// Profipravo.cz / Dokazování 29.03.2022
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
I. Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti zůstavitelů zemřelých po 1. 1. 2014 není (nemůže být) významné pouze a jen to, zda a který z účastníků pozůstalostního řízení byl odkázán k podání žaloby o dědické právo.
II. V řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565, věta první, občanského zákona), tedy závětního dědice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, ze dne 22. 2. 2022
Dotčené předpisy:
§ 565 o. z.
§ 1672 o. z.
§ 1673 o. z.
§ 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. V řízení o pozůstalosti po H. K., narozené dne XY a zemřelé dne 28. 12. 2017, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 10. 2018, č. j. 32 D 48/2018-38, uložil žalobci, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podal u soudu prvního stupně žalobu na určení, že žalovaní nejsou zůstavitelčinými dědici ze závěti ze dne 28. 8. 2017.
2. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 34 C 385/2018-196, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti zůstavitelky (výrok I), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 26 015 Kč (výrok II) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 náhradu nákladů řízení, jejichž výše bude vyčíslena v samostatném usnesení (výrok III).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 70 Co 150/2021-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 10 406 Kč (výrok II). Odvolací soud se neztotožnil s odvolací argumentací žalobce, podle níž soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že jej chybně poučil o břemenu tvrzení a o důkazním břemeni přesto, že podle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, je povinen pravost soukromé listiny prokázat ten, kdo se jí dovolává. Konstatoval, že v souladu s ustanoveními § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“ a § 1672 o. z. se v dědickém řízení v případě spornosti práva na dědictví odkazuje na podání žaloby ten z účastníků, jehož dědické právo je nejslabší. Své rozhodnutí odvolací soud dále zdůvodnil tím, že: „žalobce, který je takto v rámci dědického řízení odkázán a na základě tohoto odkazu podává žalobu, se v nadcházejícím sporném řízení automaticky dostává do situace, kdy musí tvrdit a prokázat skutečnosti, na základě nichž se domnívá, že účastníku (účastníkům) na straně žalované nesvědčí dědické právo. Žalobce zahájil řízení žalobou, v níž již netvrdil zdravotní nezpůsobilost zůstavitelky k sepisu závěti, tvrdil však, že závěť ze dne 28. 8. 2017 není pravým projevem vůle zůstavitelky a že ji zůstavitelka vlastnoručně nenapsala nebo nepodepsala. Za této situace postupoval soud prvního stupně zcela legitimně, pokud žalobce poučil o jeho důkazním břemeni, tedy o tom, že pro úspěch v řízení je povinen prokázat svá tvrzení, na nichž postavil svou žalobu, totiž, že zůstavitelka závěť nesepsala, resp. nepodepsala. Důkazní břemeno se v tomto směru na žalobce přesunulo již tím, že on byl tím účastníkem dědického řízení, jenž byl z důvodu slabšího dědického práva odkázán na podání žaloby o určení dědice, a soud prvního stupně tedy v rámci svého postupu vůči žalobci a v rámci jemu poskytnutého poučení nikterak nepochybil, tím méně pak porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces“.
