// Profipravo.cz / Náklady řízení 17.05.2019
ÚS: Zrušení přísudkové vyhlášky
Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 Ústavní soud uvedl: „Ačkoliv Ústavní soud vyslovil v nálezu, jímž zrušil přísudkovou vyhlášku, nutnost přijetí nové právní úpravy, dodnes k tomu nedošlo. Po uplynutí více než tří let od zrušení vyhlášky, přes rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu, nebylo ani změněno ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., ani nedošlo k vydání nové „přísudkové vyhlášky“ Ministerstvem spravedlnosti, které tak nesplnilo svoji zákonnou povinnost plynoucí z ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř. Obecné soudy si proto v intencích názoru přijatého velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), „pomáhají“ podpůrnými výpočty odměny podle advokátního tarifu za jednotlivé úkony právní služby. Tuto praxi obecných soudů lze však považovat pouze za jisté východisko z nouze vedené snahou o co nejméně komplikované a zároveň co nejvíce předvídatelné řešení. Jak vyplývá z výše uvedeného, v odůvodněných případech, kdy je použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, nelze jej pro rozhodnutí o náhradách nákladů za zastoupení aplikovat a je nutné postupovat jinak“ (nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, bod 38). Tento apel neztratil v průběhu let svou aktuálnost ani naléhavost, právě naopak. Ačkoli od zrušení přísudkové vyhlášky uplynulo téměř 6 let, do dnešního dne nedošlo k předvídané změně právní úpravy. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než svůj apel na zákonodárce zopakovat.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2632/18, ze dne 17. 4. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z petitu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá rozsudky Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v plném rozsahu. Na základě obsahu ústavní stížnosti a explicitního vyjádření, že stěžovatel podává "ústavní stížnost, jíž míří do výroku II. a III. rozhodnutí odvolacího soudu a výroku V. rozhodnutí soudu prvního stupně (...) a domáhá se jejich zrušení," však Ústavní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje toliko proti v záhlaví citovaným výrokům. Stěžovatel má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I. Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastnice ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen "žalobkyně" nebo "vedlejší účastnice") podala dne 7. 10. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti stěžovateli žalobu o zaplacení částky 197 090 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat náhradu škody za neoprávněně odebranou elektřinu a byla vypočtena podle již zrušené vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě. Usnesením ze dne 22. 11. 2012 Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Benešově. Okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 5. 4. 2013 č. j. 8 C 13/2013-48 o předmětné žalobě tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 197 090 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení ve výši 58 151 Kč (výrok II.). Proti rozsudku prvostupňového soudu podal stěžovatel odvolání ke krajskému soudu, jenž o něm rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2015 č. j. 23 Co 34/2015-176. Krajský soud změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovateli stanovil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 32 414 Kč, a ve zbytku předmětný rozsudek potvrdil (výrok I.); dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 277 Kč (výrok II.). Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl usnesením ze dne 3. 5. 2016 č. j. 25 Cdo 5659/2015-224 tak, že řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil (výrok I.), dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Stěžovatel podal proti všem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. Ústavní soud o ní rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 2693/16 ze dne 14. 2. 2017 (N 27/84 SbNU 331); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť shledal, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Byť porušení stěžovatelových práv spočívalo především v nepřiměřeném použití fikce uznání a potažmo vydání rozsudku pro uznání, Ústavní soud obecným soudům rovněž uložil, aby při novém projednání věci respektovaly jeho judikaturu týkající se náhrady škody za neoprávněné odběry energií a zabývaly se otázkou extrémní disproporce mezi skutečnou výší škody a částkou požadovanou žalobkyní. V této souvislosti dodal, že požadovaná částka představuje "zhruba čtyřicetinásobek částky, která byla jako způsobená škoda zjištěna na základě znaleckého posudku v trestním řízení. Jedná se o tak extrémní disproporci, kterou zároveň stěžovatel podložil relevantním důkazem, že prima facie zakládá porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. V novém řízení bude tedy případně na žalobkyni, aby prokázala, že požadovaná výše škody jí byla stěžovatelem skutečně způsobena" (nález sp. zn. I. ÚS 2693/16, bod 31).
