního stíhání stěžovatelky pro trestný čin maření úkonů veřejného činitele z nedbalosti, které bylo následně zastaveno z důvodu, že skutek není trestným činem. Škoda stěžovatelky spočívala ve vynaložených nákladech na právní zastoupení ve výši 83 948 Kč a na cestovné ve výši 230 Kč.
3. Vedlejší účastnice nárok uplatněný dne 31. 8. 2016 postupem dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. neuznala, dne 22. 6. 2017, tj. po podání žaloby doručené soudu dne 23. 2. 2017, však stěžovatelce uhradila částku 62 348,88 Kč. Stěžovatelka proto vzala žalobu v části týkající se částky 62 348,88 Kč zpět a Okresní soud v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") řízení v této části zastavil. Ohledně zbývající částky vedlejší účastnice uvedla, že uplatněné úkony právního zastoupení nejsou úkony obhajoby ve smyslu § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění. Nalézací soud se rozsudkem ze dne 20. 2. 2018 č. j. 13 C 69/2017-101 se závěrem vedlejší účastnice ohledně zbylých úkonů právního zastoupení ztotožnil a žalobu na zaplacení částky 21 829,12 Kč s příslušenstvím zamítl.
4. O nákladech řízení nalézací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá téhož zákona. Řízení bylo částečně zastaveno pro chování vedlejší účastnice, která částku 62 348,88 Kč zaplatila teprve po podání žaloby a po uplynutí šestiměsíční zákonné lhůty dle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka byla v řízení úspěšná v části 74 %, a proto jí nalézací soud s ohledem na úspěch vedlejší účastnice v části 26 % přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 48 %.
5. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") výrokem I. v záhlaví uvedeného usnesení změnil výrok II. výše označeného rozsudku nalézacího soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. uložil stěžovatelce uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v rozporu s § 142a odst. 1 o. s. ř. nezaslala vedlejší účastnici ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení výzvu k plnění. Za výzvu ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. nelze dle odvolacího soudu považovat uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. splňuje všechny náležitosti výzvy dle § 142a o. s. ř. Stěžovatelčino podání mělo písemnou formu, jeho obsahem byla výzva k plnění, bylo odesláno na příslušnou adresu a splňuje i sedmidenní lhůtu. Důvod, pro který uplatnění nároku na náhradu škody nelze považovat za výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., odvolací soud neuvedl. Napadené usnesení odvolacího soudu naplňuje nejen znaky nepřípustného formalismu a svévole, ale je též v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů ve věcech náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., které bez výjimky přiznávají náhradu nákladů řízení s odkazem na předchozí uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 142a o. s. ř. (viz např. usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 104/2017, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 52/2018, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 29 C104/2014, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 375/2017, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 304/2015).
7. Důsledkem postupu odvolacího soudu stěžovatelka neobdržela jakoukoli náhradu za řízení, které vedla proti státu co do podstaty věci zcela důvodně, naopak musela druhé straně uhradit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2697/13 ze dne 3. 12. 2013 (dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), podle kterého je nepodstatné, že výzva dle § 142a o. s. ř. byla podána v režimu jiného zákona, má-li všechny náležitosti požadované citovaným zákonným usnesením. Nepřihlédnutí k takové výzvě je dle citovaného nálezu v extrémním rozporu s účelem a smyslem zákona, a v důsledku tak i s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud navíc překročil odvolací návrh vedlejší účastnice, která proti přiznání náhrady nákladů řízení vůbec nebrojila. V závěru stěžovatelka upozorňuje, že podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, 29 Cdo 4388/2013) není absence předžalobní výzvy vždy důvodem pro nepřiznání nákladů řízení, a to v případě, že je v řízení prokázáno, že žalovaný dlužník není ochoten či schopen dluh splatit.
III. Vyjádření účastníků řízení
8. K výzvě soudu podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil odvolací soud jakožto účastník řízení. Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedl, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a upozornil, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, přičemž není vázán rozsahem podaného odvolání. Vzhledem k obsahu vyjádření nebylo třeba písemnost zasílat stěžovatelce k replice.
9. Vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.
IV. Procesní podmínky řízení
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V. Posouzení věci Ústavním soudem
12. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.
13. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva).
14. V naznačeném rozsahu Ústavní soud posoudil ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť jím bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny.
15. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí se konkrétně týká otázky nákladů řízení. S touto problematikou je Ústavní soud ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován, avšak obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, neboť ovlivňuje jednak možnost jednotlivce dosáhnout na soudní ochranu (a dotýká se tak práva na přístup k soudu), tak i spravedlnost konečného rozhodnutí. I na rozhodování o nákladech řízení proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování, ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014].
16. Uvedené principy spravedlivého procesu jsou zdůrazněny v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., které je nejen naplněním ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, ale v obecné rovině garancí materiálního právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)]. Pokud má stát být skutečně za materiální právní stát považován, nemůže se zbavit odpovědnosti za postup svých orgánů, pokud se jejich postup ukáže jako mylný a zasáhne do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423) a nález sp. zn. III. ÚS 732/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 17/64 SbNU 171), bod 18]. Při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205)].
17. Podstatou ústavní stížnosti je aplikace § 142a o. s. ř. v řízení o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb. a posouzení, zda pro účely přiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci postačuje předchozí uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného úřadu postupem dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb.
18. Podle § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.
19. Správná aplikace citovaného ustanovení je podmíněna řádným a úplným pochopením jeho účelu. Institut předžalobní výzvy byl do české procesní úpravy zakotven k 1. 1. 2013, a to na základě zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přičemž stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku. Předžalobní výzva má proto svůj primární význam v řízení mezi dvěma jednotlivci a má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení [srov. nálezy ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14 (N 97/77 SbNU 423) a ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3228/15 (N 75/81 SbNU 299)].
20. Podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 téhož zákona (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3). Podle § 15 téhož zákona, přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2). Podle ustálené judikatury obecných soudů "smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle § 14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1728/2011).
21. Z uvedeného vyplývá, že předžalobní uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. naplňuje obdobný účel jako předžalobní výzva dle § 142a o. s. ř. ve standardním občanskoprávním řízení. Jak ostatně potvrzuje i právní doktrína, úprava předžalobního uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální k § 142a o. s. ř., zaslání předžalobní výzvy poté, co bylo postupováno dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., je proto úkonem nadbytečným (Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 280).
22. V posuzovaném řízení stěžovatelka nárok na náhradu škody dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného úřadu uplatnila dne 31. 8. 2016, náhradu škody však od státu neobdržela. Částečného uspokojení jejího nároku se jí dostalo teprve dne 22. 6. 2017, tj. téměř rok po uplatnění nároku a čtyři měsíce po podání žaloby k soudu. Postup odvolacího soudu, který náklady řízení stěžovatelce nepřiznal, ačkoli byla částečně úspěšná, z důvodu, že po uplatnění nároku u příslušného úřadu nezaslala státu ještě předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., nejenže zcela odporuje výše uvedenému smyslu a systematice obou předžalobních institutů, ale též zcela neodůvodněně zvýhodňuje stát oproti žalujícímu jednotlivci, čímž nepřípustně omezuje rozsah základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny.
23. Ústavní soud tedy uzavírá, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nezohlednil specifika řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci a smysl předžalobního uplatnění nároku na náhradu škody dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Svým formalistickým a neodůvodněným postupem tak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
VI. Závěr
24. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V dalším řízení bude ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy odvolací soud vázán právními názory vyslovenými v tomto nálezu.
Autor: US