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ohledně odvolacím soudem nesprávně řešené otázky přesunu důkazního břemene na žalobce. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezil s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1722/2006, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4564/2017), když dovodil, že se důkazní břemeno automaticky přesunulo na žalobce. Na podporu tohoto tvrzení dovolatel doplnil své přesvědčení o tom, že závěr o přesunu důkazního břemene nelze dovodit ani z o. s. ř. ani ze z. ř. s. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaní se k dovolání žalobce písemně vyjádřili prostřednictvím svého advokáta a navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Ztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že ten, kdo je v rámci dědického řízení odkázán a na základě tohoto odkazu podává žalobu, se v nadcházejícím sporném řízení automaticky dostává do situace, kdy musí tvrdit a prokázat skutečnosti, na základě nichž se domnívá, že účastníku na straně žalované nesvědčí dědické právo. Za správnou považují i argumentaci odvolacího soudu o tom, že důkazní břemeno se na žalobce přesunulo již tím, že on byl tím účastníkem dědického řízení, jenž byl z důvodu slabšího dědického práva odkázán na podání žaloby o určení dědice. Dále žalovaní poukázali na to, že žalobcem uvedená judikatura není na projednávaný případ použitelná, neboť se buď skutkově netýká dědického řízení anebo se zřejmě nejedná o skutkově stejnou věc a odkázali na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017, podle nichž: „při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloženo podání žaloby, tj. při posuzování, čí dědické právo se jeví méně pravděpodobné, lze vycházet z toho, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu (např. na prokázání neplatnosti závěti či listiny o vydědění, která nevykazuje na první pohled zjevné nedostatky), nebo dědické právo, které závisí na prokázání existence dědického titulu… Soud při posuzování čí dědické právo se jeví méně pravděpodobné, přihlíží … mimo jiné k tomu, za jakých okolností byla závět účastníkem dědického řízení předložena, a nejeví-li se jako 'pravděpodobné', že závěť by mohla být listinou neplatnou, odkáže k podání žaloby na uplatnění dědického práva toho z dědiců, který pravost a platnost závěti (ať již ve formě soukromé nebo veřejné listiny) popírá“.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 241odst. 1, věta prvá o. s. ř.), a to ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání je v projednávané věci přípustné, neboť otázka rozvržení důkazního břemene při zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny nebyla ve světle nyní účinné právní úpravy dosud ve všech souvislostech Nejvyšším soudem vyřešena. Po přezkoumání věci, které Nejvyšší soud provedl bez potřeby nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta prvá o. s. ř.) dospěl následně k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též důvodné.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady žalobce v rámci podaného dovolání neohlašoval a Nejvyšší soud jejich existenci z obsahu spisu nezjistil.
11. Podle ustanovení § 1672 o. z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.
Podle ustanovení § 1673 odst. 1 o. z. proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.
Z ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. pak plyne, že v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
Ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. určuje, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle ustanovení § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost (věta prvá). Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána (věta druhá).
12. Důvodová zpráva k § 565 o. z. uvádí, že „vzhledem k významu soukromých a veřejných listin pro hmotné právo se navrhuje zařadit do občanského zákoníku ustanovení o soukromých a veřejných listinách. Význam listin zachycujících právně významné skutečnosti (zejména právní jednání) je dán především z toho hlediska, co jaké míry zakládají dobrou víru v jejich pravost a pravdivost. O soukromé listině platí, že je na každém, kdo se jí dovolává, aby dokázal její pravost a pravdivost“. Ustanovení § 565 o. z. je přitom systematicky zařazeno v hlavě páté občanského zákona uvozeného marginální rubrikou „právní skutečnosti“. I z hlediska systematiky zmiňovaného kodexu jde o ustanovení obecné, dopadající na všechna právní jednání uskutečněná v písemné formě, nestanoví-li občanský zákoník nebo zvláštní právní předpis (výslovně) jinak.
13. V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z. ř. s. soud (soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a je-li takových osob více, zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.
14. Z rekapitulace rozhodných zákonných ustanovení je především zřejmé, že hmotněprávní úprava provedená v § 1672, věta prvá o. z. svou věcnou působností upravuje otázky ryze procesní, jejichž řešení je (zčásti duplicitně) upraveno též v samostatné procesní úpravě, konkrétně v § 170 odst. 1 z. ř. s., pokud shodně (s výjimkou v praxi ne příliš často se vyskytujících situací nepopřené dědické smlouvy či závěti upravených v § 1673 odst. 1 o. z., o kterýžto případ nejde ani v poměrech právě projednávané věci) ukládají soudu odkázat při konkurujícím si uplatnění práva na dědictví k podání žaloby (k tzv. „pořadu práva“) toho z dědiců, jehož právní důvod pro dědění „se jeví slabší“ (o. z.), resp. jehož „dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší“ (z. ř. s.).