4. Okresní soud věc znova projednal a rozhodl o ní v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že řízení o zaplacení částky 150 418 Kč zastavil (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2481 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 44 190 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 6019 Kč žalobkyni (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 169 522 Kč (výrok V.). Stran částky 150 418 Kč bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní. Stran částky 2481 Kč s příslušenstvím (náklady vynaložené žalobkyní na zjištění neoprávněného odběru energií) shledal okresní soud žalobu důvodnou. Stran částky 44 190 Kč (zbylá část požadovaného plnění, jež bylo vypočteno podle již zrušené vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě) okresní soud konstatoval, že žalované se nepovedlo prokázat vznik skutečné škody v této výši, pročež žalobu v příslušném rozsahu zamítl. Okresní soud k tomu poznamenal, že stěžovatel v minulosti uznal a nahradil žalobkyni škodu ve výši 3672 Kč, jenž byla střední hodnotou prokázané škody v rozsahu 2580 Kč až 4484 Kč, a současně odkázal na závěry vyplývající nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16.
5. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 3 ve spojení s § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy ač byl stěžovatel úspěšný jen zčásti a ač bylo řízení stran částky 150 418 Kč zastaveno, okresní soud mu přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Odůvodnil to tím, že stěžovatel měl neúspěch jen v relativně nepatrné části a zastavení řízení v uvedeném rozsahu zavinila žalobkyně, nikoli stěžovatel. Konkrétní výši náhrady nákladů řízení vypočetl okresní soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Okresní soud určil, jaké náklady řízení a v jaké výši stěžovateli vznikly, a objasnil, zda je považuje za účelně vynaložené.
6. Stěžovatel a žalobkyně podali proti prvostupňovému rozsudku odvolání. Krajský soud o nich rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku V. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 75 845 Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.); ve zbylé části zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen.
7. Krajský soud tudíž k odvolání žalované změnil rozhodnutí prvostupňového soudu o nákladech řízení tak, že místo náhrady nákladů řízení ve výši 169 522 Kč přiznal stěžovateli toliko náhradu nákladů ve výši 75 845 Kč. Krajský soud vycházel z premisy, že dle § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. má být výše odměny určena podle sazeb stanovených zvláštním právním předpisem paušálně pro řízení v jednom stupni. Současně poznamenal, že předmětný zvláštní právní předpis - tj. vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška") - byl ke dni 7. 5. 2013 zrušen nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.). Proto krajský soud "za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 39 310 Kč." K tomu připočetl v souladu s advokátním tarifem třináct úkonů první služby v hodnotě 300 Kč, cestovné ve výši 3059 Kč, soudní poplatek z odvolání ve výši 9860 Kč, soudní poplatek za dovolání ve výši 10 000 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 9716 Kč. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť "v podstatě žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení se svým odvoláním plně úspěšný (§ 224 odst. 1 o. s. ř.)."
8. Napadený rozsudek krajského soudu byl posledním procesním prostředkem ochrany práva, který zákon stěžovateli poskytuje, neboť dovolání proti němu nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) a písm. h) o. s. ř.].
II. Obsah ústavní stížnosti
9. Stěžovatel ve své úsečně odůvodněné ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy a cituje obsáhlé pasáže rozsudků obecných soudů týkající se nákladů řízení. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu zdůrazňuje, že přísudková vyhláška byla zrušena již v květnu 2013 a advokátní tarif neumožňuje stanovit paušální náhradu nákladů za řízení v jednom stupni, nýbrž pouze za jednotlivé úkony právní služby. K tomu dodává, že i kdybychom akceptovali paušální náhradu nákladů za řízení v jednom stupni ve výši stanovené odvolacím soudem, tak mu měla být přiznána částka 196 550 Kč. Na základě toho dospívá k názoru, že odůvodnění je v příslušné části zmatečné s v rozporu s jeho právem na kontradiktornost řízení, řádné odůvodnění rozhodnutí, možnost navrhovat důkazy, právo být slyšen před soudem, právo na veřejné projednání věci a právo na rovnost účastníků ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále má za to, že napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s jeho právem na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny.
III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a replika
10. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 13/2013 a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah spisu a tam založených rozhodnutí.
11. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že si při rozhodování byl vědom toho, že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušil přísudkovou vyhlášku, avšak až do dnešní doby nebyl zrušen nebo novelizován § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., dle něhož "[p]ři rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem (...) podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem." Krajský soud má za to, že za této situace bylo namístě přistoupit ke stanovení paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni volnou úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., což také učinil. Krajský soud se proto nedomnívá, že by jeho rozsudek nepřípustným způsobem zasáhl do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření zdůraznila, že stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti tvrdí skutečnosti, o nichž bylo rozhodnuto již nálezem sp. zn. I. ÚS 2693/16. Ve vztahu k meritorním výrokům obecných soudů předkládá vedlejší účastnice obsáhlou argumentaci, proč je považuje za správné, resp. proč byla případná pochybení soudů výlučně k prospěchu stěžovatele. Ve vztahu k nákladovým výrokům vyslovuje obecný souhlas s názorem stěžovatele, že v této části je rozsudek okresního soudu vadný, avšak pochybení okresního soudu spatřuje spíš v tom, že náhrada nákladů řízení nebyla přiznána jí, nýbrž stěžovateli. K hlavnímu argumentu stěžovatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s platnou právní úpravou a pro moderaci přiznané náhrady nákladů řízení použil zrušený právní předpis, uvádí následující. Zaprvé, tyto námitky považuje za vnitřně nekonzistentní, protože - stručně řečeno - stěžovatel na jedné straně tvrdí, že krajský soud měl rozhodnout o nákladech řízení podle advokátního tarifu, a na druhé straně tvrdí, že i kdyby vypočítával celkovou výši náhrady nákladů řízení podle paušální částky za řízení v jednom stupni, měl mu přiznat víc. Zadruhé, vedlejší účastnice má za to, že krajský soud určil výši náhrady nákladů řízení na základě spravedlivé úvahy a ve prospěch stěžovatele.
13. V replice se stěžovatel vyjádřil k výše uvedeným vyjádřením obecných soudů a vedlejší účastnice. K argumentům uplatněným krajským soudem uvádí, že je považuje za rozporné se smyslem § 151 odst. 2 o. s. ř., jakož i s nosnými důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena přísudková vyhláška. Odmítá také názor krajského soudu, že při absenci zvláštního právního předpisu ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. bylo namístě určit výši náhrady nákladů za řízení v jednom stupni dle § 136 o. s. ř., protože přijetí tohoto názoru by ve svém důsledku vedlo k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, porušení legitimních očekávání úspěšného účastníka občanskoprávního řízení a ve vztahu k nyní posuzované věci i ke zjevné nespravedlnosti. K vyjádření vedlejší účastnice uvádí, že je zcela v rozporu s (blíže neupřesněnou) judikaturou a právními předpisy a (navzdory přesvědčení vedlejší účastnice o opaku) v řízení před obecnými soudy nevznikl prostor pro uplatnění moderačního práva. Stěžovatel uvádí, že zahájení řízení nijak nezavinil a byl nucen procesně se bránit žalobě podané vedlejší účastnicí. Navíc kdyby obecné soudy rozhodovaly "správně" již od počátku řízení, celkové náklady řízení by byly mnohonásobně nižší. Alternativně tvrdí, že i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud mohl na základě své volné úvahy stanovit paušální náhradu nákladů pro řízení v jednom stupni podle § 136 o. s. ř., tak pochybil při výpočtu, neboť "opomněl (příslušnou - pozn.) částku vynásobit počtem stupňů řízení."
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Dříve, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
15. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku II. a III. napadeného rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost důvodná. V souladu s § 82 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil.
17. V zbývající části dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem, pročež ji odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V. a) Obecná východiska
18. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. Ústavní soud zpravidla přistupuje k této problematice rezervovaně. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. 1. 2019; nález sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111); nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239)].
20. Extrémní rozpor s principy spravedlnosti lze konstatovat kupříkladu tehdy, když obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení pominuly princip legitimního očekávání účastníka řízení, který je jedním ze základních stavebních kamenů právního státu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681)]. Tento princip nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž především mezi jednotlivcem a orgány veřejné moci, jež jsou dle čl. 4 Ústavy povinny rozhodovat v souladu s ním a poskytovat mu ochranu cestou ústavně konformní interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2054/10 ze dne 4. 8. 2010 (N 156/58 SbNU 329) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79)].
21. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž dovodil, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tj. ve vztahu k meritorním i nemeritorním rozhodnutím, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízen, rozhodnutí o nákladech řízení nevyjímaje (viz nález sp. zn. I. ÚS 3050/17 ze dne 10. 1. 2018). Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, jakož i vyloučení pochybností o přítomnosti svévole nebo libovůle v rozhodování soudu. Rozsah povinnosti soudů odůvodnit své rozhodnutí pochopitelně závisí na řadě faktorů, např. na předmětu řízení, povaze rozhodnutí nebo argumentech účastníků řízení [viz např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, § 27]. Vždy však musí být zachována přezkoumatelnost rozhodnutí, čemuž by měl odpovídat i rozsah jeho odůvodnění (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Suominen proti Finsku ze dne 1. 7. 2003 č. 37801/97, § 36-37). Jinak řečeno, z odůvodnění musejí být seznatelné úvahy soudu, jež byly rozhodné pro rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Carmel Saliba proti Maltě ze dne 29. 11. 2016 č. 24221/13, § 66 a násl.).