15. Otázku, u kterého z účastníků se sporné dědické právo jeví jako nejslabší, je třeba – vzhledem k výše uvedenému – v řízení o pozůstalosti posuzovat jen zcela obecně a – jak vyplývá již ze znění ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. – vždy se zřetelem k jedinečným okolnostem případu (např. s přihlédnutím k obsahu předložené listiny, způsobu jejího předložení, osobě, která ji předložila, k dalším určujícím okolnostem, které dosud v řízení vyšly najevo apod.). Nejde-li o situace výslovně upravené v ustanovení § 1673 o. z., obsahující zvláštní pravidla pro určování osoby, která má být k podání žaloby odkázána, je třeba ve všech ostatních případech zpravidla pokládat za slabší dědické právo toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo a jež jiný účastník řízení popírá, nebo který zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu, který zakládá dědické právo jiného účastníka, jestliže v případě prokázání těchto skutečností mu dědické právo nemůže svědčit, nebo který tvrdí skutečnosti o dědické nezpůsobilosti, jež jiný (tím dotčený) účastník popírá, jestliže v případě jejich prokázání je z dědického práva vyloučen, anebo který tvrdí skutečnosti, vyvracející jinak zřejmý dědický titul jiného (tím dotčeného) účastníka a tím jeho dědické právo. Není přitom samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul (není ani vyloučeno, že v některých případech bude „právní síla“ dědických titulů všech účastníků, jejichž dědické právo je sporné, stejná). Při výkladu tohoto ustanovení přitom lze (nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z.) přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury týkající se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (jakož i z právního názoru vysloveného ve zprávě bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 4. 1979 sp. zn. Cpj 169/78, která byla uveřejněna pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979), neboť není důvod, aby byl ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. a v něm použitému výrazu „nejslabší“ přikládán obsahově jiný význam, než jaký byl dovozován ve vztahu k ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a v něm použitému výrazu „méně pravděpodobné“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1572/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 561/19).
16. Lze tak k této dílčí otázce shrnout, že ze zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je sice nepochybné, že postup soudu (soudního komisaře) při odkazu účastníka či účastníků pozůstalostního řízení souvisí s problematikou „důkazní síly“ uplatněných právních důvodů dědění, nicméně je třeba připomenout, že řízení o pozůstalosti patří mezi tzv. zvláštní řízení (někdy též označovaná jako „nesporná“) vyjmenovaná v ustanovení § 2 z. ř. s., pro která se jako obecné pravidlo zavádí tzv. vyšetřovací zásada, dle níž je věcí soudu, aby veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé zjišťoval z úřední povinnosti, bez ohledu na procesní aktivitu účastníků, přičemž na rozdíl od sporného řízení mohou účastníci do řízení vnášet nové skutečnosti a důkazy po celou dobu řízení, a to až do doby, než odvolací soud začne vyhlašovat rozhodnutí (k tomu viz SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 33). Z uvedeného je zřejmé, že institut „důkazního břemene“ je vlastní řízení spornému a již jen proto z postupu pozůstalostního soudu (soudního komisaře) nelze bezvýhradně činit závěr o tom, kterého z účastníků v navazujícím řízení ve sporu o dědické právo zatěžuje důkazní břemeno a případě v rozsahu jakých skutečností, tím méně pak jaké mohou být následky neunesení břemen důkazu. Na tomto místě se rovněž sluší připomenout dlouhodobě pevnou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se sporů vyvolaných dědickým (dnes pozůstalostním) řízením, akcentující potřebu odstranění případných procesních nedostatků vzniklých v dědickém (pozůstalostním) řízení, a to v rámci navazujícího řízení sporného (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2946/2015). Dojde-li proto v konkrétním případě k odkázání účastníka do sporného řízení podle § 170 z. ř. s., aniž by se jeho právo – objektivně nazíráno – jevilo jako „(nej)slabší“, nemůže mít takový nedostatek vliv na úvahu, koho z účastníků v řízení podle části třetí o. s. ř. zatěžuje povinnost rozhodné skutečnosti tvrdit a prokazovat (srov. přiměřeně například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2946/2015). Jinými slovy řečeno, otázku, který z účastníků je povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy si posuzuje vždy výlučně soud v řízení podle části třetí o. s. ř.
18. Nejvyšší soud, pokud šlo o výklad institutu důkazního břemene vztaženého ovšem ještě k dříve účinnému § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, se vyjadřoval jak způsobem, z něhož v poměrech projednávané věci argumentačně vycházel odvolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017), tak i tím, jež nyní v dovolání prosazuje žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4564/2017).
19. K dovolatelem nastolené otázce se (s více či méně obsáhlou argumentací) okrajově vyjadřuje i komentářová literatura: Hamuĺáková [HAMUĹÁKOVÁ K.: In: LAVICKÝ, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, ISBN: 978-80-7478-869-7] uvádí, že při určení, čí dědické právo se jeví méně pravděpodobným, lze vycházet z toho, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu (např. na prokázání neplatnosti závěti či listiny o vydědění, která nevykazuje na první pohled zjevné nedostatky), nebo dědické právo, které závisí na prokázání existence dědického titulu vůbec (a odkazuje – stejně jako odvolací soud - na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 24 Co 39/1997, a dále na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 21 Co 48/1998). Při posouzení otázky, kterému, popřípadě kterým z účastníků řízení má být uloženo podání návrhu na zahájení řízení, vezme podle uvedené autorky soud v úvahu především to, který z nich by měl z hlediska hmotného práva povinnost prokazovat určité skutečnosti (zdůrazněno Nejvyšším soudem), takže pro určení procesního postavení účastníků řízení o dědictví není rozhodné, zda zastávají většinové či menšinové stanovisko a sama dále poukazuje na stanovisko „NS Cpj 169/1979“ (správně však jde o stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 4. 1979, sp. zn. Cpj 169/78, poznámka Nejvyššího soudu). Na totožnou judikaturu odkazuje i Tlášková.: In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, komentář k § 170 [Postup v případě sporných skutečností] marg. č. 6. až 8.
20. Drápal k dané problematice shrnuje, že za „slabší“ lze mít dědické právo toho dědice, který tvrdí rozhodné skutečnosti, z nichž má jeho dědické právo vyplývat a jež jiný dědic popírá (např. že žil se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti), nebo zpochybňuje ze skutkového hlediska pravost právního důvodu (titulu) dědění, popř. namítá jeho zdánlivost (nicotnost) nebo neplatnost (např. tvrdí, že dědická smlouva, závěť nebo prohlášení o vydědění jsou neplatné, neboť zůstavitel nebyl vzhledem ke svém zdravotnímu stavu - duševní poruše - způsobilý ji pořídit), In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720), komentář k § 1673 [Síla dědických titulů], 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, marg. č. 17. Nutno však dodat, že dosud zmiňovaná odborná komentářová literatura se váže k posouzení otázky, koho z účastníků odkázat k podání žaloby, neřeší však výslovně otázku, koho z nich a případně v jakém rozsahu tíží ve sporném řízení důkazní břemeno.
21. Zcela opačný názor pak zastávají Klička a Svoboda, kteří - s podrobnější argumentací - zdůrazňují, že „zcela jiná situace ovšem nastane, pokud je mezi účastníky řízení o pozůstalosti sporná skutečnost, zda pořízení pro případ smrti je pravé, tedy zda pochází od zůstavitele. V takovém případě je třeba použít jiná pravidla, která pomohou „žebříček síly“ stanovit. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, zda sporná listina má formu veřejné listiny (nejčastěji notářského zápisu) či listiny soukromé (jakákoli jiná listina). Dle § 565 odst. 1 věty první o. z. pro soukromou listinu platí, že: Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Naopak dle § 568 odst. 1, 2 o. z. platí že: Je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak“…. Autoři se též domnívají, že „vzhledem k zákonným ustanovením týkajícím se důkazní síly soukromých listin, je i postavení dědice, který opírá své dědické právo o pořízení pro případ smrti vyhotovené ve formě soukromé listiny „slabší“ než postavení dědice, který opírá své dědické právo o zákonnou dědickou posloupnost založenou na příbuzenství nebo manželství; tento názor lze dovodit z toho, že příbuzenský stav či manželství se soudu dokládá veřejnými listinami v podobě rodného či oddacího listu“ [srov. SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej, Dědické právo v praxi. kap. 3.2.2 (Postup soudu v případě zjištění sporu o dědické právo zakládajícího se na rozdílných skutkových tvrzeních), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 243].
22. V rozhodovací praxi některých odvolacích soudů je dále k diskutované problematice odkazováno na to, že bývalý Nejvyšší soud Československé republiky ve svém rozhodnutí, uveřejněném ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39, uvedl, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“.