V. b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou ústavní stížnost
22. V zájmu komplexního posouzení ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za vhodné stručně vylíčit okolnosti, jež předcházely vydání napadených rozhodnutí obecných soudů, a připomenout stěžejní závěry vyplývající z vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
23. Vedlejší účastnice podala v říjnu 2011 proti stěžovateli žalobu, avšak podala ji k místně nepříslušnému soudu. Proto v listopadu 2012 byla věc postoupena místně příslušnému soudu, jenž o ní v dubnu 2013 rozhodl rozsudkem pro uznání, přičemž o náhradě nákladů řízení rozhodoval podle v tom čase platné a účinné přísudkové vyhlášky. Z vyžádaného spisu se podává, že žádný z účastníků řízení - ve vztahu k stěžovateli to platí obzvlášť - nebyl do momentu vydání tohoto rozsudku pro uznání příliš procesně aktivní; jisté zvýšení procesní aktivity lze pozorovat až od druhé poloviny května, resp. června 2013. Aniž by Ústavní soud zabíhal do detailů, lze konstatovat, že drtivá většina procesní aktivity stěžovatele a vedlejší účastnice směřovala k v pořadí prvnímu řízení před krajským a Nejvyšším soudem a - v reakci na vyhovující nález sp. zn. I. ÚS 2693/16 - následně k v pořadí druhému řízení před okresním a krajským soudem.
24. V období krátce po vydání v pořadí prvního rozsudku okresního soudu došlo ke zrušení přísudkové vyhlášky nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12; ustanovení § 151 odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř. nicméně zrušeno nebylo a v nezměněné podobě platí do dnešního dne. Ústavní soud v odůvodnění příslušného plenárního nálezu uvedl řadu argumentů, proč není paušalizace nákladů řízení v podobě, jakou stanovovala přísudková vyhláška, v souladu s ústavním pořádkem, pročež lze v podrobnostech plně odkázat na jeho odůvodnění. Obecné soudy se se změnou právní úpravy, k níž došlo v důsledku přijetí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, postupem času vypořádaly tak, že v případě absence předpisu upravujícího paušální náklady řízení v jednom stupni je namístě postupovat analogicky podle § 151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. a výši náhrady nákladů stanovit právě podle advokátního tarifu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 ze dne 15. 5. 2013). Nejvyšší soud tím splnil své poslání sjednotitele judikatury a pokusil se odstranit vzniklý stav nejistoty.
25. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 Ústavní soud mírně korigoval závěry Nejvyššího soudu a vyslovil přesvědčení, že k problematice náhrady nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky je nutno přistupovat poněkud obezřetnějším způsobem. Uvedl, že vznikla-li většina nebo alespoň značná část nákladů řízení, o nichž je obecnými soudy rozhodováno, v době před zrušením přísudkové vyhlášky, mají obecné soudy povinnost přihlédnout také k legitimním očekáváním účastníků řízení. "Pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné "východisko z nouze", do očekávání účastníků nezasahující. Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je namístě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení § 136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy" (nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, cit výše, bod 35). Je tedy vždy nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k legitimním očekáváním účastníků řízení.
26. Jelikož se odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a argumentace obsažená ve vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti mírně liší, Ústavní soud se k nim vyjádří postupně.
27. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl pouze to, že za situace, kdy byla zrušena přísudková vyhláška, avšak nikoli § 151 odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř., "určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 39 310 Kč." Po připočtení dalších položek (v podrobnostech viz bod 7 tohoto nálezu) přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení v souhrnné výši 75 845 Kč. Krajský soud nicméně nijak neodůvodnil, a) proč se rozhodl odchýlit od citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a na něj navazující judikatury Nejvyššího soudu, b) proč považoval rozhodnutí prvostupňového soudu, které z této judikatury vycházelo, za vadné, c) na základě jakých úvah dospěl k názoru, že paušální náhrada nákladů řízení v jednom stupni má být určena právě v této výši, nebo d) proč považoval v konkrétním případě za vhodné a spravedlivé snížit náhradu nákladů řízení přiznanou stěžovateli přibližně na jednu polovinu. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je v této části tak stručné a nejasné, že se jeví jako nepřezkoumatelné a zcela svévolné. Dle Ústavního soudu lze již z tohoto důvodu konstatovat, že krajský soud porušil zákaz svévole a libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i stěžovatelovo právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (v podrobnostech viz bod 21 tohoto nálezu).