23. Právní teorie (srov. např. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 571) i soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001) přitom důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
24. Okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a prokázat, jakož i rozložení důkazního břemene (tj. nositele důkazního břemene ohledně jednotlivých rozhodných skutečností) je pak určován hypotézou (zpravidla) hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků (srov. shodně v právní teorii výše označené dílo, str. 569, v soudní praxi rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006).
25. Otázkou důkazní síly soukromé listiny (bez vazby na spor o dědické právo) se přitom Nejvyšší soud již ve své rozhodovací činnosti rovněž zabýval. V rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, vysvětlil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost). Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil. Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. v tomto směru např. rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, nebo již zmiňované rozsudky sp. zn. 33 Odo 988/2004 a sp. zn. 23 Odo 1722/2006), přičemž stejný názor - pokud jde o účinky popření pravosti soukromé listiny - je zastáván také právní teorií (srov. např. SPÁČIL, J.: Hodnocení důkazu soukromou listinou, zejména potvrzením o splnění dluhu, Ad Notam, č. 5, 2000, str. 93-98, nebo MACUR, J.: Právní a skutkové domněnky při dokazování listinou v civilním soudním řízení, Právní rozhledy č. 2, 2001, str. 60-64, ze starší literatury pak HORA, V.: Učebnice civilního práva procesního, Nákladem spolku československých právníků, Všehrd, Praha 1947, str. 337 a násl.).
26. Těžiště dovolacího přezkumu v této věci tak tkví ve zodpovězení otázky, postupoval-li odvolací soud správně, pokud ze svých úvah o tom, koho zatěžuje důkazní břemeno, úmyslně vytěsnil s odkazem na specifika sporů vyvolaných pozůstalostním řízením znění § 565 věty první o. z., zakotvujícího pravidlo, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny (zde závěti), aby dokázal její pravost a správnost.
27. Jakkoli je důkazní břemeno institutem procesního práva, okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a následně též prokázat, je (jak bylo vysvětleno již výše) určován hypotézou zpravidla hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků.
28. Úprava pozůstalostního řízení [ať už jde o § 170 odst. 1 z. ř. s. nebo o navazující znění § 1672 o. z., tj. z hlediska pravidel určujících rozsah a nositele důkazního břemene ve sporu o dědické právo založené na zpochybnění pravosti pořízení pro případ smrti (nejčastěji závěti)] žádnou odchylku jednoznačně nestanoví, když nepřisuzuje závěti jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině, nezakládá právní domněnku její pravosti, ani neumožňuje, aby důkazní břemeno v průběhu sporného řízení přešlo z osoby, která se ve svůj prospěch platnosti co do pravosti zpochybněné závěti dovolává jen proto, že ve věci byla tuto závěť zpochybňující osoba odkázána podle § 170 odst. 1 z. ř. s. k podání žaloby o určení dědického práva (v obecné rovině k nemožnosti přechodu důkazního břemene srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). K obdobné otázce se Nejvyšší soud podrobně vyjadřoval při posuzování důkazního břemene ve směnečných sporech, přičemž i s přihlédnutím k tomu, že směnka představuje nesporný cenný papír a má abstraktní charakter dospěl tehdy k závěru, že ani specifický charakter směnky (emitované v podobě cenného papíru - soukromé listiny) nemění nic na povinnosti směnečného věřitele prokazovat dlužníkem zpochybňovanou pravost směnečné listiny. Není rozumného důvodu tyto závěry, uplatňované v poměrech tzv. směnečné přísnosti (rigor cambialis) nevztáhnout i na sporné řízení o dědické právo, byť bylo vyvoláno řízením pozůstalostním, neboť ani jeho úprava nestanoví žádnou odchylku od obecného normativního pravidla obsaženého v § 565 o. z.
29. Nelze mít rovněž za to, že by v jinak skutkově srovnatelných situacích bylo pro průběh sporného řízení důkazní břemeno určováno nahodile jen podle toho, který z účastníků pozůstalostního řízení (a to i případně nesprávně, srov. odst. 17 tohoto rozsudku) byl pozůstalostním soudem (soudním komisařem) odkázán k podání žaloby. Takový výklad by nebyl v souladu s principem právní jistoty. Nesprávnost teze o tom, že důkazní břemeno ve sporném řízení ohledně prokázání pravosti závěti je a priori determinováno předcházejícím průběhem pozůstalostního řízení se navíc podle přesvědčení Nejvyššího soudu obnažuje i v těch spíše výjimečných případech, kdy dvěma (několika) účastníkům pozůstalostního řízení bude svědčit více navzájem si konkurujících závětí vedle sebe, přičemž pravost bude jednotlivými účastníky navzájem zpochybněna jen ve vztahu k některým z nich.
30. Rovněž je možno připomenout, že k podání žaloby o určení dědického práva nemusí dojít vždy jen v souladu s odkazem pozůstalostního soudu, nýbrž účastník pozůstalostního řízení může výjimečně podat „obecnou“ určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř., aniž by k tomu byl předtím kvalifikovaně vyzván usnesením pozůstalostního soudu podle § 170 odst. 1 z. ř. s. (k takové možnosti viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Podal-li by v průběhu pozůstalostního řízení takovou „obecnou“ určovací žalobu účastník, v jehož prospěch co do pravosti zpochybněná závěť svědčí, zatěžovalo by jej - při konstrukci, z nichž vycházel odvolací soud - i důkazní břemeno. Ve skutkově obdobné situaci bychom tak – per reductionem ad absurdum – dospěli k závěru, že rozvržení důkazního břemene ve sporu o dědické právo lze spojovat s vcelku nahodilými skutečnostmi, jež mohou být navíc (účelově) ovlivněny jen některým z účastníků.
31. Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti zůstavitelů zemřelých po 1. 1. 2014 proto není (nemůže být) významné pouze a jen to, zda a který z účastníků pozůstalostního řízení byl odkázán k podání žaloby o dědické právo.
32. Dříve účinný občanský zákoník (č. 40/12964 Sb.) problematiku důkazního břemene soukromých listin výslovně neupravoval, a ponechal tak řešení dané otázky především na soudní praxi, která pak následně v některých případech přihlížela ke specifikům (tehdy) dědického řízení. Avšak v situaci, kdy zůstavitel zemřel po 1. 1. 2014 (viz též přechodné ustanovení § 3069 o. z.) je již třeba bezvýhradně respektovat jednoznačnou právní úpravu vtělenou nově do § 565 odst. 1 o. z. Patří se připomenout, že zatímco úprava tzv. „odkazů“ z pozůstalostního do sporného řízení žádných zásadnějších změn nedoznala (jak bylo vyloženo výše), pak problematika důkazního břemene ve vztahu k soukromým listinám, dovozována dříve především soudní praxí, byla s účinností od 1. 1. 2014 zcela nově a jednoznačně kodifikována. Jinými slovy platí, že ustanovení § 1672 o. z., ani § 170 odst. 1 z. ř. s. podle svého obsahu i jazykového vyjádření nepředstavují lex specialis vůči obecnému pravidlu § 565 o. z. Též proto Nejvyšší soud nemohl přeceňovat ty závěry komentářové literatury, které měly původ ve výkladu předchozí a obsahově odlišné právní úpravy a na ni navazující judikatury a nezabývaly se možnými dopady znění kogentního ustanovení § 565 odst. 1 o. z.. Uvedené mutatis mutandis přiměřeně platí i pro výše zmiňovaný rozsudek někdejšího Nejvyššího soudu ČSR, který se nadto otázkou důkazního břemene zabýval z jiného úhlu pohledu, spojovaného především s tím, v jakém rozsahu a „kvalitě“ má být zpochybněna pravost závěti.
33. Nejvyšší soud ohledně osoby nesoucí důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny zůstavitelem, který zemřel po 1. 1. 2014, proto dospěl k závěru, že důkazní břemeno zatěžuje v právě uvedeném rozsahu toho, kdo z takové listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, tedy závětí povolaného dědice.
34. Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3, věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy v dalším řízení poučí žalované o jejich povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy (§ 118 odst. 1 a 3 o. s. ř.) a neopomenou rovněž, že závěr o platnosti či neplatnosti závěti závisející na posouzení zdravotního stavu zůstavitele by neměl být odvislý toliko od závěrů znaleckých posudků, nýbrž je třeba přihlédnout i k výsledkům dalšího dokazování, které soud v poměrech projednací zásady k návrhu účastníků provedl.
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-