28. Ve vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud nabídl poněkud sofistikovanější vysvětlení svého rozhodnutí o nákladech řízení. Tvrdil, že postupoval dle § 151 odst. 2 větě první před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 136 o. s. ř. (v podrobnostech viz bod 11 tohoto nálezu), což by alespoň v základních rysech odpovídalo závěrům vyplývajícím z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Avšak i kdyby Ústavní soud akceptoval uvedené vysvětlení, musel by konstatovat, že krajský soud by ani v takovém případě nepostupoval ústavně konformním způsobem.
29. Ústavní soud rozhodoval ve věci sp. zn. IV. ÚS 3559/15 za situace, kdy k zahájení řízení a provedení drtivé části úkonů - s výjimkou pouze dvou - došlo v době před zrušením přísudkové vyhlášky. Ve světle těchto okolností následně vyslovil přesvědčení, že "[v]e svých úvahách musí obecné soudy zohlednit rovněž časové hledisko - v případech sporů, u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky, není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání stejný důraz jako v případech, kdy k jejímu zrušení došlo až ve fázi, kdy většina úkonů již učiněna byla. Obecné soudy pak musí individuálně posoudit, v jakých situacích převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání nad postupem v souladu s praxí zavedenou po zrušení přísudkové vyhlášky rozhodnutím občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (...)" (nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, bod 36). Tímto prizmatem musí být vnímán i závěr Ústavního soudu o možnosti rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 136 o. s. ř.
30. Možnost, resp. povinnost obecných soudů odklonit se v určitých případech od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a rozhodnout dle citovaných ustanovení občanského soudního řádu je tudíž úzce provázána s legitimním očekáváním účastníků řízení, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto určitým způsobem. Jejich legitimní očekávání nicméně nejsou neměnnou konstantou, ale mohou se vyvíjet a měnit v závislosti na plynutí času a konkrétních okolnostech případu. A proto byť soudní řízení proti stěžovateli bylo zahájeno již v říjnu 2011 (tj. v době, kdy byla přísudková vyhláška platná a účinná), nelze bez dalšího akceptovat implicitní závěr krajského soudu, že stěžovatel a vedlejší účastnice měli nebo mohli mít po celou dobu řízení legitimní očekávání, že soud rozhodne o nákladech řízení v souladu s přísudkovou vyhláškou nebo způsobem, který povede ke srovnatelným výsledkům. Naopak, obsah jejich legitimních očekávání je nezbytné posoudit s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
31. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné poukázat na dvě významné skutečnosti. Zaprvé, naprostá většina nákladů řízení na straně stěžovatele, jemuž v důsledku (částečného) úspěchu ve věci vzniklo právo na jejich náhradu ze strany vedlejší účastnice, vznikla až v době po zrušení přísudkové vyhlášky. O tom mimo jiné svědčí i seznam 17 chronologicky seřazených úkonů právní služby, které byly stěžovateli v průběhu soudního řízení poskytnuty (viz dokument "Specifikace nákladů řízení č. j. 8 C 13/2013" ze dne 10. 11. 2017, jenž je založen na č. l. 381 a násl. vyžádaného soudního spisu). První z těchto úkonů není datován, avšak všechny další úkony byly provedeny až po dni 7. 7. 2014. To - zjednodušeně řečeno - znamená, že přinejmenším 16 ze 17 úkonů bylo provedeno v době po zrušení přísudkové vyhlášky a dokonce v době po vydání výše citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Zadruhé, kromě v pořadí prvního rozsudku okresního soudu ze dne 5. 4. 2013 a ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 29. 5. 2018 rozhodovaly všechny soudy o náhradě nákladů řízení podle advokátního tarifu, a to právě s ohledem na změny právní úpravy a judikaturní vývoj. S přihlédnutím k těmto skutečnostem lze jen stěží dospět k závěru, že kterýkoliv z účastníků odvolacího řízení mohl legitimně očekávat, že krajský soud změní rozhodnutí okresního soudu a rozhodne o nákladech řízení nikoli podle advokátního tarifu, nýbrž podle § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 136 o. s. ř. A proto i kdyby Ústavní soud akceptoval argumentaci obsaženou ve vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, musel by konstatovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
32. Ze všech výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud argumenty krajského soudu za liché. Z podobných důvodů se neztotožnil ani s argumentací vedlejší účastnice, dle níž rozhodl krajský soud na základě spravedlivé úvahy a ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud tudíž vyslovuje dílčí závěr, že výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Ústavní soud zrušil rovněž výrok III. napadeného rozsudku krajského soudu. Krajský soud měl za to, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože stěžovatel i vedlejší účastnice byli v odvolacím řízení úspěšní, resp. neúspěšní ve srovnatelném rozsahu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). To se však v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu může změnit. Je proto namístě zrušit také výrok III. rozsudku krajského soudu a umožnit krajskému soudu, aby nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení v souladu se skutečným procesním úspěchem účastníků odvolacího řízení. V této spojitosti Ústavní soud připomíná, že krajský soud je při opětovném rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení povinen postupovat v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se zákazu svévole a libovůle [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)], legitimních očekávání účastníků řízení (v podrobnostech viz body 20, 25, 29 a 30 tohoto nálezu), náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí (v podrobnostech viz bod 21 tohoto nálezu) a problematiky náhrady nákladů řízení (viz nález sp. zn. IV. ÚS 63/15 ze dne 14. 3. 2018, body 31-32).
34. V části směřující proti (nákladovému) výroku V. rozsudku okresního soudu odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť má za to, že okresní soud nevybočil z limitů vymezených judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jak byla popsána v předchozích částech tohoto nálezu. Nedošlo tedy k zásahu do stěžovatelových ústavně zaučených práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Za zjevně neopodstatněné považuje Ústavní soud rovněž námitky stěžovatele stran porušení jeho práva na kontradiktornost řízení, práva navrhovat důkazy a práva na veřejné projednání věci. Stěžovatel neuvedl žádné argumenty, jimiž by svá tvrzení podpořil, a navíc z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že před okresním a krajským soudem proběhla veřejná jednání, kterých se osobně zúčastnil nejen stěžovatel, ale také jeho právní zástupce. Ústavní soud má tudíž za to, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových práv dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
36. Nakonec Ústavní soud podotýká, že pokud se vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti obsáhle vyjadřuje k správnosti či nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů o meritu věci, opomíjí skutečnost, že stěžovatel podal ústavní stížnost pouze proti nákladovým výrokům. Její argumentace proto není pro posouzení této ústavní stížnosti relevantní.
VI. Závěr
37. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 Ústavní soud uvedl: "Ačkoliv Ústavní soud vyslovil v nálezu, jímž zrušil přísudkovou vyhlášku, nutnost přijetí nové právní úpravy, dodnes k tomu nedošlo. Po uplynutí více než tří let od zrušení vyhlášky, přes rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu, nebylo ani změněno ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., ani nedošlo k vydání nové "přísudkové vyhlášky" Ministerstvem spravedlnosti, které tak nesplnilo svoji zákonnou povinnost plynoucí z ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř. Obecné soudy si proto v intencích názoru přijatého velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), "pomáhají" podpůrnými výpočty odměny podle advokátního tarifu za jednotlivé úkony právní služby. Tuto praxi obecných soudů lze však považovat pouze za jisté východisko z nouze vedené snahou o co nejméně komplikované a zároveň co nejvíce předvídatelné řešení. Jak vyplývá z výše uvedeného, v odůvodněných případech, kdy je použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, nelze jej pro rozhodnutí o náhradách nákladů za zastoupení aplikovat a je nutné postupovat jinak" (nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, bod 38). Tento apel neztratil v průběhu let svou aktuálnost ani naléhavost, právě naopak. Ačkoli od zrušení přísudkové vyhlášky uplynulo téměř 6 let, do dnešního dne nedošlo k předvídané změně právní úpravy. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než svůj apel na zákonodárce zopakovat.
38. Ústavní soud rekapituluje, že na základě všech výše uvedených důvodů bez nařízení ústního jednání vyhověl ústavní stížnosti v části směřující proti nákladovým výrokům II. a III. napadeného rozsudku krajského soudu [§ 82 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti nákladovému výroku V. okresního soudu ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Autor: US